Naposledy přidané recenze
Butterfield Blues Band / The Paul Butterfield Blues Band (1965)
| 11.09.2025 | Paul Butterfield Blues Band patrí k prominentným poslom bluesovej muziky. V 60. rokoch 20. storočia sa síce blues postupne presadilo v Británii, ale aj v USA sa našli kapely, ktoré tejto britskej vlne zdatne konkurovali. A ešte aj ukazovali cestu. Debutový album z roka 1965 obsahuje jedenásť skladieb a dnes si o ňom niečo povieme.
Paul Butterfield je legenda. V zostave svojho blues bandu mal hneď dvoch gitaristov, ktorý sa mali stať pomerne úspešnými hudobníkmi. Mike Bloomfield je u nás asi známejší, ale aj Elvin Bishop si za oceánom vybudoval úspešnú kariéru. Nestratili sa ani hráči ako Mark Naftalin (klávesy), Jerome Arnold (basa) a Sam Lay (bicie). Čo nám spolu prinášajú?
Born In Chicago, čo môže byť ikonickejšie ako harmonika a blues? Jedna bluesová pecka strieda druhú, kapela občas prekvapí a vlastnou kompozíciou, taká Screamin’ má patinu, akoby prišla z 20. rokov priamo z plantáže.. Prím však hrajú klasické bluesové štandardy, Shake Your Moneymaker, Blues With A Feeling, I Got My Mojo Working a ďalšie sú skrátka klasika. A parádne zahraná! Pristavím sa pri Mellow Down Easy, táto chuťovka od Willieho Dixona je neuveriteľne chytľavá, ale ani Paul Butterfield z nej nedostal to, čo dokázali ZZ Top na albume Fandango!. Najlepšou skladbou na albume je tá posledná. Krátka rýchla pecka Look Over Yonders Wall ma vždy priam vystrelí zo stoličky. A že blues je len o depke. Houbeles!
Na svojom debute sa Paul Butterfield Blues Band prezentuje ako vyzretá bluesová veličina. Harmonika je skvelá, zvyšok kapely nezaostáva, nuž tu máme vynikajúcu nahrávku, ktorá ma baví. Mohla by aj vás.
» ostatní recenze alba Butterfield Blues Band - The Paul Butterfield Blues Band
» popis a diskografie skupiny Butterfield Blues Band
Deep Purple / Machine Head (1972)
| 10.09.2025 | V diskografii Deep Purple vnímám osobně dva vrcholy: desku In Rock (1970) a o dva roky mladší album Machine Head, o kterém mě zrovna teď hodně láká něco napsat. Netěší mě chodit kolem horké kaše, takže rovnou říkám, že tentokrát budu vlastně jenom chválit.
V prvé řadě mě baví kovový, místy až studený zvuk zařazených skladeb. Samotného by mě zajímalo, jak moc má něco společného s tím, že pánové své party nahrávali uprostřed zimy ve vymrzlé chodbě vybydleného hotelu ve švýcarském letovisku. Neméně oceňuji také jejich nástrojové party, které tuhle dokážou výrazově splynout v jedno, aby se o kousek později rozkošatěly do bohatého instrumentálního vějíře a přitom stále zůstávají dobře čitelné - na zvukové "špinění" se tu moc nehraje, přesto jsou jednotlivé nahrávky řádně vytvrzené. A do třetice musím zmínit, že v některých skladbách (zejména Smoke on the Water a Lazy) mě ta špetka jazzového instrumentálního koření bere natolik, až si říkám, jak rád bych si Ritchieho s Jonem poslechl v nějakém jazzrockovém projektu. Smůla.
Rozebírat jednotlivé skladby? Past vedle pasti. Smoke on the Water a Highway Star - dvě pecky, které sebechladnější fanoušek pozná i podle jejich kytarových sól, což u rockových nahrávek považuji za velmi vysokou metu. Zrádný rytmus Maybe I´m a Leo, u kterého mě baví se občas ztratit a nedopočítat, rock´n´rollové (Space Truckin´) a bluesové (Lazy) názvuky, drobné instrumentální ornamenty (pasáž "Zavolejte stráže, zbláznilo se páže" v Lordově klapkovém sóle v Never Before)... Machine Head je pro mě od začátku do konce instatní serotoninová bomba.
Na desce mě baví i texty, ve kterých se túrují motory silných vozů (Highway Star) i vesmírných náklaďáků (Space Truckin´), stýská se po domově (Pictures of Home) či nad nepovedeným vztahem (Never Before), a dokonce tu nechybí troška oblomovštiny, se kterou vyčerpaní muzikanti po návratu z dlouhých turné jistě udělali mnoho osobních zkušeností (Lazy). No a zařadit na album introspektivní skladbu o improvizovaných podmínkách jeho vzniku je zajímavý nápad samo o sobě, jenže když se z ní ještě navíc stane megahit s kulturním přesahem daleko za rockové hranice, nezbývá než sejmout libovolnou pokrývku hlavy.
Nějaký ten pátek už uplynul od dob, kdy jsem Smoke on the Water považoval za skladbu Rolling Stones (protože moc jiných rockových kapel, ke kterým bych ji mohl přiřadit, jsem tehdy neznal), a kdy jsem byl skálopevně přesvědčen o tom, že v nejefektnější části kytarového sóla z Highway Star ve skutečnosti znějí klávesy (protože něco tak rychlého přece na kytaru zahrát nejde). Za návrat k magickým pocitům, se kterými jsem tuhle hudbu objevoval, bych dal nevímco, ale ani ty současné, které jsem tu zkusil nastínit, pro mě nejsou k zahození.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Mayall, John / The Diary of a Band Volume Two (1968)
| 10.09.2025 | V roku 1968 vydal John Mayall v krátkom slede po sebe dva albumy, ktoré sú pomenované The Diary Of A Band. Volume One a Volume Two vyšli na CD spoločne, a tak k nim aj pristúpim, nakopírujem tento text pod oba albumy.
Oba sú kompiláciou nahrávok z októbra, novembra a decembra 1967, kedy Mayall hral so zostavou Chris Mercer (sax), Dick Heckstall-Smith (sax), Mick Taylor (gitara), Keith Tillman (basa) a Keef Hartley (bicie). Akurát v skladbe Blood On The Night hrá na basu Paul Williams.
Zvuk nie je práve dobrý, ale počúvať sa to dá. Aj keď sú niektoré skladby koncertne predĺžené o množstvo improvizovaných sól, nenájdete tu nič také, čo by sa dalo prehlásiť za natoľko jedinečné alebo zaujímavé, aby sa o albumy bili zástupy fanúšikov. Blues, blues, blues a blues, to je náplňou koncertných šou Johna Mayalla. Pokiaľ je to vaša krvná skupina, majú vám albumy čo ponúknuť. Nechýba štipka psychedélie, dýchavičných jazzových momentov a pod. Počujete odozvy publika, sprievodné slová kapelníka k obecenstvu, debaty s Keefom Hartleym, vládne tu naozaj klubová atmosféra. A to je asi najcennejšia devíza tohto koncertného diela. Dnes je blues unifikované a redukované na gitarových virtuózov, ktorí hrajú stále to isté. Vtedy bolo nálad vyjadrených v bluesovej hudbe podstatne viac. Mimochodom, napríklad taká I Can’t Quit You Baby tu podľa mňa znie lepšie ako od Zeppelínov. God Save the Queen znie naopak ako psychedelický trip, miestami až ako výsmech hymne. Vôbec by ma neprekvapilo, keby sa práve tu Hendrix inšpiroval pre svoj hymnický výstup na Woodstocku.
