Naposledy přidané recenze
Marillion / Brave (1994)
| 04.10.2023 | V roce 1994 mi bylo šestnáct a prvním albem, které jsem od Marillion slyšela... bylo Script for a Jester's Tear. To mě dostalo. Brave ale muselo přijít velmi záhy poté. Se samozřejmostí, která nijak samozřejmá není, jak se stále znovu přesvědčuji, jsem přijala obě tváře a podoby této skupiny, jež patří k mým nejoblíbenějším a srdcovým.
Brave mám velmi ráda. Je pro mě jedním z mostů mezi minulostí a přítomností, deskou, kterou znám "odjakživa", poslouchám ji dodnes a nikdy jen tak. Vyžaduje plný ponor. Což neznamená nutně plnou pozornost - nejlíp mi obvykle sedne, když se cítím unavená světem, lehce okoralá a ožvýkaná. Pak její temné spodní proudy nestahují ke dnu, ale vycházejí vstříc, očišťují a naplňují. Není to nakonec tolik depresivní deska. A není to příběh sebevraždy - naopak, album je o dívce, která neskočila.
Zmatená a nekomunikující byla z mostu, kde stála, převezena na policejní stanici. Odmítla cokoli o sobě prozradit, takže se její podobizna dostala do médií. Steve Hogarth si na tento mikropříběh vzpomněl, když Marillion hledali téma pro novou desku. Album pak vystavěli jako velkolepou fresku volně propojených tematických výjevů, vzájemně propletených motivů a rozsáhlých hudebních ploch.
Velký podíl na finální podobě má producent Dave Meegan, který kapelu k nelibosti labelu povzbuzoval, aby se nespokojila s kompromisy, takže natáčení se vleklo přes sedm měsíců. Z toho první tři Marillion strávili na zámku ve Francii - v okolní krajině také natáčeli různé šplouchání a další zvuky, které se na albu objevují. Pod označením Dave Meegan mix je původní podoba alba dostupná i na streamovacích službách; já jsem ji našla jako součást čtyřhodinové Deluxe Edition, která zahrnuje také novější Wilsonův remix a živé provedení.
Sama skupina o Brave mluví jako o prvním albu, které tvořila opravdu společně. Materiál pro Season's End byl z velké části hotový ještě před Hogarthovým příchodem a při natáčení Holidays in Eden to ve studiu skřípalo natolik, že až příliš nadšeného krasopěvce, který byl připravený chrlit skladbu denně, hudebně hloubavější a zdrženlivější kolegové několikrát natvrdo poslali domů. Hitový charakter desky řadu stávajících fanoušků otrávil a tolik nových středněproudých zase nepřinesl, takže se kapela rozhodla změnit kurz.
Zde se sluší zmínit, že ani Brave nebylo trhákem hned při svém uvedení. EMI si původně představovala "rychle a syrově natočenou desku", a když už se to takhle zvrtlo, chtěla pro změnu z netradičního materiálu (jsme v době, kdy hitparádám začal kralovat britpop) vytřískat co nejvíc tím, že před uvedením alba v londýnském planetáriu pokoutně šířila fámy, že půjde o představení dlouho očekávané novinky Pink Floyd, aby si zajistila co největší účast médií. V žebříčcích Brave výrazněji nezabodovalo a kapela vzpomíná, jak si fanoušci na koncertech viditelně oddechli, když po kompletním provedení desky přišly na řadu starší kousky. Pár let trvalo, než se Brave pevně usadilo na hudebním nebi.
Patří tam především pro velkorysost, s jakou nakládá s prostorem. Aniž bych kdy viděla stejnojmenný film (vyjma snad několika klipů na YouTube), mám při poslechu dojem práce s velkým celkem, postupného přibližování a zaostřování scény velkoměsta, přepůleného horizontálou neodbytně plynoucí řeky, s níž se protíná vertikála jednoho lidského osudu.
Nástrojové vstupy jsou velmi přesně promyšlené a v podstatě zdrženlivé, budování atmosféry a nálady dostalo přednost před exhibicí. Průběžně probublávající rytmy a melodie jen na několika místech zhutní natolik, že vytryskne plný proud, a Steve Hogarth zpívá při vší emotivnosti vlastně docela uvolněným, otevřeným hlasem. Jedním z vrcholů alba je pro mě The Hollow Man, v němž vynesl svůj největší trumf: schopnost vypovídat maximálně upřímně o věcech, za které by se většina lidí tak trochu styděla.
Brave není černobílým tiskem o střetu zlého světa a čisté duše. Je mnohem složitější, jemněji odstíněné. V pocitově autobiografické The Hollow Man Hogarth zpívá o tom, že sám na sobě pozoruje, jak se stává jedním z těch tupých, na pozlátko zaměřených, vnitřně odcizených a duševně skomírajících lidí. A v titulní skladbě je bytostně vykolejená dívka, která nechápe svět, umístěná do nitra každého z nás. Všichni v sobě máme kousek obojího. Most není žádná výška pro někoho, kdo spadl z Měsíce, zpívá se na konci předposlední skladby.
Závěrečná Made Again je trochu oříšek. Ve filmu chybí, tam se příběh rozplývá do neurčita. Na albu píseň, jejíž melodii Steve Rothery složil pro svou novorozenou dceru, hovoří o procitnutí z iluzí, lákavých i zlých. O pohledu na svět umytý deštěm, s jasnou hlavou a nezakaleným zrakem. Protože tragédie žití není jen v tom, že jsme nepochopili kličky a manipulace mocných, je i v tom, že nejsme schopni přijmout jeho zázraky. Druhá Living with a Big Lie je o obojím. Nikdy jsem to nepřekonal, jenom jsem si zvykl.
Nikdy si asi úplně nezvyknu na nádheru téhle desky. Když potřebuju smýt ze sebe špínu světa i vlastní bláhovosti, vždycky je tady. Steve Rothery mi svými strunami lépe než drátěnkou odstraní ze srdce připáleniny a Steve Hogarth pozorně povytahuje třísky, které se zaryly na duši. Klávesy Marka Kellyho tvoří pro tuto delikátní operaci pevnou zástěnu a rytmická sekce celému procesu udává krok. Zarůžovělá místa potom trochu pálí a štípou, ale člověk aspoň ví, že žije, znovuzrozený.
Fakt musím říkat, kolik dám hvězdiček?
» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion
Whitesnake / Slide It In (1984)
| 03.10.2023 | Tuto recenzi, na poslední album se starým hadím logem, jsem psal nadvakrát. Mezitím jsem na měsíc hibernoval a teď vidím, že text působí poněkud schizofrenně. Nu což, taková jest krutá realita. Alespoň jsem díky tomu měl možnost slyšet inkriminované “alebum”, to vám tedy řeknu úplně přesně, fakt mockrát. Možná i víckrát…
Proces “vytrácení se” probíhající na přechozích albech WHITESNAKE se dostal až na takovou úroveň, že jeho další pokračování by kapelu vedlo blízko hudebního vyhynutí. Původně žhavě zářící jiskrnná hardrocková dravost se rozdrobila do šedohnědých rozměklých žmolků, kterými bylo naplněno album Saints & Sinners. Nevábná polévka, co se dá jíst jen z nouze a hladu, ovšem nikoli s chutí. Tuctová práce rytmiky, otravné opakování nezajímavých refrénů, pohaslé hlasy kytar i vokalisty samotného, to způsobilo, že se člověk musel obávat věcí příštích. Vztahy v kapele také nestály za nic, WHITESNAKE byli sice vždy vlastně sólo projekt, ale i jeho kvality závisí na výběru a fungování jednotlivých členů.
