Naposledy přidané recenze
Scofield, John / scoholofo : oh! /Scofield Holland Lovano Foster/ (2002)
| 05.06.2026 | Název jazzové superskupiny ScoHoLoFo je složen z počátečních písmen příjmení kytaristy Johna Scofielda, saxofonisty Joe Lovana, kontrabasisty Dave Holanda a bubeníka Al Fostera. Vydali instrumentální jazzové album OH! na kterém se každý prezentuje svými originál skladbami.
Scofield a Lovano spolu hráli mezi lety 1990 - 93, kdy vydali spolu tři alba pod hlavičkou John Scofield Quartet.
Holland, Foster a Scofield si spolu zahráli na studiovce Joe Hendersona - So Near, So Far /1993/, takže muzikanti se mezi sebou znají.
Stereo prostor si rozdělili na nahrávce tak, že John hraje na kytaru výhradně z levého kanálu, Fosterovy bicí jsou pouze napravo a kontrabas a saxofon obsadili central channel. Lovano a Scofiled se doplňují s nepředvídatelným způsobem hry a rytmická sekce podporuje jejich souhru s decentním přístupem, hlavně technicky zdatný Al Foster a jeho činelové cinkání. Pro mě nejzajímavéjší song na albu je třináctiminutový Lovanův kousek pod názvem New Amstredam. Sco zde přepnul kytaru do mírně odlišného módu a předvádí i lehce jinou techniku hry. Jakoby se s Lovanem chtěli na chvilku vrátit na začátek devadesátých let.
I když je toto album studiové, zní velmi spontáně a živě, skoro jako koncert. Pro milovníky jazzové hudby a příbuzných stylů, jako post bop, bossa nebo blues, které jsou zde okrajově promítnuty, jako dělané. Poslech je víceméně náročnější, chce to mít náladu a prostředí pro tento typ hudby. Hodnotím toto album stejně jako podobné desky ve Scofieldově diskografii ***z*****. I když ScoHoLoFo není přímo Johnova sólovka a jedná se jazzovou supeskupinu, mě se líbí spíše jeho jiné práce. V neprospěch hovoří i stopáž alba - 76 minut, podobné to má i titul před tímto - Works for Me, ktery je mimochodem velmi podobný tomutu dílu. To je na mě moc. Třetinu ubrat anebo přidat, ale pak to vydat jako dvě alba.
» ostatní recenze alba Scofield, John - scoholofo : oh! /Scofield Holland Lovano Foster/
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Oldfield, Mike / Incantation (1978)
| 04.06.2026 | Když jsem se seznámil s legendárními alby Mika Oldfielda, s Tubular Bells a jeho následovníky, domníval jsem se, že na tomto poli už nelze jít dál, že se touto cestou došlo až na konec. Ale to jsem ještě neslyšel Incantations.
Toto fascinující veledílo směle řadím do první desítky mého osobního žebříčku nejlepších alb, vedené už dlouho dvojalbem Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway. Je to muzika, kterou se tvůrci podaří vyčarovat jen jednou za život, asi jako elfu Feanorovi vyrobit Silmarily. Příbuznost (nikoliv ale podobnost) se Stivellovou Keltskou symfonií (také dvojalbum) se stále nabízí, třebaže ne v hudbě samé, ale v poselství a účinku na posluchače.
První větu uvede vícehlasový nájezd a přejde plavně do proplétavé hry fléten (nebo jiných dechů?), které se zlehka čeří jako vlnky, dorážející na pláž. Náhle se několikrát odněkud nečekaně vloudí něco jako motiv jak ze starých Zemanových filmů (Na kometě) a celou skladbu nadýchne nadčasovou nádherou, která již zůstane přítomna až do konce. Nástroje nečekaně mizí a objevují se znovu k kouzelné souhře. Nástup trubky posléze dodá slavnostní nádech, a do toho se opět celý orchestr vrací s celou parádou. A náhle – z bublavého tkaniva se vynoří rytmika bubnů a vytvoří podklad pro magický zpěv, který je snad vzýváním skrytých božských sil (a může znít pro Čechy jako „Lučina“ – což nezáměrně ještě více podtrhuje pastorálnost celého kusu). Posluchač se chtě nechtě vydává na neskutečný výlet do hájemství víl zapomenutého světa, které „zaříkávání, vzývání“ (Incantations) oživuje. A opět se v okouzlení vracíme do lesní spleti rychlých fléten a smyčců, gradujících až k vzpomínce na filmový motiv.
V druhé části se začíná opakovat sice pravidelný flétnový motiv, ale se zajímavými půvabnými rytmickými nepravidelnostmi a důrazy, což skladbě dodává přírodní přirozenost, a přes snivý můstek, vzdáleně snad upomínající na staré Yes „Na okraji útesu“, pod nímž stále decentně vře kolébka starých i nových nápěvů (včetně „Lučiny“ ), se přeneseme do světa meditativní zahrady s „Lučinou“ á capella. Než by kolébavá nálada stačila posluchače sladce uspat, vstoupí do hry bubny, a Sally Oldfield s Maddy Prior nad nimi zazpívají slavnou Longfellowovu Píseň o Hiawathovi. Přesah do světa amerických Indiánů je v této sféře duchovna zcela přirozený.
Třetí část začne sebevědomě jako od nějaké progrockové kapely (stále při tom myslím na staré Yes), úvod se rozlévá do šíře, řídne, rytmizuje se v dialogu s flétnami a naříkavou kytarou, v rozplývající se mlžné oponě se zjeví něco jako středověké názvuky, a náhle je zde hutný, až minimalisticky opakovaný hypnotický riff, dokreslovaný (mimo jiné) decentní mistrovou kytarovou vyšívkou, jako by představoval skryté mocné síly přírody, a stále se neomylně vrací, pak se připojí opět flétny a vytvoří mocnou hudební stěnu a finále třetí věty, možná v něčem příbuzné s úchvatnou jízdou DIVODAN en Holl Veur ze Stivellovy Keltské symfonie. Než náhle utichne a pustí na scénu čtvrtou větu.
Ve čtvrté části kraluje vibrafon Pierra Moerlena (ex Gong) a snad upomene na tuto legendární kapelu v její jazzrockové fázi, zde ovšem spíše v pohádkové náladě. Připojující se Oldfieldova kytara nevydá snad jediný nadbytečný tón, proplétá se nepravidelně a něžně jako pramínek loukou, a opět ji opustí, aby ji zanechala bezbřehému snění. Po osmé minutě nastoupí opět rytmické spodní pulzování a přivolá záhy zpět magické klenby kytar a dalších nástrojů, které se připojují v podmanivé orchestrální vlně. Ta posléze uprázdní místo „africké“ rytmice a zanedlouho se vrátí andělský zpěv Sally Oldfield a Maddy Prior a loučí se v něžném ostinátu v Hymnu k bohyni Dianě.
