Naposledy přidané recenze

Mr. Bungle - California cover

Mr. Bungle / California (1999)

Judith | 4 stars | 16.04.2024 | #

Představte si, že dostanete elegantní a současně opravdu silné auto, úplné dělo. Řekněme Maserati. Určitě budete chtít vyzkoušet, co všechno umí a kolik koní v něm doopravdy je. Projet spoustu míst. A taky ho jaksepatří ukázat. Mike Patton dostal mimořádný hlas a jedinečné hudební cítění. Zachází s tím nějak podobně. Všechno poznat, všechno vyzkoušet. Brzda - plyn. Každou chvíli jiná krajina za oknem.

Asi to není špatný přístup: dokázal se díky němu ventilovat tak účinně a prožít toho tolik, že nikdy (pokud vím) nepodlehnul žádným umělým lákadlům, netrpí depresemi, nedělá skandály a nepocítil potřebu prostřelit si hlavu, což bývají nežádoucí vedlejší účinky mimořádného talentu. Dnes šestapadesátiletý všestranný muzikant zraje jako víno. Mr. Bungle jsou jeho burčák. Nezbytná a zdravá fáze, ale dá se to pít bez újmy na zažívacím ústrojí?

Album California mě opravdu baví. Můj mozek bystře vyhodnotil, že nemá vůbec cenu snažit se rozplést jednotlivé hudební vlivy nebo nástrojové postupy, takže se na to vykašlal a jen se kochá neustálými proměnami, které kupodivu působí docela hladce, i když se v mixéru ocitne ledacos. Nejvíc ze všeho mi hudba zní jako zábavní orchestr, šílený big band, který někdo zapojil do elektriky a pomaloval všemi barvami.

Swingová prudká houpavost. Jazzové organické zvraty a nepředvídatelné kombinace. Rocková průraznost. Křiklavá etnická pestrost - klezmer, balkán, přírodní národy, dynamická meditace, všechno tu je. Plážová pohoda a muzikálová výpravnost (Sweet Charity je název muzikálu, v němž exceloval například Sammy Davis Jr. - neznám ho tak dobře, abych stejnojmenný kus do díla přesně zařadila, shodný název ale asi nebude náhoda). A milion dalších věcí.

Čím to drží pohromadě? Mike Patton dostal taky charisma jak prase. Má obří, takřka nukleární energii. Umí ji kočírovat, protáhnout se klíčovou dírkou, setřást pronásledující hordu policajtů jako v němé grotesce, líně se rozprostřít po vyhřátém písku, bleskově se zase vztyčit, frackovitě zafunkovat, střihnout árii, zařvat z plných plic... a ještě u toho vypadá neodolatelně. Přiznávám, mám pro něj slabost - mohl by klidně předčítat burzovní indexy a stejně TO tam bude. 

Přesto na mě California působí spíš zvenčí, jako pestrá podívaná. Baví mě, nedává mi ale ten typ prožitku, který mám spojený s plným zásahem. Je to "jen" brutálně zábavná komiksová renesanční freska, degustační hostina o třistatřiatřiceti chodech, zběsilá jízda hudební krajinou. Bylo mi potěšením. A teď mě omluvte, musím si nutně odskočit...


» ostatní recenze alba Mr. Bungle - California
» popis a diskografie skupiny Mr. Bungle

Jethro Tull - Christmas Album cover

Jethro Tull / Christmas Album (2003)

Antony | 3 stars | 16.04.2024 | #

Myslím, že si tuto desku udělal Anderson tak trochu pro radost. Ze svého životního projektu JETHRO TULL už dostal spousty potěšení, a tak si dál dělá prostě to, co ho baví. Vánoční téma v názvu je velmi široký rámec. Najdeme tu předělané tradicionály, instrumentálky, vlastní skladby v nových úpravách, i pár nových regulérních písní. Posledních, co pod touto jmenovkou Maestro Ian vytvořil. Zábavné rozloučení.
Poznámka - původně psáno před rokem 2022, kdy JETHRO TULL udělali další studiovku.

Pokud z alba vyhodím všechno, co tady už bylo, zůstává 9 skladeb o délce přes 37 minut. Stačí mi to a je to pohoda. Ta muzika sebeméně neruší. Je pravda, že ani nelomcuje emocemi, prostě trošku středověce tancovačková oddechovka. Je to dobře, nebo špatně? Nejspíš mi to stačí. Od kapely s tolika vrcholy a proměnami jsem toho dostal daleko více, než od naprosté většiny jiných. V duši zůstává dobrý pocit. Veřím, že i Ian ho má.

The Jethro Tull Christmas Album je fajn oddechovka. Líbí se mi, jak na albu převzala nadvládu flétna a také, jak Anderson moudře usoudil, že lepší bude na části skladeb vůbec nezpívat. Vznikla tak relaxačně náladová muzika s flétnou a folkovými rytmy.

Pohodlně poslouchatelné za tři.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Sweet - The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides) cover

Sweet / The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides) (2017)

Apache | 4 stars | 16.04.2024 | #

Je známo, že singlová tvorba Sweet obsahuje krom několika bubblegumových hitů z počátku kariéry taky velké množství úžasného materiálu nejen z pozdějších singlových áček, ale také hromadu kvalitního hard rocku, který kapela na B-stranách svých malých desek pravidelně zveřejňovala už od raných 70. let.
Vydat album, které by všechny tyto klenoty shromáždilo na ploše jednoho CD, je proto velmi dobrý nápad, který jistě ocení každý, kdo má ve sbírce pouze jejich řadovky.
Jistě, na reedicích už se tyto věci vesměs objevily, nemluvě pak o nesčíslených výběrech (málokterá kapela jich má tolik – ale je to logické a ještě se k tomu někdy vrátím). Ale tady je to všechno, respektive všechno z let 1971 – 1977, pěkně pohromadě a v nejnovějším remasteringu.
Kompilace vyšla jak samostatně, tak jako součást box setu Sensational Sweet Chapter One: The Wild Bunch, který vlastním, takže podívat se jí na zoubek trochu blíže pro mě nebyl žádný problém.
Název The Lost Singles je trochu matoucí (kam se ty singly vlastně ztratily?), ale podnázev už hovoří jasnou řečí: The Non-Album Hits and B-Sides.
Když jsem řekl, že je tu z výše zmíněného období po této stránce všechno, nutno podotknout že jedna důležitá věc přece jen chybí. Tou je vynikající "Done Me Wrong All Right" – první skutečná hard rocková (a vzhledem k době vydání se nebojím ani přívlastku heavy metalová) skladba, kterou Sweet vydali. Objevila se v roce 1971 jako B-strana notoricky známého hitu "Co-Co" (v našich zemích už dávno překřtěného na "hučí kakao") a asi jen na málokterém singlu rockové historie najdete dvě tak protikladné písně. Důvod nepřítomnosti této pecky je jednoduchý. Ve stejném roce se totiž objevila jako závěrečná skladba německé verze sweetovského debutu Funny How Sweet Co-Co Can Be, kde mimochodem působila podobným dojmem jako byste na závěr výběru složeného z ABBy, BoneyM a Bay City Rollers zařadili něco od rané Metalliky. Němci tak měli něco extra až do roku 1991, od něhoź už tuto skladbu obsahovaly všechny následné reedice. Když v roce 2017 vyšel box Sensational Sweet, jehož byl tento výběr součastí, byla skladba opět zařazena na disk s debutem. A aby nedošlo k opakování, už se na The Lost Singles neobjevila. Což je škoda.
Nakonec by se tam ale stejně nevešla. Kompilace má délku nějakých 83 minut, což jsem snad ještě u žádného CD nezažil.

Ale dost už o skladbě, která tu není – pojďme se věnovat těm čtyřiadvaceti, které tu jsou.
První, co na nich zaujme, je poněkud neobvyklé řazení. Chronologicky se tu totiž propracováváme od roku 1977 stále víc do minulosti. Díky tomuto kroku byly alespoň ty rané bublegumy (jsou tu přesně dva – "Poppa Joe" a "Alexander Graham Bell") odsunuty až úplně dozadu, za tu spoustu lahůdek předtím. Na druhou stranu, už ne tolik přesvědčivé kousky z roku 1977 (disco verze "Funk It Up" budiž odstrašujícím příkladem) na nás vykouknou hned ze startu.
Ovšem všechno mezi tím, nebo alespoň drtivá část z toho, stojí rozhodně za hřích.
Ale teď už pěkně popořádku, aneb jak říkáme my rusofilové, track by track.

Úvodní Stairway to the Stars má snahu zopakovat úspěšnou hitovou formuli Sweet z minulých let: Lehce hard rockový rif, sbory a chytlavý refrén – všechno to tam je, jen už to prostě není tak přesvědčivé jako v minulosti. Tohle je snad poslední pokus kapely o něco takového a lze konstatovat, že vychází tak napůl.
Why Don't You Do It to Me je přibližně totéž, jen v o něco hard rockovějším kabátku. Pořád je to vcelku fajn věc, ale že by vyloženě okouzlovala, to už se říct nedá.
Funk It Up se v kratší verzi objevila v samém závěru posledního opravdu zdařilého alba Sweet (Off the Record) a zůstala tam po ní poněkud nahořklá pachuť. Kapela se zde snaží ukázat, že má na to ovládnout i jiná hudební teritoria než je glam / hard rock. A technicky je tahle funky záležitost myslím opravdu v pořádku. Ovšem pocitově je to přece jen příliš sterilní. A o zdejší Disco Version to platí stejně jako o její albové podobě. Ty dvě verze jsou k nerozeznání, i když se jejich délka různí o dvě minuty. Myslím, že málokterý fanoušek Sweet si tuhle kapelu oblíbil s tím, že by od ní čekal něco takového. Přesto všechno to není špatná věc. Jen je to úplně mimo dosavadních hudebních obzorů kapely.
A Distinct Lack of Ancient (béčko singlu "Fever of Love" - jednoho z jejich posledních slušnějších hitů) je prozatím nejambicióznější skladbou výběru. Této mírně experimentální instrumentálce dominuje předevěím basa Steva Priesta, a nutno uznat, že kompozice disponuje místy docela zajímavou, vůbec ne nepříjemnou náladou. A i když to s typickými Sweet nemá až na některé pasáže mnoho společného, bude se nad ní na rozdíl od předchozího kousku ošklíbat asi jen málokdo.