Nebudeme si dělat iluze, že WHITESNAKE jsou něco jiného, než komerční rockový projekt, který je stylizován do tvrdšího zvuku a současně se snaží být přitažlivě melodický, stavěný na refrénech tak, aby zaujal široké spektrum publika. Tato charakteristika má svoje světlé i stinné stránky. Úporná snaha o hit vede leckdy až ke kolovrátkovitosti a plytkosti. Navíc, pokud se prvoplánový hit nedostaví, zůstává jen málo, co by mohlo náročnějšího posluchače zaujmout. Jenže tento exotický druh uživatele není cílovou skupinou, tak nač se s tím lámat. Hardrock je začátkem 80. let dávno věc showbusinessu, co platilo v sedmdesátkách, tedy nějaká hudební revolta a provokace vycházející z řádně osoleného kytarového blues rocku, dávno není pravda. Vytáčet konzervativce měl epizodní punk, a včíl je to doména metalu. Naštěstí u Coverdale’s Boys ta komerční zarputilost přináší i ovoce. Dave měl jasno, kam se chce dostat, a šel si za tím. Nejenže dokázal vždy najít velice solidní spolu-muzikanty, ale i z hlediska producenta měl šťastnou ruku. Navíc jeho hlas, kdo tohle má..?
Proběhlo menší personální zemětřesení, zdálo by se, že už asi nebylo co ztratit. I když, takhle to vypadá jen z dnešního pohledu, Saints & Sinners si alespoň v UK hitparádách nevedlo špatně. Co se dá vyčíst z různých zdrojů, více než hudební ambice, či nějaká nespokojenost s hudebním materiálem, byly důvodem ke změně dvě jiné věci. Za prvé, muzikanti chtěli sami odejít. Částečně do lukrativnějších hudebních projektů (Paice odešel už před nahráváním desky do obnovených DEEP PURPLE, Jon Lord také, ale až po provedení nahrávek), částečně proto, že přes neustálé koncertování a desky v hitparádách, na tom nebyli zas nějak výrazně finančně dobře. Prostě, lidé odcházejí. A za druhé, zřejmě zásadním důvodem bylo, že se Coverdale rozhodl udělat všechno pro získání amerického trhu, který měl obrovský potenciál. Charakter tvorby WHITESNAKE byl pro něj jako stvořený, jen jej řádně dochutit. Koření pro zvýšení atraktivností chutí mělo mít dvě základní ingredience – nového bubeníka Cozy Powella a producenta Eddie Kramera. To se psala zhruba polovina roku 1983.
Jenže do konce roku se událo pár dalších kotrmelců. Ani Cozy, ani Eddie si se zbytkem skupiny moc nesedli. Odešel Neil Murray a na basu ho nahradil Powellův kamarád Colin Hodgkinson (ex Alexis KORNER, BACK DOOR). V této sestavě probíhá nahrávání jednotlivých stop pro nové album. Záhy se ukázalo, že ani Kramer není pro správný zvuk kapely ten pravý a po vydání singlu Guilty Of Love (1983) byl nahrazen navrátivším se Birchem. Ten provedl dokončení mixu celého alba Slide It In a jeho evropské vydání šlo mezi publikum v lednu 1984. Mezitím, na podzim 1983, odešel ze skupiny kytarista Micky Moody, tedy poslední zbývající zakládající člen, kromě frontmana, samozřejmě. Moody měl výhrady ke způsobu hry Powella a Hodgkinsona, tvrdil, že nerespektují dosavadní styl WHITESNAKE. A tak ho Coverdale, během společného koncertního miniturné s THIN LIZZY, vyměnil za Johna Sykese. Poslední vystoupení s Moodym se konalo v říjnu 1983. Vzápětí po příchodu Sykese se vrací Murray, basista Colin Hodgkinson pokračuje na své pouti různými hudebními tělesy, z nich musím zmínit alespoň tato jména – Mick JAGGER, Jan HAMMER, Spencer DAVIS GROUP, Jon LORD, dnes působí v současné inkarnaci TEN YEARS AFTER.
Nebylo toho dost. Brzy přišly další (instru)mentální oškolobrty. Zvuk britského alba se nelíbil americkému vydavatelství Geffen Records, s nímž měli Coverdaleovci smlouvu pro vydání v USA a okolí. V ten moment Dave ukázal, oč mu opravdu jde. Prohlásil, že ani jemu se zvuk evropské edice nelíbí, a co by pro americké pudlíky neudělal, nahraje tedy desku znovu. Lépeji, vstřícněji, líbivěji, efektněji, dolarověji. I učinil tak. Vylepšit zvuk dostal za úkol nový šéf mixu Keith Olsen, dodnes ověnčený mnoha desítkami zlatých, platinových a multi-platinových desek za produkci spousty komerčně mega-úspěšných interpretů hudebního byznysu. V prvních třech měsících roku 1984 se tedy nahrávají americké party alba Slide It In. John Sykes a Neil Murray točí úplně nové stopy místo svých předchůdců, Jon Lord “opravuje” svoje vlastní, aby pak v dubnu 1984 zmizel do DEEP PURPLE. Mel Galley, druhý kytarista a znamenitý zpěvák, který se výraznou měrou podílel na doprovodných sborech, byl poslední obětí personálních změn. Také si znovu nahrál/nazpíval to svoje pro USA, a s kapelou se rozloučil definitivně v polovině roku 1984.
Celé to tak podrobně zmiňuji, aby bylo jasno, co se kolem nahrávání a vydání alba dělo, jaké byly záměry, úmysly, v jakém cirkuse a kolotoči se události odehrávaly. Americká verze LP vychází půl roku po evropské. US mix vyšel také 21. prosince 1984 v Japonsku, a stejný US mix vyšel ještě téhož roku i v UK jako Slide It In (Special U.S. Re-Mix Version). Jde o první album skupiny, které vychází na formátu CD současně s jeho vydáním na LP a kazetách. Ale pozor, aby toho nebylo dost, japonská verze CD je obdařena pre-emphasis, takže si ji dnes musíte ošetřit de-emfází, aby vám nabroušené výšky neuřízly hlavu. Nebo vinyl rip, ideálně. Moje recenze vychází z poslechu původního UK provedení, tedy z původního mixu Martina Birche, který mi připadá natolik výtečný, že neprahnu po tom, abych slyšel americkou verzi. Pokud náhodou někdo touží po srovnání, nemohu sloužiti. Mimo jiné také proto, že jediný exemplář US mixu, který mám dostupný (UICY-93462, Japan SHM-CD 2008), je komprimovaný do DR6, což je natolik odpudivé, že se s tím nehodlám špinit.
