Bloomfield, Kooper, Stills - Super Session (1968)

Koncom 60. rokov sa rozmohol zvyk nahrávať jam sessions rôznych hudobníkov, len tak, pre radosť z hrania. Al Kooper to dotiahol do dokonalosti hneď svojim prvým takýmto počinom nazvaným Super Session.

Opustil práve Blood, Sweat & Tears, nuž brnkol Mikeovi Bloomfieldovi, reku, či sa nepridá. Obaja sa poznali už z dôb, kedy pomáhali Bobovi Dylanovi elektrifikovať folk na albume Highway 61 Revisited. Ten práve zvažoval odchod z Electric Flag, nuž súhlasil. Kooper na dva dni zabukoval štúdio v Los Angeles, najal klávesáka Barryho Goldberga, basáka Harveyho Brooksa (obaja z Electric Flag) a štúdiového bubeníka Eddieho Hoha. Prvý deň nahrávania prebehol bez problémov, ale potom sa Bloomfield zbalil, že v štúdiu nemôže spať, a odišiel. Kooper narýchlo zavolal Stephena Stillsa, ktorý sa tiež práve chystal opustiť kapelu Buffalo Springfield a nahrali spolu druhú stranu albumu. Super Session tak na obale nesie mená Bloomfield-Kooper-Stills. Počas mixovania v New Yorku Kooper doplnil do mixu nejaké dychy a album sa zjavil na pultoch 22. júla 1968.

Britskú „bielu“ bluesovú vlnu u nás pozná azda každý, o tej americkej sa tu vie menej. Super Session však patrí k nahrávkam, ktoré generácia môjho otca milovala. Pritom nešlo o kapelu, bol to štúdiový projekt založený na improvizácii.

Päť skladieb s Bloomfieldom je progresívnejších. Iste, základ je blues (Albert’s Shuffle, Really), ale hudobníci nenápadne votkali do pradiva prevažne inštrumentálných skladieb niekoľko zaujímavých postupov. Najvypuklejšie je to v skladbe  His Holy Modal Majesty, pocte Johnovi Coltraneovi, ktorý rok predtým skonal. Zároveň skladba vychádza z kompozície East-West od Butterfield Blues Bandu. Je to právom najvýraznejšia vec na albume. Osobne sa mi páči skladba Stop, i keď verzia od James Gangu je neprekonateľná. Čo mi nie vždy sedí, je zapojenie dychov, v takej Man’s Temptation je ich naozaj hromada.

Stills priniesol do soundu trocha prériovej atmosféry, prerobená Dylanovka It Takes A Lot To Laugh, It Takes A Train To Cry by urobila radosť každému hippiesákovi. V 60. rokoch azda neexistovala coverovanejšia skladba ako Season Of The Witch, aj tu znie fajn. Stills nie je virtuózny gitarista, ale jeho pohoda celkom dobre vyvažuje Bloomfieldovo majstrovstvo. Najlepšia skladba tohto setu je však ostrejšia You Don’t Love Me. Má správny riff, aké počúvam veľmi rád. Záverečná ospalá Harvey’s Tune akoby vypadla z romantického gýča 80. rokov. Nebaví ma. S dychmi je to vždy riziko, tenká hranica medzi počúvateľným a otravným sa prekračuje ľahšie ako svedomie katolíckeho poslanca.

Mám aj štyri bonusy, zaujímavé sú však len záverečné dva bluesové zárezy – nevydaná skladba Blues For Nothing a koncertná Fat Grey Cloud.

Super Session je výborný „džemovací“ album, ale k dokonalosti mu čosi, ani nie, že chýba, ale skôr má pár momentov nazvyš, ktoré ma vyrušujú. Celok to však neovplyvnilo, pokiaľ máte radi bluesovú muziku, stojí za pozornosť.

zdenek2512 @ 30.09.2025 08:02:42 | #
O této desce se hodně psalo v Melodii, slyšel jsem ji až po letech. Mně se líbí a rád jsem si ji připomněl.

hejkal @ 30.09.2025 09:09:03 | #
Hej, nie je zlá. A veru bola v našich končinách známa, čo o americkej scéne nemožno povedať univerzálne.