Tímto dvojalbem se Mike Oldfield podle mne přiřadil ke geniálním hudebníkům a kapelám, které na svém vrcholu a v jedinečné erupci inspirace museli pro svou tvorbu využít tento dvojitý formát. Namátkou uvedu deset legendárních dvojalb podle mého názoru - bez živáků a položiváků - (Genesis - The Lamb, Yes - Tales from Topographic Oceans, Led Zeppelin - Physical Grafitti, Stivell - Symphonie Celtique. The Who - Tommy, Beatles - "Bílé album", Bee Gees - Odessa, Incredible String band - U, ELP - Works 1 a Oldfieldovo Incantantions)
Vše to tu už v nějaké podobě na této desce bylo, ale přesto nenudí ani na vteřinu. Jen unáší volným plynutím. Prostě - hudební klenot par excellence!
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Incantation
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Moore, Gary / Dirty Fingers (1983)
| 02.06.2026 | V létě 1980 začínal Gary Moore (opět) od nuly. Rozpustil kapelu G-Force a s obměněným ansámblem, v němž nechyběl jeho někdejší kolega Don Airey a bubeník od Pata Traverse Tony Aldridge nazkoušel několik nových, pořádně ostrých pecek. Počátkem listopadu s ním v Londýně a okolí odehrál několik koncertů (část záznamů z anglické metropole vyšla o tři roky později na živém záznamu Live at the Marquee) a průběžně míchal sestavou. Tu postupně doplnili zpěvák od Teda Nugenta Charlie Huhn a baskytarista Jimmy Bain, kteřížto se s Garym odebrali do studia nahrát jeho další sólovou desku.
Gary se tentokrát do muziky pustil daleko víc po svém, takže z alba Dirty Fingers srší nasranost na sto honů. Pokud v rámci G-Force s metalovými názvuky jen lehce koketoval, tady jim dal volný průchod skrze metráky sekaných riffů, rychloprstých sól a rytmiky, která dupe na všechno kromě brzdy. Od úvodní pecky Hiroshima je to jízda, ze které slabší nátury budou mít závratě, ale těm otrlejším se budou panenky blahem protáčet. Několik úkroků stranou by se sice našlo (mainstreamověji laděný nářez Kidnapped, závěrečná balada Rest in Peace), jinak se jede v závratném tempu a s vysokooktanovým benzínem v nádrži. Divočiny Run to Your Mama, Bad News nebo Really Gonna Rock Tonight by řezaly snad i diamant, sám nejvýš stavím rázný kus Nuclear Attack. Mooreovi se ale povedl i cover skladby Don´t Let Me Be Misunderstood, v němž tehdy jeho osmnáct let starou předlohu poznali asi jen pamětníci.
Textům tentokrát vévodí líčení hrůz, které v japonských městech Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945 způsobily americké jaderné bomby. Hiroshima i Nuclear Attack rozhodně nejsou uspávánkami na dobrou noc, Garyho texty ale plivou síru i v "méně problémové" vztahové tematice. "Za mnou si stěžovat nechoď", varuje Charlie Huhn v jednom z veršů skladby Run to Your Mama, hrdinku nahrávky Bad News zase vypravěč ošklivě osočuje, že mu v těch nejméně žádoucích momentech nosí smůlu. Snad jen hymnická Rest in Peace nabízí trošku té smířlivosti, protože i v pecce Kidnapped se Gary cítí být "unesen" vlastní zamilovaností.
Jak to bylo dál? Vydavatelství Jet Records nechtělo do amerických obchodů pouštět konkurenci Ozzymu Osbourneovi, protože v USA chystalo na trh jeho sólový debut Blizzard of Ozz, a tak deska Dirty Fingers skončila v šuplíku. Moore hodil flintu do žita a raději se jako námezdná síla upsal Gregu Lakeovi, který zrovna dával dohromady kapelu, s níž by mohl nahrát sólový debut. Zbytek sestavy se rozprchl do všech koutů rockového světa a pohádky by byl konec, kdyby... Garyho turné k desce Corridors of Power v lednu 1983 nezavedlo do Japonska. Kytarista si tam získal poměrně slušnou fanouškovskou základnu, která zhltla živý záznam Rockin’ Every Night – Live in Japan a dožadovala se nášupu. Mooreův někdejší chlebodárce Don Arden zvětřil příležitost a v Zemi vycházejícího slunce pustil do oběhu "ležáka" z archivu Jet Records, který se pak o rok později dočkal vydání i v Evropě.
Osobně považuju desku Dirty Fingers za esenci toho nejlepšího, co Gary Moore v osmdesátých letech (nebo přinejmenším v jejich první polovině) předvedl. Hutné, našlápnuté album s agresivním feelingem si mě získalo jako perfektní reprezentant Garyho "nebluesové" a "nejazzové" polohy - a také jako smutný důkaz toho, že nehudební okolnosti občas držely pod pokličkou skvělou muziku i tam, kde místo ideologie rozhodoval obchodní kalkul.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dirty Fingers
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Beck, Jeff / Frankie’s house (1992)
| 01.06.2026 | Zajímavý instrumentální počin od Jeffa v době, kdy hudebně na deset let stagnoval a nevydával sólové desky, tedy jestli pominu album Crazy Legs, které vyšlo rok po tomto kousku. Soundrack je o válce ve Vietnamu, což znamená, že to nebude žádná pozitivně naladěná muzika. Album otvírá a zavírá bluesrocková skladba The Jungle. Je v ní zamotaný asijský motiv.
Celá deska se dá rozdělit do dvou úrovní. Na pozitivní melodie, které by mohly s naprostým přehledem vyšperkovat Jeffovy sólovky a pak na hudbu na hranici ambientnosti, která má v sobě něco děsivého - jako hrůzy války.
Do té pozitivní kategorie řadím písně :
Hi-Heel Sneakers
Cathouse
White Mice
The Jungle
V té druhé, hodně smutné kategorii se nachází ostatní songy. Nemá cenu je vypisovat.
Celé album je dílem dvou hudebníků. Jeff Besk hraje kytarové záležitosti a jeho kolega Jed Lieber hraje klávesové party a mám dojem, že se postaral i o nějaké ty elektronické bicí.