Tož, a jak je na tom hudba? Jestlipak se konečně zadařilo? Na to, abys mohl mít rád WHITESNAKE, potřebuješ mít v oblibě hard rock jako způsob hudebního vyjádření. Bez toho to nepůjde. Hledat právě u těchto chlapíků jiné zážitky dost dobře nelze, a vyjma občasných pokusů na raných albech, neuhnuli Coverdaleovci z přímočaré tvrdoskalní linie ani o inch. Zato v oblasti pravověrného hard rocku 80. let lze mít na Bílého hada ty nejvyšší nároky, neboť disponují všemi předpoklady, aby je splnili. Mají vynikající a skvělou technikou oplývající kytaristy, zkušené klávesisty, excelentní bubeníky i baskytaristy, a v neposlední řadě hlas mocné síly páně Coveredalea. Takže, GO!
Půlminutové klávesové intro, a pak do toho začne Powell řezat jako na powel. Z toho momentu je jasné, že to bude jízda. Muzika napumpovaná energií žene posluchače jako stádo oveček před sebou za doprovodu švihanců kláves, štěkotu basy a kytar, a vytí hladového vlčího vokálu. První skladba Gambler je natolik monstrózní, že ji dávám několikrát po sobě. Po dlouhých letech strádání dostal náruživý vyznavač muziky pořádnou dávku, a nemůže se nabažit. Tyvoletojenářez! Nabroušená a sžíravá hardrocková skladba, ty sóla, ta naléhavost, ten bzučivý proud emocí, napětí jako na pokraji exploze. Po tomhle jsem toužil, a věděl, že to dostanu, neboť Slide It In je stálice v mé poslechové frontě. Stejně mě to vždycky uzemní, takový příval ryzího nářezu člověku podrazí nohy a proud ho smete s sebou. Druhá skladba, titulní, totéž, třetí skladba trochu zamyšlenější, ale jízda pokračuje. Skočná muzika s refrény jako pro skandování na stadionu. Co chtít víc? Jedině, ještě víc!
Olbřímí a obdivuhodný je podíl Cozy Powella. Jasně, dostal do ruky dobrý materiál, ovšem co z něj dokázal udělat, to je dechberoucí. Posunul hudební výraz alba o několik úrovní výše, vyždímal do celkového soundu až metalové rytmy, kdy i v nejmelodičtějších pasážích cítíš, jak se země chvěje, a nevíš odkud se ta provalená přehrada kamení přiřítí. Naprosto zásadní bubenický počin, tvrdý, přesný, sebevědomý. Jako kdyby cesta přešla z rozdroleného štěrkopísku do podkladu z tvrdé skály, co dává pevnou půdu pod nohama. Jako by ji místo soch uplácaných z bláta začaly lemovat žulové skulptury, vztyčeny v hrdé kráse. Konečně je možno obdivovat se konkrétním tvarům, co vystoupily z mlhy, kde jsme je předtím dlouho tušili. Konečně je možno si na muziku sáhnout. Mazec!
Silně mi obzvláště kytarová práce na nahrávce připomíná desku AC/DC – Highway To Hell (1979). Hlavně ve skladbách Slide It In a Give Me More Time jsou Angus i Malcolm přítomni takřka holograficky. Řezavý a hutný zvuk, ohýbaný do melodií, sled znepokojivých riffů, co kurňa od muziky můžu ještě dostat? Jsou na desce taková místa, na která se těším vždy a znovu, opakovaně, nikdy nemám dost. Od skladby Love Ain’t No Stranger bych čekal, že to bude balada, ale ani zde kapela nesleví z tvrdosti. Opět zdůrazním roli Powella, ve srovnání s bubnováním na předchozím albu je jeho razance a nekompromisnost přímo povznášející. Na minulé desce bubnoval Ian Paice, tomu se ani nechce věřit, jak dokázal hrát připrcle…
Nejmonstróznější vál na celé desce, a jeden z nej, co hardrockové muzice znám, je Slow An’ Easy. Nehledě na debilní název, v těch měl Coverdale stále zálibu, je to masakr. Zdánlivě roztleskávací stadiónový hit, avšak ohromně atavisticky rafinovaně vystavěný. Konstrukce skladby je z vyleštěné slonoviny, co se na ocelových pilířích vypíná až nad nebesa, a tebe tam vynáší také. Další skladba, co si ji pouštím několikrát po sobě, a doslova si každou její melodickou, harmonickou a rytmickou vrstvu, každý brejk, akord, výkřik, labužnicky vychutnávám. Tohle nosil Coverdale celou dobu někde v kapse, a nás krmil takovými srágorami, ble. No, nakonec nejlepší žraso vytáhnul v ten pravý okamžik.
Doslova rozmlsán šesti dokonalými skladbami se nenasytně natahuji po dalších, abych zjistil, že deska mohla skončit, neboť dál je už jen povycpávaná, aby naplnila požadovanou délku. Ne, že by šlo o nějaký průšvih, naprosto ne, skladby jsou i nadále velice solidní, ale ztratily kouzlo monumentálních a velikolepých songů, přešly do rutinní refrénovitosti. Dobře udělané, vkusně ozdobené (například v All Or Nothing je parádní Lordovo sólo), ale jaksi postrádající ten WAU efekt. V kontrastu s těmi předchozími jsou trošku nasírající, neboť a protože je to o stupeň níž. Přitom dílčí komponenty mají velice solidní, vlastně to kazí hlavně ty banální až stupidní refrény.
Ještě jedna zajímavost. Na desce není žádná sladká balada. U dvou skladeb bych byl ochoten připustit, že jsou zamyšlenější, že tvoří mírný meandr v jinak rychlém spádu hudebního toku, avšak o žádné výrazné zpomalení se nejedná. Jestli zrovna s tímhle chtěl Coverdale dobýt Ameriku, byla to odvaha. Tím více obdivuhodná, že se mu to tentokrát povedlo. Mne spíše těší skutečnost, že se had vymotal z prachu a je zase pěkně vysoko, na výsluní. Deska Slide It In je sázka na jistotu, když si chci užít nekomplikovaný hardrock, který je našlapaný kvalitním materiálem. S těžkým srdcem zaokrouhluji na 4, protože těch několik kompromisních písní tady je. Ale jako celek excelentní emocionální nářez!
P.S.
Dobře, zvědavost mi nedala a sehnal jsem si remasterem nepodělané provedení pro Američany. Slide It In (US mix) (DR12 US 1stPress Geffen DIDX 001800 4018-2) je v celkové stopáži asi o 12 sekund delší, avšak jednotlivé skladby se vzájemně liší délkou času do plusu i mínusu. Největší rozdíl je v tracku Hungry For Love, který je pro USA o půl minuty kratší. Skladby jsou v úplně zpřeházeném pořadí proti UK verzi, ve vlastních kompozicích jsou některé věci jinak, liší se občas nástupy, sem tam něco chybí, jinde je zase něco přidáno, ale jde spíše o drobnosti. No, a zvuk je znatelně jiný. Neřeším, jestli lepší, nebo horší, avšak při bezprostředním srovnání ty rozdíly poměrně vyniknou.