ALBERT´S SHUFFLE - přináší klasické rhythmandbluesové téma, na němž Bloomfield výtečným způsobem rozvíjí svůj kytarový part. Bez zkreslení, s čistým tónem, který dokáže citlivě ohýbat a dodat mu podle momentální emoce více či méně energetického potenciálu. Pod ním dusá spolehlivě vyvážená rytmika a do harmonického celku všechno svazují Kooperovy hammondky, kterým je ve skladbě popřáno stylotvorné sólo. Podmanivé je i potemnělé bublání, které z nich Kooper vydoluje...To už ovšem do kompozice vstupuje i dechová sekce a upozadněný Goldberg na elektrické piano....
Teď už trochu chápu, kde mohl hledat inspiraci dirigent Jazzového orchestru Československého rozhlasu Kamil Hála, když aranžoval svoje těleso dohromady s Blue Effectem na Nové syntéze I.

STOP - skladbu otevírá opakující sé téma na hammondky a přesně tepající rytmika, než do hry vstoupí Bloomfield, který "cvičně" prošlápne wah wah pedál, aby pak už zase nezkresleně pokračoval ve své kytarové architektuře, ke které se přidávají žestě. Pregnantní skladba mnoha tváří s inspirativními improvizačními prostory...

MAN´S TEMPTATION - tato skladba je coververzí skladby soulového zpěváka Curtise Mayfielda, kterou Kooper upravil k obrazu svému. Na rozdíl od Mayfielda je Kooperův hlas něžný a hladivý (možná uhlazený), ale vroucně přesvědčivý. Kytara je zde poněkud potlačena a aranžmá je vstřícnější spíše komplexnímu doprovodu. Je zde cítit, jak Kooper orientoval Blood Sweat And Tears na albu Child Is Father To The Man k podobnému hudebnímu derivátu...

HIS HOLY MODAL MAJESTY - ondioline ("speciální kapesní klávesové verze varhan") do skladby vkládá jakoby irské nebo keltské prvky v době, kdy později tolik zdůrazňované keltství prosáklo pomalu do všech oblastí hudby (!?), ale brzy nato se skladba swingující rytmikou obracím k jazzu i jazzově vedenou kytarovou linkou. Oceňuji přelévání žánrů, které zde probíhá nenuceně, bez křečí a chtěné bezprostřednosti... Velmi sugestivní!

REALLY - a jsme zpátky u blues. Znovu musíme docenit tu vzájemnou muzikantskou symbiózu Bloomfielda a Koopera v klasické formě. Dopřávají si zde prostor pro individuální vyjádření a dělají to elegantně s neuvěřitelnou lehkostí a graciézností a ještě se u toho baví a není to žádná muzikantsky řemeslné dřina, tohle by měl posluchač ucítit na první poslech...

IT TAKES A LOT TO LAUGH, IT TAKES A TRAIN TO CRY - známá Dylanovo blues posloužilo jako nosné téma pro vytvoření zajímavé coververze s kytaristou Stillsem. Skladba je ovšem rychlá a šlape jako namazaný stroj, Kooper se Stillsem použili i jiný typ zpívaného frázování, což nám vlastně představuje téměř jinou píseň. Stills do melodiky vkládá podíl z Buffalo Springfield a člověk má pocit, že by mohl jít během poslechu přímo tancovat. Uvolněné a bezprostřední...