Inak, práve v pomalých bluesových náladách je Mayall na pódiu najpresvedčivejší. To, že má v zostave dvoch prominentných jazzových dychárov, nie je tiež na zahodenie, v takej The Train si robia, čo len chcú. A ja to chcem tiež!
Sú albumy, ktoré slúžia skôr ako dokumentačné produkty. Oba diely The Diary Of The Band sú presne takýmto počinom. Hudba je to výborná, zvuk je však stráviteľný len pre odolných jedincov. Dávam obom albumom zhodne po dve zberateľské hviezdy. Fakt je, že ich prakticky ich nepočúvam. Iba som tak akosi rád, že ich mám.
» ostatní recenze alba Mayall, John - The Diary of a Band Volume Two
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mayall, John / The Diary of a Band Volume One (1968)
V roku 1968 vydal John Mayall v krátkom slede po sebe dva albumy, ktoré sú pomenované The Diary Of A Band. Volume One a Volume Two vyšli na CD spoločne, a tak k nim aj pristúpim, nakopírujem tento text pod oba albumy.
Oba sú kompiláciou nahrávok z októbra, novembra a decembra 1967, kedy Mayall hral so zostavou Chris Mercer (sax), Dick Heckstall-Smith (sax), Mick Taylor (gitara), Keith Tillman (basa) a Keef Hartley (bicie). Akurát v skladbe Blood On The Night hrá na basu Paul Williams.
Zvuk nie je práve dobrý, ale počúvať sa to dá. Aj keď sú niektoré skladby koncertne predĺžené o množstvo improvizovaných sól, nenájdete tu nič také, čo by sa dalo prehlásiť za natoľko jedinečné alebo zaujímavé, aby sa o albumy bili zástupy fanúšikov. Blues, blues, blues a blues, to je náplňou koncertných šou Johna Mayalla. Pokiaľ je to vaša krvná skupina, majú vám albumy čo ponúknuť. Nechýba štipka psychedélie, dýchavičných jazzových momentov a pod. Počujete odozvy publika, sprievodné slová kapelníka k obecenstvu, debaty s Keefom Hartleym, vládne tu naozaj klubová atmosféra. A to je asi najcennejšia devíza tohto koncertného diela. Dnes je blues unifikované a redukované na gitarových virtuózov, ktorí hrajú stále to isté. Vtedy bolo nálad vyjadrených v bluesovej hudbe podstatne viac. Mimochodom, napríklad taká I Can’t Quit You Baby tu podľa mňa znie lepšie ako od Zeppelínov. God Save the Queen znie naopak ako psychedelický trip, miestami až ako výsmech hymne. Vôbec by ma neprekvapilo, keby sa práve tu Hendrix inšpiroval pre svoj hymnický výstup na Woodstocku.
Inak, práve v pomalých bluesových náladách je Mayall na pódiu najpresvedčivejší. To, že má v zostave dvoch prominentných jazzových dychárov, nie je tiež na zahodenie, v takej The Train si robia, čo len chcú. A ja to chcem tiež!
Sú albumy, ktoré slúžia skôr ako dokumentačné produkty. Oba diely The Diary Of The Band sú presne takýmto počinom. Hudba je to výborná, zvuk je však stráviteľný len pre odolných jedincov. Dávam obom albumom zhodne po dve zberateľské hviezdy. Fakt je, že ich prakticky ich nepočúvam. Iba som tak akosi rád, že ich mám.
» ostatní recenze alba Mayall, John - The Diary of a Band Volume One
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
John Dummer Band / The John Dummer Blues Band - Cabal (1969)
John Dummer Blues Band bola jedna z tých ortodoxných, ale dnes už pomerne zabudnutých kapiel, ktoré sa vyliahli z britskej bluesovej vlny 60. rokov. Debutovala v roku 1969 albumom Cabal, o ktorom si dnes niečo povieme.
John Dummer bol bubeník a frontman, čo v tých časoch bolo bežnejšie, akoby sa zdalo. Parťákom v rytmike mu bol basák Thumper Thompson. V zostave sa zjavili hneď dvaja gitaristi – Joe Kelly a T. S. McPhee. Obaja aj spievali, ale netreba zabudnúť na Jo Ann Kelly, ktorá na albume hosťovala ako speváčka. Posledným členom kapely bol harmonikár John O´Leary, ktorý sa výrazne podpísal na celkovom sounde.
Muzika je to striktne bluesová, nič iné nečakajte. Je jedno, či ide o vlastné alebo prevzaté skladby, celé to znie akoby černosi dozbierali bavlnu a išli si večer pri muzike osladiť život a vyplakať sa zo všetkých neprávostí, ktoré im život prináša. Ako som už spomínal, veľký priestor dostáva ústna harmonika Johna O´Learyho, ktorá je naozaj všade. Ja som sa o album začal zaujímať pre účasť Tonyho McPhee, frontmana mojej srdcovky Groundhogs. Jeho jedinečný herný prejav tu však veľmi nepočuť, v role klasického bluesmana sa bez problémov „stratil“. A to aj v prípade rokenrolového evergreenu Hound Dog.
Pretože táto muzika je autentická až na dreň. Ja sa osobne nepovažujem za ortodoxného bluesmana, na to mám priveľmi rád rockové pnutie, ale viem si vychutnať nefalšované bluesové hody, ktoré sa v prípade albumu Cabal konajú prakticky po celé trvanie albumu. Kebyže mám vybrať jednu skladbu, tú naj, volil by som prakticky ľubovoľný kúsok z ponúkanej dvanástky. Azda len inštrumentálka Blue Guitar je predsa len o chlp omračujúcejšia ako zvyšok skladieb.
Pokiaľ máte radi blues, tento album je vynikajúci. Vlastne je jedným z najlepších, aký som v bluesovej sfére kedy počul. Zaujímavý je aj bezfarebný obal.
» ostatní recenze alba John Dummer Band - The John Dummer Blues Band - Cabal
» popis a diskografie skupiny John Dummer Band
Colosseum / XI (2025)
Trojica Farlowe, Clempson a Clarke si spolu s novými hráčmi Nishikawara, Steed a Mortimore vyskúšala úspešnú spoluprácu na albume Restoration (2022), nuž ma vlastne ani neprekvapuje, že tu v roku 2025 máme nový album XI.
Hovoriť o hudbe Colossea je ako opisovať podstatu lásky. Ľudia sa o to pokúšajú od praveku a aj tak sa k definitívnemu výkladu ešte nedopracovali. Ale nikto nepochybuje, že je mu to jasné. Aj ja mám jasno. Colosseum vytvorili v 70. rokoch niekoľko dokonalých albumov, tú hudbu milujem. Reunion v 90. rokoch priniesol skvelé koncertné zážitky, mal som vtedy možnosť vidieť ich naživo v Bratislave a nie je veľa spomienok, ktoré by som si cenil viac. Albumy z prelomu milénia nepriniesli revolučnú a ani vyzývavú muziku, ale mali stále svoju kvalitu. Time On Our Side, rozlúčka s Jonom Hisemanom, bola po všetkých stránkach skvelá, nuž ma, priznám sa, prekvapilo, že kapela bez svojho zakladateľa naštartuje ďalšiu etapu svojej existencie. A ešte to aj bude dobré!