Především, US verze má užší levopravý prostor, všechny nástroje jsou víc v jednolité zvukové kouli. UK verze je širší, separovanější, uvolněnější, poslouchá se mi lépe. Je to zvláštní, protože výhrady ke zvuku evropského vydání tehdy byly, že má plochý zvuk. Za sebe tvrdím, že v placatosti soundu vévodí US mix. Má všechno víc uprostřed, méně basů, bicí méně bouchají, více vystrčený zpěv. Je jako z mono rádia, kterému nehrají basy, všechno má posazeno do středu frekvenčního rozsahu. Asi americký model efektního poslechu. Plasticita zvuku UK vydání je skvělá. Žít se dá ovšem s oběma verzemi, nejde o žádné katastrofické rozdíly. Hlavně si nepořizujte remastery po roce 1998, tam se vydavatelům podařilo provést jedny z nejhrůzostrašnějších dynamických deformací historie, což platí pro celou tvorbu, nikoli jen pro tento titul. Destruktivní prasozvukový trend dále kulminoval, ale to předbíhám…
4 a půl 🙂
Japan 1st issue 1984 CD Geffen 35DP 118
Dynamic range – DR14 (de-emphasis)
Total 40:28
» ostatní recenze alba Whitesnake - Slide It In
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Soft Machine / Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981 (2011)
Nie som veľký fanúšik fusion. Preto ma potešilo, keď Esoteric Recordings vypustilo do sveta album Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981, výberovku kapely Soft Machine.
Dva disky ponúkajú chronologický výsek z albumov Bundles (1975), Softs (1976), Alive And Well, Recorded In Paris (1978) a Land Of Cockayne (1981). To mi nesmierne vyhovuje, pretože free jazzové plochy z albumov prvej polovice 70. rokov ma absolútne odpudzujú. Tieto neskoršie som preto nikdy nijako zvlášť nesledoval. Ale robil som chybu!
Už úvodná skladba Hazard Profile Part One je neuveriteľne zrockovatelá smršť, Holdsworth je neskutočný gitarista! Od skladby The Tale Of Taliesin sa gitary chopil John Etheridge a je to rovnako diabolský gitarista, jeden z najtechnickejších, ktorých som kedy videl hrať naživo. Koncert Soft Machine v Múzeu obchodu v Bratislave 17.9.2018 patrí k mojim najúžasnejším zážitkom. A nie len preto, že s nimi bubnoval nedávno zosnulý velikán John Marshall. Bol to posledný koncert, na ktorom sme boli spolu s otcom. Nečudo, že ma baví aj veľká časť koncertného albumu Alive And Well, Recorded In Paris. Je tu celých deväť skladieb z jedenástich! Plus dve koncertné rarity K’s Riff a Song Of Aeolus. Posledný album Land Of Cockayne je hudobne najmenej pôsobivý, ale zasa tu hrá na basu môj obľúbenec Jack Bruce, takže som ochotný si ho užiť.
Esoteric Recordings vydali tradične zvukovo skvelé nosiče, nechýba podrobný a popisný booklet, skrátka, je to chuťovka! Tento výber počúvam pomerne často, z oblasti fusion mi je azda najbližší (a že mám tých výberov z tohto žánru viacero). Aj preto dám plný počet hviezd, ide o môj obľúbený počin.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Tales Of Taliesin – The EMI Years Anthology 1975-1981
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Cobham, Billy / Picture This (1987)
Hudebníci-skladatelé z rytmické sekce si mohou vybírat, jak jejich alba budou znít. Chci poukázat na fakt, že tito muzikanti-skladatelé nejsou vázáni tak přílišně svými nástroji, jako třeba kytaristi, klávesáci nebo dechaři. Pointa je ta, že třeba Billy Cobham /kdykoliv bude chtít/ nahraje desku bez kytar. A to si kytarista - třeba jako Mike Stern nemůže dovolit. Kytarová alba budou pořád kytarová, klávesová budou klávesová, ale bubeníci a basáci si můžou zvolit, jakou cestou se dané album bude ubírat. Mají velké prostory pracovat s materiálem a těmi nástroji, co je zrovna napadnou.
Klasický příklad je tohle album. Picture This je na svoji dobu moderní deska a má opět skvělou atmosféru, jako alba před - Warning a Powerplay. Hned z kraje poslechu se zdá, že návaznost na alba před je daná, ale při podrobnějším poslechu je jasné, že na celé desce nehrají žádné kytary. Byly nahrazeny dechovými nástroji. Billy se vydal vydat bezkytarové album. Proč ne?
Picture This navazuje zvukově i atmosférou přímo na album před - Powerplay. Jelikož obě alba jsou silně klávesová a některé dechové nástroje zní podobné jako jejich černobílí kamarádi, tak Picture This se od Powerplay zas tak moc nevzdálilo. Ale přece - velká změna je saxofon a flugehorn, piáno, kontrabas. Billy ubral místy na synthy a přidal něco akustiky. Tohle album ve stylizaci modrého nebe s bílými mraky a s Billym, sedícím jako v obraze, držícím paličky na bicí obarvené jako štětce na malování, přesně vystihuje podstatu nahrávky - hudební výtvarka /zadní strana/.
Album navazuje na krasojízdu předešlých dvou titulů z roku 1985 a 1986. Není nijak zásadní a ani nijak nepropadá oproti předešlým dvěma titulům. Jede si dál v zaběhnuté lajné s menšími produkčními rozdíly. Jako kdysi jsem dal ****z***** nebudu nic měnit ani teď.
» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Picture This
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy
Whitesnake / Saints & Sinners (1982)
| 27.09.2023 | To, co minule vyloučil zrezivělými trubkami výrobní systém soukromého podniku WHITESNAKE, se obvykle vyhazuje na skládku nebezpečných chemikálií. No, přežili jsme to. Wajtsnejci taky, a jali se plodit dalšího mrzáka. Ventil pro vypouštění břečky se možná snažili uzavřít, ale ňák se to nepodařilo. Už během nahrávání tohoto ještě slabšího pokračovatele slabé desky Come An’ Get It se kapela začala rozpadat. Coverdale ji však nakonec nějak z nouze slátal dohromady, a humusoidní kaši doklohnil. Jak to mohlo dopadnout? Blebě.
Zvuk je jakýsi tvrdší. To není špatné. Obsah je místy slabý, jinými místy cosi jako nápad občas zabublá, ale k čemu to je, když je vždy spolehlivě zabit nekonečným opakováním nějaké shitoidní fráze. Je to divný, neboť opravdu tu potenciál byl, a to dokázal Coverdale později zúročit, ale teď je provedení zoufalé. Opět, po kdovíkolikáté se ukazuje, že spičkové hudební výkony jsou na nic, když omílají šrot. Mrtvolný biohumus na této desce je toho důkazem, nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě.
Jestli bylo minule spousta věcí debilních, tady se prostě zopakovaly. Název desky, potřetí stejně. Něco An’ něco, kterýžto škyt na desce ještě čtyřikrát zopakovali. Kam na tohle chodili, pod okna ústavu s koktavými dementy? Ty opakované refrény jsou fakt vražda. Spolehlivě umrtví jakýkoli náznak hudebnosti. Rozhrkaná kára drkotá z kopečka, a nemůžu se dočkat, až se v nejbližší zatáčce řinčivě vyklopí. Nechat ležet ve škarpě, nezvedat, nesbírat, nekřísit.
