Naposledy přidané recenze
Unitopia / Seven Chambers (2023)
| 22.03.2025 | Po delší pauze a v podstatně obměněné sestavě jsou australští progeři lepší než kdy dřív. Hlavním dojmem z osmdesáti minut desky je plynulost a energičnost, s níž je tady vše propojeno. U předchozích alb jsem místy měla pocit kudrlinek připevněných na vcelku generický podklad a též jakési nezávaznosti, odtažitosti barevného světa, který existuje sám pro sebe. Seven Chambers je o stupínek temnější, současně však působí živěji, opravdověji. Přibyla naléhavost a každá linka v bohaté orchestraci je důsledně provázaná s tepajícím celkem.
Zakladatelská dvojice zůstala: za mikrofonem Mark Trueack, u kláves Sean Timms. Kytaru převzal John Greenwood, pro něhož je hudební dráha splněným snem po celoživotní práci plastického chirurga v popáleninovém centru. Skrytým esem je rytmika: basista Alphonso Johnson i bubeník Chester Thompson mají řadu bohatých zkušeností ze světa fusion, například společně hráli na albu Black Market Weather Report. (Čtyři kratší skladby odbubnoval hostující Brody Green, Thompson je ovšem ke slyšení na dobrých padesáti minutách alba a je ve všech materiálech uváděn jako řádný člen skupiny.) Sestavu doplňuje respektovaný multiinstrumentalista Steve Unruh, který má na starosti především flétnu a housle.
Název i obal odkazuje k lidskému srdci a stavba desky by se dala přirovnat ke krevnímu řečišti s jeho bohatými meandry. Každý z šesti muzikantů přispěl námětem k jedné písni, sedmá Helen je pak věnována zakladatelce dětské kardiologie Helen B. Taussig. Všechny skladby se zabývají situacemi, kdy člověka zrazuje jeho zdraví, ať už náhlou příhodou nebo plíživým rozvratem. Přetékají chutí do života, která naráží na nemilosrdné limity. Právě ty ale dávají vyniknout křehkosti a kráse každého okamžiku, jejž nám bylo dopřáno naplnit. Něco se se mnou stalo, něco je špatně - a tolik toho ještě chci zažít a dát! Kdybych tak tohle rozbité srdce dál udržel v chodu...
Ze skladeb naštěstí nekape cukr; právě ten bylo nutno ze života vyškrtnout v třetí Bittersweet... Převažující nálada je rozmáchle vzdušná, kapela se ale umí i řádně opřít do strun, skladatelské ambice rozhodně nepohřbily rockový tah na branku. Album nabízí silný zážitek, který chce svůj čas. Líbilo se mi už při prvním poslechu, ale naplno jsem ho ocenila až po roční pauze, a to díky čerstvě vydanému živáku Alive and Kicking, který mi skladby připomněl. Suverénní zručnost zkušených muzikantů je na Seven Chambers plně ve službách zmoudřele radostného, procítěně vitálního celku. Tahle bohatá hostina posluchači neucpe trubky, i když chodů je nepočítaně. Jsou ale zdravě vyvážené a vpravdě občerstvující.
» ostatní recenze alba Unitopia - Seven Chambers
» popis a diskografie skupiny Unitopia
Scofield, John / Who's Who ? (1979)
| 22.03.2025 | Americký jazzový kytarista John Scofield vydává v roce 1979 třetí studiové album, nahony produkčně vzdálené od jeho předchozích i následných titulů. Když jsem kompletoval JS, jeho hudba se mi začala líbit až rokem 1984 a deskou Electric Outlet mě vyloženě dostal. A právě Who's Who? z konce sedmdesátek bylo pro mě něco jako máják v rozbouřeném nočním moři, protože tato deska se mi na rozdíl od Scofieldových počinů okolo, líbila hned od prvního poslechu. Dnes jsem už poslechově více vyhraněný a tvrdím, že John nemá vyloženě špatné album /A že jich je/.
Album Who's Who ? je dílo dvou týmů muzikantů. Kytarista si pozval do studia :
Kenny Kirkland - electric & acoustic piano, clavinet
Anthony Jackson - electric bass
Steve Jordan - drums
Sammy Figueroia - percussion, congas
Tahle parta hraje ve čtyřech tracích ze šesti. Jazzová hra, líznutá místy lehkým funky, podbarvená elektickými a akstickými klávesami, dokonalou basovou linkou, která se nedere nijak dopředu, ale je dobře slyšet a Scofieldova trochu jiná kytara, než jinde na albech, tak to je přesně to, co mě chytlo hned ze startu.
Druhý tým hudebníků je ve složení :
Billy Hart - drums
Eddie Gomez - acoustic bass
David Liebman - tenor sax.
Toto trio se podílí spolu s Johnem na dvou písních - The Beatles a závěrečné pecce How The West Was Won. Dominantní pro obě skladby je saxofonová hra, dále se v té první jmenované ukáže Eddie Gomes a provětrá svůj kontrabas. V závěrečné druhé jmenované se sejdou hned tři skvělé sólové výkony. Sax., piáno a kytara. Prostě parádní jízda na závěr alba. Zajímavé je, že není v druhé partě uveden hráč na piáno, tak se domnívám, že se bude jednat Kennyho Kirklanda z první sestavy.