V tuto chvíli máme za sebou pomyslnou první část výběru. Ta by se dala nazvat "Sweet v počínajícím úpadku". Nastupuje druhá, nejdelší část, kterou můžeme pojmenovat třeba "Sweet na vrcholu".
Ta začiná singlovou (a asi i nejlepší) verzí klasiky Action, která se v o něco delší podobě objevila na albu Give Us a Wink (1976), což je dle kytaristy, občasného zpěváka a nejpilnějšího skladatele skupiny, Andyho Scotta, jejich nejmetalovější počin. Není divu, že tuhle palbu později převzali glam metaloví velikáni Def Leppard a další kapely a interpreti podobného zaměření (např. Black 'N Blue nebo Steve Stevens). Je to efektní, rychlá, melodická a chytlavá skladba hard rockového typu. Přesně taková, jakou posluchač znalý věci od Sweet na vrcholu očekává.
O následující Fox on the Run už toho bylo od jejího vydání na singlu v roce 1975 napsáno tolik, že zde asi není třeba nosit dříví do lesa. Stačí jen dodat, že jde o naprosto ikonickou skladbu. Natolik ikonickou, že druhou takovou mají Sweet v repertoáru už jenom jednu. (Jmenuje se "Ballroom Blitz" a ještě o ní bude ŕeč.) K "Fox on the Run" už jen tolik, že ji dnes zná díky soundtracku k filmovému blockbusteru Strážci Galaxie 2 skoro každé dítě, aniž by samozřejmě tušilo, kdo ji hraje.
A pro pořádek ještě uveďme, že její původní verze (která není ani zdaleka tak chytlavá – a přiznejme si to – ani tak zatraceně dobrá jako ta singlová) se objevila už v roce 1974 na UK edici alba Desolation Boulevard.
Miss Demeanor je B-strana výše chváleného superhitu a i když zní výživněji než cokoliv z úvodní části tohoto výběru, je to nakonec holt jenom béčko. Sice fajn béčko z dobrých časů, ale pořád jen béčko. Rockera zaujme hlavně tím, jak se zhruba v polovině zlomí do pěkné sólovací kytarové pasáže a až do konce v ní setrvává.
Someone Else Will jsou Sweet v dobré hard rockové formě. Skladba je správně zatěžkaná, valivá, a jediné, co jí lze vyčíst, je nedostatek hitových ambicí. Proto také skončila na B-straně pecky "Turn It Down". Ale jsou to přece jen Sweet, že ano. A od těch nějakou tu chytlavost čekáte už automaticky. Tady se pohybují na podobném území jako Black Sabbath nebo Led Zeppelin. A docela jim to jde.
To Burn on the Flame, ač taktéž béčko singlu, rozhodně nedostatkem chytlavosti netrpí. Popravdě - tohle mohlo být klidně i áčko. Až tak dobrá věc to je. Rychlá, podmanivá, nápaditá… Jednoduše perfektní ukázka toho nejlepšího sedmdesátkového glam / hard rocku, jakou si jen můžete přát. Na mém osobním výběru dvaceti nejlepších písní kapely by nechyběla.
A máme tu klasickou sweetovskou (nenáročnou a přesto dokonalou) rockovou hymnu Teenage Rampage.
"We want Sweet! We want Sweet!" skandují sedmdesátkové teenagerky v úvodu. No jasně, že je chcete. Kdo by je tenkrát nechtěl. Ale řeknu vám, zažil jsem (ještě před koronou) v ostravském Gongu na koncertě kapely, kterou vedl jistý Andy Scott (a která si ne náhodou říkala úplně stejně jako tahle), jak před pódiem poskakovala skupinka náctiletých děvčat, jimž by ty tehdejší mohly být babičkami. Holky přitom nadšeně zpívaly text téhle pecky spolu s Andym a jeho partou. Bylo to potěšení pro oko, ucho i hlavu. Jinak to, že tenhle kousek patří k těm nejblýskavějším klenotům repertoáru Sweet asi netřeba zdůrazňovat.
Od jasného hitu přejdeme ke klasice, kterou je (svým umístěním na malé desce, avšak určitě ne obsahem) "béčková" kompozice Own Up, Take a Look at Yourself. Možná bychom tuhle parádu mohli zaŕadit i do jednoduššího, tvrdšího prog rocku. Kdyby ovšem byl někdy nějaký prog rock tak extrémně líbivý. Avšak pozor - ta líbivost v žádném případě nespočívá v podbízivosti. Tkví jednoduše ve faktu, že tohle je sakra dobrá věc.

V tuto chvíli působí kompilace dojmem, že na tomhle krámě zásoba dobrot nikdy nedojde. Potvrzuje to Ballroom Blitz, další ikonická záležitost, kterou opět neváhal do svého repertoáru zařadit kdekdo. Od švýcarských hard & heavy rockerů Krokus přes britské pankáče The Damned či americké neopunkery Offspring. až po newyorské thrash metalisty Nuclear Assault.
A není divu. Hard rock, punk i pop si tu společně podávají ruce s tak přirozenou naléhavostí, že to nelze dost dobře ignorovat. Lze tomu ale podlehnout, a to snadno a rychle. Kdo by koneckonců odolal tomu skandovanému „It's, it's, a ballroom blitz“?
Vzpomenete si jakým dotazem tahle nesmrtelná záležitost začíná?
"Are You Ready, Steve?" se mimochodem jmenuje také autobiografie basáka Steva Priesta, údajně tak skandální, že si ji asi budu jednou muset přečíst, abych se o téhle kapele dozvěděl něco víc i z pohledu jejího nejvíce excentrického člena.
Jestliže ten druhý sweetovský monstrhit o lišce na útěku je dnes mezi mládeží znám hlavně díky filmovému soundtracku, u "Ballroom Blitz" nutno poznamenat, že ani jemu se svět filmu nevyhýbá. Najdete ho dokonce i v jednom ryze českém (a dost zdařilém) snímku Občanský průkaz, kde si hrdinové tuhle pecku pouštějí coby čerstvou novinku přímo z dobového vinylu.

A dobroty pořád nedocházejí.
V roce 1973 byli Sweet v takové formě, že si mohli dovolit dát na B-stranu i takovou záležitost jako Rock & Roll Disgrace. Baví mě způsob jakým si v ní Brian Connolly pohrává s výrazy jako rock'n' roll queen, heterosexual dream, super phallic machine, atd. Baví mě přirozené frajerství s jakým kapela tenhle kousek podává. Ale ještě o trochu víc mě baví následující Hell Raiser - další z velkých bomb, které tehdy na fanoušky čekaly na každém novém singlu Sweet.
Connolly tu ze sebe vyrazí ono úvodní "look out" takovým způsobem, že to zní jako něco mezi zařváním a pořádným kýchnutím, a vzápětí to s efektní explozí v pozadí pěkně heavy metalově rozčísne Andyho kytara. Kapela se do toho opře s punkovou razancí a nonšalantně nás vystřelí až  k zabijáckému refrénu („She's a hell raiser, star chaser, trail blazer, natural born raver, yeah, yeah, yeah, yeah, yeah“).
B-strana téhle frajeřiny, Burning, za ní svou intenzitou nijak nezaostává a v pohodě aspiruje na hard rockovou klasiku. Což dohromady dává jeden z nejlepších singlů, jaký kdy Sweet vydali. A že těch dobrých mají na kontě pěknou řádkou. A mohlo by jich být ještě daleko víc, kdyby na malé černé desky šoupli taky něco ze svého druhého alba Sweet Fanny Adams (1974), které je mimochodem za hard rockovou klasiku považováno zcela určitě.

Zlomovým počinem, kterým Sweet v lednu 1973 ukončili své dvouleté balancování mezi popem a hard rockem, byl singl Blockbuster. Tahle skvostně nářezová dupárna, v níž Brian Connolly "odmlouvá" siréně a Steve Priest zase Brianu Connollymu, je další neoddiskutovatelnou klasikou v repertoáru kapely. Když se v koncem roku prodrala do čela britského singlového žebříčku, Steve Priest si na její slavností uvedení v rámci pořadu Top of the Pops nalepil pod nos hitlerovský knírek a na rukáv navlékl pásku se svastikou. Kameramani BBC měli co dělat, aby tuto provokaci jakž takž ukryli před zraky televizních diváků.
Need a Lot of Lovin' na B-straně je dalším přijemně zatěžkaným "áčkovým béčkem", které tehdy Sweet doslova sypali z rukávu.