Asi byli unavení a přetažení. Asi nešel mlejnek na prachy zastavit. Stejně byli v dluzích. Stejně se potom rozpadli. Vyznění této desky je jako vrzání rozbitýho stroje. Nedá se poslouchat. Je to polámaný, Dejve!
Vrzy, vrzy..
Japan 1987 CD Polydor P33P-25052
Dynamic range – DR13
Total 39:21
» ostatní recenze alba Whitesnake - Saints & Sinners
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Winter, Johnny / Johnny Winter (1969)
Diskografia Johnnyho Wintera sa v počiatkoch javí ako neriadený chaos. Posúďte sami.
Po sérii singlov od roka 1959 sa v roku 1968 zjavil prvý album nesúci názov Progressive Blues Experiment. V roku 1969 sa Winter dohodol s Columbia Records a marketingový ťah s „debutom“ bluesovej hviezdy viedol k tomu, že začali jeho diskografiu počítať odznova, minulosť bola zabudnutá. V polovici apríla vyšiel album Johnny Winter a v novembri druhý album Second Winter. Zároveň v tom mesiaci aj Buddah Records vydalo album First Winter s prvými singlami, ktorý mal na jeho úspechu parazitovať. Podobne v auguste 1969 vyšli tieto single aj na priznanej kompilácii The Johnny Winter Story. Tým sa našťastie obdobie chaosu skončilo, odvtedy je Winterova produkcia pekne chronologická. Inak, Winter vystúpil aj na legendárnom Woodstocku.
Poďme sa spolu pozrieť na jeho majstrovský „debut“ na značke Columbia, album nazvaný Johnny Winter.
Zostavu tvorila osvedčená trojica Winter, John Turner a Tommy Shannon, s ktorou nahral už Progressive Blues Experiment. Doplnil ich kopou hostí, speváčiek, dychárov a pod., na albume hral napríklad jeho brat Edgar Winter, harmonikár Walter “Shakey” Horton a na basu v jednej skladbe aj slávny Willie Dixon. Z deviatich skladieb sú len tri autorské.
Už od prvej skladby I'm Yours & I'm Hers je jasné, že texaský tvrdý bluesový základ má Winter v malíčku (a aj ostatných prstoch na rukách). A je jedno, či ide o ostré elektrifikované, priam rockové rinčanie (Good Morning Little School Girl) alebo akustické slejdovanie (Dallas). Ja mám takéto živelné hranie v obľube, považujem ho za presvedčivejšie ako akékoľvek vedomé úsilie o mravné vyznenie. Americké blues je plné náboženstva, lásky, sexu, smútku, zbraní, chľastu i tabaku, a teda mu najviac sedí nemravné prostredie i výrazivo! Našťastie je Winter zjavom nielen výzorovo (bilel vlasy sú parádna imidžovka), ale najmä hudobne. Zo všetkých bluesrockových gitaristov ho mám najradšej, s výnimkou Roryho Gallaghera lepší po svete nechodil. Škoda, že som ho nikdy nevidel naživo. Kým jeho hudba buráca z reprákov, vo mne buráca duša. Nadšením!
Album sa stal hitom, v rebríčku Billboard sa umiestnil na 24. mieste (je to jeho tretí najúspešnejší komerčný album, lepšie sa umiestnila už len dvojica Still Alive And Well (1973, 22. miesto) a Step Back (2014, 17. miesto), a tak sa Johnny Winter mohol venovať tomu, čo mu išlo najlepšie. Gitarovej hre pre davy.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Johnny Winter
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / First Winter (1969)
Mávate občas chuť vypočuť si niečo, čo nezapadá do celkovej mozaiky vašich predstáv o nejakom interpretovi? Ak áno, First Winter (1969) je album práve pre vás.
Ono sa to moc nevie, ale Winter nahral v 60. rokoch viacero singlov psychedelického popu na pomedzí Beatles-Animals. A keď sa zrazu presadil prvými albumami v rokoch 1968-1969, povedalo si vydavateľstvo Buddah Records, že na ňom zarobí. A tak sa na pultoch zjavil tento mätúci album.
Obsahuje jedenásť skladieb, pričom pre nepripraveného poslucháča môžu znamenať šok. Gro tvoria šesťdesiatkové psychedelické skladby, pričom polovicu zložil samotný Winter! Najlepšie sú, samozrejme, bluesovky ako Leavin’ Blues alebo Parchment Farm, ale prekvapí aj jemná inštrumentálka Take A Chance Of My Love. Zato vokálne vrstvenia v Easy Lovin’ Girl sú pre mňa až absurdné. A ak by ma niekto presviedčal, že Birds Can’t Row Boats je utajená skladba Boba Dylana, vôbec by som sa nehádal. Akurát, že nie je. A je tu aj vianočná skladba Please Come Home For Christmas. Bizarné.
Ide o kuriozitu, nič viac. Kúpil som si ju z čírej zvedavosti a počúvam ju zriedkavo. Ale ako ukážka toho, že Winter nebol vždy bluesmanom, je to hodnotný príspevok do mojej zbierky.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - First Winter
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Whitesnake / Come An' Get It (1981)
S albem Come An’ Get It bojuji odjakživa, posledních pár týdnů docela intenzívně. Ne, ten boj se nedá vyhrát. Skladby jsou zde otupělé až zcela tupé. Počínaje debilně zopakovaným názvem, přes rádiově orientované pokusy o rychlohitovky, až po naprosto primitivní a odosobněné popěvky. Kouzlo prvních dvou alb zcela zmizelo. Víc jak polovina skladeb jsou jen opakované zhlouplé refrény na zteřelém podkladu. Jede ve stejných kulisách, akorát herci se nesoustředí, hudlají letargicky a opakují omšelé triky ze zvyku. To si říkám u třetí skladby. V půlce už docela trpím. Wine, Women An’ Song je strašlivá otravná prázdnota a nicota. A do konce desky je ještě tak daleko.
Ani nevím, konkrétně proč je to tak špatná deska. Proč je úplně vyčpělá, nanicovatá. Proč jim to nevěřím. Hraná radost, hraná rozvernost i patos, samé pózy, co v sobě nemají nic pod kůži zadírajícího se. Začíná mi ten materiál hudební inertností nebezpečně připomínat tu nejhorší část RUSH, která se taky nedá poslouchat. Profi výkony nic nezachraňují, jen dají ještě více vyznít té bídě a nuzotě. Úchylné opakování hlásky An’ v názvech písní, v titulech tří po sobě jdoucích alb, to je rodně hustej rap.
Když nechám desku dolézt až do konce, mohu jen vytvářet teorie. Jestli třeba někdo nedostal zadání – dáme ti tři chlapy z DEEP PURPLE, k tomu 3x hvězdné M (Marsden/Moody/Murray) ale nesmíš s nimi udělat jedinou slušnou písničku. Splněno na 100%. Šestice hudebníků špičkových kvalit, produkuje to celé opět Martin Birch, co chtít víc? Kde nic, tu nic, jen vyšumělý odvar. Tady není o čem psát. Všechno zní jako sebeparodie. Ztratil se recept na Muziku, tak slepě, hluše a blbě tápou. Tingl tangl druhé kategorie.