Těžko říct, jestli je toto album v Beckově dikografii nějak zásadní. Za mě asi ne. Je hodně ponuré, ale co čekat od sountracku k válečnému filmu. K té temné válečné náladě Frankie's House se hudba povedla, to nepopírám, ale že bych další poslech cíleně někdy vyhledával, to žádná. Tohle bude spíš pro sběratele a kompletisty Jeffa Becka. **z*****
» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Frankie’s house
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff
Moore, Gary / Corridors of Power (1982)
Garyho kapela G-Force mě donutila zamyslet se nad Mooreovým přístupem k americkému trhu z počátků jeho sólové kariéry. Zdá se mi, že ačkoli o úspěch za mořem hodně stál a přizpůsoboval tomu i obsah a zvuk svých desek, v prodejních žebříčcích si jeho nahrávky ani neškrtly a i na koncertech se obvykle musel spokojit s rolí předskokana. O tom, jak "americký" se v letech 1980-1985 snažil být, podle mě svědčí i jeho druhá "řádná" sólová deska Corridors of Power, na níž Gary pracoval na jaře 1982.
Moore se během své kariéry vymezoval vůči heavymetalové estetice a uniformitě, po zvukové stránce ho ale metal (a podle mě zejména ten amerického střihu) v osmdesátých letech výrazně ovlivnil. Na desce Corridors of Power najdete hned několik příkladů: vyostřené kousky Don´t Take Me for a Loser nebo Gonna Break My Heart Again ještě mezi ráznějším přístupem a powerbaladickým štkáním balancují, Always Gonna Love You a Falling in Love with You už padly na úrodnou softrockovou půdu, která v té době živila kapely jako Chicago nebo Fleetwood Mac. Zmetalizovaný rock´n´roll Rockin´ Every Night má sílu, jakou tehdy vládli třeba takoví Y&T, naopak s coverem Wishing Well od Free udělal Mooreův ostrý kytarový skalpel na pitevně nepěkné věci.
Osobně mě z celé desky nejvíc baví epický kus End of the World, který svým typickým témbrem nazpíval Jack Bruce (jiné sólové pěvce si Moore na desku nepřizval a vokální party začal po letech opět většinově obstarávat on sám). Bere mě klusavý rytmus i sympatická kytarová práce, jen tu úvodní kytarovou expresi si Gary mohl nechat od cesty nebo na koncert, kam podle mě patří. Druhá ze skladeb na tomto albu, která podle mě patří k tomu "top" z Mooreovy diskografie, je podle mě závěrečná I Can´t Wait Until Tomorrow, kde si vychutnávám mistrův nosný hlas i perlivé hammondky (ladies & gentlemans, Mr. Tony Eyre!) na pozadí.
Po textové stránce tentokrát žádné velké překvapení - Gary se opět motá ve vztahových bludištích a jeho emoce se pod vlivem něžného pohlaví třepotají jako prapor ve větru. I když možná... "bruceovský" End of the World (který tematicky odkazuje ještě na Garyho předcházející projekt Dirty Fingers) se veze na vlně obav ze studené války, jejíž závěrečné kolo tehdy bylo na spadnutí. Více než čtyřicet let po svém vzniku je tento text stále až nepříjemně aktuální. Pochválit musím i neurčitě "hledačské" verše z I Can´t Wait Until Tomorrow, příjemná změna po všech těch srdcebolech z první strany alba.
Deska Corridors of Power mi jde do uší celkem snadno, otázkou je, co stojí za to si z ní odnést. Sám jsem si oblíbil dvě skladby, zbytek považuji za dobře poslouchatelný, ale průměrný.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Corridors of Power
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / G-Force (1980)
Garymu Mooreovi nejspíš nebylo souzeno, aby v řadách Thin Lizzy vydržel déle než několik měsíců. Během třetího (a posledního) angažmá u Lynotta a spol. sice byl u nahrávání ceněné studiové desky Black Rose: A Rock Legend (1979), ale drogami prolezlá kapela mu brzy začala lézt krkem natolik, že z ní uprostřed amerického turné doslova uprchnul. Zůstalo mu ovšem kamarádství s bubeníkem Markem Nauseefem (který u Thin Lizzy dočasně zaskakoval za nemocného Briana Downeyho) a ti dva se v létě 1979 rozhodli dát dohromady vlastní projekt. Třetím do party měl být původně baskytarista a zpěvák Glenn Hughes, kvůli jeho alkoholové a drogové závislosti ale musel z kola ven (Gary to s jím ještě jednou zkusí o pět let později) a místo něj se v řadách nové skupiny G-Force objevili jazzrockoví univerzálové Tony Newton a Willie Dee.
Už od roku 1978 měl Moore v kapse smlouvu s vydavatelství Jet Records, které na americký trh dostalo Garyho předcházející desku Back on the Streets. Společnost rockového "mafiána" s ostrými lokty Dona Ardena měla ve své stáji mimo jiné i progresivní poprockery Electric Light Orchestra - možná proto skladby z eponymní desky G-Force jako You Kissed Me Sweetly, The Woman´s in Love nebo I Look at You znějí, jako by v nich smyčce aranžoval sám Jeff Lynne. Ano, smyčce - ale nebojte, pořád se pohybujeme na vcelku solidně uhutněném hardrockovém písečku. Třeba dvojskladba White Knuckles, Rockin´ & Rollin´ začíná ostrým kytarovým intrem, jako by Gary chtěl "přeshreddovat" samotného Eddieho Van Halena. Mooreova kytara tu má vůbec parádní, šťavnatý zvuk, který vynikne jak v riffových podkladech, tak v epicky razantních sólech. Takové kousky jako She´s Got You nebo Dancin´ mají i díky hrdelnímu zpěvu všeuměla Willieho Dee energie na rozdávání. Vůbec nejparádněji se všechno sešlo v úvodní pecce You, tedy v za mě jasném hitu s velkým rádiovým potenciálem. O pobytu v žebříčcích se nakonec on (ani celá deska) mohl nechat jen zdát, ale to bývá osud mnoha zajímavých nahrávek.
Texty na albu G-Force pokrývají tři hlavní tematické oblasti: ženské, ženské a... ženské. Jak Willie Dee, tak Gary osobně tu skloňují něžné pohlaví snad ve všech sedmi pádech - jako smysl vlastních životů (You, I Look at You), jako "čarodějky", do jejichž kouzel se zapletli (You Kissed Me Sweetly) i jako entity, které je třeba si za každou cenu podřídit (Hot Gossip). Místy z toho čiší sexismus a rady protřelého záletníka, místy naopak nejistota mladíčka, který se z milostných trablů brzy rozsype. Kolem a dokola šlo o přístup, na jaký americký trh mohl slyšet, jenže turné, na které se vydali po boku Whitesnake, G-Force v létě 1980 zavedlo do Anglie, kde se zrovna naplno rozjížděla heavymetalová mánie.