SEASON OF THE WITCH - legendární Donovanova skladba posloužila k vytvoření vynikající coververze. Stills efektně prošlapuje wah wah pedál a dodává skladbě patřičné napětí. Ovládá tohle zařízení velmi citlivě, jiank než famózní Hendrix a dokazuje, že se nejedná o nějakou samoúčelnost. Sugestivně se opakující téma graduje, aby se oprostilo veškerého instrumentálního nánosu a vycházelo ze základní formy. Hammondky v pozadí zpočátku jenom dokreslují téma a Kooper svým rozevřeným hlasem se přibližuje k Donovanovi, ale ve frázování to celé posunuje k soulu. Mistrovská skladba, uváží-li člověk, že je to v originále napsáno jenom pro pár akordů!!
Simplicity Of Expression!! Z mého subjektivního nazírání bych tuhle skladbu vyhodnotil jako nejzajímavější počin na albu, i když třeba ne nejprogresivnější... Ani po uplynutí jedenáctiminutové stopáže si nepřeji, aby to skončilo.

YOU DON´T LOVE ME - Další zajímavý kousek, který se vám zaryje do uší tím, že je zde aplikován Leslie box, který dovytváří celkové klima ve skladbě, opakující úderné a nosné rockové téma. Ten svištivý zvuk, který dodává pseudopsychedelickou ozvěnu byl u nás slyšen často v popovém odvazu Les Humphries Singers - Mexico (pamětníci, pamatujete?) Tohle samozřejmě uvádím jako příklad, aby mě třeba Jarda Merhaut, nebo Filozof "nenapadli", proč tahám do takového projektu takové asociace (huuuuh). Pravděpodobně skutečně nejrockovější nádivka na albu.

HARVEY´S TUNE - závěr patří zklidnění. Goldbergův perlivý Fender-Rhodes doprovázejí melancholické dechy (líbí se mi v jednom momentě vyčnívající trombon), ale i ty saxofony nejsou od věci... Možná nikoho ani nenapadlo, že autor-baskytarista Harvey Brooks spolupracoval studiově se slavnými Doors, ale hrál s Bloomfieldem i v soul-rock-jazzové partě Electric Flag....

Album inspirovalo Bloomfielda k dalšímu projektu podobného typu - Live Adventures a Kooper Session a dokonce o Barryho Goldberga k Two Jews Blues, ale první projekt, domnívám se, překonán nebyl.
Hlásí se u nás k němu tak výborní kytaristé jako Luboš Andršt a Zdeněk Fišer (který mi osobně vztah k albu potvrdil)
Čtyři hvězdy s hvězdičkou - tedy pět hvězd!!

reagovat

Filozof @ 05.05.2011 19:06:45 | #
"...aby mě třeba Jarda Merhaut, nebo Filozof nenapadli, ..."
Už jsme tady! A dobře se bojíš - budeme Tě hlídat jako psi! :-)))))

Ale vážně - osobně mám zájem na tom, aby to byl kvalitní server s úplnými a správnými informacemi. Proto vždy přispěji svoji troškou do mlýna, když mohu něco doladit. Moc si vážím toho, že se nedurdíš a takhle pozitivně to bereš.
Když napíšu já něco nepřesně, také jsem rád, když to někdo uvede na správnou míru, aby to nepletlo ostatní.

Filozof @ 05.05.2011 19:33:16 | #
A jinak mohu říci, že jsi nám byl z nebes dán. :-) Tvoje poctivé a informací plné texty jsou pro mne hodně přínosné a navíc píšeš o věcech, které mne zajímají. Bluesmanů je nás minimálně a když, spíše se zaměřují na černochy. Sem tam někdo na bílé britské blues, ale americká bílá bluesová vlna (Butterfield, Bloomfield, Kooper, Canned Heat...) jsem myslel, že zajímá v ČR jen mne. :-)) Takováhle recenze mi dělá fakt radost.
Máš na věc hodně jiný pohled než já - tedy mne dost obohacuješ...

Mimochodem Al Kooper + Bloomfield mám 4 CD, protože ještě vyšlo "Lost Electra sessions", které není o moc slabší.

A album Al Kooper + Shuggie Otis z té doby znáš??? To byl pro mne objev!!! Fantazie