Japan 1987 CD Polydor P33P-25053
Dynamic range – DR13
Total 40:36
» ostatní recenze alba Whitesnake - Come An' Get It
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Mayall, John / Blues From Laurel Canyon (1968)
Zvuk přistávajícího letadla v úvodu VACATION, ohlašující přílet 33letého novice v oboru blues, Johna Mayalla, prvně na území jeho kolébky – USA, jmenovitě do LA. (Týž rok použili zvuk přistávajícího letadla Beatles v písni Back in U.S.S.R., o 2 roky později nechal Olympic rozjíždět vlak na svém Jedeme, jedeme. Stereo mělo ne moc dávno po zrodu.). Napjaté očekávání, na pozadí hammondek krásné kytarové solíčko. Ano, pro Mayalla to byla jeho první cesta vstříc přiblížení se místu vzniku svého kultu, kultu blues. A cesta muzikálně nesmírně krásná a radostná.
Hned druhá stopa WALKING ON SUNSET, vyjadřuje tu živočišnou radost, uvolněnost, se octnout na Sunset Boulevard. Zmiňuje tu muziku všude okolo, takové zástupy pěkných holek ještě nikdy předtím neviděl.
Vydal se kousek na za město, do části LA zvané Laurel Canyon. A najednou byl úplně sám, bylo to tak krásné, najednou ticho, jen to slunce, stromy, a reminiscence, že před 100 lety to tady muselo být úplně stejné. Myslím, že právě ta naprosto jednoduchá tichá, až učebnicová dvanáctka, kterou BLUES FROM LAUREL CANYON HOME je, ten okamžik asi skvěle zachycuje. Žádné bicí (později pak natočil bez bicáka i celé LP, skvělé U.S.A. Union). Tiché akustické piano a tichá elektrická kytara s basou. Ta formální jednoduchost vedla i nás kluky z gymplu, nikdo z nás velemuzikant, si dávat tohle blues jednoho z našich guru třeba na trávníku před ubikací na chmelové brigádě, se schovávaným lahváčem nebo rybízákem, za vjezdem do místního JZD ozdobeným rudou hvězdou. (Ne, my jsme kotlíkáři nebyli, byť jsme jedli na chmelu z ešusu.).
Ticho rozrazí téměř hard-rockový riff následující skladby 2401, přidá se ostrá harmonika, celá skladba poměrně drsné rock & blues, houpavost dána i střídavými důrazy bicích na lichou a sudou dobu.
Dalo se čekat, po týdnu se spřátelil s dívkou – popisuje ten zvláštní tanec s ní v READY TO RIDE.
MEDICINE MAN – asi potřebuje radu medicinmana, asi je nějak mimo (hezký obtrat: I´m out of circulation), asi to děvče ztratil, vypráví další z tišších, trochu s humorným nadhledem vyprávěných blues, uvedených Johnovou foukačkou.
SOMEONE IS ACTING LIKE A CHILD – dalo se nakonec čekat, s dívkou se pohádali. Opět naprosto soudržný souzvuk hammondů, basy, kytary, nad tím sóla na foukací harmoniku v bluesovce středně rychlého tempa.
Rockově tvrdá elektrická kytara v jinak pomalé krátké ouvertuře v THE BEAR (Medvěd, tak se říkalo Bobu Hiteovi, jednomu za zakladatelů v té době již v USA hodně známé country-rockové kapely Canned Heat – měli již za sebou vystoupení na festivalu v Monterey, měli před sebou, stejně jako Mayall, vystoupení ve Woodstocku). John byl hostem v jeho domě plném blues, mohl sis tam pustit jakoukoli bluesovou desku, co tě napadla. Ty i mnoho dalších, kdo zrovna neměli žádné jiné místo k přebývání, popisuje John. A slunce pálilo a Medvěd se právě valí do stínu. A skladba jako celek se příjemně, houpavě a poměrně jemně a vesele, odvíjí. Chvíli v jejich domě pobyl, říkali mu tulák John, a on skutečně musel jít zas dál.
O jisté MISS JAMES četl v časáku, kde byla líčena jako královna, ačkoli někteří o ní říkali i nehezké věci. A pak potkal hezkou holku, co se mu zdálo, že mu sedne. A ejhle, byl to ona. A byla zrovna dost osamělá, a pak, když zjistil její číslo u telefonní společnosti a zavolal, řekla přijedeš? Vévodí jazzrockové hammondy.
FIRST TIME ALONE – spočinuli spolu. Absolutně tiché hammondky a stratosfericky jemné kytarové vyhrávky nad tím. Jedna z nejerotičtějších písniček v pop-music (pro mě překoná i Je t’aime Jane Birkin). Tolik něhy a míry splynutí u ohně (spíš krbu než táboráku, jak rozumím situaci). Vůně jejích vlasů, její prsty klouzaly po hořící kůži jako motýli.
LONG GONE MIDNIGHT – je dlouho po půlnoci, a ona nepřichází. Velmi studený způsob čekání na svítání. Když jsi právě ztratil milenku, nemáš kam jít.
FLY TOMORROW – zejtra letím, sbalím si věci a poletím, vysoko v oblacích, nepřipravený na tu změnu, žití tam daleko doma je tak zvláštní. Celá věc se rozjíždí do improvizačního jamu, kterému vévodí Taylorova kytara, připomíná mi to trochu koncertní čísla Grateful Dead v jejich nejlepších, psychedelických letech. Hammondky a kytara si hrají. A nakonec krásný fade out – tam nahoře v oblacích. To mi zas připomíná trochu později vzniklou Alanovu psychedelickou snídani na floydím LP Atom Heart Mother.
Přídavky z r. 2007: singlová verze 2401, oproti albové verzi o nic neobohacující. WISH YOU WERE MINE - LIVE – nádherná věc, s rifem foukačky podobná Room to Move, rozjíždějící se však úplně jinak, do lehce najazzlých improvizací. Absolutní krása, ale žel tento bonus vůbec nezapadá do ducha Laurel Canyon. Klasická ukázka vydavatelské slepoty.
Poklona předchozí recenzi Petra Gratiase – vím, že ho tady někteří nemusejí, ale cítím, že to mám s ním ve vnímání muziky a bigbítu nastavené podobně.
Celkem: krása věci: monotématická sevřenost alba, zážitky z prázdnin, jak se odvíjely. V oblasti rock & blues, navíc v r. 1968, naprosto výjimečná. Radost, spontaneita, tvořivost. Mayallův mňoukavý vokál ideální pro blues. Dokonalá, ale střídmě užívaná Johnova foukačka. Výjimečná, citlivá Taylorova kytara (od r. 1969 v Rolling Stones – nahrávky RS s ním považuju za nejlepší epochu té kapely). Kdo to neslyší, tu radost z bytí, z blues, ze skvěle hrající kapely, tak je vů… bec neslyšící člověk. Já ji slyším už 5 desetiletí, tak 5*. Srdcovka.
» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Mouzon, Alphonse / The Man Incognito (1976)
Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů.
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl.
The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.
