Naposledy přidané recenze
Soft Machine Legacy / Soft Works – Abracadabra (2003)
| 01.05.2025 | Na albu se sešli hráči z různých období Soft Machine - na kytaru hraje Allan Holdsworth, na saxofon Elton Dean, baskytaru obsluhuje Hugh Hopper (tito dva se potkali u Third) a bicí John Marshall. Holdsworth ani tentokrát v sestavě dlouho nepobyl, odehrál se Soft Works ještě pár koncertů a pak ho vystřídal John Etheridge; u této příležitosti se projekt přejmenoval na Soft Machine Legacy a začal psát kapitolu, která - už bez přídomků - trvá dodnes. Eltona Deana nahradil Theo Travis po jeho smrti v roce 2006, přítomná deska je tedy jednou z posledních příležitostí k setkání s Deanovým skvostným saxofonovým uměním.
Nemá smysl srovnávat nahrávku s deskami se sedmdesátých let nebo se ji snažit napasovat do tradičních žánrových škatulek. Základ je zřetelně jazzový, o tom posluchače přesvědčí rytmická sekce hned v první skladbě. Pánové nešetří ani melodiemi, každou chvíli se nějaká z hutného pletiva vznese, zatřepotá a odletí. Hudba má mnohem větší soudržnost a energii než pozdější kousky Soft Machine Legacy, které jsou místy až příliš rozbloumaně nerozhodné. Současně se tu hojně experimentuje se zvukovými plochami, u kterých mnohdy nedokážu říct, který nástroj je má na svědomí, jen zřetelně vnímám elektrickou vlnu, jak mi přejíždí páteří a příjemně mrazí.
V červnu 2025 vychází remaster obohacený o dva live bonusy na CD i LP, digitální verze je na Badcampu k dispozici už nyní. Na uváděcí listening party se hojně řešil zesnulý Allan Holdsworth. Lidé z okolí kapely prozradili, že záznam živého vystoupení (kromě zde přítomných skladeb z Tokia už dříve vyšlo album Live In Osaka) byl pořízen bez jeho vědomí. Kytarista razil zásadu "when it's done, it's gone" - smyslem koncertu je předat si energii s diváky, hudba žije v tomto setkání. Podle kolegů však těžce nesl očekávání na něj kladená a na pódiu býval ještě víc nervózní než ve studiu. Ať tak či onak, na albu odvedl vynikající práci, stejně jako všichni ostatní. Pro mě je Abracadabra trefa, kterou mohu jedině doporučit.
» ostatní recenze alba Soft Machine Legacy - Soft Works – Abracadabra
» popis a diskografie skupiny Soft Machine Legacy
Karmakanic / Transmutation (2025)
| 29.04.2025 | Mno, místo tradiční recenze sem dám své autentické zápisky z poslechového deníčku:
30.11.2024
Mnou velice očekávaná věc. Předchozí alba jsou nejenže silná, ale konkrétně tituly Wheel Of Life (2004) a dosud poslední Dot (2016) bych hodnotil jako alba daného roku. A u těch ostatních alb je chyba spíše na mojí straně, že je nemám dostatečně poslechnutá.
Po devíti letech čekání nám tedy přijde šestá studiová nahrávka projektu, který neváhám hodnotit jako jeden z nejlepších po roce 2000. Je na co se těšit, nepochybuji..
11.3.2025
Pustil jsem si, nic zlého netuše, novinku kapely. Předposlední dílo s názvem Dot (2016) považuji za jedno z nejlepších, co tu po roce 2000 máme. Však taky úvodní zběsilá instrumentálka letošního alba Transmutation (2025) příjemně nalaďuje. A pak jsem se málem pobliknkal. Do zbla.
Který prase nakydalo na vokál ty příšerný, co příšerný, ty ohavný a odporný filtry? Autotune a pitch correction uvádějí v realitu syntetického degeneráta, co si název alba vyložil jako zmutovaný transistor. Jinak to prostě není možný. Takto zohavený hlas mi dělá dobře asi jako špendlíky pod nehty. Nedoposlechnuto, nejsem masochista.
Nevěřícné "proč" nečeká na odpověď. Hrůza, na kterou se budu snažit usilovně zapomenout. Tohoto mrzáka musely zplodit v lesbickém svazku pouze dvě degen-múzy: Nesoudnost a Hluchota.
Ano, vážení přátelé, verdikt nemůže být jiný. Nejhorší pády bývají z nejvyšších vrcholků.
» ostatní recenze alba Karmakanic - Transmutation
» popis a diskografie skupiny Karmakanic
Karmakanic / Transmutation (2025)
Na album jsem se docela těšil, Karmakanic jsou má oblíbená kapela, po prvním poslechu dojmy nic moc, nějak jsem se nemohl chytit, no nevzdal jsem se a po následných několika pokusech se začínám v hudbě orientovat a i po zvukové stránce se mi album dost líbí. Zatím to není jako u Dot, kde jsem zabral na první dobrou, ale pěkné 4 hvězdy.
» ostatní recenze alba Karmakanic - Transmutation
» popis a diskografie skupiny Karmakanic
Animals, The / The Animals (UK) (1964)
| 20.04.2025 | Ačkoli vůči sobě (Mersey) beat a rhythm and blues stály na Britských ostrovech minimálně v první polovině šedesátých let v opozici, v jejich vývoji bychom našli určité styčné prvky. Obě vlny, jejichž exponenti se už po nějakou dobu tužili v lokálních klubech, komerčně odstartovala jedna z jejích kapel úspěšnými singly a následně prvním LP. Na Beatles a Rolling Stones si jejich vydavatelství (Parlophone, respektive Decca) slušně namastily kapsu, takže ostatní labely nechtěly přijít zkrátka a nějakou podobnou kapelu (či kapely) si do své stáje také rychle spěchaly pořídit. Ta cca půlroční pauza, po které se na singlovém i dlouhohrajícím trhu začalo něco dít, je poměrně signifikantní.