Album (a celý projekt) G-Force vnímám jako velmi povedenou záležitost. Úderný rock s rádiovým potenciálem, popovou zpěvností a kytarovou technikou, se kterou se Gary nemusel bát ani konfrontace s mladými metalovými stachanovci. Téhle kapele bych delší životnost opravdu přál.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - G-Force
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Moore, Gary / Back on the Streets (1978)
Rok 1978 byl v kariéře Garyho Moorea, během níž o žánrové i osobnostní obraty nebyla nouze, jedním z těch nejvíce tranzitních. Zahájil ho jako člen kapely Colloseum II, ukončil už jako staronový kytarista Thin Lizzy. Mezitím ovšem ještě stihl nahrát desku Back on the Streets, která se mezi těmito dvěma projekty svým způsobem nenapodobitelně rozkročila.
V útrobách téhle nahrávky možná trochu překvapivě (ale při vědomí tehdy aktuální fáze Garyho kariéry zcela logicky) narazíte na několik ukrutných jazzrockových fláků. S Flight of the Snow Moose a Hurricane dostanete propracovanou fúzi pečlivě napočítaných šestnáctinek a pořádného rachotu, kterému dominuje Mooreova kytara. Další bezepěvná záležitost se zvláštní slovní hříčkou v názvu What Would You Rather Bee or a Wasp dostala k tomu všemu ještě funkovou injekci, naopak Song for Donna do koktejlu přimíchává hodně americky znějící "easy-listening" melodii ve stylu Chicaga. O tyhle kousky se s mistrem ve studiu zasloužili jeho kolegové z Colossea Don Airey a John Mole - kdo ví, jestli by takhle nějak nemohlo vypadat čtvrté album téhle kapely, kdyby klíčoví zúčastnění postupně neztratili zájem.
To pravé hardrockové "maso" nabízí druhá čtveřice skladeb, na nichž si podle mě svého dávného parťáka "oťukával" šéf Thin Lizzy Phil Lynott. Sám do banku přihodil dvě písničky, třetí dal dohromady právě s Moorem. Lizzyovka Don´t Believe a Word dostala nový baladický kabát, který podle mě lépe pasuje ke vztahově vystavěnému textu, ale ten kytarový dvojtakt Scotta Gorhama a Briana Robertsona si z ní už ale nedokážu odmyslet, ať to zkouším sebevíc. To ostrá pecka Fanatical Fascists, kterou Phil původně napsal pro punkové The Ruts, v sobě má říznost a melodický tah na branku, s jakým by se neztratila ani u Thin Lizzy. Závěrečná Parisienne Walkways, parádní to "zapouštěcí" záležitost s houpavým rytmem a hořkosladce snivou atmosférou, určitě přispěla ke Garyho reputaci mistra rozvážných, emotivních sól. Ještě více si ale vychutnávám titulní pecku Back on the Streets s parádně rozehraným riffovým představením a přizvukujícím Lynottem v refrénu.
Back on the Streets za mě určitě není nejlepší deska Mooreovy sólové kariéry, dokonce ji nevnímám ani mezi těmi důležitými. Je to spíš takový sampler Garyho "co by, kdyby", který osloví tuhle toho, tam onoho. Za poslech ale určitě stojí, zejména pokud mistra baštíte v různých žánrových polohách.
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Back on the Streets
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Scofield, John / Works for Me (2000)
Works for Me vychází v roce 2000, stejně jako jeho alternativní, samplované album Bump.
Works for Me je ryze akustické, kromě Johnovy semi-akustické kytary.
Works for Me je o kontrabasu, piánu, saxofonu a cinkajících bicích. /hodně decentních činelů/
Works for Me je narvané hráčskými hvězdami jazzové hudby. Samá velká jména.
Works for Me je stylově jazzové, post-bopové album.
Works for Me je díky tomu až příliš akademické.
Works for Me je autorsy celé Scofieldovo dílo /až na skladbu Freepie/
Works for Me má dřevnatý zvuk, jako by pár dekád nazpět.
Works fior Me má neskutečnou délku 72 minut.
Works for Me díky této dlouhé stopáži začíná ke konci nudit a unavovat.
Works for Me není zrovna můj šálek kávy, ale přesto si ho občas někdy poslechnu.
Works for Me se bude líbit hlavně milovníkům klasického jazzu.
Works for Me vyšlo v době, kdy bych takovou hudbu od Scofielda vůbec nečekal.
Works for Me si vysloužilo z mojí strany ***z*****
Works for Me mě snad někdy dostane. Uvidím.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Works for Me
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Shortcuts /with Ulrik, Danielsson, Erskine/ (2000)
Album, které se nachází pod názvem Shortcuts Jazzpar Combo 1999 je jakýmsi bonusem ve Scofieldově diskografii. Je to projekt dánského saxofonisty Hanse Ulrika, který dostal "zelenou" od Jazzpar akademie k sestavení svého DREAM TEAMU, dle jeho vlastního výběru. Ulrik oslovil amerického jazzového kytaristu Johna Scofielda , amerického bubeníka Petera Erskineho a švédckého basaáka Larse Danielssona. Požádal je, aby si ke spolupráci přinesl každý nějaké své práce /songy/. Toto čtyřčlenné kombo se sehrávalo a nacvíčovalo dva dny. Na to, že se nejspíše mezi sebou vůbec neznali a ani nejspíš spolu nikdy před tím nehráli, dá se říct, že se chemicky spolu všichni propojili.