» ostatní recenze alba Mouzon, Alphonse - The Man Incognito
» popis a diskografie skupiny Mouzon, Alphonse
East Of Eden / East Of Eden (1971)
Potom, ako sa z írskeho dupáku Jig-a-Jig stal hit (7. miesto v britskom rebríčku), nastalo pre skupinu East Of Eden ťažké obdobie. Huslista a dychár Dave Arbus na seba stiahol pozornosť (jeho husle znejú napríklad v hite The Who – Baba O’Riley), čo sa nepáčilo zvyšku osadenstva a zakrátko sa všetci porúčali. Arbus preto zložil úplne novú zostavu, ktorá sa napokon ustálila na štvoricu. Spoluhráčmi mu boli Jim Roche (gitara), David Jack (spev, gitara, basa) a Jeff Allen (bicie). V tomto zložení nahrali a vydali album East Of Eden, ktorý vyšiel v júni 1971.
Kým sa k nemu dostanem, dovoľte mi krátku exkurziu po ďalších osudoch skupiny. V novembri 1971 vydala aj ďalší album New Leaf, ale neúspech napokon vyhnal zo skupiny samotného Arbusa. Od roka 1973 popri neustálych zmenách zostavy nehral v skupine žiadny zakladajúci člen. Kapela vydávala neúspešné albumy a rozpadla sa v roku 1978. Arbus obnovil jej činnosť v rokoch 1997-2005 a nakrátko aj v roku 2011. Ale to je už iný príbeh.
Album East Of Eden prekvapí jazzovo orientovaných fanúšikov hneď v úvode. Wonderful Feeling je značne priamočiara, troška funky rytmizovaná bluesrocková nádielka. Hardrocková balada Goodbye potvrdí podozrenie, že kapela definitívne opustila progresívne worldmusic-jazzové vody a hrá to na tvrdšie publikum. Mojim favoritom je zaujímavá spevná hardrocková nálož Crazy Daisy. Arbus vie, ako používať dychy v žánri, ktorému veru nesvedčia. A v nastúpenom trende sa odvíja aj zvyšok albumu, nuž, či už je to kolísavá Here Comes The Day, jazzrockovo podkreslené Take What You Need a No Time. Druhá menovaná je vskutku pestrá, majestátna a mohutná masa, za ktorú by sa nehanbili ani majstri z Colossea. Na záver je tu ešte brutálne nabudená skladba To Mrs. V, pri ktorej by som si vedel predstaviť, že bude trvať večne.
Vynikajúca hardrocková nádielka na albume East Of Eden ma baví. Zapojenie huslí i dychov je prekvapivo funkčné, neprečnievajúce. Veľa takýchto albumov nepoznám (na pery sa mi derú holandskí borci z Machine). Rozhodne stojí za hriech!
» ostatní recenze alba East Of Eden - East Of Eden
» popis a diskografie skupiny East Of Eden
East Of Eden / Snafu (1970)
| 23.09.2023 | Snafu, druhý album britskej progresívnej kapely East Of Eden, plynulo nadväzuje na debut.
Opäť je pestrý ako „hippiesácky“ sveter, akurát sa posilnila jazzová a orientálna stránka. A to do tej miery, až mi to robí trošku problém vstrebať. Koniec-koncov, už len tie názvy – Ramadhan, Gum Arabic, Habibi Baby hovoria za všetko. Skladby sú pomerne dlhé, evidentne si hudobníci dopriali v štúdiu voľnosť v improvizáciách. Nech už je muzika akokoľvek uletená, jedno jej nemožno uprieť. Znie ľahko a prirodzene, akoby nad muzikantmi nevisel Damoklov meč súčasného imperatívu – Predávaj! Tvár sa originálne! Ale predávaj!
Mne sa, už tradične, najviac zaliečajú tie hardrockovo blízke kúsky typu Have To Whack It Up alebo Nymphenburger, čo je nedostižná rocková pecka!
Snafu je dobrý počin, na môj vkus miestami priveľmi psycho, verím však, že sa nájdu poslucháči, ktorí práve túto stránku prezentovanej muziky ocenia absolútnymi hodnotami.
Ozaj, na mojom CD od Esoteric Recordings sa nachádza sedem bonusov vrátane niekoľkých nevyaných skladieb a rôznych alternatívnych štúdiových verzií albumových skladieb. Nechýba dupák Jig-a-Jig, veľký to hit. Keby tu to aditívum nebolo, nič by sa nestalo.
» ostatní recenze alba East Of Eden - Snafu
» popis a diskografie skupiny East Of Eden
East Of Eden / Mercator Projected (1969)
East Of Eden bola jedna z tých zaujímavejších britských progresívnych rockových kapiel, vedľajším efektom však je, že nemusí sadnúť každému. Už na debutovom albume Mercator Projected predviedla také žánrové rozpätie, že by jej Van Damme zamladi slepo závidel, akýže to špagát vystrúhala!
Je tu azda všetko. Hard rock (Northern Hemisphere), psychedélia ťažšia než olovo (Bathers), world music orientálneho strihu (Waterways), psycho bluesrocková smršť (Centaur Woman), melodické chuťovky (Isadora), všetko dokopy (Communion, In The Stable Of The Sphinx)… Do toho si zarátajte výskyt rôznych zvláštnych nástrojov typu gajdy alebo indické ústne piano, pridajte dychy, ktoré evokujú jazzové frivoľné muzicírovanie, a je vymaľované. Skrátka, je to haluz. Každá z ôsmich skladieb má na obale krátku charakteristiku, ktorá je rovnako praštená ako muzika. Napríklad pri dramatickej skladbe Moth je uvedené – Dievča je ako topiaci sa hmyz.
Na kapelu som narazil kedysi veľmi dávno, zaujalo ma, že mala v zostave huslistu. Kebyže mám vybrať vrcholy albumu, logicky mi srdce tiahne k tvrďáckej Northern Hemisphere a basovým sólom okorenenej víchrici Centaur Woman. Ale nezastavil by som sa len u nich.
Nepočúvam tento album často, ale keď ma opantá túžba vyraziť na pestrú poznávaciu jazdu okolo sveta, Mercator Projected mi uvedený pocit naplní mierou vrchovatou. Takto namixovaná dávka psychedelického orientálneho jazzu s drsným rockovým soundom sa len tak nepočuje! Vyžaduje si však dávku odhodlania a sebaovládania, kým si človek zvykne.
Mám ho zvláštnym spôsobom rád.
» ostatní recenze alba East Of Eden - Mercator Projected
» popis a diskografie skupiny East Of Eden
Winter, Johnny / Live Johnny Winter And (1971)
V marci 1971 vyšiel prvý Winterov koncertný album označený ako Johnny Winter And – Live.