Společnost Columbia, která své ovečky (Freddie and the Dreamers, Gerry and the Pacemakers) pásla i na beatové scéně, takto v létě 1964 dala šanci newcastleským The Animals. Naprosto po právu, singl The House of the Rising Sun boural hitparády na obou stranách Atlantiku. V podstatě kompletní debut (plus minimálně jeden další singl) vznikl během jediného červencového dne - jak se na něm tedy kapela s nenadálým úspěchem popasovala?
V prvé řadě je třeba říct, na čem skupina v té době stavěla. Zpěvák Eric Burdon disponoval charismatickým shouterským vokálem, se kterým podle mě v Britském království v té době neměl konkurenci. Zvládal snad všechno - od jemného, vemlouvavého šepotu po křičený hlas zfanatizovaného kazatele, jistý ve výškách i v hlubinách, kde jeho zpěv dostával osobitý témbr. Druhým ze stavebních kamenů, díky kterým byli tehdejší Animals tím, čím byli, představoval klávesista Alan Price se svými varhanami Vox Continental. Když se obojí sešlo ve správné konstelaci (třeba v tradicionálu Bury My Body), zněla kapela natolik přesvědčivě, jako by pro ně možnost navázat na průlomový singl nepředstavovala vysněnou metu, ale naprostou samozřejmost. Velmi slušně vyšly i dva bluesové standardy od Johna Lee Hookera - jak v I´m Mad Again, tak v Boom Boom najdete 100 % atmosféry a 0 % komerčního pomrkávání. Třetí "hookerovka" Dimples už je na můj vkus až moc hozená do pohody, do které zabředává podstatná část zbylých příspěvků na desce.
Rhythmandbluesovky Memphis, Tennessee a Around and Around od Chucka Berryho znějí zoufale přeslušněle, to samé platí o jinak nápaditém kousku She Said Yeah, který o několik měsíců později nesrovnatelně důrazněji napálili Rolling Stones na své třetí studiovce Out of Our Heads. Houpavé aranže I´ve Been Around a I´m in Love Again od Fatse Domina mě vyloženě nudí, rock´n´roll The Girl Can´t Help It na tom není o mnoho lépe. Na závěr jsem si nechal obludnost Story of Bo Diddley, která celé album otevírá. Skoro šest minut vytloukaného rytmu, na kterém si tenhle americký rhythmandbluesman vybudoval kariéru, je na mě moc, zvlášť když k tomu Burdon po většinu času jen vypráví příběh, ve kterém se mísí Erikovy osobní (pseudo)vzpomínky s pokusem o reflexi zrození a vývoje americké a britské populární muziky.
Kolem a dokola se mi zdá, že v roce 1964 stáli The Animals rozkročení mezi rhythm and blues a beatem a ještě neměli jasno, na kterou stranu je to táhne víc. Svým repertoárem sice nijak netajili obdiv k zámořské hudební "černotě", nicméně si z ní vybírali materiál, který spíš než po hutné atmosféře pošilhával po melodické líbivosti. Osobní srovnání s tohoročními počiny Rolling Stones a Yardbirds tak bohužel vyznívá v neprospěch Burdonovy party.
» ostatní recenze alba Animals, The - The Animals (UK)
» popis a diskografie skupiny Animals, The
Scofield, John / Hal Galper : Ivory Forest (1980)
Deska Ivory Forest není zas tak Johnova sólovka. Toto album najdete v katalogu pianisty Hala Garpera, ale Scofieldova kytara tady má nepopiratelné místo. To by důvod, proč jsem si tohle album kdysi koupil a zařadil do JS diskografie. Autorsky má John jen jeden zářez a to hned úvodní skladbu Monk's Mood. /Ona skldba je z pera mistra Monka, ale John ji upravil po svém, tak mu to spoluautorství za mě dám/ Je to kytarová skladba bez žádného doprovodu a musím konstatovat, že mi tyto písně moc nesedí. Mám raději songy, kde se podílí vícero muzikantů, ale jako všude, najdou se i vyjímky. Druhá Yellow Days je něco podobného, jen s tím rozdílem, že tady je zahraná v sólovém podání Galperova piána.
Album začíná být zajímavé až od třetího traku. Desetiminutová Rapunzel's Luncheonette je v úvodu vedená jazzovou melodickou lihkou, pak přechází do free stupnic, kde Hal představuje své piánové vize. Opět musím vyseknout poklonu tomu, jak hraje. Neskutečný drive skladbě dodávají bicí Adama Nussbauma a basa Wayneyho Dockery zní taky v pohodě. Své sólo představí i John. Konec je podobný začátku skldby.
Ivory Forest - klavír je výrazně v popředí, kytara se drží zpátky, rytmika opět dobrá práce.
Continuity - náladou je podobná tracku před. Akorát bubeník Adam si odskočil na pivko. Takže - piáno a opět se drží výrazně vepředu, kytara je spíš symbolická a elekrtická basa.
My Dog Spot - závěr alba je optimistický a hravý. Všichni si to tu užívají a John asi nejvíc. Jako by na tento moment čekal. I Galperovo piáno v sólu mi místy připomíná hudbu z westernů, kde se chlapi v baru perou, jen pianista jim k tomu hraje jako o život.
Ivory forest není hudba Johna Scofielda. autorsky nemá jedinou píseň, ale jeho kytarový otisk je skoro stejný, jako na jeho sólovkách. Je součástí mojí zbírky a já jsem si ho u psaní recenze užil a daleko lépe pochopil. I Tak je to pouze pro fan club JS. **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Hal Galper : Ivory Forest
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Malmsteen, Yngwie / Odyssey (1988)
Toto album je moje nejoblíbenější z rané tvorby Y. Malmsteena. Kombinace unikátní Malmsteenovy neoklasické kytary a silný zastřený hlas Joe Lynn Turnera dělají z tohoto alba silný zážitek. Všiml jsem si, že uživatelé na Rockboardu zpěváka Joe Lynn Turnera spíše “hejtí”. Já k němu mám úplně jiný vztah. Mám ho rád sólo, s Rainbow nebo se Sunstorm. Podle mě je to jeden z nejlepších rockových zpěváků. Největší pecky z tohoto alba jsou Heaven Tonight, Hold On nebo Deja Vu.
» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Odyssey
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie
Young, Neil / Trans (1983)
| 06.04.2025 | Muziku Neila Younga jsem si víc oblíbil během covidové pandemie, kdy jsem zůstal sám na studentském bytě a k těm "izolačním" náladám mi Neil docela seděl. Propadl jsem tehdy hlavně jeho deskám Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a After a Gold Rush (1970), které pořád považuji za vrchol (mně známé části) jeho diskografie. Později jsem přišel na chuť některým jeho devadesátkovým albům, baví mě i jeho novější tvorba - třeba Psychedelic Pill (2012) je parádní nářez - a svého studiového favorita jsem si našel i v Youngových různobarevných osmdesátkách.
Z toho, co jsem zatím z Neilovy tvorby slyšel, jde deska Trans absolutně nejvíc mimo jeho obvylý žánrový záběr - tedy aspoň na první poslech. Spousta elektroniky, hlas změněný vokodérem k nepoznání, repetitivní melodie ve skladbách... je to vůbec Youngova práce? Jistě že je, dokonce úplně stejně jako countryové balady na albu Old Ways (1985). Ty ale posluchače (zvyklé na oduševnělá, přesto dynamická vyprávění rockového barda) spíš znudí, kdežto Trans je pořádně provokativní dílo. Ani mistr sám si netroufl profackovat své fanoušky hned na první dobrou, a tak na úvod desky zařadil docela konvenční skladbičku Little Thing Called Love. Spolu s dalšími dvěma nahrávkami (Hold On to Your Love a Like an Inca) ji původně chystal pro úplně jiný projekt, který téhle sluníčkové muziky měl být plný, ale nakonec řízením osudu skončila tady. Za mě je to takový "rock´n´roll v mezích zákona" a na poměry zbytku desky docela nuda. Bezmála desetiminutový kus Like an Inca už má k jádru alba svým vyzněním o něco blíž (a v refrénu je to přesně ten hořkosladký Young, na jakého dobře slyším), ale uposlouchat ty monotónní sloky je docela oříšek.
To pravé "maso", skrze které jsem si album Trans oblíbil, představuje až zbývající šestice skladeb. Automatický bubeník, rytmy, které mi ze všeho nejvíc připomínají disco, syntezátorové plochy a Youngův vokál, většinou elektronicky "znetvořený" spíš do podoby nástrojové linky, totiž až překvapivě dobře pasují k těm živěji znějícím komponentům, mezi které bych zařadil zejména Neilovy kytary (nejen elektrické, občas i na akustiku brnkne). Místy se z toho všeho vyloupne orwellovská paranoia (We R in Control), občas to vypadá, jako by při nahrávání ukrutného industriálu do studia někdo vypustil hejno motýlů (Sample and Hold). Kytary a synťáky se podle mě podařilo dobře vybalancovat v pecce Computer Cowboy (AKA Syscrusher), z hitových ambic zase mistra podezřívám v mé oblíbené nahrávce Transformer Man. Zkuste si ji, případní nevěřící Tomášové, poslechnout na živáku Unplugged (1993) - už bez elektronického kabátku, ale se stejně působivou melodií. A pak je tu ještě Neilova dávná psychedelická pecka z dob Buffalo Springfield Mr. Soul, která je i v nové aranži skoro stejně působivá.
Z názvů jednotlivých skladeb si lze udělat docela slušný obrázek o tom, co Younga v té době fascinovalo: technický pokrok v oblasti kybernetiky, počítače a vše okolo nich. V textech ale mistr nahazuje spíš jen více či méně nekonkrétní obrazy, ve kterých aby nějaký jasnější smysl pohledal. Backstory o Neilově potřebě dorozumět se se synem, který trpěl mozkovou obrnou, ponechám Wikipedii, i když to téma komunikace tu také cítím.
Na albu Trans není Neil Young ani něžným akustickým vypravěčem, ani divokým elektrickým náhončím zpětné vazby. Jedna z jeho návštěv "u sousedů v kuchyni" je víc než co jiného experiment - a vlastně ani sám nevím, jestli povedený nebo nepovedený. Jednou (nebo klidně i dvakrát) za čas mě baví si ho poslechnout, protože pod těmi horami elektroniky jsou pořád schované melodie, které mě oslovují. Nic víc, nic míň.
» ostatní recenze alba Young, Neil - Trans
» popis a diskografie skupiny Young, Neil
Return To Forever / Forever /Corea, Clarke & White/ (2011)
I když se nejedná přímo o nahrávku skupiny Return to Forever trio CC&W do diskografie skupiny rozhodně patří, už i proto, že se na tomto dvoudisku objevil první kytarista RtF Bill Connors. Tento dvoudisk je rozdělen na dvě části :
CD1
Koncertní záznam v provedení unplugged je sestaven z klasických jazzových standardů a songů od Corey a Clarkeho. Trio předvádí absolutně božskou hudební sehranost /aby ne, znají se řadu let/, k tomu i precizně sejmutou po zvukové stránce. Je to vlastně první, oficiální akustický koncert bývalých členů RtF, když nebudu počítat dva projekty z první půle osmdesátých let - The Griffith Park Collection a Echoes of an Era, které byly také čistě akustické, ale neobsahovaly jediný song Returnů. Z těch osmi, naprosto úžasných skladeb mě absolutně dostal závěr alba, konkrétně No Mystery a Seňor Mouse. Hodnocení prvního cd *****z*****
CD2
Druhý disk je studiovým záznamem, kde si trio CC&W pozvalo ke spolupráci houslistu Jeana-Luc Pontyho, zpěvačku Chaka Khan a již zmíněného kytaristu druhé formace Return to Forever, Billa Connorse. Druhé cd nepřináší nic nového, co bych neznal. Chaka Khan zpívá dvě písně, které už s triem zpívala kdysi dávno v projektu Echoes of an Era. Jean-Luc Ponty je autorem nádnerné melodické Renesaince, ale tato skladba je součástí tracklistu desky The Rite of Strings /1995/ od Clarkeho, Di Meoly a Pontyho. Track Armando's Rumba je od Chicka Corey a je jediná, kterou jsem neznal. Silně španělská píseň, kterou Chick věnoval svému otci. Capitan Marvel, Seňor Mouse, / tady je zahraná elektricky s Billem Connorsem/ After the Cosmic Rain a Space Circus jsou skladby z druhého a třetího alba RtF. Takže taky nic nového, snad jen trochu jiné provedení. Závěrečná 500 Miles High jako by vypadla z cd1 a trochu vadí konceptu cd2. Hodnocení ***z*****
Závěrem : Toto 2cd bude spíš zajímat fanclub Returnů. Hudebníci sice předvedli velké schopnosti a nasazení, na druhém disku je slyšet, jak se mezi sebou ve studiu baví, což dodává na originalitě, ale nic nového pod sluncem nenahráli - cd2. Tohle tu už jednou bylo. Já jsem abum pořizoval do kolekce cd Stanleyho Clarka a Clarke mě svou hrou opět utvrdil, jaký je to fantastický hudebník. ****z*****
» ostatní recenze alba Return To Forever - Forever /Corea, Clarke & White/
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Gong / Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1) (1973)
V roku 1973 sa Gong rozhodli, že do toho šliapnu naplno a nahrali prvý diel svojej trilógie Radio Gnome Invisible pod názvom Flying Teapot.