A jsme v roce 1972. Tedy ve fázi, kdy započal definitivní přerod Sweet z bubblegumových mazlíků v rockové machry, kterými stejně vždycky byli (viz téměř všechny B-strany jejich singlů od roku 1971 nahoru). Wig Wam Bam je přesně ten song, jenž tento posun názorně dokumentuje. Kytara hned ze startu pálí jasný hard rock, Brian frázuje na popového idola až příliš rebelsky neukázněně a dojem inkarnace v regulérní rock 'n' rollový ansámbl neshodí ani chytlavý refrén, který by při jiném, jen trochu uhlazenějším aranžmá, byl pro rockerovo ucho nevydýchatelný.
Ano, je to celé pořád hodně rozjuchané, ale za mě určitě velmi dobré. Mnohem lepší než to, k čemu se kapela propůjčovala v úplných počátcích. Odvrácená strana stejné desky, zvaná New York Connection, pak už hovoří jasnou hard rockovou řečí. Ale to, jak víme, nebylo ani tenkrát u Sweet nic nového.
Dlužno dodat, že jejich konkurenti Slade byli sice v té době v Anglii určitě většími hvězdami, ale co Sweetům mohli jenom závidět, byl jejich úspěch v Americe. O třetím místě tamního žebříčku, jehož dosáhla singlovka Little Willy, si parta kolem Noddyho Holdera mohla ještě dlouhá léta nechat pouze zdát.
A co víc, o 35 let později vzdali coververzí "Willyho" poctu Sweetům dokonce i samotní Poison. Což kdyby někdo nevěděl, byli společně s Mötley Crüe, Def Leppard, Bon Jovi, Cinderellou a Guns N' Roses v 80. letech v podstatě králové stylu, dnes známého jako glam metal. U songu kapely, o níž s oblibou tvrdím, že hrála glam metal deset let před glam metalem, to ale zas tak nepřekvapí.
A je tu další B-strana, u níž se budu tentokrát rozplývat ještě víc než obvykle. Man from Mecca patří k těm méně známým písním kapely trochu nespravedlivě. Jestli si totiž něco představuju pod pojmem excelentní hard rock ze staré školy, pak je to právě tato skladba. S ní bohužel také končí prostřední, nejdelší a také nejlepší část této kompilace. Po ní už tu máme jen dva bubblegumy (konkrétně nevydýchatelnou Poppa Joe a jen o něco málo lepší, estrádními dechy opentlenou Alexander Graham Bell) a příjemně folk rocková You're Not Wrong for Loving Me vše uzavírá.

Sweet jsou jednou z těch kapel, u nichž jde počet kompilací ne do desítek, ale pomalu do stovek. Je toho opravdu hodně (Discogs uvádí číslo 157) a vybrat tu jedinou správnou, je téměř nadlidský úkol. Možná bych z nich dokázal ukázat na pět až deset, blížících se jakémusi ideálu, ovšem výše podrobně rozebraná The Lost Singles je jednou z mála těch, jež mají nějaký řád a smysl a vytyčují si jasný cíl. V tomto případě je to pokrytí nealbové tvorby kapely v určitém období. A až na chybějící "Done Me Wrong All Right", jejíž absenci jsem vysvětlil (a oplakal) hned na začátku, a také ne úplně obvyklé řazení písní proti směru proudu času, plní The Lost Singles svůj úkol na jedničku.
I tak vám po jejím poslechu zůstane pocit neúplnosti, když si uvědomíte, kolik zásadních kousků z jejich repertoáru zde chybí. Kdyby tu však byly, muselo by tohle být minimálně dvoucédéčko a podnázev Non-Album Hits and B-Sides by ztratil smysl.

A teď jak to celé hodnotit?
Pokud bych si vzal na mušku jen onu prostřední, sedmnáctiskladbovou část, musel bych přes absenci mnoha klenotů uznat, že ta si nic jiného než maximum nezaslouží.
Je tu však ještě úvodní a závěrečná část, čítající dohromady sedm písní. A z těch by pod přísně kritickým pohledem plně obstály asi jen dvě. Což přece jen sráží kvalitu celku. Tedy alespoň kvalitu hudební, ta sběratelsko-kompilační pořád zůstává.
Nakonec ale i kdyby zde bylo úplně všechno, co kdy Sweet na singlových A i B stranách vydali, pořád by spokojenost nebyla úplná. Vždyť věci jako "Set Me Free", "Sweet F.A.", "Fountain", "Lady Starlight", "AC/DC", "Laura Lee" nebo "Live for Today" na singlech nikdy nevyšly!
Proto mi přes všechno nadšení, které ve mně podstatná část tohoto výběru vyvolává, nezbývá než hodnocení vyřešit kompromisem. A zároveň si dávám za úkol najít takovou kompilaci Sweet, která se nejvíce přibližuje vysněnému ideálu.


» ostatní recenze alba Sweet - The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides)
» popis a diskografie skupiny Sweet

Jethro Tull - J-Tull Dot Com cover

Jethro Tull / J-Tull Dot Com (1999)

Antony | 5 stars | 15.04.2024 | #

Seznamování s J-Tull Dot Com probíhalo pozvolna. Nádech výjimečnosti, vskutku nečekaný, byl znát ihned. Nedalo se však očekávat, kam až se dokáže rozvinout. Postupné naposlouchávání odhalovalo jednu vrstvu za druhou. Zprvu se zdálo, že je to nadprůměrně dobré album se třemi mimořádně silnými skladbami. K těmto milníkům se v průběhu času přidala většina písní a dnes si hudební zážitek dopřávám téměř bez přerušení na celé ploše alba. Bylo to nesmírně milé seznamování, takové vzácné okamžiky se přihodí několikrát do roka.

Co je příčinou té přítulnosti J-Tull Dot Com? Vlastně je to jednoduché. Všechno dobré z Roots To Brachches zůstalo zachováno, všechno špatné téměř zmizelo, a navíc se objevily nové hodnotné atributy. Skladby se staly více kompaktními, celkové pojetí je komornější. Vše se odehrává v písničkové formě, kde nikdo moc neexhibuje, nástroje hrají pro celek, a opět se tu objevují střípky nápadů rozeseté po ploše skladby. Taková porce hravosti mi chyběla snad od Minstrel In The Gallery. Snad jediná drobnost mi tam opravdu vadí, a to zbytečná Mango Surprise, naštěstí je krátká.

Tři monstrskladby: Dot Com, El Niño a Far Alaska. Každá z nich uchvacuje svým uměleckým provedením, zasahuje mě s účinkem mistrně sestavené kompozice. Vzbuzují doslova bouři emocí, a je nevýslovně radostné, že Anderson tohle zase dokázal. Jeho nový druh zpěvu se organicky začlenil do celkového soundu, vytváří dojem moudrosti a souznění. Obdivuji přesné nadávkování motivů, vyhrávek, všech jemných fines, současně se klaním před nadhledem a pohodou, s níž tohle zvládli. Je vždy velmi tristní, když staří bardi ze sebe něco tlačí zčásti silou a zčásti rutinou. Je zázrak, že tomuto JETHRO TULL model 1999 vůbec nepodléhá.

Dlouho jsem si nedokázal připustit, že bych tento pozdní titul zařadil na úroveň těch dávných, velkolepých, dějiny rocku tvořících. Jenže nešlo odolat. Mnoho poslechů, mnoho přesvědčivosti. Mnoho emocí, nálad, příběhů, zvolání, promluv, zmínek, povšimnutí, náznaků, výzev, prolnutí a prodchnutí se z této desky na mne řine. Stala se jednou z nejhranějších a jednou z nejradostnějších. Neboť objevených.

J-Tull Dot Com je až dojímavě krásné a svěží dílo.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - J-Tull Dot Com
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Dixie Dregs - Night Of The Living Dregs cover

Dixie Dregs / Night Of The Living Dregs (1979)

hejkal | 5 stars | 15.04.2024 | #

Južanský rock je natoľko flexibilný žáner, že v ňom pokojne oxiduje aj fusion. Steve Morse bol a je úžasný gitarista, z rockových technikov ho mám rozhodne najradšej. V roku 1979 vydal so svojou prvou veľkou kapelou Dixie Dregs album Night Of The Living Dregs a je o ňom teraz niečo napíšem.


Hľadať originalitu nie je ľahké, všetko tu už bolo. Ale kombinovať country s fusion, to zasa tak časté nie je. Jednoznačne najslávnejšou kapelou, ktorá toto dokázala, bola práve americká úderka Dixie Dregs.


Ku skupine som sa dostal niekedy koncom 90. rokov, albumy Free Fall a What If som mal napálené od kamaráta. Vtedy som intenzívne spoznával tento žáner a priznávam, že stret s Dixie Dregs pre mňa dopadol rozpačito. Na inštrumentálny jazz rock som vtedy veľmi nedal. Dnes mám v zbierke (zatiaľ) iba tento album, ktorý tvorí štúdiová a koncertná strana.


Osem skladieb ponúka inštrumentálne orgie. Rytmika Andy West (basa) a Rod Morgenstein (bicie) možno nepatrí k často spomínaným, ale vedzte, že bola parádna. Do toho dotvára atmosféru klávesák Mark Parrish a sólové exhibície si delia Morse a huslista Allen Sloan. Výsledný mix inštrumentálneho fusion s country patrí k tým najoriginálnejším a najzaujímavejším. Najviac počuť husle.


Štyrom štúdiovým skladbám dominuje svieža Punk Sandwich, ale osobne milujem aj Country House Shuffle, asi v tom zohráva rolu skvelé bubenícke intro. Každopádne takú odľahčenú dupárňu by ste inde hľadali len ťažko. The Riff Raff ukazuje moju obľúbenú inštrumentálnu schopnosť, husle tu rozprávajú príbeh bez slov a miestami mám z toho pocit, aký vo mne vyvoláva tvorba britskej kapely Gentle Giant. Meditatívne preplávame skrz Long Slow Distance k tomu, prečo som si album kúpil v prvom rade.


