Grateful Dead

oficiální www «

Grateful Dead byla americká rocková kapela působící v letech 1965-1995. Během té doby nahrála a vydala celkem dvacet dva studiových a živých alb. Od svých psychedelických začátků si prošla obdobími v nichž akcentovala country a bluegrass, stejně jako jazz rock, funk či disco. Kapela proslula svými koncertními jamy a neutuchající frekvencí vystoupení po téměř celou dobu své existence. Základní jádro ve složení Jerry Garcia (kytara), Bob Weir (kytara), Phil Lesh (baskytara) a Bill Kreutzmann (bicí) společně vydrželo po celých třicet let fungování kapely, kterou v různých fázích její existence doplňovali další členové.


Zrod

Kořeny Grateful Dead sahají až do roku 1964, během něhož se v kapele Mother McCree's Uptown Jug Champions sešli kytaristé Jerry Garcia (1942-1995) a Bob Weir (*1947) spolu s hráčem na foukací harmoniku Ronem McKernanem (1945-1973). Koncem roku 1964 už z Mother McCree's Uptown Jug Champions byli The Warlocks v sestavě s dalším z budoucích klíčových členů Grateful Dead, bubeníkem Billem Kreutzmannem (*1946). Krátce po jeho příchodu se postu basisty ujal Garciův přítel Phil Lesh (*1940), který se coby trumpetista na baskytaru učil hrát takříkajíc "za pochodu". The Warlocks se během léta 1965 rychle etablovali na sanfranciské hudební scéně, ale po zjištění, že stejného názvu užívá jiná kapela z New Yorku (zakrátko se z ní stali The Velvet Underground), přišel Garcia na podzim s novým jménem Grateful Dead.

Od prosince 1965 kapela zajišťovala hudební doprovod takzvaných Acid Tests - večírků (organizovaných mimo jiné spisovatelem Kenem Keseym) zaměřených na užívání tehdy ještě legální drogy LSD. Na těchto akcích se Grateful Dead poprvé setkali jak se svým prvním manažerem Rockem Scullym, tak s budoucím zvukařem a místním významným výrobcem LSD Owsleym Stanleym. Stanley skupinu podpořil finančně, nakoupil či vyrobil jim kvalitní zvukový aparát a dokonce pro ně pronajal dům na předměstí Los Angeles, kde kapela mohla po nějakou dobu žít a zkoušet.


Psychedelické experimenty

V březnu roku 1967 kapele vyšlo eponymní debutové album Grateful Dead. To zachytilo skupinu ve fázi postupného budování a změn v repertoáru a sami členové kapely s ním údajně nebyli příliš spokojeni. V přestávkách mezi koncerty tak už na podzim onoho roku začali nahrávat jeho nástupce, na němž se už podílel i nově přijatý Mickey Hart (*1943), druhý bubeník a perkusionista. Deska Anthem of the Sun, vyšlá v červenci roku 1968, znamenala výrazný příklon kapely k psychedelickým improvizacím a experimentům. V listopadu se k Grateful Dead na plný úvazek přidal Leshův kamarád, klávesista Tom Constanten (*1944), neboť McKernanovy hráčské schopnosti přestávaly na stále náročnější repertoár kapely stačit.

McKernan pokračoval u Grateful Dead jako perkusionista a v této roli se objevil i na třetím studiovém albu z června 1969 nazvaném Aoxomoxoa, které představovalo studiové vyvrcholení psychedelického období kapely. V roli textaře se na něm poprvé výrazně etabloval básník Robert Hunter, který ve spolupráci s Jerrym Garciou stál za významnou částí budoucího autorského repertoáru kapely. Živý obraz kapely nabídlo v listopadu 1969 vydané dvojalbum Live/Dead. Dlouhé koncertní jamy, nahrávané od ledna do března onoho roku, ani v nejmenším nepředstavovaly shrnutí toho nejlepšího z dosavadní studiové tvorby kapely, naopak stavěly na dosud nezaznamenaných skladbách. Tento přístup, v němž živá alba Grateful Dead často přinášela dosud neslyšený repertoár, si poté kapela udržovala během většiny svého působení.


Příklon k country

V lednu roku 1970 opustil kapelu klávesista Constanten, který se s ostatními členy Grateful Dead nikdy úplně nesžil. Znovu jako sextet se skupina o měsíc později pustila do nahrávání desky Workingman's Dead, která vyšla v červnu 1970. Na Workingman's Dead se Grateful Dead přiklonili k méně agresivnímu zvuku silně inspirovanému žánrem country and western s důrazem na vokální linky a zpěvné tóny kytar. Ve zvoleném směru kapela pokračovala i na druhé studiové desce z onoho roku, v listopadu vydané American Beauty. Skupina se na ní pokusila o fúzi bluegrassu, rock'n'rollu, folku a country, v čemž jí pomohla i řada hostů, včetně těch z (s Grateful Dead personálně dočasně provázané) kapely New Riders of the Purple Sage.