Príbeh tu kedysi vyčerpávajúco podal Voytus, a tak si stručne povedzme čosi o samotnej muzike a jej pôsobení na moju maličkosť.
Celé dielo má v sebe čosi rozprávkové, aj v tých najtemnejších pasážach je cítiť hravosť, akoby tvorili soundrack ku giliamovskej fantasy typu Zlodeji času. Kedysi mi prekážala istá roztrieštenosť psychedelických nálad, dnes si ju užívam. Napokon, prvýkrát mám pocit, že kapela začína koketovať s jazzom (napr. saxofónové etúdy vo Flying Teapot).
Na margo účasti Stevea Hillagea je v booklete citovaný jeho výrok, že sa ku skupine pridal, keď už bola väčšina materiálu nahraná, nuž síce na albume hrá všade, ale dohral len nejaké sprievodné rytmické gitarové party. Plus dodal „space“ sound titulnej skladbe a Zero The Hero...
Album mám v dvojdiskovej verzii z roka 2019, okrem nejakých bonusov je tu druhý disk s koncertným záznamom z 20. mája 1973 z Le Bataclan v Paríži. Časťz neho sa už zjavila na koncertných albumoch kapely, ale šesť skladieb je tu odpremiérovaných. Je to príjemná záležitosť, dokument o životaschopnosti muziky na pódiu. Za mňa rozhodne plus.
Radio Gnome Invisible Part 1 - Flying Teapot je zaujímavá psychedelická záležitosť, občas mi vyhovuje.
» ostatní recenze alba Gong - Flying Teapot (Radio Gnome Invisible, Pt. 1)
» popis a diskografie skupiny Gong
Gong / Camembert Electrique (1971)
Z nástenného kalendára vykúkal október 1971, keď Daevid Allen so svojou kapelou Gong vypustil do sveta album Camembert Electrique.
Moja cesta ku Gongu trvala dekády. V 90. rokoch som po prvom kontakte najprv odbočil, potom som dlho pokukoval jeho smerom, zvažoval kúpu výberovky (ale vždy sa mi tam páčila tak polovica vecí, nuž som to nikdy nezrealizoval), bavilo ma DVD s nejakým novým koncertom, na ktorom som mal pocit, že počúvam ironickú muziku á la Zappa, napokon ma zlákali jazzrockové tranzitné albumy You a Shamal. Odtiaľ už bola naša púť pomerne jasná, postupne som si do zbierky zaradil niektoré z prvých albumov a aj Moerlenovu inkarnáciu na Gazeuse. A ešte som s touto zaujímavou, i keď nie úplne súzniacou, kapelou neskončil!
Keď vydavateľstvo Charly Acquisitions v roku 2023 vydalo reedíciu albumu Camembert Electrique, neváhal som a album si kúpil.
Na ranom Gongu ma baví, ako sa kapela nezdráhala to až hardrockovo rozbaliť. Práve ostrá rocková nádielka You Can't Kill Me mi kdesi na internete pred časom udrela do uší a nakázala mi si tento album zadovážiť. Iste, je to zároveň psychedelický mišmaš, nálady kolíšu od neurotických po cynické, „zappovsky“ absurdný humor počuť aj v miestach, kde sa nespieva, ale to je takpovediac rutina. Očakávať od avantgardnej hudby čosi iné by bolo... neprezieravé. A preto si nevzrušene žívam chrámovú trojskladbu I've Bin Stone Before : Mister Long Shanks : O Mother, s pokojným výrazom vstrebávam snivú I Am Your Fantasy, stoicky znášam psychedelickú etúdu hladného batoľaťa Dynamite : I Am Your Animal... Z vokálneho prejavu človek cíti, že sa skupina dobre baví. Celkovo mám pocit, že som sa ocitol na hostine škriatkov v dajakej rozprávkovej krajine. A rozhodne to nie sú skromné vegánske náhrady chutí. Obžerstvo sa vyzulo zo skupiny smrteľných hriechov a stalo sa fundamentálnym predpokladom pre hedonistické chúťky.
Napriek tomu nechýba ani temnota, Fohat Digs Holes In Space evokuje vesmírny horor, Tried So Hard zasa uspávanku pri eutanázii. No a záverečný záznam zo zemetrasenia s devastačnými účinkami Tropical Fish : Selene mi pripomína ten moment, keď sa človek triumfálne naučí počítať do tisíc a potom na neho vyrukujú so zlomkami, sínusmi, integrálmi...