Album Who's Who ? je dobrá deska, kterou bych už doporučil si poslechnout. Je pro mě pořád to nejlepší z období 1977 až 1984.
Scofield se v druhé půli osmdesátých let vyhoupl na výsluní.
Dávám velmi, ale velmi silné tři a půl, ale díky kladným vzpomínkám na toto album v době pořízení a prvního poslechu to změním na ****z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - Who's Who ?
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Scofield, John / Rough House (1979)
| 20.03.2025 | Druhé studiové album Johna Scofílda je hudebně úplně někde jinde, než debut East Meets West /1977/. Scofield nahrává Rough House v západoněmeckém Stuttgartu /27/11/1978/ a je to jeho druhý počin z této země. První se jmenoval Live a byl to záznam koncertu z Mnichova /4/11/1977/.
John Scofield na konci sedmdesátých let byl ještě - kulantně řečeno druholigový kytarista, ale měl už za sebou spolupráci např. s Billym Cobhamem.
Album Rough House je zahrané v sestavě kytara, basa a kontrabas, piáno a bicí. Scofield je autorem pěti songů ze šesti. Triple Play /ta jediná ne od JS/ je skladba od Hala Galpera, pianisty na této desce a jeho hra mě doslova posadila na zadek. Neznámé jméno, ale pan pianista se umí do svého nástroje pořádně prstama zabořit. /Píšu to zde z pohledu lajka, který neumí na nic hrát, přesto mě hra Galpera nějak oslovila a skuteční klavírní virtuozově třeba budou nad jeho stylem hry ohrnovat nos, nevím, jen glosuji/. Dále se pozastavím nad bubeníkem Adamem NussBaumem. Tento hráč bude sekundovat Scofieldovi i v budoucnu a na RH si odbyl svou velmi působivou premiéru.
Když bych chtěl porovnat toto album z deskami, které poslouchám a jsou podobného hudebního ražení a ze stejného roku vydání, Rough House je velmi surové, neotesané a nevyumělkované album různými studiovými vychytávkami. Chlapi prostě přišli v kvartetu a odehráli to na první max. druhou dobrou a hotovo. A v tom je to kouzlo. Žádné výdobytky a technické novinky konce sedmdesátek, žádné manýry, prostě jen hudba a výkony. John se fakt snaží přesvědčit ostatní, že zvládá jak rychlost, tak i feeling. Osobně si myslím, že jako kytarista hraje sice velmi dobře, ale na pozdějších nahrávkách do svého feelingu zachytí více citu.
Rough House je album pro sběratele a kompletisty. Na své by si mohli přijít i milovníci jazzového piána, protože Hal Galper odvedl kvalitní přednes. RH se svýmí čtyřmi, poměrné energickými skladbami je u mě za ***z*****. Dobrá práce !!
» ostatní recenze alba Scofield, John - Rough House
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Iron Maiden / Somewhere in Time (1986)
Mnozí na Rockboardu i v jiných recenzích kritizují používání syntezátorů v heavy metalu. Přiznám se, že mně to vůbec nevadí – Somewhere in Time mám rád. Po Judas Priest, kteří syntezátory zařadili na Turbo, se podobným směrem vydali i Iron Maiden. Wasted Years a Stranger in a Strange Land patří mezi povedené skladby a vyšly i jako singly (v UK dosáhly 18., resp. 22. příčky). Nechybí tu ani osmiminutový epos Alexander the Great. Ačkoliv je Somewhere in Time často považováno za jedno z méně výrazných alb kapely, v žebříčcích si vedlo dobře – v UK dosáhlo 2. místa, v USA 11.
» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden
Scofield, John / East Meets West (1977)
| 15.03.2025 | John Scofield mě svým studoivým debutem nijak neoslnil, ale současně mě utvrdil v tom, že je velmi schopný skladatel a kytarista. Scofielda jsem si pořídil díky albumům Billyho Cobhama, na kterých se podílel. Tehdy jsem se rozhodoval jestli založit cd sbírku od Johna Abercrombieho /taky hrál u Cobhama/ nebo tu Scofieldovu. Tenkrát internet byl luxus a ještě poloprázdný na informace hudebního typu, tak jsem chodíval často do Bontonlandu na Václaváku a tam si pouštěl jejich alba na porovnání a na koho volba kompletizace padne. Scofieldova hra mi padla více do mého vkusu a současně jeho diskografie /už i v té době/ byla velmi bohatá.
Album East Meets West je založeno na poměrně krátké časové stopáži. John vsadil na zajímavý přístup ke kompozicím. Hudebníci na desce jsou v sestavě kytara, basa, bicí a trumpeta. První song představuje celý kvartet ve své plné palební hudební síle, kde se prezentují všichni čtyři a navíc jako otvírák alba ho považuji za nejvíce vydařený. Následuje kytarový medajlon pouze od Johna. Skladba Amy /who Else?/ je kytarové nocturno, kdy Scofield hraje podkladovou kytaru a druhá vybrnkává melodii. Je sám. Třetí song Blues for Okinawa je hlavně o rytmické čáati. /Bicí, basa a kytara/ Perlí tady kontrabas Clinta Houstona. Song je založen na velmi silném akustickém basovém základě. Basové reproduktory - těšte se !! Tohle vás zaručeně provětrá. Jak už jsem v úvodu nastílnil to, že na albu hraje i trumpeta, tak ta otvírá druhou stranu vinylu. Zjednodušeně řečeno - skladby Public Domain a V jsou jediné zahrané v kvartetu. Předposlední Un Toco Loco - Balet je jazzová exhibice v tandemu bicí a kytara. Je to taková rychlá vyhrávka, kde se hledí spíš na techniku, než na melodii. Závěrečná Ida Lupino posluchači dopřeje v klidu doplout do přístavu a v pohodě vystoupit z této jazzové bárky, zmítané v bouři a bezvětří v oceánu jazzového světa.