V únoru 1971 opustil kapelu drogovou závislostí omezovaný bubeník Hart, který se tak již neúčastnil březnových a dubnových koncertů, z nichž kapela seskládala v říjnu vydanou živou desku Grateful Dead. Ta vyšla bez oficiálního názvu, neboť kapelou navrhovaný titul "Skull Fuck" její nahrávací společnost ze zjevných příčin zamítla. Během dubna a května následujícího roku se Grateful Dead poprvé ve své kariéře vydali na evropské turné, které absolvovali se dvěma novými členy. Již v září roku 1971 kapelu posílil pianista Keith Godchaux (1948-1980), a těsně před odjezdem na turné také jeho manželka, vokalistka Donna (*1947). V sedmičlenné sestavě (D. Godchaux - Garcia - Weir - McKernan - K. Godchaux - Lesh - Kreutzmann) Grateful Dead během evropských koncertů pořídili materiál pro monstrózní trojalbum Europe '72.


Vlivy jazzu a orientu

Krátce po návratu do USA musel kapelu ze zdravotních důvodů opustit klávesista a hráč na foukací harmoniku Ron McKernan, jehož dohnala jeho závislost na drogách a alkoholu. Jeden ze zakládajících členů Grateful Dead byl necelý rok poté, 8. března 1973, nalezen ve svém bytě mrtev. Jeho bývalí spoluhráči mu věnovali retrospektivní koncertní album History of the Grateful Dead, Volume One, které z živých záznamů z února 1970 sestavil zvukař kapely Owsley Stanley.

V srpnu 1973 se Grateful Dead pustili do nahrávání svého prvního studiového alba po téměř třech letech, nazvaného Wake of the Flood. Mnoha koncerty "prověřené" skladby se vedle country, rhythm and blues či ragtimu inspirovaly také tehdy módním jazz rockem, v této linii pak pokračoval také materiál, nahraný o půl roku později na desku From the Mars Hotel z června 1974.

Neustálými koncertními turné unavená kapela se na podzim 1974 rozhodla přerušit činnost, jíž v únoru následujícího roku se ale její členové sešli k nahrávání dalšího studiového alba, nazvaného Blues for Allah. Skladby tentokrát vznikaly přímo během příprav desky a otiskl se do nich zájem některých členů kapely (zejména Jerryho Garcii, Boba Weira a Phila Leshe) o orientální hudbu. Do kapely se v té době po urovnání osobních záležitostí vrátil bubeník Mickey Hart, který s Grateful Dead zůstal až do jejich rozpuštění roku 1995.


Na cestě k funku a disco

Od června 1976 začali Grateful Dead opět koncertovat a ve stejné době také vydali koncertní dvojalbum Steal Your Face zachycující výběr z pětice "závěrečných" koncertů z října 1974, které kapela podnikla před svým ohlášeným přerušením činnosti. Od listopadu 1976 pak pracovala na nové desce, kterou vypustila do světa v červenci následujícího roku. Obsah alba Terrapin Station zůstal rozkročený mezi funkem ovlivněným materiálem z první strany desky a rozsáhlou progresivní suitou ze strany druhé. Akcent na funk rock a disco pak ještě více potvrdilo další studiové album Shakedown Street, vydané v listopadu 1978.

V únoru roku 1979 kapelu opustili Keith a Donna Godchauxovi s úmyslem založit vlastní hudební projekt, krátký život jejich Heart of Gold Band však ukončila autonehoda, během níž přišel 23. srpna 1980 Keith Godchaux o život. U Grateful Dead mezitím na uvolněný post klávesisty nastoupil Brent Mydland (1952-1990), byvší člen sólové kapely kytaristy Boba Weira. S ním v sestavě kapela natočila více rockové album Go to Heaven, na kterém se vůbec poprvé v historii kapely objevily i syntezátorové stopy.


Léta osmdesátá

Ani v osmdesátých letech se Grateful Dead neztratili a ačkoli utlumili své studiové aktivity, nadále odehráli mezi šedesáti až osmdesáti koncerty ročně. Hned roku 1981 spatřily světlo světa dvě koncertní dvojalba s materiálem ze září a října 1980: o akustické skladby se opírající Reckoning a "elektrické" Dead Set. Jedním z důvodů absence studiových nahrávek Grateful Dead z první poloviny osmdesátých let se stalo zhoršující se zdraví Jerryho Garcii. Toho postupně doháněly dlouholeté drogové návyky, kterých se mu podařilo zbavit až roku 1986.