Ozaj, pôvodne sa každá strana platne začínala a končila krátkym zvukovým chaosom. Na CD sa preto v strede stretnú dve takéto koláže (Wet Cheese Delirium a Squeezing Sponges Over Policemen’s Heads). Niekedy rozmýšľam, či by im pauza venovaná otočeniu platne nepomohla.
Rocková avantgarda to u mňa nemá ľahké, kakofonická póza pre snobov vo mne nevyvoláva pocit, že som horibilný menšinový poslucháč „lepšej“ muziky. Ale Allenovi, respektíve Gongu, to verím. Ba čo viac, aj sa mi táto hra s rozprávkovým nonsensom v psychedelickom labyrinte páči!
» ostatní recenze alba Gong - Camembert Electrique
» popis a diskografie skupiny Gong
Rolling Stones, The / Beggars Banquet (1968)
Za těch pět měsíců, které uběhly od skončení nahrávání psychedelického propadáku Their Satanic Majesties Request, se v táboře Rolling Stones muselo něco zásadního stát. Turné v tom nebylo - od léta 1967 Stones v podstatě nekoncertovali (a v USA jako kapela nebyli ještě o rok déle). Možná si ale pánové Jagger a Richards všimli, že místo rhythm and blues, od kterého se koncem roku 1965 stylově odklonili, přes "velkou louži" mezitím připutoval nový bluesový přístup, se kterým bodovaly kapely jako Cream, Bluesbreakers, Ten Years After či Savoy Brown.
Až překvapivě může v daném kontextu působit, jak moc je následující deska Beggars Banquet akustická - "elektriku" vzal Keith Richards do ruky jen v pěti skladbách. Díky opětovnému příklonu k blues by možná jeden čekal výraznější zapojení Briana Jonese, na toho už ale v té době podle vzpomínek členů kapely absolutně nebyl spoleh, a tak opět přispěl (když už se tedy objevil ve studiu) jen tím, na co měl zrovna náladu. Ještě daleko více mě překvapilo, že v polovině skladeb chybí baskytarista Bill Wyman. Částečně za to může fakt, že do části skladeb (obvykle šlo o nářezové kousky, ve kterých basa vynikla díky efektovému zkreslení) si ji nahrál sám Richards, roli hrálo ale také to, že v některých odlehčených aranžích na ni jednoduše nezbyl prostor.
Úvodní pecka Sympathy for the Devil má přesně ten odpichový nádech, který (při zachování části psychedelických ingrediencí) chyběl předcházející studiovce. Co do hymničnosti si s ní nijak nezadá závěrečný kus Salt of the Earth, ve kterém parádní finále vykouzlil přizvaný gospelový sbor a rozpařené rock´n´rollové outro zanechal pianista Nicky Hopkins. Aranžérsky barevné nářezy najdeme i v hlubinách alba - hodně mě baví třeba našlápnutý kus Jigsaw Puzzle nebo zvukový mladší bratříček hitového Jumpin´ Jacka Flashe Street Fighting Man. Deska Beggars Banquet má i svoji druhou zvukovou stránku, na které se to co do aranží a do výrazu jen hemží rozevlátým blues, příležitostně okořeněným dalšími ingrediencemi (například country či bluegrassem). Třeba takovou No Expectation s parádními slidekytarovými party Briana Jonese baštím i s navijákem, to stejné platí pro akordové riff´n´blues Stray Cat Blues, které podle mě předznamenává hodně z pojetí alb Let It Bleed a Sticky Fingers. No a z kratičké zpívánky Factory Girl na mě dýchá parádní stoneovské pojetí americany s mandolínou a housličkami.
Po textové stránce bych Beggars Banquet nazval "písněmi každodennosti", které nejlépe vystihuje přípitek "soli země" - tedy dělnické třídě - ze závěrečné skladby Salt of the Earth. Několik úkroků stranou se tu samozřejmě najde (zejména kontroverzně představený satanáš v Sympathy for the Devil, kde ale podle mě daleko víc jde o tematizaci zla, které v sobě má každý z nás, a které může kdykoli probublat na povrch), ale jak v kusech tematizujících flákače a tuláky (No Expectations, částečně i Jigsaw Puzzle), tak v textech zabývajících se něžným pohlavím (Parachute Woman, Stray Cat Blues nebo Factory Girl) jde o postavy z lidu. Zejména ve druhém případě nejsou zobrazené dámy žádnými pasivními křehotinkami, spíš zemitými charaktery, které svůj život žijí se vším všudy. Barvu dodává i skvěle vylíčený příběh o mladíkovi, jehož obavu ze sňatku na poslední chvíli rozřešila jeho (ne)milovaná snoubenka útěkem kamsi na jih. Bluesové klišé tak dostalo v Dear Doctor s konturami suchého britského humoru úplně novou šťávu.
To, s čím Stones přišli na desce Beggars Banquet, bych asi nenazval "návratem ke kořenům". Spíš bych řekl, že blues, které má v sobě zejména Richards snad už od narození, se na Britských ostrovech zkrátka jen zase ocitlo v kurzu a kapela si tuhle příležitost nenechala proklouznout mezi prsty. Povedlo se jí nahrát autentické album, které mám ze šedesátkové tvorby skupiny mezi nejoblíbenějšími nahrávkami.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Scofield, John / Bar Talk (1980)
Bar Talk je čvrté studiové album tohoto skvělého amerického jazzového kytaristy. Oproti předcházející desce Who is Who ?, která se vyznačovala jistou vyšperkovaností, Bar Talk působí spíš rustikálně až garážově. BT je nahraný v triu, Scofíeld má obrovský kytarový prostor, který plně využívá. Sekunduje mu stejně zdatný hráč na basovou kytaru Steve Swallow. Steve si dopřává v každé skladbě krátkého sólování. Za bicími sedí Adam Nussbaum, který hrál už na druhém Scofieldově allbu Rough House /1979/. Adamova hra se mi líbí i proto, že žene oba hráče na strunné nástroje pěkně vpřed.