EMW je album, které bych jako celek pro seznámení se Scofieldem nedoporučoval. Jsou tu velmi krásné věci z mého pohledu, např. úvod a závěr se mi zdají být reprezentativní, ale jako celek je to spíš pro sběratele a kompletisty. Osobně jsem s tímto albem spíše spokojen. Jedna to být určitě nemůže, tři možná, ale u mě velmi silné **z*****
» ostatní recenze alba Scofield, John - East Meets West
» popis a diskografie skupiny Scofield, John
Davis, Miles / In a Silent Way (1969)
Z nemnohých albumov workohika Milesa Davisa v mojej zbierke som dnes vytiahol In A Silent Way z roka 1969.
V odborných neinternetových i neodborných internetových dišputách sa dodnes vedie „spor“ o tom, ktorý bol prvý „naozajstný“ album žánru fusion. Časť verejnej mienky sa prikláňa k albumu Emergency od Tony Williams Lifetime, ktorý bol nahraný koncom mája 1969 a vyšiel v septembri. Pravdou však bude, že to bol album In A Silent Way, ktorý Miles nahral na jeden záťah 18. februára 1969 a na pulty prišiel na prelome júla a augusta. Išlo o jeho prvý „elektrický“ album. Zaujímavé je, že na obidvoch albumoch bubnoval Tony Williams a na gitare hral John McLaughlin. Títo dvaja tak stáli pri zrode odnože jazzrockovej fúzie, nech už sa prikloníte k jednej alebo druhej nahrávke. Mimochodom, dobová kritika bola k Milesovi pomerne vyhranená, elektrifikovaná heréza nešla ochrancom tradičného jazzu dolu krkom.
Ale poďme k samotnej muzike. Miles Davis mal po ruke košatejšiu zostavu. Okrem už spomenutých muzikantov sa tu nachádzajú esá ako Wayne Shorter (saxofón), Chick Corea (el. piano), Herbie Hancock (el. piano), Joe Zawinul (klávesy) a Dave Holland (basa).
Dve celostranové kompozície (podelené na časti) sú podľa mňa vcelku krotké. Shhh/Peaceful má v sebe troška free nálady, ale pôsobí na mňa tak trocha „smooth“, ako keď si človek dá zmrzlinový pohár so šľahačkou. Nálada sa buduje tempom ochrnutého slimáka, nikam sa neponáhľa a občas akoby sa vrátila pár krokov naspäť. Reku, naozaj ideme správne?
In A Silent Way About That Time je priam melodicky podmanivá téma, pokojnejšia ako cintorín počas zimnej noci a vľúdnejšia ako matka láskajúca vlastné dieťa. Gro kompozície je štipku divokejšie, ale stále je to skôr pohľad do prázdneho baru pred záverečnou než na parket rave párty pred polnocou.
In A Silent Way je príjemná muzička, dobrá kulisovka, ešte lepšia náladovka. K fusion strihu Mahavishnu Orchestra sa ani nepribližuje, ale beriem, že tu sa to rodilo. Prihodím jednu hviezdu za pohodu pri počúvaní.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - In a Silent Way
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Di Meola, Al / Twentyfour (2024)
Twentyfour je Alovo druhé studiové dvojalbum v diskografii. Na světě neběhá moc hudebniků hrajících jazz a fusion, kteří by něčeho podobného dosáhli. Nutno dodat, že tento počin vznikal i v covidové éře, kdy se moc nekoncertovalo a muzikanti se tak mohli věnovat více skládání své hudby.
Jak jsem někde zaregistroval, toto album mělo být původně opět ryze akustické. Jsem moc rád, že se tomu tak nestalo a Di Meola akustické kytary namíchal a propojil i s těmi na elektrický proud. Tak vznikla mnohem barvitější a podajnější hudba. Pod vládou Alových kytar si to rozdávají jemné perkuse a decentní bicí, vše dokonale harmonizované. A u těch perkusí se pozastavím. Překvapilo mě, že Al nasadil mezi své již tradiční perkusní nástroje poprvé i indická tabla. Hned se mi vybavil John McLaughlin a jeho koketování s indickou hudbou. Po melodoické stránce kytarovou hru podkreslují orchestrace, piána a jemné odstíny syntezátorů. V tracku Tears of Hope hraje i harnomika /tahací/. Jediný zpívaný song na dvojalbu je pod názvem Eden. Skladby mají různou časovou stopáž, jsou to songy od deseti minut /Immeasurable Part 1/, až po dvouminutovou jednohubku Testament 24.