Po zotavení svého klíčového člena zamířili Grateful Dead opět do studia. Nahrávka In the Dark, první studiové album kapely po sedmi letech, překvapivě přinesla hitový singl Touch of Grey, ale také zvuk a aranže popovější než kdykoli předtím. Po jejím vydání vyrazili Grateful Dead na turné spolu s Bobem Dylanem, živá deska Dylan & the Dead, obsahující Dylanovy skladby s doprovodem Grateful Dead, se však nesetkala s pozitivním přijetím. Lépe dopadlo studiové album Built to Last z října 1989, pro které složil většinu skladeb klávesista Brent Mydland. Následujícího roku však nadějný vývoj znovu "rozjeté" skupiny zbrzdilo další úmrtí, když se právě Mydland 26. července 1990 předávkoval drogami. Nedožil se tak vydání koncertního dvojalba Without a Net, které vyšlo v září onoho roku.


Smrt Jerryho Garcii a konec Grateful Dead

I po Mydlandově smrti se Grateful Dead rozhodli pokračovat a za klávesy přibrali hned dvojici hráčů - Vince Welnicka (1951-2006) a (jako hosta) také Bruce Hornsbyho (*1954). Zatímco Hornsby spolupráci s kapelou ukončil roku 1992, Welnick zůstal až do konce. Již od roku 1992 se začal zhoršovat zdravotní stav Jerryho Garcii, kvůli čemuž musela kapela dokonce přerušit probíhající koncertní turné. Garcia opět upadl do drogové závislosti a na nátlak kapely podstoupil léčbu. Ačkoli se dokázal fyzicky částečně zotavit, jeho psychické zdraví se nadále zhoršovalo a během posledních koncertů jej museli jeho spoluhráči údajně opakovaně upomínat, jakou skladbu právě hrají. Dne 9. srpna 1995 byl kytarista a klíčová osobnost kapely Jerry Garcia nalezen mrtev ve svém pokoji na kalifornské klinice Serenity Knolls, příčinou jeho smrti byl pravděpodobně infarkt.

O několik měsíců později se zbývající členové Grateful Dead rozhodli, že kapela bez Garcii nemůže pokračovat a rozpustili ji. Zároveň se Weir, Welnick, Lesh, Kreutzmann a Hart pustili do množství vlastních projektů, které jim ale nebránily se čas od času v proměnlivých složeních sejít pod hlavičkami The Other Ones, The Strange Remain nebo (od roku 2003) The Dead. Roku 2015 se Weir, Lesh, Kreutzmann a Hart spojili, aby k 50. výročí založení kapely odehráli pětici koncertů pod hlavičkou Fare Thee Well - mělo jít o vůbec poslední vystoupení, která tito čtyři ex-členové Grateful Dead měli v úmyslu odehrát společně. Už bez Leshe pak v následujících letech Weir, Kreutzmann a Hart pokračovali v dalších koncertních aktivitách, zatím poslední turné proběhlo od května do července 2019.


Archivní nahrávky

Grateful Dead během své třicetileté kariéry odehráli více než 2300 koncertů, z nichž velká většina byla nahrávána. Vzniklo tak nepřeberné množství hudebního materiálu ilustrujícího neopakovatelným způsobem vývoj kapely, jejího repertoáru a přístupu k jednotlivým skladbám. Vedle nepravidelně vydávaných koncertních záznamů, vydávaných kapelou již od roku 1991, vzniklo od devadesátých let s jejím souhlasem několik sérií, které zpřístupňují koncertní archiv kapely systematičtější formou. Od roku 1993 vydával archivář kapely Dick Latvala sérii Dick's Picks, v níž do roku 2005 vyšlo celkem třicet šest záznamů. Po Latvalově smrti roku 1999 převzal péči o archiv David Lemieux, v jehož režii vyšlo v letech 2005-2008 patnáct nahrávek Grateful Dead Download Series a poté v letech 2007-2011 dalších sedmnáct ze série Road Trips. Od roku 2012 pak archivní záznamy Grateful Dead vychází pod hlavičkou Dave's Picks, přičemž v lednu 2020 má vyjít již třicátý třetí záznam z této série.


Deadheads

Kapela Grateful Dead byla po většinu své existence známá oddaností svých příznivců. Už během sedmdesátých let mnozí z nich cestovali "po stopách" kapely a snažili se navštívit co nejvíce jejich vystoupení. Tomu nahrával fakt, že Grateful Dead téměř nikdy neodehráli dva totožné koncerty za sebou - skladby, které toho či onoho večera zaznívaly, kapela vybírala z "rezervoáru" více než sta písní. Okolo skupiny se tak během turné postupně vytvářela fanouškovská komunita, reprezentovaná mimo jiné také "tapery" - tedy lidmi, kteří si se svolením kapely nahrávali jejich vystoupení na vlastní záznamová zařízení. Grateful Dead těmto fanouškům rádi vycházeli vstříc a umožňovali jim získávat záznamy přímo z mixážního pultu kapely. Nepřímo tak přispěli k vytvoření kultu, který v srdcích početné skupiny příznivců kapely přetrvává dodnes.

s pomocí Wikipedie sepsal

vmagistr (11/2019)... (celý článek)