Bar Talk je krátké album, má necelých čtyřicet minut a to je přesně doba, kdy se jako posluchač můžu soustředit na jejich hudbu, aniž by mě poslech konci unavoval. Nahrávka obsahuje šest kousků, z toho dva jsou pomalejší a hloubavéjší pro uvolnění napětí. Závěrečná Nature Calls začíná tajemným vířením činelů a jemnou basovou linkou. Johnova kytara hraje nenápadný monotóní podklad. Zhruba po minutě a půl se Scofieldova kytara ujímá vedení, ale atmosféra jistého napětí zůstává nadále. Song se rozjede do své melodické podoby až po třetí minutě. Je to středně rychlá - no spíš pomalejší věc o celkové délce 5:40 minut.
Bar Talk je album spíše pro sběratele a kompletisty Johna Scofielda. Nutno podotknout, že se jedná o muzikantsky vydařený kousek.
Hodnocení : ***z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Bar Talk
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Unitopia / Seven Chambers (2023)
| 22.03.2025 | Po delší pauze a v podstatně obměněné sestavě jsou australští progeři lepší než kdy dřív. Hlavním dojmem z osmdesáti minut desky je plynulost a energičnost, s níž je tady vše propojeno. U předchozích alb jsem místy měla pocit kudrlinek připevněných na vcelku generický podklad a též jakési nezávaznosti, odtažitosti barevného světa, který existuje sám pro sebe. Seven Chambers je o stupínek temnější, současně však působí živěji, opravdověji. Přibyla naléhavost a každá linka v bohaté orchestraci je důsledně provázaná s tepajícím celkem.
Zakladatelská dvojice zůstala: za mikrofonem Mark Trueack, u kláves Sean Timms. Kytaru převzal John Greenwood, pro něhož je hudební dráha splněným snem po celoživotní práci plastického chirurga v popáleninovém centru. Skrytým esem je rytmika: basista Alphonso Johnson i bubeník Chester Thompson mají řadu bohatých zkušeností ze světa fusion, například společně hráli na albu Black Market Weather Report. (Čtyři kratší skladby odbubnoval hostující Brody Green, Thompson je ovšem ke slyšení na dobrých padesáti minutách alba a je ve všech materiálech uváděn jako řádný člen skupiny.) Sestavu doplňuje respektovaný multiinstrumentalista Steve Unruh, který má na starosti především flétnu a housle.
Název i obal odkazuje k lidskému srdci a stavba desky by se dala přirovnat ke krevnímu řečišti s jeho bohatými meandry. Každý z šesti muzikantů přispěl námětem k jedné písni, sedmá Helen je pak věnována zakladatelce dětské kardiologie Helen B. Taussig. Všechny skladby se zabývají situacemi, kdy člověka zrazuje jeho zdraví, ať už náhlou příhodou nebo plíživým rozvratem. Přetékají chutí do života, která naráží na nemilosrdné limity. Právě ty ale dávají vyniknout křehkosti a kráse každého okamžiku, jejž nám bylo dopřáno naplnit. Něco se se mnou stalo, něco je špatně - a tolik toho ještě chci zažít a dát! Kdybych tak tohle rozbité srdce dál udržel v chodu...
Ze skladeb naštěstí nekape cukr; právě ten bylo nutno ze života vyškrtnout v třetí Bittersweet... Převažující nálada je rozmáchle vzdušná, kapela se ale umí i řádně opřít do strun, skladatelské ambice rozhodně nepohřbily rockový tah na branku. Album nabízí silný zážitek, který chce svůj čas. Líbilo se mi už při prvním poslechu, ale naplno jsem ho ocenila až po roční pauze, a to díky čerstvě vydanému živáku Alive and Kicking, který mi skladby připomněl. Suverénní zručnost zkušených muzikantů je na Seven Chambers plně ve službách zmoudřele radostného, procítěně vitálního celku. Tahle bohatá hostina posluchači neucpe trubky, i když chodů je nepočítaně. Jsou ale zdravě vyvážené a vpravdě občerstvující.
» ostatní recenze alba Unitopia - Seven Chambers
» popis a diskografie skupiny Unitopia
Scofield, John / Who's Who ? (1979)
Americký jazzový kytarista John Scofield vydává v roce 1979 třetí studiové album, nahony produkčně vzdálené od jeho předchozích i následných titulů. Když jsem kompletoval JS, jeho hudba se mi začala líbit až rokem 1984 a deskou Electric Outlet mě vyloženě dostal. A právě Who's Who? z konce sedmdesátek bylo pro mě něco jako máják v rozbouřeném nočním moři, protože tato deska se mi na rozdíl od Scofieldových počinů okolo, líbila hned od prvního poslechu. Dnes jsem už poslechově více vyhraněný a tvrdím, že John nemá vyloženě špatné album /A že jich je/.
Album Who's Who ? je dílo dvou týmů muzikantů. Kytarista si pozval do studia :
Kenny Kirkland - electric & acoustic piano, clavinet
Anthony Jackson - electric bass
Steve Jordan - drums
Sammy Figueroia - percussion, congas
Tahle parta hraje ve čtyřech tracích ze šesti. Jazzová hra, líznutá místy lehkým funky, podbarvená elektickými a akstickými klávesami, dokonalou basovou linkou, která se nedere nijak dopředu, ale je dobře slyšet a Scofieldova trochu jiná kytara, než jinde na albech, tak to je přesně to, co mě chytlo hned ze startu.
Druhý tým hudebníků je ve složení :
Billy Hart - drums
Eddie Gomez - acoustic bass
David Liebman - tenor sax.
Toto trio se podílí spolu s Johnem na dvou písních - The Beatles a závěrečné pecce How The West Was Won. Dominantní pro obě skladby je saxofonová hra, dále se v té první jmenované ukáže Eddie Gomes a provětrá svůj kontrabas. V závěrečné druhé jmenované se sejdou hned tři skvělé sólové výkony. Sax., piáno a kytara. Prostě parádní jízda na závěr alba. Zajímavé je, že není v druhé partě uveden hráč na piáno, tak se domnívám, že se bude jednat Kennyho Kirklanda z první sestavy.