Ze všech patnácti písní, které se zde nacházejí se jednoznačně nedá vypíchnut žádná, která by mi dominovala na ostatními. Žádný velký hit, ale ani žádný průser. Pravdou však je, že poslechová cesta a uchopení tohoto díla byl pro mě běh na delší trať. První skladba, která mě oslovila byla Ava's Dance in the Moonlight. Potom se postupně přidaly další a další. Je to stejné jako s předchozíni Alovymi alby Opus /2018/ nebo Elysium /2015/. Trvá mi nějakou dobu se proposlouchat do poměrně složitých hudebních postupů.
Dvojalbum Twentyfour není dílo, které by se v diskografii ADM vyjímalo nad ostatními. Takže pět hvězd nedám, ale oceňuji to, že se na tak velké hudební ploše děje něco velmi zajímavého. Takže tři jsou taky málo. Zbývají tedy ****z*****. Kdo sleduje Al Di Meolu, tohle je vyloženě povnnost. Pro ostatní to bude - buď ano nebo ne.
» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Twentyfour
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al
Survivor / Eye Of The Tiger (1982)
Snad každý zná titulní skladbu Eye of the Tiger z filmu Rocky III. Jméno skupiny Survivor už ale mnohým nic neříká, což je škoda. Nejde totiž jen o kapelu jednoho hitu – celé album rozhodně stojí za poslech. Z tohoto alba vzešly hned tři singly: Eye of the Tiger (číslo 1. v US i UK žebříčku), The One That Really Matters a American Heartbeat. Album si nevedlo špatně ani v US žebříčku (číslo 2). V UK žebříčku se vyšplhalo na 12. místo.
» ostatní recenze alba Survivor - Eye Of The Tiger
» popis a diskografie skupiny Survivor
Deep Purple / Deepest Purple: The Very Best of Deep Purple (1980)
Kompilace Deepest Purple obsahuje to nejlepší z tvorby Deep Purple. Jsou zde skladby výhradně s Ianem Gillanem. Menší zastoupení tu má David Coverdale (Burn a Stormbringer). Éra Roda Evanse je zastoupena pouze na 30th Anniversary Edition z roku 2010 (Hush). Původní album z roku 1980 obsahuje hřmotné a hlasité fláky jako Speed King nebo Fireball. Nesmí chybět klasiky jako Child in Time a Smoke on the Water. Album se umístilo na 1. místě v UK albovém žebříčku.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Deepest Purple: The Very Best of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Beatles, The / Please Please Me (1963)
Jako první recenzi na Rockboardu jsem zvolil první album Beatles Please Please Me z roku 1963. Toto album prináší první hitové singly Please Please Me (číslo 1 v UK hitparádě) nebo Love Me Do. Album produkoval dvorní producent Beatles George Martin. Na desce se objevují ještě skladby jiných autorů jako třeba Phil Medley a Bert Russel (Twist and Shout). Album se umístilo na 1. místě v UK. Na uspěch v USA si ještě Beatles museli chvíli počkat - v US hitparádě bylo až 155.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Ten Years After / Woodstock 1969 (2024)
Neříkám, že jsem hipík. Ale přece jen, část mého ega asi dost hipísí je. Co za to může? Řada věcí. Ta tušená pohoda lidiček, co byli kdesi a já o nich mohl tak leda slyšet, ale ne být s nimi. Ale hlavní atribut byl a je muzika. 3LP záznamu Woodstocku jsem si nahrál jako jednu z prvních věcí z bigbítu, a to mě ovlivnilo celoživotně. Extáze, když jsem pak dostal 3LP box, vydaný Supraphonem (měl jsem o hodně lepší gramec, než magneťák). Řada woodstockských bardů mě pak provázela celoživotně. Byly to první věci, co jsem zaznamenal od Santany, The Who, Hendrixe, a také od … Ten Years After. Jejich I´m Going Home mě fascinovalo snad nejvíc.
Vždycky jsem litoval, že nejsou záznamy celých vystoupení jednotlivých kapel. Až o mnoho let později se objevil Jimiho koncert, pak vystoupení Creedence CR (kteří předtím nedovolili dát své nahrávky ani do soundtracku, ani do filmu z festivalu). A nyní TYA. Vlastně jsem na tuhle desku čekal celý život. A teď se konečně můžu kochat.
Jak uvedeno na obalu CD: je 8:15 (17.8.69) večer, déšť ustal, a Alvin Lee vtrhl na jeviště mačkající svého milovaného velkého červeného gibsona…. TYA byli ve skvělé formě. Na vrcholu sil. Dali to úžasně, včetně dle kapely nepovedeného začátku Good Morning, Little Schoolgirl – hitu, který měl být vydán na LP teprve o pár týdnů později (na LP Ssssh), a který se stal později dost neodmyslitelnou součástí snad všech živých vystoupení TYA. Na 3. pokus to rozjeli (položili to o něco výš). Směs rocku a jeho riffů s naprosto autenticky pojatým blues. Dlouhé skladby, jak se na improvizace v blues sluší. Instrumentální brilance. Samozřejmě, hlavní hvězda je Alvin, ale ostatní nezaostávají. Ric Lee sóluje na bicí v The Hobbit. Dost dobrý sound záznamu. A vrchol (jediná věc na původním woodstockském 3 LP), I´m Going Home. Smršť. TYA byli vždycky hodně koncertní kapelou, neobvykle hned jejich 2. LP (Undead z r. 1968) byl živák. Z komorního, klubového živáku Undead hrají na Woodstocku 3 věci (zde stopy 1, 5, 7). A jaký to neskutečný posun za ten 1 rok! Stříkající energie. Kapela z klubu si podmanila mnohasettisícový dav a vydobila si pozdější poukázky do síně slávy. Skoro smutné konstatování na závěr: pro mě v době vydání 55 let starý záznam vystoupení z Woodstocku je deskou r. 2024.