Hiseman je bubenícka legenda, nikdy nezabudnem na to, ako Ian Paice z Deep Purple vydieral usporiadateľov koncertu, aby zakázali Hisemanovi bubenícke sólo pri spoločnom vystúpení. A to je Paice tiež jedným z najlepších! Malcolm Mortimore mal preto nevďačnú úlohu, keď v roku 2020 prijal jeho post. Iste, je to borec, hral s mnohými rešpektovanými umelcami a priaznivci progresívneho rocku ho určite zachytili na albume Three Friends od Gentle Giant, kde pôsobil v rokoch 1971-1972. Ešte aj dnes hrá energicky a s chuťou.
Deväť skladieb je tradične zručne odohraných, jazz je prítomný vo svojej usadenej, jednoduchšej podobe (Hunters), nechýba bluesový opar (Ain’t Gonna Moan No More, Won’t Be Satisfied, No More Second Chances) i štipka funky (Not Getting Through). Kapela sa nevyhla ani typickým barovým baladám (Nowhere To Be Find), ktoré v novodobých dejinách súka ako Baťa cvičky a osobne ich veľmi nemusím. Samozrejme, prítomné sú koketérie s klasickou muzikou. Inštrumentálka English Garden Suite sa asi nestane takou legendárnou ako Valentyne Suite, ale tých deväť minút kompozičného a muzikantského majstrovstva je skrátka geniálnych! Keby takýto album nahrala nejaká slovenská kapela, patril by k legendárnym. Na pomery Colossea je to skôr predvídateľný pohodový album, ktorý neurazí a miestami dokonca nadchne (Gypsy, English Garden Suite). Jediný cover je od, ako inak, Jacka Brucea, resp. od skupiny West, Bruce & Laing. Out Into The Fields je zadumaná náladovka, fajn, že Farlowe stále myslí na ďalšieho zosnulého velikána.
XI považujem za výborný album, muzika ma baví a som rád, že jedna z mojich srdcových skupín stále hrá skvelú muziku. Patrí k tým veličinám, od ktorých vlastním prakticky celú diskografiu a to sa veru nepodarí hocikomu!
» ostatní recenze alba Colosseum - XI
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Demon / Cemetery Junction (2016)
| 05.09.2025 | Dokončil jsem poslech kompletní DGF této solidní metalové skupiny. Předposlední nahrávka Cemetery Junction oproti Unbroken poněkud zjemnila, ono není divu, borcům už taky přístával na krku téměř osmý křížek. Ovšem pořád jsou tam tracky, které stojí za poslech. Úvod rozjíždí klasická skladba, mírně se zpomalí v Life in Berlin, Queen of Hollywood mě tedy moc nebere, album končí téměř šesti minutami pohodové Someone's Watching You. Jasně, pryč jsou hromové vokály největších pecek, ala na solidní trojku to Demon zvládl.
» ostatní recenze alba Demon - Cemetery Junction
» popis a diskografie skupiny Demon
Jethro Tull / Curious Ruminant (2025)
Posledný štúdiový album Jethro Tull sa volá Curious Ruminant a dnes si o ňom čosi málo povieme.
V prvom rade má veľmi pekný obal. Čo sa týka muziky, snúbi v sebe to najlepšie, čoho je Ian vo svojom stave schopný ponúknuť, s tým najhorším, čo zvykne predvádzať.
Inými slovami, hudobne je usadený, pričom prvé skladby ma nadchli, majú skvelú atmosféru. Najmä úvodná Puppet And The Puppet Master je dokonalá, ale ani titulná skladba sa nemá za čo hanbiť.
Žiaľ, tá usadenosť sa postupne stane trvalým stavom, neuhne ani na sekundu, a teda sa rýchlo stane nezaujímavou. Moja pozornosť postupne klesá a paradoxne ma z letargie nevytrhne ani sedemnásť minútová skladba Drink From The Same Well. Škoda. Pritom samé o sebe tie skladby nie sú zlé, majú iskru (až na Over Jerusalem, Interim Sleep a spomenutú Drink From...), akurát sa tak nejako podobajú jedna na druhú. Pripadám si ako účastník stretávok jednovaječných dvojičiek, isto je každá jedna originál, ale v dave si ich zaručene popletiem. Samozrejme, sprievodná kapela nemá ambíciu zahrať čosi nezvyčajné, čosi, čím by obohatila sound. A možno práve toto úhľadne zarovnané krovie ma tu vyrušuje asi najviac. To by Barré, Evans alebo Barlow nikdy nedopustili!
Ian Anderson za necelé štyri roky vydal tri albumy pod hlavičkou Jethro Tull. Po priemernom Zealot's Game (2022) a strašnom RökFlöte (2023) to vyzeralo nádejne. Škoda, že len v prvej polovici albumu. Ale aj dnes som si Curious Rumainant vypočul celý a vôbec som to neľutoval, ako celok je lepší ako Zealot’s Gene, a preto aj jemu udelím protekčné tri hviezdy.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Curious Ruminant
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Blues Image / Blues Image (1969)
Mike Pinera bol americký gitarista, ktorý je možno trocha zabudnutý, ale nedá sa povedať, že by nemal na konte niekoľko zaujímavých albumov a pôsobení, z ktorých najslávnejšie je bezpochyby to s názvom Iron Butterfly. Kým sa do tejto legendárnej skupiny dostal, stihol nahraťydať dva albumy so skupinou Blues Image, ten prvý v roku 1969. Aký je?
Úvodná meditácia Take Me To The Sunrise sa akoby snaží udržať atmosféru psychedelického oparu detí kvetov, ale postupne sa nad nimi zatiahne, ako keď sa znášal napalm na vietnamské džungle. Blues buble a spaľuje okolie rockovým náprahom, do toho drsný spev a kyselinou prežrané gitarové sóla, je to skrátka skvelý začiatok albumu. Leaving My Troubles Behind mi dokazuje, že blues môže znieť rockovo, a pritom si uchovať svoju podstatu. Spevná psychedelická náladovka Outside Was Night ma akoby preniesla do Woodstocku. No a čo, že tam kapela nehrala! Svojou progresívnou stavbou by mohla zaujať aj tých, čo majú radi Santanu. Napokon, perkusionista Joe Lala je neprepočuteľný. A In Front Behind You? To je symbióza emócií s hutnosťou! Škoda, že ide do fade outu tak skoro... Prvú stranu platne uzatvárala rozkývaná Lay Your Sweet Love On Me, za ktorú by sa nehanbili ani takí Blood, Sweat & Tears. A ide to aj bez dychov!
(Do You Have) Somethin' To Say príjemne repetitívne odsýpa, aj Hendrix by sa v nej našiel. Viete si predstaviť, že by niekto do celého toho hutného albumu votkal akustické blues? No, Mike Pinera so skupinou to v Lazy Day Blues dali na pána! Yesterday Could Be Today pozvoľna medituje a ja si uvedomujem, že spev mi pripomína Steppenwolf. Záverečná deväťminútová skladba Reality Does Not Inspire je aj pompézna, aj zadumaná, mení nálady od pohody do vývrtky, skrátka, pôsobí akoby bola v prechode. Realita možno neinšpiruje, ale hudba áno. Vydržal by som tento džem počúvať aj dlhšie, obzvlášť, keď prítomné bubenícke sólo je vlastne duet s perkusionistom.
Na pomedzí blues, psychedélie, jazzu a rocku vznikali koncom 60. rokov veľmi presvedčivé fúzie a album Blues Image patrí k tým zaujímavejším. Baví ma.
» ostatní recenze alba Blues Image - Blues Image
» popis a diskografie skupiny Blues Image
Deep Purple / Shades of Deep Purple (1968)
Na tohle album už jsem tu před lety jednu "recenzi" zanechal, ale troufám si říct, že mé posluchačské obzory se za tu dobu o něco rozšířily. Lámu si hlavu, kolik rockových desek z roku 1968 jsem v té době mohl znát, a mám pocit, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Nu což, nikdy není pozdě zkusit své zážitky vyjádřit písmem znovu, (nikoli nutně) lépe a (taktéž nikoli nutně) radostněji.