Album Who's Who ? je dobrá deska, kterou bych už doporučil si poslechnout. Je pro mě pořád to nejlepší z období 1977 až 1984.
Scofield se v druhé půli osmdesátých let vyhoupl na výsluní.
Dávám velmi, ale velmi silné tři a půl, ale díky kladným vzpomínkám na toto album v době pořízení a prvního poslechu to změním na ****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Who's Who ?
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Rough House (1979)
Druhé studiové album Johna Scofílda je hudebně úplně někde jinde, než debut East Meets West /1977/. Scofield nahrává Rough House v západoněmeckém Stuttgartu /27/11/1978/ a je to jeho druhý počin z této země. První se jmenoval Live a byl to záznam koncertu z Mnichova /4/11/1977/.
John Scofield na konci sedmdesátých let byl ještě - kulantně řečeno druholigový kytarista, ale měl už za sebou spolupráci např. s Billym Cobhamem.
Album Rough House je zahrané v sestavě kytara, basa a kontrabas, piáno a bicí. Scofield je autorem pěti songů ze šesti. Triple Play /ta jediná ne od JS/ je skladba od Hala Galpera, pianisty na této desce a jeho hra mě doslova posadila na zadek. Neznámé jméno, ale pan pianista se umí do svého nástroje pořádně prstama zabořit. /Píšu to zde z pohledu lajka, který neumí na nic hrát, přesto mě hra Galpera nějak oslovila a skuteční klavírní virtuozově třeba budou nad jeho stylem hry ohrnovat nos, nevím, jen glosuji/. Dále se pozastavím nad bubeníkem Adamem NussBaumem. Tento hráč bude sekundovat Scofieldovi i v budoucnu a na RH si odbyl svou velmi působivou premiéru.
Když bych chtěl porovnat toto album z deskami, které poslouchám a jsou podobného hudebního ražení a ze stejného roku vydání, Rough House je velmi surové, neotesané a nevyumělkované album různými studiovými vychytávkami. Chlapi prostě přišli v kvartetu a odehráli to na první max. druhou dobrou a hotovo. A v tom je to kouzlo. Žádné výdobytky a technické novinky konce sedmdesátek, žádné manýry, prostě jen hudba a výkony. John se fakt snaží přesvědčit ostatní, že zvládá jak rychlost, tak i feeling. Osobně si myslím, že jako kytarista hraje sice velmi dobře, ale na pozdějších nahrávkách do svého feelingu zachytí více citu.
Rough House je album pro sběratele a kompletisty. Na své by si mohli přijít i milovníci jazzového piána, protože Hal Galper odvedl kvalitní přednes. RH se svýmí čtyřmi, poměrné energickými skladbami je u mě za ***z*****. Dobrá práce !!
» ostatní recenze alba Scofield, John - Rough House
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Iron Maiden / Somewhere in Time (1986)
Mnozí na Rockboardu i v jiných recenzích kritizují používání syntezátorů v heavy metalu. Přiznám se, že mně to vůbec nevadí – Somewhere in Time mám rád. Po Judas Priest, kteří syntezátory zařadili na Turbo, se podobným směrem vydali i Iron Maiden. Wasted Years a Stranger in a Strange Land patří mezi povedené skladby a vyšly i jako singly (v UK dosáhly 18., resp. 22. příčky). Nechybí tu ani osmiminutový epos Alexander the Great. Ačkoliv je Somewhere in Time často považováno za jedno z méně výrazných alb kapely, v žebříčcích si vedlo dobře – v UK dosáhlo 2. místa, v USA 11.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Scofield, John / East Meets West (1977)
John Scofield mě svým studoivým debutem nijak neoslnil, ale současně mě utvrdil v tom, že je velmi schopný skladatel a kytarista. Scofielda jsem si pořídil díky albumům Billyho Cobhama, na kterých se podílel. Tehdy jsem se rozhodoval jestli založit cd sbírku od Johna Abercrombieho /taky hrál u Cobhama/ nebo tu Scofieldovu. Tenkrát internet byl luxus a ještě poloprázdný na informace hudebního typu, tak jsem chodíval často do Bontonlandu na Václaváku a tam si pouštěl jejich alba na porovnání a na koho volba kompletizace padne. Scofieldova hra mi padla více do mého vkusu a současně jeho diskografie /už i v té době/ byla velmi bohatá.
Album East Meets West je založeno na poměrně krátké časové stopáži. John vsadil na zajímavý přístup ke kompozicím. Hudebníci na desce jsou v sestavě kytara, basa, bicí a trumpeta. První song představuje celý kvartet ve své plné palební hudební síle, kde se prezentují všichni čtyři a navíc jako otvírák alba ho považuji za nejvíce vydařený. Následuje kytarový medajlon pouze od Johna. Skladba Amy /who Else?/ je kytarové nocturno, kdy Scofield hraje podkladovou kytaru a druhá vybrnkává melodii. Je sám. Třetí song Blues for Okinawa je hlavně o rytmické čáati. /Bicí, basa a kytara/ Perlí tady kontrabas Clinta Houstona. Song je založen na velmi silném akustickém basovém základě. Basové reproduktory - těšte se !! Tohle vás zaručeně provětrá. Jak už jsem v úvodu nastílnil to, že na albu hraje i trumpeta, tak ta otvírá druhou stranu vinylu. Zjednodušeně řečeno - skladby Public Domain a V jsou jediné zahrané v kvartetu. Předposlední Un Toco Loco - Balet je jazzová exhibice v tandemu bicí a kytara. Je to taková rychlá vyhrávka, kde se hledí spíš na techniku, než na melodii. Závěrečná Ida Lupino posluchači dopřeje v klidu doplout do přístavu a v pohodě vystoupit z této jazzové bárky, zmítané v bouři a bezvětří v oceánu jazzového světa.