Album má dvě hudební úrovně. Půlka songů je nahrána v dánském Radio Studiu 4 a druhá polovina je koncertní záznam ze dvou dánských míst - Randers a Holdbaek. John má na desce tři kusy : Peculiar je z alba Groove Elation /1995/. Nahraný je ve studiu pouze na jeden pokus a sóla saxofonu a kytary jsou violné improvizace. Bossa je zbrusu nový baladdický Scofieldův kousek. John hraje na akustiku s nylonovými strunami a Peter Erskine ho doprovází na rumba kouli, kterou našel v nějaké krabici ve studiu. Danielsson si zasoluje na kontrabas. A krásný saxofon. Green Tea - album A Go Go /1998/ je koncertní záznam. Skladba je Johnův skutečný funky hit,
Tato deska je spíš do kolekce Scofieldovy diskografie. Není to nijak významné album, ale o nějakém propadáku taky nemůže být řeč. Takže povedená věc, kterou ohodnotím slabšími ****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Shortcuts /with Ulrik, Danielsson, Erskine/
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Bump (2000)
Bump je třetí album, nahrané u nahrávací společnosti Verve a je úplně z jiného soudku, jak jeho předchozí dvě díla. Zatímco Quiet/1996/ je ryze akustické a deska A Go Go /1998/ je o spolupráci Scofielda a slavné trojice Medeski Martin & Wood, Bump atakuje rok 2000, což se promítá i do nahrávky /nejen u Johna Scofielda/.
Samply - to je ten fenomén tehdejší doby.
Ani JS neunikl pokušení si to vyzkoušet. A proto najal jednoho z velikánů newyorské scény v oblasti tohoto hudebního stylu Marka De Gli Antoniho. Ten Johnovi ozvláštnil album o zajímavý hudební rozměr.
Samozřejmě - Scofieldova kytara je na tomto poli jasný leader, ale přesto se jedná o něco úplně nového. Takhle doposud ještě žádná Scofiedova deska nezněla. Album jede na vlně funky, abčas se prolíná s vlivy blues /prvni track Three Sisters /, bicí obahacují pekusní nástroje, které znějí hodně v popředí a silná basa rytmice dodává ten správný zvuk. Pro úplnost si dovolím dodat, že na postu bicích se střídají dva bubenící, u baskytary a kontrabasu si to prohodili dokonce tři frajeři, z toho Cris Wood z tria MMW se podílel na třech nahrávkách.
Bump je hodně kytarové. Mísí se zde kytary jako hlavní hudební motiv, pak doprovodné kytarové detaily a kytarové samply. V rámci doporovodu si občas zahraje i španělka. To vše je vystavěné na velmi bohaté rytmice. Podotýkám, že JS samply na této desce používá velmi uváženě, proto konstatuji, že se o žádnou elektonickou divočinu nejedná. Velmi silné ****z***** Bump mě baví.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Bump
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
U2 / Pop (1997)
V roce 1997 pro mě ještě hudba (vcelku jakákoli) neznamenala nic - v devíti letech jsem vyhledával jiná dobrodružství, zrovna tehdy jsem za nimi dost možná vyrážel na divoký Západ s knihami Karla Maye. Asi nejblíže jsem se k muzice, kterou za mě nevybíral nikdo jiný, dostával u plakátovací plochy, okolo které jsem každé ráno chodil do školy. Na ní se někdy během jara objevil plakát na koncert jakýchsi U2. Pro někoho událost roku, pro mě příležitost k pokrčení ramen a pokračování v cestě k nedaleké trafice, kde jsem za výlohou obdivoval aršíky se samolepkami proudových stíhaček.
Devětadvacet let poté se mi zdá, jako by se na tohle období někteří z fanoušků kapely snažili usilovně zapomenout. Kapela, která v osmdesátých letech stavěla na silných melodiích a průzračném zvuku, se o dekádu později vrhla do náruče elektroniky, do níž se vůbec nejhlouběji zabořila na desce Pop právě z roku 1997. Navíc se z "neposkvrněných hrdinů" stali velekněží konzumu a komerce, o jaké by si většina "pravověrných" rockerů ani kolo neopřela. I přesto (nebo právě proto) má ale podle mě cenu o albu psát.
Z dvanácti položek původní desky to u mě na první dobrou vyhrávají dvě skladby: hitový singl Starring at the Sun a syntezátorový měňavec Do You Feel Loved. V obou mě baví jejich melodické linky, v první jmenované i její relativně civilní pojetí. I v jejich instrumentálních podkladech zůstaly elektronické zvuky a filtry, které nezestárly zrovna s grácií a působí velmi dobově, postupně jsem se s nimi ale skamarádil. Za slušně poslouchatelné považuji ještě skladby Discotheque a MOFO, kde už ale elektronika těžce převažuje. Dál je to ale pro mě problém - sterilní intimita nahrávek jako If God Will Send His Angels, The Playboy Mansion nebo If You Wear That Velvet Dress mě nudí, energičtější kus Last Night on Earth ta syntezátorová kazajka vyloženě dusí a s monotónním drum and bass Miami popravdě vůbec netuším, co si počít.
To hlavní, kvůli čemu se k desce Pop v posledních letech vracím, jsou texty. I po bezmála třiceti letech je vnímám jako vysoce aktuální, ačkoli už v době svého vydání mohly snadno působit pokrytecky. Vyslechnout si kritiku konzumu a globální dostupnosti čehokoli právě od člověka, který na ní vydělal miliony? Ironie na druhou, ale i takové příběhy se v pop-music dějí. Odraz toho "floutka", který dosáhl všeho, ale stále nemá nic, je zřetelný hlavně ve skladbách Gone a MOFO. I když už si najde nějakou tu spotřební známost na jednu noc (Do You Feel Loved, If You Wear That Velvet Dress), stěží z toho vytříská něco víc než další ráno plné existenciální kocoviny. Hodně obsažná je i skladba Discotheque, v jejíž verších se v konzumu, který nelze ovládnout ani kočírovat, topíme my sami, a tak některé zjevné skutečnosti raději ignorujeme (Starring at the Sun). Prahneme po tom, z čeho poptávka dělá "prvotřídní zboží" (The Playboy Mansion) a když se nás z toho kolotoče pokusí někdo vytrhnout, stavíme se do role obětí (Please). Těžko říct, jestli si za něco takového zasloužíme záchranu, o kterou Bono v závěrečné skladbě Wake Up Dead Man prosí Krista.
Hluboký ponor do světa konzumu, ke kterému se jinak hlásím jen nerad, si s deskou Pop dopřávám spíš ve chvílích zamyšlení, není to pro mě nahrávka pro bezstarostný relax nebo pro dobíjení energie. Má v sobě hodně z toho, čemu se v hudbě jinak vyhýbám, ale taky na ní nalézám kvality, jakých si naopak cením. A když už nic jiného, jde podle mě o jeden z posledních artefaktů doby, kdy ještě U2 byli "nějací".
» ostatní recenze alba U2 - Pop
» popis a diskografie skupiny U2
McLaughlin, John / Montreux Jazz Festival 2022 (2025)
Koncertních záznamů skupiny 4th Dimension a Johna McLaughlina je v jeho diskografii celkem až až.