Když jsem si Shades of Deep Purple po nějaké době naposled pustil, jako první mě překvapilo, jak je muzika na téhle desce tvrdá. Kapely, které už tehdy dokázaly na svých albech zachytit podobně drsný zvuk, bych musel hledat na druhé straně Atlantiku (Steppenwolf nebo Blue Cheer), protože i takoví Cream na mě ze studia působí mnohem uměřeněji (koncerty byly samozřejmě úplně jiná káva). Podstatná část skladeb téhle kolekce začíná (pokud si odmyslíme nějaká ta hluková klávesová intra, která považuju víc než za cokoli jiného jen za relikt doby) ostrými kytarovými akordy, až mi to občas přijde opakující se. Když dojde na propracované (skoro)instrumentálky And the Address nebo Mandrake Root, slyším ozvěny muziky Jimiho Hendrixe a Douga Ingleho, v některých pasážích části skladeb zase tu a tam nečekaně probleskne (a zase se ztratí pod hladinou) i melodika, kterou bych připodobnil k něčemu westernovému.
Covery se to na mnoha britských rockových deskách ze šedesátek jen hemžilo, ani Deep Purple nejsou výjimkou. Vliv na výběr a přístup k takovému materiálu měli zejména zámořští Vanilla Fudge. Zkusit zpomalit a "srovnat do latě" Lennona s McCartneym (Help) musela být skvělá zábava, původně popovému singlu Hush zase kapela nadělila tvrdě pulzující hammondkovou aranži. Zadumanou verzi šedesátkového evergreenu Hey Joe dost přidusilo pompézní klávesové intro, všudypřítomná klapková "omáčka" je pak jedním z mála faktorů, které skladbu I´m So Glad odlišují od nosné verze Cream.
Na covery podle mě Deep Purple nikdy nebyli "stavění" a nahrávali je jen proto, že to v té době bylo "in". Další dva autorské kusy One More Rainy Day a Love Help Me podle mě ukazují popovou i rockovou stránku šedesátkové kapely v daleko prokreslenějších barvách. Jejich texty jsou sice ještě lyricky opatrné ve stylu Moody Blues, hudba je ale daleko čerstvější než zbytek desky, přes míru zatěžkaný Lordovým hammondkovým "klasicismem".
Na Shades of Deep Purple ještě většinově nenajdete muziku, která by oproti pozdně šedesátkové konkurenci byla v něčem (kromě té zmíněné tvrdosti) výrazněji napřed. Udat tón své době hned na debutu je zatraceně ošemetná záležitost, takže je přirozené, že i Deep Purple patří mezi množinu kapel, které k tomu měli spíš dál než blízko. Deska plná dobově sympatického snažení bude - koukám, že stejně jako před lety - za tři.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Genesis / Seconds Out (1977)
Koncertný dvojalbum Seconds Out (1977) od Genesis zakončuje éru artrockovej skupiny. Aký je?
Pietny. Už úvodná skladba Squonk naznačuje, že kapela postupne stráca spojenie so svojimi koreňmi a rada by sa zapísala do dejín populárnej hudby skôr číslami predajov ako kvalitou. Album je takmer kompletne zložený z júnových vystúpení v Paríži v roku 1977, iba skladba Cinema Show pochádza z Glasgowa z roka 1976 (aj preto v nej nebubnuje Chester Thompson, ale Bill Bruford) a The Carpet Crawlers bola nahraná v januári 1977 v Leicesteri.
Hudba je primerane zadumaná, zvuk je čistý, ale akoby mu čosi chýbalo. Hackett sa lúčil s kapelou, o čo prichádzala, najlepšie dokladujú staršie skladby ako Firth Of Fifth. Veľký priestor dostáva materiál z A Trick Of The Tail (Squonk, Robbery, Assault & Battery, Dance Of The Volcano, Los Endos), vtedy aktuálny krásny album Wind & Wuthering zaznie iba prostredníctvom skladby Afterglow. Zvyšok skladieb je z ich najlepšieho gabrielovského obdobia, zaznie každý z albumov od Nursery Cryme po The Lamb Lies Down On Broadway. Vlastne je to svojim spôsobom výber z tvorby, nie toho najlepšieho, ale rozhodne výber.
Ako celok sa mi prezentovaná hudba nepočúva zle, ale cítiť z nej, že energia nebola primárnym cieľom. A tak sa mi občas stane, že pri nej stratím pozornosť. Ešte aj monumentálna suita Supper’s Ready má v sebe čosi hluché a nie je to len Collins, ktorý skladbe nevie dodať ten náboj, ktorý odlial Gabriel. Záverečné dve skladby s krátkym bubeníckym sólom znejú rozhodne najživšie, akoby sa kapela konečne rozohrala.
Celkovo ide o príjemný koncert, funkčnú výberovku a dôstojnú rozlúčku s dobrou hudbou. Seconds Out je fajn živák, ale čosi mi na ňom chýba, čosi neuchopiteľné, čosi dravé. A vám?
» ostatní recenze alba Genesis - Seconds Out
» popis a diskografie skupiny Genesis
Cohen, Leonard / Thanks for the Dance (2019)
Posmrtně vydané studiové album je podle zpěvákova syna a producenta Adama Cohena třeba vnímat jako doplněk předešlé řádné desky You Want It Darker (2016), na jejíž podobu mohl Leonard dohlížet až do konce. Thanks For The Dance nabízí "vyřazené kousky a B strany". K hlasovým stopám pořízeným během nahrávání o tři roky dříve byl dodatečně vytvořen bohatý, leč nepřehlušující doprovod díky účasti mnoha hostů.
Je dojemné sledovat, jak citlivě drží tyto hebké podušky těžkou hlavu, která chce ještě cosi vyslovit. Podpírají, hladí, nechávají vyznít, reagují na každý pohyb hlasu... Z hudebního hlediska je takový přístup snad až příliš pietní, ale sotva mohl být jiný. Melancholickou a tklivou náladu jemného podkresu tak čeří jen Mistrův rytmizovaný recitativ. V každé písni je právě tolik napětí a energie, kolik vložil on, nakonec to ale vůbec není málo. A nechybí ani momenty vzletu, jasu, odlehčení.
Deska pro zvláštní náladu, která v rámci diskografie určitě nedělá ostudu. V hodnocení pietní nebudu, mám dojem, že by to degradovalo podstatně silnější alba, stejně jako tvůrci však nechám vyznít Leonardova vlastní slova. Poslední skladba má sotva dvě minuty a posluchače nabádá:
Naslouchej kolibříkovi
Jehož křídla nevidíš
Naslouchej kolibříkovi
Neposlouchej mě
Poslouchej motýla
Jehož dny jsou než tři
Naslouchej motýlovi
Ne mně
Naslouchej boží mysli
Které netřeba být
Naslouchej mysli Boha
Neposlouchej mě
Naslouchej kolibříkovi
Jehož křídla nejsou vidět
Naslouchej kolibříkovi
Mě neposlouchej
» ostatní recenze alba Cohen, Leonard - Thanks for the Dance
» popis a diskografie skupiny Cohen, Leonard
Roxy Music / Viva! Roxy Music (1976)
Pokiaľ hľadáte dôkaz, že preraziť môže naozaj čokoľvek, kapela Roxy Music je priam etalónom tohto javu. Niečo mi vraví, že koncertný album Viva! (1976) napriek tomu nepozná množstvo ľudí, a tak si o ňom čosi povedzme.