» ostatní recenze alba Ten Years After - Woodstock 1969
» popis a diskografie skupiny Ten Years After
White, Lenny / Anomaly (2010)
Zatím poslední a možná i finální studiovka /snad se pletu/ Lennyho Whitea je pro mě naprostou hudební bombou. Už od úvodní Drum Boogie se albem nese velmi zvláštní atmosféra. Lenny tentokráte vsadil na trochu tvrdší pojetí zvuku. Dalo by se s lehčí nadsázkou říct, že Anomaly je kytarové album. Kytaristů je tady povícero. Za ty, které znám jmenuji Jimmiho Herringa /sólo v písni Forever/ a Nicka Morocha. Basová linka je odehrána převážně další superstar - Victorem Baileym, ale track pod názvem We Know je v režii Stanleyho Clarka. v písni Catlett Out of the Bag mají bicí dvojtý rozměr. Lenny pozval do studia bubenika jménem Mike Clark /hraje z levé strany/ a jako jediném songu z alba je zde použito dechů. Za mě to nejlepší na albu je track na jedenáctém postu pod názvem Anthem. Majestátní zvuk kláves a interesantní melodie, vše je dílem George Colligana. Závěrečná The Wait Has Lifted the Weight má politické poselství a mluveného slova ve skladbě se ujímá sám velký Lenny.
Lenny White na Anomaly použil jednoduché, dalo by se říct tříakordové melodie, které vyšperkoval bohatou aranží kláves, namíchal poměrně hodně kytarových partů a tuto hudbu postavil na silném rytmickém groove. Aby deska nebyla čistě instrumentální, White albu dopřál dvě zpívané záležitosti Forever a Water Changes Everything.
Poslední studovka Anomaly je pro mě silná poslechová muzika.
Za mě *****z*****
» ostatní recenze alba White, Lenny - Anomaly
» popis a diskografie skupiny White, Lenny
Budgie / The last stage (2004)
Když už jsem se dal do poslechu této skupiny, poslechl jsem si i kompilaci, kterou známý vlastní. Tyhle věci mě moc neberou, ale podle sleeve-note jde o skladby, které měli Budgie použít na album, následující po výborném Deliver us from evil, leč nestalo se...
Přesto tenhle výběr za poslech stojí, hudba Budgie neztratila ten základní znak, solidní hardrock, zjemněný třeba Signed your own fate. Je opravdu škoda, že po posledním albu, vydaném téměř před dvěma dekádami, už na další nedošlo, tak jsem rád i za tohle. Silné 3*
» ostatní recenze alba Budgie - The last stage
» popis a diskografie skupiny Budgie
Budgie / Budgie (1971)
Poměrně nedávno jsem navštívil jeden koncert revivalu Deep Purple-Rainbow a v přestávkové diskuzi ohledně starých a dobrých hardrockových smeček kamarád vřele doporučil Budgie.
Přestože se celkem o hard-and-heavy velice zajímám, musím přiznat, že jsem o téhle skupině (k mé velké škodě) nikdy neslyšel. Nu což, tak jsme domluvili posezení a během volna protočili řadové alba.
Budge mě doslova uchvátili, takže od té doby, co jsem pořídil CD, pravidelně točím celou DGF. Kromě poslední desky
je to naprostá hardrocková fantazie. Nejčastěji poslouchám Squawk, Never turn... a In for the kill.
Hodnotí se mi velice jednoduše, vyjma snad poslední desky jsou to hudební skvosty a o ničem jiném než čisté 5* nemůže být řeč. Jdu si pustit Black velvet stallion a potom Squawk.
» ostatní recenze alba Budgie - Budgie
» popis a diskografie skupiny Budgie
Spooky Tooth / Ceremony (1969)
| 19.02.2025 | Ako sa dá zlikvidovať vynikajúco rozbehnutá hudobná kariéra, dokazuje album Ceremony (1969) od Spooky Tooth.
S experimentami je to ošemetné. Na jednej strane ide o bádanie v neprebádaných vodách, na strane druhej to namiesto Ameriky môže priniesť iba skorbut, hlad, utrpenie a zmiznutie v neznámych hlbinách. Nebudem vás napínať, tento album patrí k druhej menovanej skupine.
