Led Zeppelin - Kingdom Come (DVD) (2003)

Uplynuly dva roky od legendárního koncertu v Earls Court a za ty dva roky se toho událo dost. V roce 1975 měl Robert Plant vážnou autonehodu, kdy málem přišel o nohu, rok nato šel do kin film Song Remains the Same a vyšla deska Presence a po dvouleté koncertní odmlce se vydali na šňůru po Americe.
Bylo slibováno již předem, že se bude jednat o monstrózní turné, gigantické koncerty a statisíce návštěvníků...bohužel, turné předčasně skončilo kvůli tragédii v Plantově rodině.
Naštěstí nám, kterým nebylo dopřáno se narodit o dvě generace dříve a v jiné zemi, slouží tento kompletní záznam koncertu ze Seattlu a dokládá nám, v jaké formě stále byli, kam se hnuli za ty dva roky a hlavně jak magická a tajuplná atmosféra panovala ony večery.
Rozdílů je hned několik. Tak hned zprvu se trochu pozměnila vizáž kapely. Page celý v bílém, opět s motivy (asi draků) a ještě snad hubenější než kdy před tím a cigáro za cigárem. Bonzo pro změnu ztaťkovatěl ale energie mu snad nikdy neubyla. Jones v obleku jak z "Mechanického Pomeranče" a jak jinak než zas plně soustředěný na svoji hru. U Planta jde vidět, jak je doposud poznamenán autonehodou. Minimum kroků, občas křečovité přešlapy, ale na jeho výkon to nemá absolutně žádný vliv a střídá se s Pagem o strhávání pozornosti publika.
Při pohledu na setlist je patrných hned několik změn. Celý koncert se nese v duchu jamování, efekty, sólové exhibice. Úvod je již klasický nášupový hardrock, Song Reamains the Same, Sick Again, novinka Nobody's Fault But Mine, Over The Hills And Far Away. Po té přichází šťavnaté blues Since I've Been Loving You a pro mne klenotem koncertu je půlhodinové No Quarter. Tady začíná ono jamování, které se ponese po celý večer v podobě klasického koncertního kousku Moby Dick, dále kytarové šílenství s Lasery, mlhou a bílým kouzelníkem uprostřed, to působí opravdu tajuplně. Jimmy si zavzpomínal na první roky dvojskladbou White Summer / Black Mountain Side, která přechází k dalšímu z vrcholů večera. Kashmir je zde vygradovaný tak, že takhle přesvědčivě jsem ho ještě neslyšel a ani neviděl. Page se točí dokola do víru orientálních melodií a Plant střídá dramatické postoje a pózy, jak z reliéfu v pyramidách.
Další z hřebů večera je akustická půlhodinka, začínající Ten Years Gone, v Battle of Evermore se ujímá druhého zpěvu i Jones (no zní to trochu komicky ten jeho zpěv:), Going to California, Black Country Woman a energickou Bron-yr-Aur Stomp konče. Jak tam tak všichni dřepí na stoličkách, tak z toho jde až pohoda ke mě do pokoje. Zkrátka čtyři kámoši, co si přišli sednout, zabrnkat si a dát si pivko a jen náhodou s nima šlo i dalších 50 tisíc kamarádů a kamarádek
Na závěr prohodí zas něco ze svých klasických kousků a plus žhavou Achilest Last Stand.
Oproti koncertům z Anglie před dvěma roky je koncert pojat více jako nic nespěchající zábava, stejně tak živelná i vzrušující. shlédnu jedním dechem...pak to skončí a já se vzpamatovávám, kde to vlastně vůbec jsem a jak jsem se dostal domů zpět do Čech a proč jsem v teplákách a bačkorách od Homera Simpsona...to jsem byl v domácím na koncertě? Můžu říct ano, byl jsem v zaprděných teplákách na koncertě a užil jsem si ho:)
reagovat

bpb @ 04.05.2011 13:12:40
Dobrý den,
po přečtení Vaší recenze bych moc rád viděl tenhle koncert. Chtěl bych se zeptat, kde by se dal u nás sehnat? Nikde v obchodě jsem zatím nic takového neviděl.

Díky Pavel