Skupinu som prvý raz počul vďaka klipu Do The Strand, okamžite mi evokoval to najhoršie, čo som si dokázal predstaviť. Bryan Ferry čosi falošne pišťal, do toho skoro punková nálada, ale nie prirodzená, skôr hraná. Vyskúšal som aj debutový album a ešte nejaké skladby a následne celá Roxy Music putovala do koša ku Petrovi Gabrielovi a Davidovi Bowiemu. Čím to je, že je v pope toľko mizerných spevákov s falošným teatrálnym image, ktorý zaberá?
Napriek uvedenému som pred časom zaradil do zbierky koncertný album Viva! z roka 1976. Osem skladieb bolo zaznamenaných na troch vystúpeniach v rokoch 1973-1975. Konkrétne šlo o koncerty v Glasgow Apollo (november 1973), Newcastle City Hall (október 1974) a Wembley Empire Pool (október 1975). Zostava preto pôsobí stabilne, striedali sa akurát basgitaristi. Ono, Roxy Music viac zaujme hľadačov mien ako muzikou, pôsobili v nej rôzne hviezdy hudobného neba, ktoré môžem (Eddie Jobson) i nemusím (Brian Eno). Na tomto albume hrajú v zložení Brian Ferry (spev), Phil Manzanera (gitara), Andy Mackay (saxofón, hoboj), Paul Thompson (bicie), Eddie Jobson (husle, klávesy), John Wetton (basa v piatich skladbách z roka 1974), John Gustavson (basa v skladbe Both Ends Burning z roka 1975) a Sal Maida (basa v skladbách Pyjamarama a Chance Meeting z roka 1973). Špekuluje sa, že niektoré basové party prehral v štúdiu Rick Wills, pretože sa uvádza na obale a v skupine v tom čase nepôsobil. Overiť sa to nikomu nepodarilo. Ozaj, v skladbe Both Ends Burning spievalo vokály duo The Sirens zložené z Doreen Chanter a Jacqui Sullivan.
Štýlovo sa hudba kapely nedá presne vymedziť. Najčatejšie padajú slová ako glam, pop, alternatíva, new vawe, ale aj art rock. Ja by som povedal, že je to rádiová estráda, pozlátko pre nenáročných hľadajúcich čosi snobské na miestach, kam nič vznešené nezavíta. V jednej veci však má rocková hudba obrovskú výhodu. Na pódiách má tendenciu zotrieť umelinu a pritvrdiť. Aj album Viva! Je toho dôkazom.
Osem skladieb pôsobí na prvý pohľad drsne, zvuk je tvrdý, ostrý, muzika má psychedelický osteň, ktorý nezastaví ani pancier. Prvky, ktoré na štúdiovkách otravujú v miere prevyšujúcej tlačovky vládneho splnomocnenca pre preverenie manažovania pandémie, znejú naživo iba ako otravný hmyz. To je pochvala. Taká Bogus Man má jediné šťastie, že má koncertný zvuk, inak by mohla slúžiť na mučenie príslušníkov Hamasu. Kapela má výhodu, že má gitaristu, ktorý sa aspoň na pódiu nebojí zašpiniť si zvuk a hrubozrnne šalieť.
Paradoxne, za najlepšiu skladbu na albume považujem husľovú nervóznu dumku Chance Meeting, ktorá slúži ako intro k Both Ends Burning. Akoby kapela zabudla, že má niečo predstierať a naozaj budovala napätie. Rovnako skvelá je If There Is Something, najmä naliehavá husľová pasáž. Ono, ak kapela nepredstiera punkovú náladu a nepočuť speváka, celkom jej to ide. Do tretice, exponovaná In Every Dream Home A Heartache má silu a viem si ju predstaviť ako hororový soundtrack.
Keby mala kapela silnejší materiál, mohla by miestami znieť viac ako len dobre. A s iným spevákom by mohla byť aj skvelá. Na keby sa však nehrá, a tak tu máme ako-tak počúvateľný koncertný album, ktorý funguje v jednotlivých momentoch, ale ako celok trpí tým, že je od Roxy Music.
» ostatní recenze alba Roxy Music - Viva! Roxy Music
» popis a diskografie skupiny Roxy Music
Love Sculpture / Forms & Feelings (1969)
Koncom roka 1969 sa na pulty dostal druhý album kapely Love Sculpture, psychedelicko-classical rockový titul Forms & Feelings.
Hneď na úvod tu máme klasiku v podaní intra k úžasnej melodickej pesničke In The Land Of The Few. Vôbec je prvá strana albumu psychedelická, ba až romantická. Melancholická dumka Seagull, vynikajúca roztrieštená boľačka Nobody’s Talking a posadená nočná mora Why (How Now) ukazujú, že psychedelický rock koncom 60. rokov nebol mŕtvy a mal ešte čo povedať do tvrdých odnoží rocku.
Druhá strana je dedikovaná classical rocku. Bizetova Farandole (z L’Arlesienne) je dodnes jednou z najlepších rýchloprstých gitarových orgií, milujem túto rockovú smršť! Považujem ju za najlepšiu skladbu od kapely vôbec. Následne nám skupina naservíruje rokenrol od Chucka Berryho. You Can’t Catch Me nie je úplne bežným coverom tohto pravdepodobne najcoverovanejšieho gitaristu na svete, ale má gule. People People je skladba z autorskej dielne producetov Finesilvera a Kera. Toto duo je podpísané aj pod veľký hit Fire od Crazy World Of Arthur Brown. Tu však ponúkli veľmi nudný spevný slaďák, ktorý, nazdávam sa, albumu neprospieva. Holstov Mars pôvodne vyšiel iba v USA, krátky strašidelný motív má v sebe čosi, z čoho mám zimomriavky. Na záver sa servíruje jedenásťminútová Chačaturjamova šialenosť Sabre Dance, hit, ktorý Edmundsa dostal do povedomia más už koncom roka 1968, keď vyšiel ako (krátky) singel. Čo o tejto gitarovej jazde povedať? Je to skrátka pecka!
Šesť singlových bonusov v podstate variuje skladby z albumu, jediná nealbumová vec je béčko singla Sabre Dance – Think Of Love. Ide o spotrebnú psychedelickú vec, nič, o čom by som chcel písať súvetia, a predsa sa práve stalo!
Forms & Feelings je vynikajúci album, možno troška roztrieštený. Pokiaľ milujete klasiku, stojí za pozornosť. A ak nie, tak aj tak!
» ostatní recenze alba Love Sculpture - Forms & Feelings
» popis a diskografie skupiny Love Sculpture
Love Sculpture / Blues Helping (1968)
Dave Edmunds patril k najlepším gitaristom zo 60. rokov, čo dokázal na dvoch albumoch formácie Love Sculpture. Dnes si niečo povieme o debutovom kúsku Blues Helping z roka 1968.
Kým začnem, musím sa priznať, že som si prečítal miestny profil a pobavila ma autorova domnienka, že patrí u nás k neznámym hudobníkom. Podľa mňa ho možno mnohí nepoznali po mene, ale jeho hit I Hear You Knocking z roka 1970 pozná azda každý. Plus by som rád vedel, odkiaľ sa vzala informácia, že inšpiroval Keitha Emersona hrať klasiku, keďže The Nice ju hrali preukázateľne už v roku 1967 a 1968, pričom Edmunds svoj Šabľový tanec vydal až koncom roka 1968.