Myšlienka skrsla v hlave zakladateľa a producenta značky Island Chrisa Blackwella, ktorého kontaktovala francúzska pobočka Phillips Records, keďže distribuovala aj katalóg firmy Island vo Francúzsku. Vraj má skvelého avantgardného muzikanta zameraného na elektronickú hudbu Pierre Henryho, ktorý by mohol so Spooky Tooth nahrať akýsi priebeh katolíckej omše. Keď to Chris vytiahol pred Spooky Tooth, súhlasili s tým, že to nebude ich album, ale Henryho. A tak šli do štúdia, nahrali nejaké podklady a tie boli poslané do Francúzska. Namiesto funkčného mixu po stopách však Henry vzal svoje zmixované stereo nahrávky a vlepil ich do stereo mixu kapelových skladieb. Bez akýchkoľvek úprav hlasitosti, pomerov a pod. Miestami dokonca Henry ulietava z rytmu a nemyslím si, že to bol vždy zámer, skôr to tak zlepil. Výsledok si kapela vypočula až na albume Ceremony uvedenom ako Spooky Tooth/Pierre Henry. Gary Wright bol zhrozený, ale Chris mu odsekol, že ľudia to budú milovať. Mike Harrison sa posťažoval, že ľudia tento počin brali ako tretí album skupiny, čo nebola pravda a práve pre toto sa rozpadli. To potvrdil aj Wright. Mike Kellie sa jednému novinárovi zveril, že album je hrozný, za čo ho Chris spucoval, že aj keď si to myslí, nikdy nesmie nič také komentovať pred novinármi.
Odhliadnuc od toho, že toto vlastne ani nie je experiment, nikto to tak naskladal, Henry a kapela sa nestretli a nerozvíjali spoločne svoje predstavy, podstatná je muzika. Nie, že by takto nemohla vzniknúť zaujímavá hudba. Mohla. Ale tu veru nevznikla!
Pritom na začiatku sa vyslovene radujem, tvrdá Have Mercy by bola super skladba, keby tam po chvíľke nehučal Henry. A v druhej polovici sa utrhne z reťaze, čo je vyslovene nechutné. Baladická Jubilation má v sebe čosi (Henryho), čo pôsobí ako pokazený magnetofón. A v strede sa zrazu začne posmievať koktavým ľuďom (p..p..p..). Podľa mňa je výsmech zdravotne postihnutých osôb opovrhnutia hodný.
V istom zmysle sa dá obdivovať Henryho schopnosť prísť so zlými a ešte horšími nápadmi. V Confession napríklad imituje kováča. Potom nastane katarzia, pretože sa Henry individuálne vlepil na úvod a na záver slaďáku Prayer a počas skladby azda jediný raz dokresľuje náladu. Nebojte sa, to najlepšie na koniec nehrozí. Offering zaznamenáva znásilnenie. Nielen muziky, však sa započúvajte do toho bolestivého vzdychania! Náš trestný zákon vymedzuje za tento čin základnú sadzbu päť až desať rokov, spoločným konaním aspoň dvoch osôb je tu sadzba sedem až pätnásť rokov, v prípade ťažkej ujmy na zdraví je to pätnásť až dvadsať rokov, no a v prípade usmrtenia obete dokonca dvadsať až dvadsaťpäť rokov väzenia. Ktovie, prečo je Ceremony dodnes obeťou nepotrestaného Henryho... Záverečná Hosanna by mohla byť pecka z kategórie najväčších. A väčšinu času aj je, čo ma teší.
Keby bol ten podmaz od Spooky Tooth aspoň nafigu! Ale on je dobrý, by výborný. Dva bonusy zo štúdiových sessions očistené od Henryho paškvilu sa nadýchli a znejú super. Ale album to nezachráni. Pre mňa je toto učebnicový príklad zmaru, kedy vydavateľ zneuctil výbornú muziku. Hanba! Dal by som jednu hviezdu za tých pár momentov, ale myslím si, že ako celok je to hnus, a tak ostanem pri zemi a ku hviezdam ani len nevzhliadnem. A vy?
» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Ceremony
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth
Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia / The Guitar Trio (1996)
Fenomenální trio kytarových virtuozů se vrací po třináctileté pauze, tentokráte do studia Real World, aby nahráli druhé studiové album, na kterém prezentují své kytarové zručnosti a opět čistě akusticky. Aby se neopakovali jako na jejich předchozích dvou deskách, přicházejí s modelem, kdy jejich sóla nejsou sejmuty v rovině levý, centrální a pravý kanál jako předtím, ale svá sóla hrají v centralním chanelu a jsou v pořadí první, druhé a třetí sólo. Vyjímku tvoří skladba Espiritu od Al Di Meoly, kde si mistr šesti strun nahál a vyvrstvil kytary sám, plus přidal jemnou rytmiku. John McLaughlin přispěl do koláče třemi novými skladbami, což u mě zvyšuje kredit desky. Al Di Meola použil již své vydané písně a Paca De Luciu neznám ... tady nevím. Jediný, autorsky mimo je song Manha de Carnaval od Luise Bonefy a je zahraný v duetu McLaughlin - Di Meola. Druhý duet Letter from India nahrál McLaughlin s De Luciu a autorsky píseń patří Johnovi.
Každý z mistů prezentuje svou kytarovou školu. Paco De Lucia je král falmenca, Al Di Meola je genius fusion a latino a John McLaughlin je symbol jazzrockové hry. Všichni tři podali opět velmi kvalitní výkon. Album The Guitar Trio potří mezi elitu ve svém ranku. Rozhoduji se mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Jelikož JMcL přispěl třemi novými kousky a novátorský způsob nahrávání mě přesvědčil o tom, že si album zaslouží *****z*****
» ostatní recenze alba Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia - The Guitar Trio
» popis a diskografie skupiny Al DiMeola & John McLaughlin & Paco de Lucia
Blind Golem / A Dream Of Fantasy (2020)
V roku 2020 sa objavil taliansky štúdiový projekt Blind Golem, ktorý nahral a vydal album A Dream Of Fantasy, aby naplnil túžby fanúšikov Kena Hensleyho po riadnej rockovej muzike.