DVD - Live in Beogade /2009/
The Boston Records /2014/
Live @ Ronnie Scott's /2017/
Live in San Francisco /2018/
Každý jeden z těchto uvedených titulů je svým způsobem jedinečný a oridinální. Jistá malá shoda by mohla být mezi bělehradským DVD a The Boston Records.
Live at Montreux Jazz Festival 2022 je opět truchu odlišný od výše jmenovaných desek. Tým hudebníků se rozrostl o jednoho člena navíc. John pozval na koncert pianistku a zpěvačku Jany McPherson. Syntezatory Garyho Husbanda tak mají akustický kontrast. Jako každý správný koncert hudby tohoto ražení, je produkce plná různých jamů, sólování a duetů. Jane McPherson zpívá ve skladbě The Creator Has a Master Plan a doprovází jí vokálně někdo ze skupiny. Jako vokalisti jsou v bukletu uvedeni všichni hráči, krom Garyho Husbanda. Ve skladbě Mr. D.C. si Gary odskočí od kláves ke svojí bicí soupravě a střihne si bubenický duet s Nicolasem Viccarou. Takto to dělá prakticky na každém koncertě The 4th Dimension. Za srdce chytající je skladba jménem Abbaji. Nádherná pomalá záležitost. Na tommto 2cd jsou všechny songy naprosto famózní, ale Abbaji je ještě něco víc.
Záznam má 90 minut. Je to komplet live od začátku, až do konce. 2cd je doplněno o blueray disk, takže koncert je možné i vidět. Zvuk je vynikající, hudba a výkony nedostižné, obal propracovaný, sice bez knížky, ale plný fotek. Přítomnost zpěvačky a pianistky Jany McPherson dělá tento koncert o něco zajímavější a jiný než předchozí live záznamy. Tady není o čem. *****z*****
» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Montreux Jazz Festival 2022
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John
Man / Be Good To Yourself At Least Once A Day (1972)
Šiesty album waleskej skupiny Man má motivačný názov – Buď k sebe dobrý aspoň raz denne.
Vyšiel v novembri 1972, len dva mesiace po predchádzajúcom koncertnom albume, pričom priniesol pohľad na novú zostavu. Ostali len dvaja hráči, Micky Jones (gitara, spev) a Terry Williams (bicie). Ace odišiel, Leonarda vykopli, vrátil sa Clive John (gitara, spev) a ten so sebou zobral dvojicu Phil Ryan (klávesy, spev) a Will Youatt (basa, spev) zo skupiny Iorwerth Pritchard and the Neutrons, čo bol jeho vlastný projekt, ktorý založil v roku 1971 po tom, čo opustil Man. Táto zostava vydržala krátko, ide o ich jediný štúdiový počin, mihla sa ešte na koncertnom sampleri Christmas at the Patti a to to bolo všetko.
Be Good To Yourself At Least Once A Day sa skladá zo štyroch dlhších skladieb. Kapela sa cítila dobre na pódiách, a tak svoje nápady nechala voľne plynúť. Hneď na úvod je tu jedenásťminútová jazda C’mon, spevná posadená záležitosť, ktorú následne kapela zaradila ako stálicu do svojho koncertného setu. Hosťuje v nej aj Dave Edmunds, ktorý album produkoval. Vo výsledku uvádza novú slovníkovú definíciu slova pohoda. „Jamuje“ sa o sto šesť, dynamika kolíše od rohypnolu po speed, napriek tomu sa nikto nikam neponáhľa, nálada prevláda nad kompozičným snobizmom. Keep On Crinting postupne graduje až do takmer španielskej nálady, ktorá má ale očividne žalúdok plný waleských kameňov. Azda najznámejšia skladba z albumu je deväť a pol minútová bluesrocková maškrta zvaná Bananas. Kapela znie, akoby si banánmi osladila doobedie a teraz sa slní na pláži. Na záver sa ozve swingujúce blues Life On The Road, život na ceste si veru iné stelesnenie nezaslúži!.
Ozaj, dva kratšie bonusy na CD od Esoteric Recordings (Bananas, Rockfield Jam) boli nahrané na jar 1972 ešte predchádzajúcou zostavou, sú skôr dokumentárne ako poslucháčsky cenné.
Be Good To Yourself At Least Once A Day ponúka dobrú muziku na poobednú siestu. Aj keď ide zdanlivo o jednoduchú melodickú náladovú muzičku, zároveň je v nej niečo, čo ma napĺňa vnútorným pnutím diametrálne odlišným od fazule. Nenudím sa a príjemne sa mi s ňou trávi čas. A vám?
» ostatní recenze alba Man - Be Good To Yourself At Least Once A Day
» popis a diskografie skupiny Man
Scofield, John / A Go Go (1998)
Pro své věrné fanoušky si John Scofield připavil opravdu skvělé album. V roce 1998 vychází placka s názvem A Go Go. Je to druhá deska, vydaná u společnosti Verve a v Johnově diskografii se jedná o devatenácté studiové album !!
Album A Go Go je odehrané celé ve čtyřech muzikantech. Proto ta hudba zní velmi kompaktně a rozmanitost předchozích děl je pryč. Ale to není nic, co by mělo posluchače odradit a není to z mé strany ani kritika desky.
Scofield si pozval avangadní jazzové trio MMW.
Medeski Martin Wood.
Jazzové trio z New Yorku zniklo v roce 1991 a tato formace je hlavním představitelem avant-groove, který míchá prvky funky a hip hopu.
Osobně jsem touto deskou unešen, protože to není jen o Johnových kytarách, jako třeba předchozí Quiet. John Medeski, klávesák, který hraje vynikajícně na hammond B3, Wurlitzer, clavinet a piáno je podle mě zatím nejsilnějším protipólem Scofiedových kytar. Ty klávesy jsou naprosto famózní. A dovolím si říct, že Scofieldovi Medeski částečně místy ukradl jeho prim. Co se týče basové linky Chris Wood je hráč, který nehraje tak nadrámcově jako třeba Stanley Clarke nebo Chris Squire, ale svojí důslednou basovou likou je přesně na svém místě. Míchá elektrickou baskytaruu s kontrabasem a to je přesně voda na mlýnské kolo, pohánějící bubeníka Billy Martina.
Album je nahráno pod hlavičkou John Scofield, protože autorem všech songů je výhradně John. Trio MMW se s Johnem spojí ještě několikrát, avšak už pod názvem MSMW. V diskografii JS si tuto desku cenim hodně vysoko. Baví mě a i rozumných 50 minut záznamu je tak akorát. Riozhoduji se mezi čtyřmi nebo pěti a tady to dám za *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - A Go Go
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Neon Rose / Reload (1975)
Tretí a posledný album švédskej rockovej kapely Neon Rose sa volá Reload a vyšiel na sklonku roka 1975.