Ja som sa s jeho tvorbou zoznámil v detstve, otec mal nahrané albumy Love Sculpture. Prvé CD som si kúpil koncom 90. rokov, výberovka I Hear You Knocking sa okamžite stala jednou z najhranejších v mojom živote. Blues v krvi, pekné melódie v srdci a chytľavé pesničky v rukáve, dodnes ho milujem.
Pravdou je, že Edmunds bol výnimočný gitarista aj na dnešné pomery, hoci v 70. rokoch už sólovanie prenechával sprievodným gitaristom a on sa venoval len rytmizácii a spevu. Avšak v dobách Love Sculpture bol jednoducho skvelý. Táto kapela je jednou zo zástupu, ktorý sa v Británii sformoval v rámci bluesového boomu. Aj preto je debut v podstate kolekciou starých bluesových štandardov. Autorská skladba je tu len jedna, k tomu sa ešte dostanem. Zaujímavé je, že Edmunds v spomienkach povedal, že o blues v tej dobe nevedel nič, ale EMI chcelo bluesový album, keďže bol v kurze, a tak sa rýchlo vrhol na albumy B. B. Kinga a Bluesbreakers s Ericom Claptonom a okukal, čo sa dalo. A že mu to šlo!
Novo transformované bluesové trio John Williams (basa) – Bob Jones (bicie) – Dave Edmunds (gitara, klávesy, spev) nám tu ponúka jednu z najživších štúdiových bluesových kolekcií vôbec! Už majstrovská inštrumentálka The Stumble ma nabudí tak, že by z toho Red Bull opĺzol. Veľkou devízou je zvuk, kapela našla veľmi svojské zafarbenie, nástroje sú veľmi čisté a pritom rockovo ostré a dravé. Osobne nepoznám druhú skupinu s takto kryštálovým zvukom. Každopádne to ešte nie je všetko, vrieskal by telemarketing a výnimočne mal by pravdu. Dôjde na všetky podoby blues. Pomalé (Three O’ Clock Blues, Don’t Answer The Door, Come Back Baby), rýchle (So Unkind, Shake Your Hips), spevné (I Believe To My Soul) i zadumané (On The Road Again). Každá skladba spočíva z väčšej časti z gitarových sól, Edmunds znie pod spevom, v sprievodoch, skrátka všade. To sa mi veľmi páči, dnes už sa takto blues veľmi nehrá. Zaujímavé sú aj niektoré úpravy známych coverov. Taká Summertime je prekvapivo nežná. Väčšine verzií, čo poznám, dominuje vypätý spev a nie je to len Janis Joplin. Love Sculpture zvolili úplne pokojný hlas a skladbe to dodalo zaujímavé zafarbenie. O to väčší kontrast potom vzbudí ostré gitarové sólo. Majstrovský kúsok! A energia idúca z takej Wang Dang Doodle je neopísateľná. Predstavte si veľký tresk a vynásobte ho dvomi.
Záverečná inštrumentálka z autorskej dielne skupiny, titulná Blues Helping, je v podstate zložená z gitarového sóla. Rozmýšľam, či v tých časoch vôbec bol na svete lepší bluesový gitarista (a že ich vtedy bolo!).
Mám CD s bonusmi, najprv je tu raritný singel kapely The Human Beans – Morning Dew (Take Me For A Walk)/It’s A Wonder. Teda, šlo o skupinu The Image, v ktorej hral Edmunds, Williams a Tommy Riley (bicie). Vydavateľ jej zmenil meno, lebo nastupovala psychedélia a zdalo sa mu, že takto bude singel úspešnejší. Každopádne je to príjemná dobová psychedelická dvojka.
Nachádza sa tu aj nealbumový singel z počiatku roka 1968. River To Another Day/Brand New Woman, Love Sculpture sa na a-strane ešte držali popovej nálady, ktorá na albume nahrávanom v lete 1968 úplne vymizla. Béčko Brand New Woman už je plnokrvné odsýpajúce blues, parádna vecička!
Pokiaľ sa zaujímate o elektrifikovanú bluesovú hudbu, Blues Helping je zásadný počin, základný kameň, etalón kvality. A ešte je to aj skvelá muzika. Kapela dosiahla na prvý pokus všetko, čo sa v blues dosiahnuť dalo, nuž sa na druhom albume pustila do progresívnych vôd, ale o tom až nabudúce.
» ostatní recenze alba Love Sculpture - Blues Helping
» popis a diskografie skupiny Love Sculpture
Quatro, Suzi / Live and Kickin' (1977)
Live And Kickin’ z roka 1977 je jediným albumom, ktorý mám od Suzi Quatro v zbierke.
Logicky, pretože je to rockový koncertný dvojalbum zo 70. rokov a tie ja zbieram programovo. Kapela sa 15.6.1977 v Osake podujala v štvorici odohrať cca hodinu a pol trvajúce vystúpenie a zaznamenať ho na nosič, ktorý pôvodne vyšiel iba v Japonsku a Austrálii. Aj ja mám dvojcédečkové vydanie z Japonska (EMI, 1993, TOCP-7932-33), hrá pekne.
Muzika je to jednoduchá, v podstate nám Suzi servíruje rokenrol korenený troškou glamu (The Wild One, Glycrine Queen). Nevyhýba sa coverom, ktoré však ani v jednom prípade nedosahujú kvalít originálu (Heartbreak Hotel, Make Me Smile, Keep A-Knockin’). Možno len Roxy Roller je výnimkou z pravidla. Čo sa mi páči, je fakt, že album zachytáva vystúpenie kapely bez štúdiových úprav, zážitok je autentický. Kapela sa nesnaží vziať repráky útokom, povedal by som, že skladby hrá pomerne konzervatívne, spev je vpredu a zvyšok nástrojov sa cudne krčí v pozadí. Niekedy je to až na škodu, taká Half As Much As Me by s riadne odviazaným soundom mohla byť zaujímavá. Občasná punková hravosť tým tiež trpí.
Za najlepšie momenty považujem tie skladby, ktoré sa odklonili od prostého glam-rokenrolu. V prvom rade spomeniem valčíkovú dumku Cat Size. What’s It Like To Be Loved má skoro štvrť hodinu, a tak sa všetci hudobníci vzácne vyšantia aj sólovo. Takýchto momentov by si koncert zaslúžil viac. Inak, z tých spevných kúskov sa mi páči American Lady a je príjemné vnímať, ako vedela Suzi pracovať s publikom, čoho dôkazom je Can The Can.
Keď mám náladu na niečo nekomplikované, Live And Kickin’ je dobrá voľba. Suzi Quatro nepriniesla nič nové, hodnotné a neopakovateľné, ale ako vzácna zástupkyňa ženského pohlavia v rocku sa v ňom ani nejako zvlášť nestratila. A jej hudba je priam ideálna kulisovka.
» ostatní recenze alba Quatro, Suzi - Live and Kickin'
» popis a diskografie skupiny Quatro, Suzi
Starcastle / Starcastle (1976)
Starcastle bola skupina, ktorej som sa v mladosti vyhýbal a mohli za to ohováračské reči. Všade som o nej počúval, že ide o klon Yes, a teda formácie, ktorú veľmi nepočúvam, hoci mám väčšinu jej produkcie zo 70. rokov. Kdesi som i čosi začul, ale nejako ma to nenakoplo k zháňaniu albumov.