Štyri koncertné skladby pochádzajú z festivalu Montreux Jazz Festival, kde kapela vystúpila 23. júla 1978. Ako to býva vo fusion pravidlom, skladby sú nové, na štúdiovkách by ste ich hľadali márne. Z fusion nálady sa vymyká svižná country odrhovačka The Bash. Husle si dosýta zašantia, ale vrcholom sú ultrarýchle gitarové behy Stevea Morsea. Je to smršť a akokoľvek si country dávkujem po veľmi malých dávkach, takto vymakaná prezentácia ma veľmi baví.


Hovorí sa, že hudba je buď dobrá alebo zlá. Sem-tam je však aj hrozná a úžasná. Night Of The Living Dregs patrí do poslednej menovanej kategórie. Veľmi sa mi páči, že muzika nie je akademicky znudená, ale prívetivo živelná a melodická. A preto pridám jednu protekčnú hviezdu k štyrom istým.


P. S. Pre priaznivcov ocenení dodávam, že album získal Grammy za najlepší rockový inštrumentálny výkon.


» ostatní recenze alba Dixie Dregs - Night Of The Living Dregs
» popis a diskografie skupiny Dixie Dregs

Jethro Tull - Roots To Branches cover

Jethro Tull / Roots To Branches (1995)

Antony | 3 stars | 14.04.2024 | #

Po čtyřleté tvůrčí pauze, nejdelší v historii existence JETHRO TULL, vychází další řadové album s názvem Roots To Branches. Je polovina devadesátých let, a věčně se vyvíjející kapela (i když někdy blbým směrem), přináší opět výrazné a slyšitelné změny ve svém přístupu k hudební tvorbě. Tentokrát se jedná o žádoucí vývoj směrem k tomu, co by mohlo náročného posluchače potěšit.

Skupina celkem slušně jede, melodie jsou zajímavě Kašmírovsky exoticky pokroucené, po dlouhé době se v aranžích objevují objemnější smyčcové podkresy. Výrazně se mění instrumentální stránka hudby. Hard rockový prvek takřka vymizel, stavba kompozice se celá provzdušnila, a to skladbám udělalo výrazně dobře. Způsob hry na flétnu mění styl směrem ke klasickému. Tóny flétny, které dříve působily jako žhavé kapky žíraviny, co leptá do notových řádků střapatou stopu, dnes létají jako rackové nad plochou hudebního oceánu. To společně s využitím smyčcové sekce dává skladbám romantizující charakter, velmi příjemné, doporučuji..

V instrumentální sféře se dále objevují osvěžující prvky jazzu. Disponuje jimi například první skladba, jež má ještě trochu hitové ambice, ovšem není to na úkor jejího uměleckého vyznění. Skvělý dojem zanechává právě těch pár jazzových taktů, co se odkudsi náhle vynoří, vzápětí zmizí. Jazzový nádech se objevuje i ve skladbě Dangerous Veils (jednoznačně nejlepší skladba na albu), kde nástrojové jízdy dokážou vstřebávat posluchačovu pozornost. Lehkonohost většiny skladeb je pro soustředěný poslech jako balzám, a to platí obecně.

Další pozoruhodná skladba je Stuck In The August Rain - tam Anderson zpívá, dokonce tak dobře, že to místy připomíná The Broadsword And The Beast. A ta flétna tam taky čaruje. Nádherně vyklenutá skladba, přímo vysochaná. Propracovaná s výraznou art rockovou strukturou je Wounded, Old And Treacherous, obsahující dlouhé instrumentální pasáže, kde flétnová sóla vykreslují fantastické ornamenty. Akorát si do ní zase museli půjčit něco od DIRE STRAITS a Lou REEDa. I tak, za úchvatné považuji celé dvojspřeží dlouhých kompozic Wounded, Old And Treacherous a At Last, Forever, které dokáže vyvolat art rockové orgie.

Mohlo by se zdát, že Roots To Branches je vlastně po dlouhé době skvělé album. Ano, má k tomu nakročeno. Kus ale ještě chybí. Nejvíc to kazí Andersonův zpěv/nezpěv, neboť v naprosté většině text oddeklamuje. To je velmi rušivý prvek, zcela rezignovat na zpívání. Nejspíš mu to fakt už nejde, ale způsob, kterým to řeší, je dost nešťastný. Tam, kde zpívat zkouší, tak při těch pokusech jeho hlas místo melodií často provádí chraplavé mečení amatéra. To je markantní třeba na začátku At Last, Forever, která je jinak vynikající. Tento aspekt se prolíná celým albem, a leze dost na nervy.

Zvuková kvalita nahrávky je výtečná. Na předchozích mi vadila jistá syrovost, hrubost a neotesanost, která se k JETHRO TULL nehodila. Detaily byly skryté, jelo se dost na sílu. Zde je vše naopak. Lze vychutnávat všechny nuance i v mikrodetailech, opět plastická brumlavá basa, spousta vzduchu, doslova 3D prostor, kde se každý nástroj může naplno předvádět. Z tohoto úhlu pohledu hudební i zvuková hostina.

Cítím, že artrockový dinosaurus JETzilla procitá, nebo spíše, vrací se zpět do života po dlouhodobé a hodně ošklivé nemoci. Nákaza trendy, neboť tak se ta choroba jmenuje, je dodnes jedna z nejrozšířenějších epidemií, která ve vlnách kosí celé generace hudebníků. Nikdo není imunní, málokdo přežije. JETHRO rehabilitují, a dá-li osud, postaví se na nohy ve skoro plné síle.

Dobrá deska. Skoro 4*. Vyhodit ze dvě, ze tři vycpávky, byly by tam. Takhle o jednu míň. Ale i tak dobrý.


 


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - Catfish Rising cover

Jethro Tull / Catfish Rising (1991)

Antony | 2 stars | 13.04.2024 | #

Osmdesátá léta skončila, v muzice se začalo všechno mísit, odezněla svázanost cingrlátkovou manýrou, hudba se nadechla. Už toho bylo potřeba. Spousta sedmdesátkových hvězdných souborů se stala historií, některé začaly hledat to, co v osmdesátkách ztratily, jiné zahájily návrat z hibernace. Renesance artové odnože rockové hudby byla jedním z nových proudů, objevili se noví velikáni.

I rozklížený Anderson se začíná dávat dohromady. Což v jeho konkrétním případě znamená, že jeho tvorbu zvolna projasňuje spodní proud umělecké usebranosti, a hlas přestává být rušivě otravný. U dobré poloviny skladeb na albu mám pocit, že prošly skladatelským procesem, co do nich investoval duši. Nejsou tedy jen slátaninami, jako na předchozích třech albech. Tvůrčí duch se pomalu, poooomaaaluu, začíná vynořovat z pilin a bláta.

Mám dvě zprávy. Špatná - album je zbytečně dlouhé. Zabírá víc času, než by si mohlo svými kvalitami nárokovat. Poslech je tím významně ztížený. Čtyřiceti minutový model alb ze sedmdesátých let by Catfish Rising notně prospěl. Takhle je na ploše desky vyvěšena spousta slabých skladeb, které její hodnotu devalvují. Ani ty průměrné, tzn. o trochu lepší, než ty vysloveně špatné, jsou nuda. Že se v hudebním tělese ještě trocha tvůrčího potenciálu skrývá, dává alespoň v náznacích poznat také několik skladeb. To je ta dobrá zpráva.

Ty nezajímavé jsou jednak klasické rockárny s refrény pro koncertní publikum, třeba hned úvodní This Is Not Love, případně legrační rozpočitadla hraničící s hospodskou odrhovačkou, jako Thinking Round Corners. Část skladeb Anderson také jen melodicky odvykládá, zpěvem bych to moc nenazýval. Ten tam je jeho nosný způsob zpěvu, jímž nás unášel do krajin čarovných příběhů. To je dávná minulost. Nyní nám k radosti musí stačit málo. Pokud budeme trpěliví, zatřpytí se i zlato. Hlavně barokizující a příběhová Rocks On The Road, asi nejlepší skladba na albu. Krásně zasněná bluesovka se vznešenou atmosférou Still Loving You Tonight, s kytarou tak trochu do Jimmy Pageho. Blues, dávno neslyšené, k JETHRO TULL organicky náležící, se ozývá také ve vynikající Sleeping With The Dog. Pro tyto skladby má smysl vydržet.

Deska není jako celek tak děsná pruda, jako ty tři předchozí, jen často vycpávková nuda. Roztahanost nahrávky unavuje, těch pár dobrých písní se v rozvleklém celku utápí. Kapela sice dávno ztratila svoji originalitu (flétna fakt nestačí), avšak začíná být aspoň použitelná. Zatím hlavně ze studijních důvodů. A na několika vzácných místech dokonce i s potěšením.