Hensleyho som nespomenul náhodou, hudobníci z tohto projektu ho sprevádzali na talianskom turné. A potom si povedali, že by bolo dobré stvoriť aj niečo vlastné. Pravda, v duchu starých dobrých Uriah Heep. A tak aj učinili. Dokonca im Hensley stihol pred smrťou nahrať do skladby The Day Is Gone slide gitaru a organ. A aby toho nebolo málo, ešte aj obal evokuje Rogera Deana. Ani nie heepovského, skôr toho z Greenslade. Ale to je detail. Poďme sa započúvať do muziky.
Štrnásť skladieb si berie to najlepšie z hard rocku prvej polovice 70. rokov. Zdanlivo nič nechýba a ani po vypočutí sa na tom nič nezmení. Kávesovo-gitarová viachlasá bravúra neopustí repráky ani na sekundu a človek by si pomyslel, že má čo dočinenia so skrytým drahokamom. ALE!
Je tu jedno veľké ale. Po polhodine moja pozornosť opadáva a to aj pri opakovanom počúvaní. Chápem, že šlo pôvodne o jednorazový projekt (o druhom albume si povieme nabudúce), a tak neodolali zaplniť cédečko na doraz (cca 70 minút, aby som im nekrivdil), za mňa je to skôr mínus. Neviem, ktoré skladby by som vypustil, ale keby vybrali ľubovoľnú, čo ja viem, štvoricu, mohli by sme sa tu rozprávať o vynikajúcom zabudnutom počine pre archeologických zberateľov. Iste, predajom by to nepomohlo, ale pre mňa ako nadšenca do hard rocku, by to znamenalo veľa.
Nuž, nestalo sa. Preto u máme vynikajúce jednotlivé skladby, ktoré však netvoria synergický efekt, skrátka plynú, až kým neudolajú poslucháča alebo, naopak, on nedorazí ony. Nechápte ma zle, tá muzika je skvelá a baví ma. Ale ako celok je to len dobrý album.
Pritom rozbehnutá úvodná pecka Devil In A Dream ma takmer vystrelila zo stoličky, tak je chytľavá! Posadená Screaming To The Stars je rovnako úžasná. Paradoxne, sladší kúsok The Day Is Gone s Hensleym patrí k málu menej výrazných skladieb. Tuctový slaďák, ktorý rozcupuje hneď nasledujúca hymnická pecka The Ghost Of Eveline. A ide to rad radom, jedna bomba strieda druhú, miestami je to uriahheepovejšie ako originál. Ale nájdu sa aj iné inšpirácie, moog v The Gathering je prakticky ukradnutý z Lucky Mana od Emerson, Lake & Palmer. Záverečná akustická gitara v A Spell And A Charm je vydarenou katarziou.
Taliansky hard rock je vzácny, Blind Golem na albume A Dream Of Fantasy ponúkajú to najlepšie, čo doma majú, akurát toho navarili viac, ako sa dá zdravo skonzumovať. Pre nenásytných poslucháčov však ponúka prvotriedne rockové hody.
» ostatní recenze alba Blind Golem - A Dream Of Fantasy
» popis a diskografie skupiny Blind Golem
Nucleus / Alleycat (1975)
V polovici 70. rokov sa fusion dostalo do slepej uličky, koketovanie s funky, ba až discom, bolo nevyhnutnou podmienkou pre akceptáciu tohto druhu muziky. Kto prečnieval, o tom dnes vie málokto. Ani Nucleus sa nedokázali tomuto trendu vyhnúť. Ôsmy štúdiový album s názvom kapely na prebale – Alleycat (1975) – zachytáva túto skutočnosť viac ako dostatočne.
Z pohľadu stabilných zostáv ide o tretiu inkarnáciu kapely, ktorá sa postupne vyprofilova od roka 1974. Vedľa kapelníka Iana Carra (trubka) stáli Ken Bartles (saxofóny, flauta), Ken Shaw (gitara), Geoff Castle (klávesy), Roger Sutton (basa) a Roger Sellers (bicie). Kým sa dostanem k muzike, nedá mi spomenúť čudný obal s disproporčnou mačkovitou šelmou v popredí, tento typ obalov bol asi populárnejší, než by sa zdalo, aj Al Di Meola mal čosi také, ba aj Blackfoot.
Pätica skladieb silno akcentuje „chill“ funky nálady, už úvodná Phaideaux Corner by sa nestratila v žiadnom „discopríbehu“. Pravda, občas túto lavínu tanečných vibrácií naruší temnejšia atmosféra, posadená titulná skladba patrí k tomu najlepšiemu, čo sa tu nachádza. Zvyšok neprekvapí, Splat sa desať minút točí v kruhu, ktorý sa postupne zmení na špirálu smerujúcu k úzkemu hrdlu pobluesneného uspávadla You Can’t be Sure, aby sa poslucháč znenazdajky ocitol v divokom maelströme Noseguy. Záver albumu stojí rozhodne za to!
Celkovo ma však Alleycat až tak nebaví. Z výnimočnej kapely sa stala rutinérska veličina. Kompetentní muzikanti funkujú a... To je všetko. Za mňa slabé tri hviezdy, nie som stopercentná cieľovka.