Pätica hráčov sa s tým nepára, deväť skladieb gitarovo zurčí, akoby sa dobré rockové časy nikdy nemali skončiť. História nás však učí, že katastrofa číha za každým rohom, nuž ide o jeden z posledných albumov zo zlatej éry hard rocku, ktorá si na pomník vyryla rok úmrtia 1976.
Už parádna ťažkotonážna Dead Eyes navnadí, ale s nástupom Night Birds sa razom ocitáme vo finále olympiády v šprinte. Na tomto albume nič netrvá príliš dlho, nuž ani Too Long nelení a svižne odfrčí ku The Race For Knowledge, čo je prvá pokojnejšia skladba na albume. Ale nebojte sa, stále má v sebe toľko ťažoby, že by z nej aj Slnko dostalo zatmenie. Hitovku zastupuje spevná Man’s Not A Man, len škoda, že takéto skladby sa v rádiách zásadne nepúšťajú. Osobne milujem baladickú pecku A Smell Of Death, to košatá titulná skladba Reload strieda polohy ako herci z pornopriemyslu, miestami zabehne až do deathmetalovej atmosféry. Nanákaná Dust And Rust sa počúva dobre, no a záverečný nárez Tears Of Pain tiež nemá chybu.
Aj tretí album Neon Rose je vynikajúci, rozhodne ho treba počuť!
» ostatní recenze alba Neon Rose - Reload
» popis a diskografie skupiny Neon Rose
Big Big Train / Woodcut (2026)
Nejlepší album Big Big Train za posledních deset let a po rozpačitém, zapomenutelném The Likes of Us (2024) snad i čitelnější předzvěst směru, jakým se skupina bude ubírat, když teď za mikrofonem stojí Alberto Bravin. Na plný počet sice ani tyto klady nevystačí, mezi novinkami zavedených souborů patří ale Woodcut k těm příjemným překvapením.
Jenom je třeba připravit se na to, že v přímém srovnání s Folklore a Grimspound (když už s tímto obdobím co do kvality srovnávám) poslech novinky působí, jako by člověk z prosluněné zahradní slavnosti vešel do strohé světnice nebo sešeřelého lesa. Což patrně souvisí i s tématem, kterým je - nepříliš invenčně - osamělé tvůrčí hledání; v textech se to hemží klišé o zákrutech cesty, obracení nové stránky, probuzení ze snu nebo střídání světla a stínu.
Zvláště vedle alb z počátku současné dekády ale vyniká, jak se tady jednotlivé hlasy a nástrojové linky proplétavě doplňují, přičemž si každá zachovává svou osobitost - není to tak úporně optimistické unisono, máme tu konflikt, dramatickou stavbu celku, která připouští i rozpor, přitom působí ostře vyřezaná z jednoho kusu. A právě tímto svým rysem si mě Woodcut získal. Při opakovaném poslechu už se zážitek příliš nerozvíjí, občas si ho ale s chutí zopakuju.
» ostatní recenze alba Big Big Train - Woodcut
» popis a diskografie skupiny Big Big Train
Scofield, John / Quiet (1996)
John Scofield zatoužil po několika změnách a na svět přivádí album pod názvem Quiet. První změnou je vydavatelství. John opouští Blue Note a je přijat pod křídla společnosti Verve. Další změnou je album samotné. Tohle tady ještě nebylo. Scofield hraje po celém albu akusticky. Španělku na předešlých pracech využíval jen sporadicky, aby odlehčil náladu nahrávky. Na desce Quiet to pálí po celém hudebním prostoru. Za bicími se střídaji dva hráči. Dvorní Scofieldův bubeník BIll Stewart se střídá s Dudkou de Foncesou, který se představuje v tracích /2/5/6/. Steve Swalow je jak producent alba, tak i hráč na akustickou basu. Dopřeje si taky toho svého kousku času a vybrnkává decentní výlety. Dalším rekordem je poměrně bohatá účast spoluhráčů. Natáčení se zúčastnilo 12 hudebníků, včetně Johna a to je zatím do této doby /1996/ zatím rekord. Dechová sekce o sedmi hráčích album doprovází spíše bigbandově. Na předchozím Groove Elation si dechaři zahráli tak, aby byli jednotlivě slyšet. Na Quiet hrají celkem pospolu a tak tvoří dechovou hradbu bez větších exelentů. Jediný, kdo může Scofieldově hře konkurovat je světoznámý saxofonista Wayne Shorter. Zahrál si pouze ve třech písních /3/5/8/ na tenor saxofon. Podle mého názoru by to chtělo o něco víc, než jen tři songy z devíti.
Album Quiet náladou dostává svému názvu. Je decentní a klidné. Scofield už nikdy nic podobného nenahrál, takže otázka zní, proč? Je tak špatné, že se JS k něčemu takovému už nechce vracet, nebo je velmi dobré a v jeho diskografii působí jako hudební klenot. Jsem přesvědčen, že se jedná spíš o dobré dílo, které obohacuje kytaristovu diskografii o zajímavý kousek. Ale taky nic převratného. Tři hvězdy jsou málo. Pět určitě ne. Takže slabší ****z***** jsou akorát.
» ostatní recenze alba Scofield, John - Quiet
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Groove Elation (1995)
Po parádním předchozím albu s Patem Methenym, John pokračuje ve své plodné a hlavně kvalitní krasojízdě. Deska Groove Elation patří do skupiny Scofieldovy top ten alb. Je zde poměrně dost zajímavých hudebních momentů a detailů, které si mě získaly na svoji stranu. Začnu u bicích. Bubeník Idaris Muhammad hraje více v bluesových rytmech. Bicí vyšperkoval k dokonalosti pekusionista Don Alias. Perkuse jsou často přeslechnuty, ale právě ony sypou na ten koláč, zvaný rytmika, ten pověstný cukr. Kontrabas vede naprosto dokonale Dennis Irwing. Na tomto podkladé je vystavěna hra dalšího skvělého hrácě na klaávesy - Larryho Goldingse. Borec hraje převážně na Hammond organ, ale taky zapojí i piáno, které ovšem nemá nijak velký vliv na celkový zvuk. Scofield si na Groove Elation pozval docela slušnou dechařskou základnu. Každý nástroj má své místo ve stereo prostoru, a že jjich tu máme. Dechová sekce o čtyřech muzikantech desku obohatí o hru na křídlovku, trubku, pozoun, flétnu, tubu, bassklarinet, tenor a sopráno saxofon.