Nic moc, přesto snesu, pro těch pár hezkých písní.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Stern, Mike - Standards And Other Songs cover

Stern, Mike / Standards And Other Songs (1992)

stargazer | 3 stars | 13.04.2024 | #

Sternovo páté studiové album je svým způsobem unikátní v kytarovém projevu. Alba před tímto byly kytarovou fůzí jazzu a rocku, ale na této desce Mike svou hru pojal jinak. Představuje naprosto čisté kytarové linie, zahrané s nadhledem a noblesou, žádná zbytečná klišé. Mike používá pro kytaru pouze jeden čistý zvuk, /žádná zkreslení/ nepřepíná kytary pro podklad a sólování, jako u jeho prací před, ale i po tomto díle. 
Za bicí usedl Al Foster, technický hráč s jemným vedením rytmiky. Hodně využívá velký činel, který je charakteristický pro jeho hru. Bicí doplňuje kontrabas /Jay Anderson, Larry Grenadier/, což je dobrá volba, zvukově to k sobě pasuje. De fakto, skoro celé album je hrané v triu bicí, kontrabas, el. kytara. Vyjímkou je skladba L Bird s účastí Randy Breckera na trumpetu a v Lost Time hraje na saxofon Bob Berg. Na albu jsou i klávesové plochy /minimálně/, o které se zasloužil Gil Goldstein - producent alba.
Díky tomuto albu Mike Stern prorazil a byl zvolen časopisem Guitar Player nejlepším kytaristou roku 1993. Já bych ho ocenil ještě dříve než po páté /šesté/ studiovce, ale nemám k tomu mandát, tak to za sebe zdělím aspoň takto.

Standard and ...... je složen z jedenácti songů, osm z nich jsou jazzové standardy od Corey, Davise, Monka, Coltrana a dalších. Mike si zapsal tři zásluhy - L Bird, Lost Time a Source. Tohle album si moc neužívám. Stern mě dostal svojí jinou hudbou, ale po kytarové stránce je to pořád paráda. ***z*****


» ostatní recenze alba Stern, Mike - Standards And Other Songs
» popis a diskografie skupiny Stern, Mike

Jethro Tull - Rock Island cover

Jethro Tull / Rock Island (1989)

Antony | 1 stars | 12.04.2024 | #

Představte si, že sedíte v zahradě, kde všechno kvete. Tráva je krásně zelená, větve stromů jsou plné ovoce, slunce svítí, vítr šumí, pohoda. Pak si chcete utrhnout jablko, a v ten moment zjistíte, že všechno jsou to jen umělé kulisy, žádná zahrada. I ta postava, co k vám mluví, je otřískaná loutka s pitvornými pohyby a zkresleným hlasem. Přesně takhle na mě působí album Rock Island. Jako divadelní adaptace místo reality, pouhá hra na téma JETHRO TULL.

Všechno je zde jenom "jako". Kytara, jako JETHRO TULL. Flétna, jako JETHRO TULL. Sestava, jako JETHRO TULL. Hudba zní taky jako JETHRO TULL. Vůbec tak však nepůsobí, nemá její účinek, je to prázdná nádoba s pouťově vyvedeným nápisem JETHRO TULL.

Máme zde opět jednu skladbu, jejíž působnost prolamuje bariéru netečnosti. Jediná skladba zvoní na emoce, má sílu a dokáže rozeznít posluchačovo vnímavé nitro. Jde o píseň The Whaler's Dues, mocnou i jemnou současně. Pak jsou dobré už jen fragmenty, například instrumentální úvod Strange Avenues, než ji Anderson pokazí rozvrzaným zpěvem. Zbytek alba jsou piliny a bláto.

Mám-li skupinu rád, těším se na její dobrá alba, skvělé písně. U těch špatných si nebudu nic nalhávat, a přiznám, že je nechci. Že mi nic neříkají. Nějaké milosrdenství a odpuštění, za zásluhy? Jen pokus o oklamání sebe sama, se všemi důsledky. Poslech hudby je nemilosrdně pravdivý. Líbí/nelíbí. Hotovo. Škoda, že JETHRO TULL v období po roce 1982 mají etapu "nelíbí". Škoda, ale taková je realita.

Pořád nelíbí.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Winter, Johnny - Step Back cover

Winter, Johnny / Step Back (2014)

hejkal | 4 stars | 12.04.2024 | #

Dňa 16. júla 2014 zomrel jeden z najväčších bluesových gitaristov sveta – Johnny Winter. Mal sedemdesiat rokov. Posledným štúdiovým dôkazom jeho majstrovstva tak ostáva album Step Back, ktorý sa na pultoch objavil 2. septembra toho istého roka.

Dielo našťastie stihol dokončiť, dokonca sa po jeho nahratí vybral aj na turné po Európe. Produkoval ho jeho gitarista Paul Nelson a obsahuje trinásť skladieb, z ktorých ani jedan nie je autorská. Bluesové štandardy nahral s plejádou hostí, od Joe Bonamassu (ako inak, kde ten nie je) cez Erica Claptona, Billyho Gibbonsa, Leslieho Westa, až po Dr. Johna, Blues Brothers Horns a dokonca Joe Perryho. Ide teda o prakticky rovnaký model, aký zvolil pri svojom predchádzajúcom albume Roots z roka 2011.

A výsledok je podobný.

Johnny na sklonku života nemusel naozaj nikomu nič dokazovať. Hrá pre radosť, núka viacero skladieb, ktoré prenikli až do popových vôd (Unchain My Heart), prípadne patria ku klasikám blues a rokenrolu (Who Do You Love, Sweet Sixteen, My Babe, Long Tall Sally). Sound je zemitý, moderný, ale pritom stále uveriteľný, presvedčivý, prirodzený. Hostia majú zväčša priestor na nejaké to druhé sólo, pretože, čo si budeme hovoriť, počúvať Wintera a nepočuť jeho sólovú hru, to je ako ísť na koncert a počúvať playback. Našťastie, Johnny je zo starej školy a niečo také mrzké ako je zmierenie sa s druhými husľami mu ani na um nezišlo. Dúfam, že aj mne toto prirodzené muzikantské presvedčenie vydrží po celý život. Blues je emócia, Winter je blues.

Nemá veľmi zmysel vypichovať tú alebo onakú skladbu, predsa len však musím zmieniť countrybluesovú verziu Who Do You Love. Túto skladbu hral hádam každý, kto niekedy pričuchol k blues, existuje naozaj veľké množstvo verzií, ale táto je opäť trocha iná, svojská, originálna. To je veru majstrovstvo, prísť s novou fazetou do zdanlivo preskúmaného vesmíru. A sólová exhibícia Johnnyho Wintera, len akustika a spev, v Death Letter ukazuje, prečo bol jedným z najlepších bluesmanov na planéte Zem.

Album Step Back získal v roku 2015 hneď dve významné ocenenia. Grammy a Blues Music Awards za najlepší bluesový album uplynulého roka. To je však detail, podstatné je, že je to príjemná bluesová muzika. Nebúra hranice, skrátka je a je ako staré pyžamo, v ktorom sa doma cítim najpríjemnejšie. Tri a pol hviezdy zaokrúhlim nahor. Ďakujem, majstre!

P.S. Zaujímavo je riešený papierový rozkladací obal cédečka. Keď ho otvoríte, sám vám vysunie CD. Milé.

P.P.S. Je až znepokojivé, koľkí z hostí už tu s nami nie sú. Leslie West, Dr. John, Billy Gibbons. Mizne nám jedna z najinšpirúcujejších rockových generácií. Aspoň takto tu s nami ostávajú.


» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Step Back
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny

VARIOUS ARTISTS - Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976 cover

VARIOUS ARTISTS / Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976 (2017)

hejkal | 5 stars | 11.04.2024 | #

Príbeh undergroundu na prelome 60. a 70.rokov minulého storočia je téma, ktorá bude ešte dlho poskytovať historikom látku na skúmanie. Jedným z vynikajúcich pramenných materiálov je trojdisková kolekcia Let The Electric Children Play – The Underground Story Of Translatlantic Records 1968-1976, ktorú vydalo Esoteric Recordings v roku 2017.

Koncom 60. rokov sa na britskom hudobnom trhu prudko menili podmienky. Nová rocková muzika opantala poslucháčov a bolo jasné, že to, čo nazývame undergroundom, bude možné predávať v mainstreamovom meradle. Jednou z prvých spoločností, ktorá vydávala túto progresívnu (nezamieňať si s tým, čo sa dnes nazýva progresívny rock) muziku, bola Island. Dokázala konkurovať veľkým značkám, ktoré nelenili a rýchlo začali zakladať odnože zamerané na túto pestrú rockovú revolúciu. Decca vytvorila značku Deram, EMI sa vytasila s labelom Harvest, no a Phillips na konci roka 1969 vytvoril asi najpôsobivejší label Vertigo.

Translatlantic Records založil v roku 1961 Nat Joseph. Pôvodne šlo o folkový label, ale v roku 1967 postupne vydával aj nejaké diela využívajúce elektrické nástroje. Na prelome šiestej a siedmej dekády vydal aj viaceré rockové albumy a pokračoval v tom až do roka 1975.  Vtedy Joseph predal trojštvrtinový podiel v spoločnosti skupine Granada Group. Tá ho o dva roky odpredala skupine Marshall Cavendish a Joseph jej predal svoj zostávajúci podiel. V rámci rebrandingu vzniklo Logo Records a to bol koniec Transatlantic.

Poďme sa pozrieť na jej najrockovejšie obdobie. Prezentovaná muzika je kúzelná. Silno folkrocková, ale so zaujímavými presahmi. Je jasné, že Transatlantic zachytávali zväčša menej známe formácie a máloktorá sa preslávila (nepočítam folk rockové veličiny typu Pentangle). Napriek tomu zazmluvnila niekoľko skvelých mien, často na začiatku kariéry. Preto tu nájdeme The Sallyangie, a teda súrodencov Mikea a Sally Oldfieldovcov, debut Petra Bardensa (z Camel) alebo hoci Gerryho Raffertyho a skupinu The Humblebums.