» ostatní recenze alba Nucleus - Alleycat
» popis a diskografie skupiny Nucleus
Morse, Neal / Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber (2024)
| 10.02.2025 | Názorná ukázka hudby zanesené vším, co ucpává trubky. Očekávání z mé strany byla, ale lepkavá kaše, co ulpívá všude a nejde umejt, se ukázala býti nepoživatelnou. Co činí libovolnou hudbu nesnesitelnou? Nátlak. Místo prostoru pro vnímání dostáváme striktní rozkazy. Teď jásej! Teď se dojímej! Teď gradace! Vrchol! Zírej! Čum! Dělej!!! Takto vycvičeně střihnutá hudba je jen rytmickým doprovodem k tomu, aby galejníci svorně a úporně veslovali v jednotě až do padnutí. Není v ní prostor pro vlastní vyložení vjemů, mantinely jsou tak úzké a z betonu, že se jimi doslova prodírám. Rád bych rozjímal, rád bych se nadechnul, rád bych přemítal. Ale ne, musím se docpat až k úzkému průzoru v betonové zdi, kde je napsáno - dýchej! Pak je výklenek s tvrdou pryčnou a nápisem - rozjímej, přemítej! Neal hudbu prezentuje jako soundtrack mnišských temných kobek s klauzurním režimem a to je vskutku k nevydržení.
Mám-li se oprostit od religiózně vězeňských impresí a věnovat se hudebnímu materiálu, musím konstatovat následující. Současné trendy vyžadují, aby vnimatel byl zaplavován něčím atraktivním hned od začátku. Jak není efektní refrén do deseti sekund, skladba se přeskakuje, jak není ve videu nějaká akce, tiktoker odklepává další shot, jak není v titulku zprávy skandální imperativ a senzace, jde se číst další zpráva. Tomu se přizpůsobuje ksicht po úspěchu bažících interpretů. Pouťové atrakce a laciné efekty se snaží upoutat jako u vyvolávačů na arabském rynku. Barvy, světla, výkřiky, vše bezobsažné, zato hlasité. Jako odstrašující příklad poslouží skládka do výšky trčících bezcenných blýskavých a ječících tretek, co vyšla pod názvem The Astonishing vyvíteodkoho.
Zde se děje něco podobného. Kompoziční nápady se tu nacházejí a místy jsou i pěkné, to se říci jistě dá, proč ne. Ovšem daleko rozsáhlejšími místy, obzvláště tam, kde by mělo dojít ke zklidnění a pozvolnějšímu plynutí, se ukazuje Morseho kompoziční bezradnost. Jak se výskavě negraduje, tak nemá Morse co hrát, bezradně a prázdně preluduje. Proto skladby extaticky gradují prakticky pořád a tím vzniká pro posluchače velice nepříjemně únavné a nevlídné prostředí. Způsob podání je navíc zcela odpudivý a popírající základní princip posluchačské svobody. Onen nátlak je přítomen v každém tónu, v každé notě, v přísně útočném vokálním projevu. Jako kázání hysterického proroka, co slibuje buď rajskou odměnu, když se mu budeme slepě kořit, nebo v opačném případě jen a jedině věčné zatracení s barvitě vylíčenými tresty. Takto ideologicky diktovaná hudba je jako práskající karabáč nad hlavou a poslech způsobuje studené opocení úplně všude.
Na konci alba jsem semletý jako mravenec vhozený do míchačky se štěrkobetonem. Což ideologovi je jedno, hlavně že má hotový prefabrikát, pohřbené zabetonované duše nepočítá. No place for a free soul.
» ostatní recenze alba Morse, Neal - Neal Morse & The Resonance - No Hill For A Climber
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal
White, Lenny / Attitude (1983)
V roce 1983 se tento výborný americký bubeník a člen skupiny Return to Forever rozhodl vydat studiovku opět pod svým jménem. Předtím vyplodil tři komerčně laděná alba se svou skupinou Twennynine, kterou pak po třetím počinu Just Like a Dreamin' /1981/ rozpustil. Album Attitude je svou dramaturgií hodně podobné právě hudbě 29.
Attitude je hudebně o funky a r'n'b. Veselé rychlejší sklabdy se prolínají s těmi pomalejšími dojáky. Takový kousek je na druhém postu alba. Album je celé nazpívané, rytmika je přesná jako autobubeník, ale je vyšperkována perkusemi, takže nepůsobí sterilně. Lenny si dal záležet /jako na všech jeho deskách/ na propraconavosti. Tento popově laděný počin rozhodně není jen snůžka líbivých melodií. Pod povrchem se skrývají dokonalé aranže a zajímavé hudební sestavy. Markus Miller /basa/ se mi zpočátku zdál nevýrazný pro tohle album, ale postupně si uvědomuji to, jaký je jeho přínos nahrávce v tom, že se nepustil do nějakých výraznějších basových výletů. S grácií mistra to vše drží pohromadě.
Attitude si v hodnocení ode mne odnáší tři poctivé hvězdy. Je to průměr. Dvě jsou málo, protože si myslím, že tohle není jen pro kompletisty a sběratele.
***z*****.
» ostatní recenze alba White, Lenny - Attitude
» popis a diskografie skupiny White, Lenny