Až som sa náhodou na začiatku tohto roka prehrabával v miestnom CD „šope“ a ahaho! Prvé tri albumy v reedícii od Rock Candy si tam posedávali akoby nič! Nie, nebol som taký naivný, aby som kupoval mačku vo vreci, rozhodol som sa vyskúšať, čo so mnou spraví debut. V duchu som sa pripravoval na všetko, snažil som sa uvoľniť akékoľvek predsudky, zahnať prípadné negatívne očkávania... Skrátka som si povedal, že si album vypočujem úmyselne s otvorenou hlavou. A tak som vložil disk do veže a stlačil play.
Predstavte si, aké bolo moje prekvapenie, keď sa z reprákov ozvali prvé tóny Lady Of The Lake! Iste, znie to silno „yesovsky“, najmä spevák akoby Andersonovi z hrdla vypadol, ale zároveň je to hudba svieža a v podstate celkom priamočiara. Nie, že by sa v nej nestriedali nálady, tempá a motívy, ale všetko sa to dá počítať pekne na párne doby. Vnímam tu úprimnú radosť z muziky, ktorá sa preniesla z hráčov do mixu. Celý album (a teda sedem skladieb) na mňa pôsobí celistvo, užívam si jeho nálady a aj hudobné výkony. Chválim ako rytmickú sekciu, tak nadužívanie klávesov a prekvapivo ostrej gitary. Časom sa mi zdá, akoby toho Yesu v muzike bolo menej, než by sa zdalo. Pod povrchom sa hmýri čosi osobité, čosi svojské. Napríklad úvodné perkusijné hody v skladbe Nova sú úžasné.
Navše je tu neskutočné množstvo detailov, ktoré ma bavia a najviac ich vystupuje z úžasnej poloakustickej Eliptical Seasons. Nie je to dlhá skladba, ale má v sebe čosi, čo so mnou rezonuje (a áno, sóla elektrickej gitary na tom majú veľký podiel). Hudba príjemne plynie, ani si neuvedomím a už som skoro na konci. Keby som mal vybrať jedinú skladbu, ktorá ma najviac opantáva, bola by to sedem a pol minútová Sunfield. Nádherná krehká vec, pripomína mi to najlepšie z albumu The Yes Album, ktorý je môj najobľúbenejší od uši ťahajúceho vzoru Starcastle.
Celkovo musím povedať, že ma album Starcastle baví a nepočujem na ňom nič rušivé. Naopak, každým ďalším vypočutím sa mi páči viac a viac. Dokonalá muzika.
» ostatní recenze alba Starcastle - Starcastle
» popis a diskografie skupiny Starcastle
Led Zeppelin / In Through the Out Door (1979)
Poslední plnohodnotnou studiovou nahrávku poslali LED ZEPPELIN mezi publikum v roce 1979, po tříleté prodlevě od desky předešlé. In Through The Out Door je album, které se dle záznamů stalo velkým obchodním úspěchem. Důvody si troufnu odhadovat pouze částečně. Status legendy, co po několikaletém mlčení vydává očekávanou novinku, byl nepochybně jedním z nich. Marasmus tehdejší hudební scény, z něhož mohla právě tato nahrávka vyčnívat, tipuji na důvod druhý. Dál nevím, protože jestli něco zcela určitě nemůžeme této desce vyčítat, tak to bude přizpůsobování se momentálním trendům. Vlastně v té době muselo jejich dílo působit velmi anachronicky.
Co vlastně v tom roce vyšlo zajímavého? Vyšlo vůbec? Jasně, že jo! V první řadě musím jmenovat PINK FLOYD - The Wall, které je pro mne veledílem roku, dekády i celé rockové hudební historie. Jedná se o zásadní a významem doslova kolosální počin. Další vrcholná nahrávka toho roku má název Highway To Hell, poslední od Bon Scottovských AC/DC, taktéž dějinný milník, k němuž se vždy rád a opakovaně vracím. Co dál? Těžko bylo tehdy, neveselo i truchlivo, v těch hudebních krajích. Nenapadá mě například ani jedna skutečně solidní art rocková deska, ačkoli se někteří protagonisté snažili publikovat. Ale výsledek - bída, bída. Art i hard šli prostě svorně ruku v ruce do háje, nebo se v něm již ve křoví zarostlí nacházeli. Metal pohříchu ještě nevzešel, ovšem v průběhu let z vytvořeného podhoubí se již začínalo něco vyklubávat. Za pozornost stojí například v USA dvojka kytarově magických VAN HALEN, a také heavy rockový debut AXE – Axe. V Evropě dvě legendární desky MOTORHEAD, a to Bomber a Overkill, kovem se začali blýskat kdysi art i hard rockoví SCORPIONS a vydali vynikající Lovedrive, THIN LIZZY zmákli irsky navoněné Black Rose: A Rock Legend, WHITESNAKE udělali pro změnu úderný Lovehunter, nebo lze zaznamenat jednu z nejlepších chvilek švýcarského kvítku KROKUS - Metal Rendez-Vous, udatně spěchajícího k metalu. Skomírající BLACK SABBATH stihnuli ještě udělat ze slávy ústupovou desku Technical Ecstasy, na druhé straně Atlantiku vzniká dle některých encyklopedistů úplně první prog metalová nahrávka všech dob LEGEND - Fröm The Fjörds, dneska ale úplně neznámá věc, kterou zmiňuji především kvůli edukaci. Hlavně, pořád se něco děje, kola dějin se nepřestávají otáčet. K světu se mají anti akademičtí UNIVERS ZERO a vydávají temnokněžné album Heresie, ne nepodobné avantgardní moderní klasické hudbě, jejich souputníci ART ZOYD flákli Musique Pour L'Odyssée, což je taky pěkný brutus. Zappovi vychází trojdílná Joe's Garage plus Sheik Yerbouti a Orchestral Favorites, i jedna starší nahrávka, kterou do té doby musel sušit v archivu, tedy Sleep Dirt, ten chlap se prostě nezastavil. Kdyby to někomu bylo pořád málo, tak ABBA vydávají Voulez-Vous…
Ve výčtu úmyslně opomíjím tehdejší trendy hvězdy, neb po nich dnes neštěkne ani pes. Některé z nich zdánlivě přízvisko rock mohly evokovat, ale ukázalo se, že to byl jen klam a mam, šálivý a prchlivý. Spousta jmen z té doby je dnes po právu vnímána jako krátkodobý exces. Ačkoli to byl jen mžik, tak fik a šmik, celé hudební dění se rázem z ladného letu zřítilo do strmé vývrtky až na samé dno, a trvalo hezkých pár let, než se z něj začalo vyhrabávat. Svět potom už však nikdy nebyl jako před tím velkým švihem šitu.
Končila nejen jedna hudební epocha, na prahu svého konce stáli i LED ZEPPELIN. Jakoby to na soundu In Through The Out Door bylo znát. Atmosféra skladeb je tíživá až znavená, a nic na tom nemění ani dva hejsavé kousky. Cítím v nich syrovinu, a spíše než schopnost dělat si ze sebe legraci pociťuji, že se tu věci berou na lehkou váhu. Světem vládne punk, LED ZEPPELIN hrají kabaretní songy, které prokládají reminiscencemi na závažná témata. Těmi oplývají (v hudební formě, nemám na mysli text) především tři monstra. Hned úvodní In The Evening je mentálním odkazem jiných kompozic, co nesou vábivá poselství, mám na mysli především Achilles Last Stand. Bzučivě dudáckými klávesami hnaná, neučesaná a neuspořádaná Carouselambra, nejdelší skladba na albu, hodně řeže, hodně pálí, a také umetá cestu tam, kam se posléze vydal Maestro Plant sólově. Třetí ze zmiňovaných je I’m Gonna Crawl, která i pro určitý kontrast mezi intrem a vlastním patetickým tělem songu na mne působí jako dekonstruovaná Tea For One. Je až drásavě surová a jako rozlučka se studiovou tvorbou zanechává hodně šrámů. Jako když zdrháš ze zahrady rajských rozkoší, a při přelézání plotu zjistíš, že na jeho vrcholu jsou rozbité střepy a ostnatý drát. A za ním jen nevlídná cizí zem, co tě vůbec nevítá.