Rockové smršte ako Stray, Jody Grind, Skin Alley alebo Little Free Rock sú mi dôverne známe, rovnako ako jazzrocková kapela Circus, v ktorej hral dychár Mel Collins známy z King Crimson alebo Camel. Zaujímavá je aj tá naozaj undergroundová vetva reprezentovaná kapelami ako The Deviants, prípadne artrockové kapely typu CMU, Marsupilami alebo Gryphon. O folk rocku to je predovšetkým (Pentangle, Carolanne Peg, Gordon Giltrap, Jan Dukes De Grey...), príjemne dopĺňa celkovú mozaiku.

Je mi jasné, že toto nie je úplne prvoligová respektíve slávna muzika, ale je zaujímavá a atmosféra na troch diskoch ma opantáva. Výhodou je, že skladby sú radené takmer bez výnimky chronologicky (dátum vydania sa evidentne sem-tam líšil od nahratia), čím sa pred poslucháčom otvára príbeh rozvoja hudby naprieč deviatimi rokmi, v rámci ktorých sa snažila napodobiť Veľký tresk.

A preto nemôžem inak, ako túto kompiláciu vychváliť. Je dokonalá. A v podstate je úplne jedno, aké skladby sú do nej zaradené a aké chýbajú. Je to nádherný trip do éry, keď sa rock stal mainstreamom a znel originálne.


» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Let The Electric Children Play – The underground story of Transatlantic Records 1968-1976
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

Jethro Tull - Crest Of A Knave cover

Jethro Tull / Crest Of A Knave (1987)

Antony | 1 stars | 11.04.2024 | #

Pokud hudebník nechá projít výstupní kontrolou takový "výtvor", jakým je Under Wraps, tak to značí závažné chyby v jeho systému. Pokud se v dalším produktu tyto chyby stále projevují a přidávají se k nim nové, nezbývá, než konstatovat, že závažnost problémů je vskutku vysoká.

Album znám od dob vydání, slyšel jsem je mnohokrát. Nikdy se mi nelíbilo. Je prázdné a chatrné, vystavěné na osmdesátkové estetice, co je zaplátovaná zbytky originální tváře JETHRO TULL. Velmi ledabyle zaplátovaná. Do chaloupky fouká spoustou děr, muzika nedrží pohromadě, drolí se při každém pokusu o poslech.

Dva markanty: První - osmdesátky se svými diskoklávesami a popími rytmy si stále vybírají svoji daň. Sice ne všude, ale hned rozjezd úvodní skladby je fujtajblózní. Druhý - Anderson se porouchal. Z jeho hlasu se stalo rozviklané krákorání, v jehož plytkosti nezůstalo ani zbla dřívější emocionální škály a přesvědčivosti. Je smutné být svědkem takového trápení. Třeba Jump Start doslova bolí poslouchat. Jakoby místo ztraceného hlasu dostal umělou protézu, s níž se ještě nenaučil žít. Přehlídka vokální paraplegie deptá posluchače.

Na albu je jedna pěkná skladba, i přes všechny výše uvedené výhrady. Tou je Farm On The Freeway, s povedeným melodickým motivem a melancholickou atmosférou, po dlouhé době přinášející působivé flétnové vyhrávky. I ten zteřelý Andersonův hlas v ní tak nějak rezonuje. Akorát tam nacházím pár míst, která jsou téměř zkopírovaná z úspěšných skladeb 70. let. Ale budiž, self revival se povoluje. Zbytek alba je už jen stínem toho, co má hudba přinášet, tristní dojem nezachraňuje ani často vyzdvihovaná Budapest, což je ve skutečnosti jen sentimentálně odskuhraný nafouknutě patetický song. Korunu umělecké zkáze nasazuje trapné kopírování DIRE STRAITS ve skladbě The Waking Edge.

Verdikt? Další album JETHRO TULL, které si už nikdy nepustím.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - Under Wraps cover

Jethro Tull / Under Wraps (1984)

Antony | 0 stars | 10.04.2024 | #

Na albu The Broadsword And The Beast se JETHRO TULL povedlo zkonsolidovat svoje síly a předvedli maximální výkon. Po nepovedeném A se vše sjednotilo do služby skladbě a výsledek byl náramný. Kompaktní klenuté písně s dějem, dramatickým příběhem a poslestvím. To, co bylo naznačeno na Stormwatch se podařilo dovést do dokonalosti. Zdálo se, že dál by mělo být vše v pořádku. Jenže pak vyšlo Under Wraps.

Někdy na podzim 1988 jsem si kupoval svůj první CD přehrávač. Vím už jen, že byl značky SHARP, a jel jsem si pro něj vlakem do Třebíče. První dva kompaktní disky jsem měl na burze koupené o pár měsíců dřív. Byli to MANOWAR 1987 a ANTHRAX 1988, spokojenost náramná. Jenže pak jsem si koupil Under Wraps.

Časem začal ve sbírce art rock a prog metal převládat. Plus klasika a jazz. Poznávání hudby, její historie a vývoje, souvislostí, osobností, celého dění, to je nekonečné dobrodružství. Obzvláště v dobách neexistence internetu byly seriózní informace vzácné, víc fungovala představivost a intuice. I tak se alespoň z bookletů CD louskala pomocí slovníku nějaká fakta o kapelách a jejích členech. Mělo to z dnešního pohledu těžko definovatelné kouzlo. Poznával jsem spoustu dnes zapomenutých kapel, špičkových, dobrých, méně dobrých, i špatných. A pak tady bylo Under Wraps.

Vždycky musí existovat nějaké zlo, aby bylo možné rozeznat dobro. Že bude za sebou následovat trojice A - The Broadsword And The Beast - Under Wraps, musel vymyslet hodně potměšilý hudební Satyr. Centrální nebetyčný obelisk hudební nádhery vyniká ještě více právě díky tomu, že jej z obou stran obklopuje marnost lidského snažení. V tom vidím jediný přínos A a Under Wraps.

Poznávání hudby mi přineslo za posledních cca 45 let hodně zážitků. Nejvíce si člověk pamatuje ty výrazné, extrémní, ať pozitivně, či negativně. JETHRO TULL dokázali stát na obou pólech současně, a to v rozmezí dvou let. I k tomu je potřeba pořádná míra excentričnosti. Díky mistře Iane za The Broadsword And The Beast. A protože to tak muselo být, aby byla zachována rovnováha vesmíru - díky za Under Wraps.

Hluboká nula.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Under Wraps
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - The Broadsword And The Beast cover

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast (1982)

Antony | 5 stars | 09.04.2024 | #

The Broadsword And The Beast má něco, co jiné desky JETHRO TULL nemají, a nikdy mít nebudou. Nikdy to "něco" mít nebudou ani desky jiných art rockových titánů. V tom památném roce 1982 to byla první nahrávka uměleckého rocku, kterou jsem kdy slyšel, a okamžitě dokázala udělat revoluci v mém, do té doby výhradně metalovém, posluchačském směřování. Následně jsem se seznamoval s YES, PINK FLOYD a dalšími, ale JETHRO TULL s tímto albem byli první. A první může být jen jeden.

Deska slyšena nesčíslněkrát. Je neoposlouchatelná. Každý poslech je silný, jako ten první. Existuje jen málo hudebních děl, která na mne takto konstantně působí. Pár by se jich našlo, na doplnění té pověstné desítky na pustý ostrov. Celou dobu recenzování JETHRO TULL se těším, až dojdu k Broadswordu, a konečně jsem se té zázračné hudební Bonanzy dočkal.

Je zde všechno, co od hudby chci, vše co potřebuji a očekávám. Celé spetrum hudebních nálad je rozkryto, otevřeno do široka, vyplněno tím nejkrásnějším, co lze vymyslet. Dokonalou hudbou. Vzácným umělcům se taková věc povede naplno jednou za život. Dvořák si to vybral v Deváté, Anderson ve čtrnáctém řadovém albu. Tak to prostě je.

Způsob používání elektronických zvuků tentokrát perfektně souzní se zvolenými hudebními tématy. Elektronika dává mnoho možností, akorát v osmdesátkách se s ní více sekýrovalo a šminkovalo, než tvořilo. Zde je vzorně využita k navození, podbarvení i vygradování atmosféry každé skladby. Kytary se nevytrácejí, naopak, vždy vyjedou v ten pravý moment aby se svým partem strefily do správného místa ve skladbě. Plastická basa krásně hladí, třeba závěr Seal Driver má přímo terapeutické účinky. Pocity v jednotlivých písních se přelévají od tíživých až temných po hravě rozpustile barevné. Rozlétavá hudební matérie proniká úplně všude. Vzájemná vyváženost hudebních složek je přímo ukázková. Harmonie se rozvíjejí k maximální působnosti na posluchače, dokážou ohromit, obejmout i dojímat současně.

Řazení skladeb má svoji logiku, je vystavěno jako okénka, kterými nahlížíte do fantaskní krajiny a v paměti si ji sestavujete. Už tajuplný úvod skladby Beastie dává pocítit, že zde bude něco mimořádného. Odjinud, než bylo dosud zvykem. Působivá dramaturgie skladeb, jak jdou po sobě, rozkrývá paletu všech myslitelných emocí. Když přijde po nestřídmě rozmanité Flying Colours zadumaně posmutnělá Slow Marching Band, na kterou naváže temnotou duši pohlcující Broadsword, aby pak provedl masáž srdce důrazně rytmickou i splývavou Pussy Willow, je intenzita zážitků přímo extatická. Vypravěčův hlas je tentokrát položený do nižších a klidnějších poloh, než obvykle, a tím se stává více partnerem k ostatním nástrojům. Míra a rozvaha, kterou Anderson dává vyvřít emocím ve svém zpěvu, vede k tak přesnému dávkování, až se toho nelze nasytit. Dokáže královsky rozprávět o legendách, jako nikdo před ním. Už zase je minstrel, navíc elf a čaroděj.