Nakonec se předvedl i John, když použil kromě své signifikantní kytary i akustiku /songy Lazy a Old Soul /. Tady u tohoto alba mám dojem, že John dává poměrně slušný prostor pro ostatní spoluhráče. I když to celé melodicky vede, ostatní borci jsou taky velmi slyšet a to je právě to, co uznávám.
Hodnocení : JS vyplodil velmi kvalitní, živé album /nikoliv koncertní/, plné energie. Energie, která je koncentrována i do těch ležernějších songů. *****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Groove Elation
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / I Can See Your House From Here (1994)
Tento titul je ve Scofieldově doskografii třetí spolupráce s další kytarovou hvězdou - Patem Mathenym. První spolupráce, album Solar /1983/, nahrál John s Johnem Abercrombiem. Další, poměrně nevýrazná kytarová spolupúráce se mihla na albu Blue Matter /1987/, kde si zahrál doprovodnou kytaru okrajově Hiram Bullock. Album Grace Under Pressure /1992/ je od tohoto titulu vzdálené jen dva roky zpět, a tady si to John užil naplno s Billem Friesellem. Malá rekapitulace kytarových spoluprací na deskách Johna Scofielda po rok 1994.
V prosinci v devadesátém třetím se Scofield spojuje s Patem Methenym a 5. dubna 1994 vyšla deska jejich spolupráce pod názvem I can See Your House From Here. Album dvou kytarových superstar, doplněné pouze o bicí a baskytaru, aby jejich kytarové souznění nenarušovaly nebo netříštily další nástroje, se ve výsledku velmi povedlo. Srdce nahrávky /drums & bass/ obstarávájí již zavedená jména u Johna S., Bill Stewart /bicí/ a Steve Swallow - basák, producent, co naposledy hrál s J.S. na albu Out Like a Light /1982/. Musím konstatovat, že kytarové techniky obou zúčastněných si jsou velmi podobné. Proto je v bookletu informace o tom, že JS hraje z levého kanálu a Pat z pravého. Díky bohu zato. Ale z druhé strany, nutno také dodat, že jejich kytary mají poměrně rozdílný zvuk.
Čeho si na tomto albu vysoce cením, je fakt, že John Scofield přišel s naprosto novými songy, které ještě nikde jinde nehrál. Přispěl šesti kousky do jedenácti dílného koláče. U Pata M. nevím, jeho tvorbu vůbec neznám. Když mi Spotify nabídla nějaké jeho práce, musím přiznat, že na mě zapůsobily.
Album se nese v celkově ležérnějším rozpoložení, dojde na akustické minimalistiky nebo lehké kytarové syntezátory z Methenyho strany. Sice žádné jamy, ale naprosto uvolněná atmosféra /na mě až příliš/, dokomalá spolupráce a vzájemný respekt mezi sebou a sami k sobě, toto album staví na úroveň skvělých světových instrumentálních prací, mezi dvěma kytarovými superstar. Podle mě, co tomuto titulu ubližuje, je jeho časová délka. Něco málo pod sedmdesát minut je poměrné velká porce hudby. Osobně jsem zastáncem 50ti max. 55 minut pro tento druh hudby. Každopádně hodnocení bude vysoké. Dávám velmi silné , skoro až pětihvězdné ****z***** Na top by na této desce muselo být vice songů typu jako The Red One. Ten je pro mě vrchol alba.
» ostatní recenze alba Scofield, John - I Can See Your House From Here
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Man / Man (1971)
Původně komentář k pořízenému LP se mi rozbujel pod rukama, tak jej nakonec zařazuji jako recenzi.
MAN - Man 1970 (1971) Black vinyl, 2nd UK issue 1976, Sunset Records SLS 50380
Lakonicky řečeno - starý psychedelic art rock bigbít s trochou coutry. Ale pojďme si tohle vydání rozebrat trochu víc.
Jde o třetí studiové album této welšské skupiny. Proč welšské? Protože je z Walesu (velšsky Cymru), který je součástí Spojeného království. Pocházejí odtud ještě třeba hard rockoví BUDGIE, bítlsákovští BADFINGER, avantgardista John CALE, velký pěvec Tom JONES, nebo z modernějších MANIC STREET PREACHERS. Z progresivních - GNIDROLOG, JONESY, QUICKSAND, MAGENTA a STEREOLAB, samá zajímavá jména.
U této desky si můžeme všimnout několika zajímavostí:
- Název Man 1970 měly jen UK a Germany reedice z roku 1976, plus jedna španělská na kazetě v roce 1978. Jinak se album vždy předtím i potom jmenovalo prostě Man.
- Proč 1970, když vyšlo až v březnu 1971? Protože jde o sestavu skupiny, která se zformovala v roce 1970 po zásadním přeskupení personálu. První dvě alba jsou v podstatě jiní MAN.
- U tohoto vydání je též ojedinělý obal. Původní opulentní fantaskní obrázek Rona Hendersona je u Man 1970 nahrazen černobílou fotkou členů skupiny na bílém pozadí.
- Hudebně tu můžeme zaznamenat pozoruhodnou roztříštěnost. Každá strana začíná údernou hardrockárnou a končí dlouhou psychedelickou art rockovou kompozicí. Na A straně je mezi tyto dva tracky ještě vmezeřen čistý country song, který má v sobě mít něco z welšské hudební tradice.
- Skupina před vydáním velice tvrdě a skoro nepřetržitě dva roky koncertovala po celé Evropě. Dokázali předvádět dlouhotrvající improvizační sety. Obě dlouhé skladby na desce jsou pokusem osvědčené pasáže z těchto improvizací přenést do studiové nahrávky. Myslím, že je to na nich znát.
- Na CD byl titul reeditován mezi roky 1998 až 2016 celkem 5x, pokaždé silně poznamenán remasteringem. Co jsem měl možnost ověřit, pohybovaly se hodnoty od DR6 do DR10. Vinylový rip s DR14 nejautentičtěji přenese původní zvuk nahrávky k posluchačovým uším.
Do roku 2019 vydali MAN celkem 17 studiových alb, 9 koncertních a haldu kompilací. Hrají dodnes. I přesto, a přes vysokou kvalitu mnoha nahrávek, patří mezi dosti neznámé veličiny na poli progresivního rocku, proto je budu vždy rád připomínat.
» ostatní recenze alba Man - Man
» popis a diskografie skupiny Man