Poslech alba rozdrásává duši a nahlodává svědomí. Současně deska zve k dalším a dalším pokusům, je v tomhle jako bludný kořen, jenž po překročení nedá návratu. Jako film, který skončí špatně a ty se na něj s nadějí opakovaně díváš, i když víš, že zaznamenaný materiál se nijak nezmění. Hledáš vlastní smíření s tím špatným koncem, snad tam někde ve skrytu je. Nebo nejspíš není, ale pořád je to lepší, než pasivní rezignace. Každá snaha o legraci působí dosti křečovitě, nepřichází uvolnění a oddech, člověk si jen říká, co to jako mělo bejt. Kousky South Bound Saurez a Hot Dog jsou přesně takové. Nebo latina Fool In The Rain je něco jako „Samba In The Rain“ a vždycky mi dá vzpomenout na Teakbois od projektu ANDERSON, BRUFORD, WAKEMAN, HOWE. Hlupákovi prší za límec, a on si karnevalově trsá. All Of My Love není smutná, ale hlavně smířeně melancholická. I’m Gonna Crawl má v sobě rvavý vzdor a stísněnost z odcházení. Hasta la vista, baby! Hej babi, ty už spíš?
Je to velmi působivá, místy žhnoucí, místy zábavná, místy až rozverná deska, zároveň však vyznívá jako bezstarostný tanec nad propastí, z něhož mrazí. Stačí jeden chybný krok a bude konec. Jenže, na to nikdo nemyslí, lid se chce bavit. V představách mi vyvstává scéna šálivého pištce, co vede obyvatele města Hameln do záhuby. Pocit marnosti v jejich křepčení je podoben pocitům z poslechu této desky. Všichni jdou dál, ale jsou to vlastně již jen stíny bez života. Bez života, šťávy a energie místy vyznívá i In Through The Out Door. Vnitřně se rozkládající soubor ještě naposledy dal dohromady sbírku velice slušných, místy skvělých skladeb. Jako celek album způsobuje rozkolísané pocity a je první, kterému nemohu dát plný počet, jakkoli bych si to přál. Ale je to rozhodně deska, kterou si kdykoli rád pustím. Protože mne přitahuje, moji duši, mé svědomí, a pokaždé v ní něco hledám. Zda nacházím, či nenacházím, není podstatné, hlavní je ten příběh. A ten si užívám přesně na 4,49 olověných hvězd na klopě vzducholovem protřelého větroplavce.
Poslech byl proveden z CD této edice - Japan 1986 Swan Song 2XD-423, dynamický rozsah DR14
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Demon / Taking the World by Storm (1989)
V rámci dovolené jsem si vytáhl tuhle úžasnou skupinu a dle mého soudu jedno z jejich tří nejlepších alb. První dvě desky, zvlášť Unexpected Ghost, to je fantastická metalová nálož a tohle album na ně (po poněkud rozpačitých úkrocích) skvěle navazuje. Už parádním nástupem Commercial Dynamite se deska bleskově rozjíždí. Mám favoritem je pecka The Life Brigade, ta rozhodně patří do zlatého fondu Demon. Po ní se přiměřeně zvolní v dlouhé Remembrance Day (A Song for Peace) , ovšem pak už to jede až do jedenáctiminutové Time Has Come.
Poměrně nedávno jsme si ji pouštěli s již bohužel předčasně zesnulým kamarádem a říkali jsme si, proč sakra s takovou hudbou nejsou na výsluní jako třeba Judas Priest, Iron Maiden... hodnocení je pro mě jasná volba.
» ostatní recenze alba Demon - Taking the World by Storm
» popis a diskografie skupiny Demon
Metallica / 72 Seasons (2023)
Je smutným faktem, že jen z prodeje fyzických nosičů ani ze streamingu skladeb dnes žádná velká (a vlastně ani malá) kapela nepřežije. Pokud má muzika její tvůrce živit, musejí si čas od času své fanoušky přijet "zkasírovat" osobně, a to nejlépe s mamutí koncertní show. Skupin, které v euroamerickém hudebním okruhu vyprodají "cokoli kdekoli", dnes není zas tak mnoho. Iron Maiden? Rammstein? Foo Fighters? A rozhodně taky Metallica.
Zatím poslední její deska 72 Seasons okolo mě před dvěma lety jen prolétla. Singl Lux Æterna mě bavil, ale do zbytku té nálože jsem se nedokázal vpravit - více než hodina a čtvrt takto intenzivní muziky je obvykle nad mé posluchačské síly. V posledních týdnech jsem si ji ale začal dávkovat po troškách a postupně jsem si k jednotlivým skladbám našel vztah.
Hned na první dobrou je mi velmi sympatické, jak kapela nešetřila s riffy. V jedné jediné skladbě je jich často tolik, že hravě utáhnou i šesti- či ještě víceminutové stopáže. Ty nejšťavnatější z nich přitom Hetfield a spol. "schovali" do slok a dalších méně exponovaných momentů. Kvartet pořád dokáže pořádně prásknout do koní, jak ukazuje například v titulní skladbě 72 Seasons nebo ve zmíněném singlu Lux Æterna, ale celá deska na thrashových divočinách v žádném případě nestojí. Naopak mám při jejím poslechu v mnoha případech spíš pocit, že poslouchám nějaké "zapomenuté" album Motörhead nebo dokonce Deep Purple.
Zejména ten druhý příklad stojí za vysvětlení - v hlubinách skladby Screaming Suicide se totiž skrývá až podezřele fanfarónské kytarové sólo, které už jsem zaručeně někdy slyšel. Stálo to trošku namáhání mozkových závitů, ale pátrání nakonec neslo úspěch - Kirk Hammet v onom místě notu po notě zopakoval motiv, který o půlstoletí dříve v divočině Speed King použil Ritchie Blackmore. Za mě sympatická úklona - a ještě sympatičtější by mi byla, kdyby za ni Ritchiemu někdo přiznal spoluautorství.
Asi se sluší vyjmenovat i nějaké oblíbené skladby. Kromě těch už zmíněných mě hodně bere třeba rachotící riffmajsteřina Shadows Follow, pochodová pecka If Darkness Had a Son, staccatová syrovost Chasing Light nebo závěrečný záchvěv Inamorata (v něm jediném bych sám za sebe krátil, jedenáct minut už testuje limity mé trpělivosti). Celkově ale u žádné z albových položek pozornost neztrácím, což je z mé strany směrem k Metallice vcelku výrazný kompliment.
Z mého pohledu tentokrát Hetfield a spol. nahráli sice thrashem velkoryse kořeněnou, ale v základech hardrockovou desku, se kterou si slušně rozumím. Skoro jsem se až přistihl, že bych si některé z nových skladeb rád vychutnal i naživo - možná budou pro Larse na koncertech hratelnější než šílenosti typu Battery či Fight Fire with Fire. Desce 72 Seasons tedy za mě patří palec nahoru - když už nic jiného, je fajn, že přes v úvodu zmíněné aspoň některým služebně starším kapelám stojí za to dávat si s novou muzikou takovou práci.
» ostatní recenze alba Metallica - 72 Seasons
» popis a diskografie skupiny Metallica