EMW je album, které bych jako celek pro seznámení se Scofieldem nedoporučoval. Jsou tu velmi krásné věci z mého pohledu, např. úvod a závěr se mi zdají být reprezentativní, ale jako celek je to spíš pro sběratele a kompletisty. Osobně jsem s tímto albem spíše spokojen. Jedna to být určitě nemůže, tři možná, ale u mě velmi silné **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - East Meets West
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Davis, Miles / In a Silent Way (1969)
Z nemnohých albumov workohika Milesa Davisa v mojej zbierke som dnes vytiahol In A Silent Way z roka 1969.
V odborných neinternetových i neodborných internetových dišputách sa dodnes vedie „spor“ o tom, ktorý bol prvý „naozajstný“ album žánru fusion. Časť verejnej mienky sa prikláňa k albumu Emergency od Tony Williams Lifetime, ktorý bol nahraný koncom mája 1969 a vyšiel v septembri. Pravdou však bude, že to bol album In A Silent Way, ktorý Miles nahral na jeden záťah 18. februára 1969 a na pulty prišiel na prelome júla a augusta. Išlo o jeho prvý „elektrický“ album. Zaujímavé je, že na obidvoch albumoch bubnoval Tony Williams a na gitare hral John McLaughlin. Títo dvaja tak stáli pri zrode odnože jazzrockovej fúzie, nech už sa prikloníte k jednej alebo druhej nahrávke. Mimochodom, dobová kritika bola k Milesovi pomerne vyhranená, elektrifikovaná heréza nešla ochrancom tradičného jazzu dolu krkom.
Ale poďme k samotnej muzike. Miles Davis mal po ruke košatejšiu zostavu. Okrem už spomenutých muzikantov sa tu nachádzajú esá ako Wayne Shorter (saxofón), Chick Corea (el. piano), Herbie Hancock (el. piano), Joe Zawinul (klávesy) a Dave Holland (basa).
Dve celostranové kompozície (podelené na časti) sú podľa mňa vcelku krotké. Shhh/Peaceful má v sebe troška free nálady, ale pôsobí na mňa tak trocha „smooth“, ako keď si človek dá zmrzlinový pohár so šľahačkou. Nálada sa buduje tempom ochrnutého slimáka, nikam sa neponáhľa a občas akoby sa vrátila pár krokov naspäť. Reku, naozaj ideme správne?
In A Silent Way About That Time je priam melodicky podmanivá téma, pokojnejšia ako cintorín počas zimnej noci a vľúdnejšia ako matka láskajúca vlastné dieťa. Gro kompozície je štipku divokejšie, ale stále je to skôr pohľad do prázdneho baru pred záverečnou než na parket rave párty pred polnocou.
In A Silent Way je príjemná muzička, dobrá kulisovka, ešte lepšia náladovka. K fusion strihu Mahavishnu Orchestra sa ani nepribližuje, ale beriem, že tu sa to rodilo. Prihodím jednu hviezdu za pohodu pri počúvaní.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - In a Silent Way
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Di Meola, Al / Twentyfour (2024)
Twentyfour je Alovo druhé studiové dvojalbum v diskografii. Na světě neběhá moc hudebniků hrajících jazz a fusion, kteří by něčeho podobného dosáhli. Nutno dodat, že tento počin vznikal i v covidové éře, kdy se moc nekoncertovalo a muzikanti se tak mohli věnovat více skládání své hudby.
Jak jsem někde zaregistroval, toto album mělo být původně opět ryze akustické. Jsem moc rád, že se tomu tak nestalo a Di Meola akustické kytary namíchal a propojil i s těmi na elektrický proud. Tak vznikla mnohem barvitější a podajnější hudba. Pod vládou Alových kytar si to rozdávají jemné perkuse a decentní bicí, vše dokonale harmonizované. A u těch perkusí se pozastavím. Překvapilo mě, že Al nasadil mezi své již tradiční perkusní nástroje poprvé i indická tabla. Hned se mi vybavil John McLaughlin a jeho koketování s indickou hudbou. Po melodoické stránce kytarovou hru podkreslují orchestrace, piána a jemné odstíny syntezátorů. V tracku Tears of Hope hraje i harnomika /tahací/. Jediný zpívaný song na dvojalbu je pod názvem Eden. Skladby mají různou časovou stopáž, jsou to songy od deseti minut /Immeasurable Part 1/, až po dvouminutovou jednohubku Testament 24.
Ze všech patnácti písní, které se zde nacházejí se jednoznačně nedá vypíchnut žádná, která by mi dominovala na ostatními. Žádný velký hit, ale ani žádný průser. Pravdou však je, že poslechová cesta a uchopení tohoto díla byl pro mě běh na delší trať. První skladba, která mě oslovila byla Ava's Dance in the Moonlight. Potom se postupně přidaly další a další. Je to stejné jako s předchozíni Alovymi alby Opus /2018/ nebo Elysium /2015/. Trvá mi nějakou dobu se proposlouchat do poměrně složitých hudebních postupů.
Dvojalbum Twentyfour není dílo, které by se v diskografii ADM vyjímalo nad ostatními. Takže pět hvězd nedám, ale oceňuji to, že se na tak velké hudební ploše děje něco velmi zajímavého. Takže tři jsou taky málo. Zbývají tedy ****z*****. Kdo sleduje Al Di Meolu, tohle je vyloženě povnnost. Pro ostatní to bude - buď ano nebo ne.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Twentyfour
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Survivor / Eye Of The Tiger (1982)
Snad každý zná titulní skladbu Eye of the Tiger z filmu Rocky III. Jméno skupiny Survivor už ale mnohým nic neříká, což je škoda. Nejde totiž jen o kapelu jednoho hitu – celé album rozhodně stojí za poslech. Z tohoto alba vzešly hned tři singly: Eye of the Tiger (číslo 1. v US i UK žebříčku), The One That Really Matters a American Heartbeat. Album si nevedlo špatně ani v US žebříčku (číslo 2). V UK žebříčku se vyšplhalo na 12. místo.
» ostatní recenze alba Survivor - Eye Of The Tiger
» popis a diskografie skupiny Survivor