Poslední skladba je nejsmutnější, přímo trýznivě truchlivá. Protože je poslední. Cheerio je symbol konce. Naštěstí v pozdější CD reedici je dostatek bonusů (například balada Jack A Lynn, obsahující nosnou Andersonovu hru na akustickou kytaru, ta na albu doslova chybí), které dovolí zážitek z alba prodloužit o další půlhodinu. Ne všechny jsou úplně stoprocentní, ale nálada zůstává, a je to pořád lepší, než skončit prostým Čau. Něco tak intenzívního, taková síla bezbřehých zážitků, ta zaslouží doznívat dlouho.

Co dodat? Jedno z nejlepších alb mého života. Bez něj by byl svět o něco chudší.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Absolutely Free cover

Zappa, Frank / The Mothers of Invention - Absolutely Free (1967)

zdenek2512 | 5 stars | 08.04.2024 | #

Absolutely Free byla jedna z prvních desek, kterou vydal Frank Zappa v polovině šedesátých let se skupinou Mothers Of Invention. O těchto deskách psal Jiří Černý v Jazz bulletinu, čtení to bylo pěkný, ale desky k nahrání se moc sehnat nedaly.


Tahle deska začíná písní Plastic People, která byla ponětem k názvu naší skupiny Plastic People Of The Universe, kteří v té době písně Mothers Of invention hráli na koncertech.  Na úvodu moderátor uvádí prezidenta USA na nějakém meetingu, ten se zmůže pouze na pozdrav “spoluobčané“. Teorie Franka Zappy plastické lidi charakterizuje jako bytosti bez názoru, kteří se podvolují názorům nadřazeného vůdce. Už názvy skladeb hovoří za vše “Švestkový vévoda (The Duke of Prunes)“, krátká rytmicky složitá Call Any Vegetable není o zelenině, ale o pacientovi, který vegetativně přežívá. Invocation and Ritual Dance of the Young Pumpkin (Vyvolání a ritualní tanec mladé dýně) je náznak fusion v provedení Mothers Of Invention. Mladou dýní byla pozdější manželka Franka Zappy  Gail, která mu na obalu vykukuje nad ramenem. V mojí CD verzi jsou vloženy dvě skladby ze singlů Big Leg Emma a Why Don´tcha Do Me Right?, obě mám hodně rád. Další skladbou, která stojí za zmínku je Status Back Baby a Son Of Suzy Creamceese, druhá jmenovaná má poměrně složité rytmické schéma.  Deska končí skladbou s všeříkajícím názvem America Drinks & Goes Home (Amerika chlastá a jde domů).


Na dobu vzniku to byla hodně revoluční deska hudby Franka Zappa charakterizované náhlými změnami rytmů a temp, změnami nálad a plná humoru a dělání si legrace i ze sebe. Ze všech skladeb je znát, že si to muzikanti užívají, prostě vyblbnou se. Měl jsem možnost to částečně prožít na koncertě Grandmothers v Brně, ve skupině Grandmothers hrají Don Preston a Bunk Gardner a hrají písně z počátků Mothers Of Invention. Tahle deska se mi líbí moc a dát jí méně, než maximum nejde.


» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers of Invention - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Heavenly Cream - An Acoustic Tribute To Cream cover

Heavenly Cream / An Acoustic Tribute To Cream (2023)

hejkal | 4 stars | 08.04.2024 | #

Pocta priekopníkom tvrdej muziky v akustickom šate? To býva veľký risk. Projekt Heavenly CreamAn Acoustic Tribute To Cream som však nemohol nechať nepovšimnutý.

Dozvedel som sa o ňom až v obchode s CD, reku, aha, takého čoskoro vyjde. Nelenil som a dielo si objednal. Ja Cream milujem, Ginger Baker je jedným z mojich vzorov a iniciačných bubeníkov, nuž jeho prítomnosť robila z mojich očakávaní priam nevydržateľný pocit. A už je po ňom.

Nahrávka je nesmierne pohodová. Je to v podstate best of Cream nahraný hromadou muzikantov. Štyri skladby odbúchal Ginger, kým, žiaľ, zomrel. Ústredným hudobníkom sa tak stal multiinštrumentalista Malcolm Bruce, syn slávneho otca. A ide mu to! Druhým do partie je gitarista Bernie Mardsen, skúsený veterán, ktorého azda nemusím predstavovať. Pete Brown, otec celého projektu, prizval plejádu muzikantov, ktorých mám veľmi rád. Speváci ako Paul Rodgers, speváčky ako Maggie Bell, gitaristi Clem Clempson, Joe Bonamassa (kde ten nie je pichnutý...), basák Neil Murray a kopa ďalších, vrátane rozsiahlej sláčikovej sekcie.

Mohlo by sa zdať, že pod nánosom hudobníkov sa stratí samotná muzika. Ale práve naopak! Hudba je až subtílna, nikto sa nepredvádza, aranžmány sú vkusné a popravde, často si ich ani nevšímam, lebo atmosféra ma pohlcuje nad rámec analytických tikov môjho mozgu. Občas niečo prekvapí, napríklad dychová medzihra vo Sweet Wine. Nechýbajú tie najväčšie skladby ako napríklad White Room, Sunshine Of Your Love, Politician, Badge, Spoonful, Crossroads a iné (dokopy ich je pätnásť). Take It Back je ediná vymykajúca sa skladba zo zástupu „hitov“. Skvelo ju zaspievala Maggie Bell. A aj jej duet s Bobby Rushom v Sitting On Top Of The World je zaujímavý.

Ako nie som priaznivec tribute albumov, tak ma táto kolekcia akustického Creamu baví. Veľmi. V roku 2023 ma asi nič nezasiahlo viac. Aj preto toto cédečko odporúčam všetkým fanúšikom kapely Cream, má v sebe čosi upokojujúce a zároveň návykové. Hudba sa na nič nehrá, ľahko plynie a je to milá pocta. Viac od nej naozaj nežiadam.


» ostatní recenze alba Heavenly Cream - An Acoustic Tribute To Cream
» popis a diskografie skupiny Heavenly Cream

Jethro Tull - A cover

Jethro Tull / A (1980)

Antony | 1 stars | 08.04.2024 | #

První stezka vedoucí z rozcestí klasické JETHRO TULL tvorby byla označena šipkou s nápisem "synťáková trasa". S nástupem osmdesátek se hudební průmysl poněkud bezradně potácel a začaly se dít věci. Zpětně je to úsměvné, ale prožívat je v plné kráse stálo fakt za to. Již dříve byl art rock vystrnaděn svým protipólem v punku, jenže ten byl příliš sebedestruktivní, jak rychle vyšel, ještě rychleji pošel. Vsadilo se na popinu, co musela být něčím osolená, připepřená a hlavně oslazená, takže umělohmotné bicí, synťáky, plastově vypadající oblečky, poskakování namalovaných hošanů v novovlnných bandech, a už to jelo. Naštěstí vzniknul i heavy metal, který byl sice stejně pozérský, ale používal jiné prostředky. Volba byla tehdy jednoduchá. Disko, nebo metal. A pak ještě existovalo pár kapel, co byly někde mezi, snažily se proplout mezi Skyllou a Charybdou, za cenu co nejmenších utrpěných ztrát.

JETHRO TULL začali být poprvé poplatní své době, podlehli trendu syntezátorů a androidní studenosti. Vzniká tak podivný patvar, kdy v hudbě na jedné straně máme anti rockové sterilní nástrojové mňoukání, na druhé straně piští Anderson na flétnu, a tváří se, jakoby nic. Tahle deska je jako když smícháte vzájemně nepřizpůsobivé složky, které se zdrcnou, vytvoří žmolky, a není to poživatelné, bez ohledu na to, že každá ingredience samostatně se jíst dá. Přehrabování se tím blivajzem je práce dost nepříjemná, jenže, než ho za stálého míchání vylijete do odpadu, musíte separovat pevné části, aby neucpaly filtr.

Na desce je deset skladeb. Některé jsou jalové a prázdné, jiné jsou taktéž jalové a prázdné, ovšem navíc k tomu ještě mimořádně odpudivé. Už úvodní generický disko rytmus syntezátoru, jako od nějakého teplého dua, vyděsí. Ačkoli zpěv se snaží navodit zdání, že je vše v poho, jde jen o hodně tenkou slupku, která tu marnost pod povrchem nemůže zakrýt. Skladby jsou korunovány tak úchylně pitomými refrény, že si z nás museli dělat srandu, to nemohli myslet vážně. Nebo se šašek stal sám svojí parodií.

Anderson až na Barreho nahradil realizační tým, nalodil ho na vesmírný koráb a odletěl vybranou trasou daleko od mateřské planety art/folk/rocku. Roli minstrela vyměnil za neprodyšný oblek mechanika. Sice z kapitánského můstku všichni hledí v zářnou budoucnost, jenže brzo a rychle mazali zpátky ke starým Onglézským legendám a bájím. Že nevíte, co je Onglézie? Nic si z toho nedělejte, ani gůgl to neví... :)

Dávám * jen proto, že tohle není úplné dno. Ačkoli se tomu těžko věří, komedianti na tom dokázali být v budoucnu ještě hůř.


» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus cover

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus (1980)

hejkal | 2 stars | 08.04.2024 | #

Koncertné video z turné Black And Blue Tour kapiel Black Sabbath a Blue Öyster Cult patrilo k mojim pravidelným zážitkom v druhej polovici 90. rokov. Kým prvá menovaná veličina ma sklamala, k Blue Öyster Cult som sa vracal rád. Skladby ako (Don’t Fear) The Reaper, Cities On Flame, Godzilla alebo Divine Wind patria k tomu naj, čo v rockovej muzike poznám. A práve posledná menovaná „bluesovka“ pochádzala z vtedy aktuálneho albumu Cultösaurus Erectus, ktorý vyšiel v júni 1980. 



Priznávam, že ako zamladi, tak aj teraz som veľmi kritický k úpadku rockových kapiel od nástupu disca na výslnie. Snaha zapáčiť sa na úkor muziky, podobne bolí azda len úpadok demokracie. Blue Öyster Cult podmienili svoj úspech stratou rockovej nekompromisnosti, od albumu Agents Of Fortune začali zarábať a svoju podstatu skryli za obraz Doriana Graya. Producenti im patrične spotvorili zvuk (tu Martin Birch) a mohlo sa ísť na vec! Čo sa im musí nechať, dokázali si aspoň uchovať originálnu náladu svojich skladieb, druhú takto znejúcu kapelu nepoznám.

Album má svoje svetlé okamihy. Úvodný epos Black Blade s textom od Michalea Moorcocka (to je slávny sci-fi spisovateľ, keby ste náhodou nevedeli) má zaujímavú vesmírnu atmosféru. Kto čítal príbehy Elrica z Melniboné, bude túto čepeľ dôverne poznať. Divine Wind je unikátna skladba, blues kapela veľmi nepreferovala. Naživo síce znie stokrát lepšie ako v štúdiu (škoda, že ju nehrali na Extraterrestrial Live), ale aj tak si tento akoby blues udržiava zaujímavú odťažitú náladu.

Úpadok svedčiaci počiatku 80. rokov stelesňujú klávesovo zhyzdené kúsky ako Monsters (ten opakovaný swingový kabaret je asi najhoršia pasáž, čo sa na albume nachádza) alebo nepočúvateľná syntetická hrôza Deadline.          

A potom sú tu veci, ku ktorým mám ambivalentný vzťah. Kapelou preferovaná skladba The Marshall Plan s odkazom na Smoke On The Water má v sebe záblesky geniality (gitarové sólo, rýchle gitarové sólo), ale aj množstvo, ako vravel Bilbo, rozotieraného kúska masla na príliš veľký krajec chleba. Hungry Boys mi pripomína punkový rokenrol z Wishu, spotrebné nič Fallen Angel a ani akože tvrdý heavík Lips In The Hills už neprinesú nič, čo by som chcel dajako vyzdvihnúť. Výnimkou je romanticky zasnená suita Unknown Tongue. Je to asi jediná skladba, ktorá dokáže z dobového zvuku vyčarovať čosi presvedčivé.

Cultösaurus Erectus je album svojej doby. Všetko dobré sa snaží pochovať pod zhyzdený 80’s sound a klávesové týranie rockerských uší. Darí sa mu to, až na pár výnimiek, na jednotku s hviezdičkou. Hlavne ale absentujú nejaké zaujímavé nápady. Čo už.


» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Jethro Tull - Stormwatch cover

Jethro Tull / Stormwatch (1979)

Antony | 4 stars | 07.04.2024 | #

Prvním albem, kde začíná ztrácet svoji dominanci folkový duch kapely (s výjimkou debutu, ovšem), je právě Stormwatch. Slyším tu kompaktní hudební formu ne nepodobnou hardrockovému pojetí. To se projevuje především v usazenosti a zemitosti projevu, který může působit jednodušeji, než bývalo dříve zvykem. Rozevláté motivy a nutnost sbírat střípky nápadů po celé ploše písně se tu téměř nekoná, aranže jsou ukázněnější a více podřízené celkovému vyznění skladby. Také Anderson výrazně mění způsob zpěvu. Není už tak sžíravě ostrý, zřetelně ubral v tlaku na svoje hlasivky, a v některých pasážích se v jeho vokálu objevuje spodní témbr, kterým dokáže být velice vemlouvavý ve sdělování svých hudebních poselství.

Místo miniatur s akustickou kytarou zde Andersonovci předkládají rozjímavější skladby s melancholickým nádechem. Takto náladotvorné jsou zejména dvě instrumentálky, Warm Sporran s krásnou basovou linkou, Elegy obohacenou klasickými názvuky, doplněné posmutnělou Home a pěknou Dun Ringill, která asi nejvíce připomíná staré a klasické JETHRO TULL.

Hudební výraz kapely začíná být hodně JETHROck, což se projevuje zejména na začátku alba. Obzvláště první dvě skladby mají říz hard rocku sice rafinovaně skrytý pod povrchem, ale silně ovlivňující poslechový dojem. Vrcholem alba je pak skladba Dark Ages, která svojí téměř desetiminutovou stopáží a zakomponováním heavy metalových prvků (ta kytarová hoblovačka a vysloveně metalové vstupy sólové kytary jsou jako perpetuální deus ex machina), a stává se prototypem progmetalových kompozic. Podobně progresivně na mne působí další vrchol desky Flying Dutchman, další dlouhá a místy pateticky dojímavá kompozice. Vůbec celková dramaturgie díla je až symbolická. Celkem razantně rockový rozjezd a přemýšlivě umírněná poslední třetina, to jsou pro hudební vyznění alba dost významné hudebně architektonické prvky.

JETHRO TULL se tímto albem ocitnuli na rozcestí. Následující léta a počiny ukázaly, jakými různými a často divnými cestami se z něj vydávali. Často i za cenu návratu do bodu nula a změny kurzu. Stormwatch je poslední deska, kde lze vnímat sílu a originalitu klasických JETHRO TULL. Má schopnost hodně dávat, a během jeho opakovaného poslouchání vyplouvají na povrch zážitky, co je řadí mezi to lepší, co během své kariéry vytvořili.

Hodnotím těsně pod 5*.


 


» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Iron Maiden - Dance of Death cover

Iron Maiden / Dance of Death (2003)

vmagistr | 3 stars | 07.04.2024 | #

Svůj vztah k Iron Maiden jsem si začal tvořit až někdy v roce 2009 či 2010 - do té doby jsem si od nich občas pustil na youtube pár nejznámějších skladeb z desky The Number of the Beast a to bylo vše. Postupně jsem se proposlouchal jejich osmdesátkovou tvorbou, která mi už asi napořád zůstane nejbližší. Devadesátá léta mě v jejich podání převážně minula (z hlavy si vybavím jen skladbu Fear of the Dark), ale vztah jsem si vytvořil k některým deskám obnovené sestavy po roce 2000. V poslední době jsem se víc zaposlouchal do desky Dance of Death z roku 2003, takže tady je pár dojmů z ní.


První dvě skladby, Wildest Dreams a Rainmaker, jsou důvodem, proč mě album od prvního poslechu chytlo. Tvrdé, hutné, melodicky nabité a se čtyřminutovou stopáží bez většího problému stravitelné - vhodnější kandidáty na singl by kapela na desce stěží našla. Jádrem první poloviny alba jsou ale dvě "klády", ve kterých se toho děje podstatně víc. Napětím přetékající intro, drtivý refrén, ve kterém si Dickinson může strhat hlasivky, lehký klávesový opar a kytarový motiv s keltskými kořeny dávají dohromady pecku No More Lies, v bezmála devítiminutovém titulním kusu se zase zpěvák mění ve středovékého minnesängera, kterému k působivému výkonu pomáhají vedle dunící kapely taky klávesově-orchestrální výplně. Výbornými melodickými motivy disponuje i vytvrzený kousek Montségur, Iron Maiden ho ale podle mě zbytečně natáhli, takže opakování těch několika zajímavých sekvencí se po chvíli omrzí. V Gates of Tomorrow mě baví zajímavě postavené vícehlasy a nevtíravě melodický refrén, i tady se ovšem na můj vkus až moc prodlužovalo.


Co na první polovině alba představovalo drobní kosmetické vady na kráse, na té druhé nabralo olbřímích rozměrů. Zajímavé nápady (třeba v divočině New Frontier) tu zabila stopáž, v níž se úplně utopily kousky jako Age of the Innocence, Journeyman nebo Paschendale. K uzoufání dlouhý je i valčík Face in the Sand, u něj ale napětí vcelku bezpečně udržuje dusavý rytmus bicích, který by docela dobře mohl fungovat naživo - škoda že se skladba v koncetních setlistech (alespoň co vím) nikdy neobjevila.


Z materiálu, který mě na Dance of Death opravdu baví, mohlo vzniknout slušné album o délce 30-45 minut. Té další půlhodiny je ve finále jen a jen škoda, stejně jako (zejména ve druhé části) nadužívaných klávesových výplní. Iron Maiden podle mě střední tempo až na výjimky nesvědčí, když se touhle cestou dají, můj zájem rychle opadá. S Dance of Death kapela vyloženě nezklamala, alespoň první polovina alba je prudce poslouchatelná, jako celek ale desku k tomu lepšímu z (mně známé části) diskografie Iron Maiden zařadit nemůžu.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Dance of Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1723 s.