Kapela hrá divoko, viac sa však sústredí na blues, či už pomalé (It’s My Own Fault) alebo nesmierne rýchle (Good Morning Little School Girl, Mean Town Blues) a rokenrol (Rock And Roll Medley, Johnny B. Goode). Hardrockovo znie akurát najlepšia verzia hitu od Rolling Stones – Jumpin’ Jack Flash. To je neskutočná záležitosť a pre mňa vrchol nielen albumu, ale aj Wintera ako takého. Účasť Bobbyho Caldwella za bicími je rozhodne prínosom, jeho agresívny a plný herný štýl dodáva muzike punc ráznosti. Vôbec, Johnny Winter je hudobník, ktorého muzika sa žije na pódiu. Tam je nespútaný a dravší než v štúdiu, to je veru čo povedať, keďže aj v štúdiu si ako jeden z mála zachovával svoju živelnosť. Aj preto mám rád živú muziku, má pre mňa presahy, ktoré sterilné štúdiové prostredie nedokáže preniesť jedna k jednej. Darmo je niečo napísané do noty a zahrané práve tak, keď strčíte partitúru do rúk desiatich hráčov, ktorí ju zahrajú verne, vždy dostanete iný výsledok. Hudbu nemožno oddeliť od človeka, to nejde, iba ak v teoretickej rovine. A hudobník na pódiu, to je prežívanie muziky, čosi, čo si cením nadovšetko. Blues je navyše primárne o cite, preto v ňom toľko technicky nesmierne disponovaných hudobníkov často pohorí. Mať feeling je nadovšetko a ten nemožno zapísať do nôt.
Pravda, chápem, že zvuk živej nahrávky nie je nič pre audiofilov, ktorí sú ochotní kúpiť si desaťtisícové káble, aby mali placebo „lepšieho“ prenosu zvuku. Inými slovami, zvuk je drsný a štipku zahuhňaný. Pre mňa je to prirodzené životné prostredie, v ktorom sa pohybujem s istotou trénovaného poštového holuba, vždy sa vrátim na miesto, ktoré je mi domovom.
Johnny Winter naživo, to je totálne brilantná jazda po „čiernej“ muzike. A preto hodnotím absolútne.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Live Johnny Winter And
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Winter, Johnny / Johnny Winter And (1970)
Johnny Winter patrí k tým vzácnym interpretom, ktorý vždy doručí to, čo ako poslucháč očakávam. Hoci je považovaný za velikána blues, ja si o ňom myslím, že je rocker, ktorý zhodou okolností hráva blues. A keďže to je niečo, v čom sme úplne rovnakí, nečudo, že si jeho drsný blues rock užívam.
V roku 1970 založil skupinu And, s ktorou vydal jeden štúdiový a jeden koncertný album. Oba radím k tomu naj, čo vytvoril. V skupine s ním hral iný výborný gitarista, ktorý má dnes za sebou pomerne plodnú a úspešnú bluesovú kariéru, a síce Rick Derringer. Rytmika Randy Jo Hobbs (basa) a Randy Z (bicie) pasuje nastolenému zámeru hrať tvrdú bluesrockovú muziku. Bubeník je inak bratom Ricka Derringera, rodným menom sú Zehringerovci. Aký teda je počin známy ako Johnny Winter And?
Neskutočný! Už úvodná Gues I’ll Away je bluesrocková smršť hraničiaca s hard rockom, čo je poloha, ktorá mi je v hudbe najbližšia. Aj Hendrix by sa mohol čosi priučiť, keby práve v septembri 1970, kedy album vyšiel, tragicky nezahynul. Zaujímavosťou je, že drvivá väčšina albumu je autorská. Prevzaté veci sú tri, pohodová Ain’t That A Kindness z pera Marka Moogy Klingmana (hral s Toddom Rundgrenom), napínavá balada No Time To Live od Traffic a strhujúca balada Let The Music Play z pier dvojice Allan Nicholls a Otis Stephens.
Vrcholom albumu a zároveň jedným z najväčších Winterových hitov je hardrocková smršť Rock And Roll, Hoochie Koo, ktorej autorom je Derringer. Je to často coverovaná skladba a vždy znie super. Niekedy sa podarí zložiť riff a prezentovať melódiu tak, že prirodzene znie dobre, aj keby ju chceli sprzniť súčasní producenti bezduchej muziky. Podobne handrixovsky chripľavá pecka Nothing Left ma totálne dostáva. Kapela sa nebráni aj pomerne jemným polohám, baladický kúsok Am I Here? je toho dôkazom. To, že Winter je majster slide gitary, neprepočujete v skočnej skladbe Look Up. Tú by som dokonca tipoval na hitovku. História však na moje tipy nedala ani vtedy (ako by aj mohla, keď som nežil?) a určite nedá ani teraz. A tak by som mohol pokračovať, Prodigal Son, On The Limb, či Funky Music (názov klame telo, rytmus síce funkuje, ale inak je to rázna hardrocková záležitosť) nevybočujú zo sviežej americkej rockovej nálady, gitarových sól je hojnosť, skrátka, takto sa to robí!
Na turné vystriedal Randyho Z geniálny bubeník Bobby Caldwell (neskôr hral napríklad v Captain Beyond a Armageddon), ale to je iný príbeh, o ktorom vám porozprávam nabudúce. Album Johnny Winter And je bezchybnou ukážkou vytvrdeného blues, hraničného napätia medzi blues a hard rockom, skrátka, je to ďalšie úžasné dielo z roka 1970, ktorý mi učaroval najviac z celej histórie populárnej hudby. A je to aj kvôli tomuto albumu. Vyskúšajte, možno v ňom nájdete to, čo ja.
» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Johnny Winter And
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny
Whitesnake / Ready An' Willing (1980)
Pro WHITESNAKE mám slabost. Jsou mi blízcí. Tento “easy listening rooty hard rock” ve mě rezonuje. K recenznímu marathonu jsem se odhodlal mimo jiné i proto, abych docenil díla, která mi dosud ne a ne ukázat svoji kvalitu, mají-li jakou. Ready An’ Willing odolávalo skutečně dlouho. V rozsáhlé diskografii se lehce stane, že některá alba splynou s kvantitou okolního materiálu, a je to jen otázka pečlivého a soustředěného naposlouchání, zda ukážou, co v nich je. Poslouchat WHITESNAKE opakovaně mi nečiní problém. Díky tomu se i tato deska dostala z podprůměru tam, kam patří. Tedy o trochu výše, jistě, milý Watsone.
Prvopočáteční fádní dojmy, co vydržely zhruba pět poslechů, moc nadějí nedávaly. Proč taky, když na první straně je to strašná nuda a Coverdaleovská rutina, a na druhé ještě hůř. V okamžiku, kdy se začne jakože něco dít, zjistím, že je to self-cover Blindman, který ale v původní verzi měl daleko víc života. Postupem času se sice ukázalo, že i první skladba je trochu slušnější, ovšem je to hledání stébla v rozsáhlé louži mrtvé vody. Člověk tak dlouho snižuje nároky, jen aby něco našel, až se mu to podaří. Ale budiž, Fool For Your Loving začala být postupně docela zábavná. Pak titulka, ta je taky docela zajímavá, a je dobře, že dokola omílaný slogan “Sweet Satisfaction” má potlačenou ozvěnu v tlumeném dodatku “Ready An’ Willing”. Dodává to skladbě na plasticitě. No, a s tím si musí hledač hudebních emocí vystačit.
Desku zachraňuje po zbytečném recyklovaném songu Blindman zařazení nejsilnější a vlastně jediné vysoké nároky splňující skladby Ain’t Gonna Cry No More. Ta má až Zeppelinovský rozměr a sílu. Na ploše necelých šesti minut nabízí hudební příběh a dovede ohromit svojí procítěností. Ta skladba se rovná záchrannému kruhu, co je na poslední chvíli vhozen tonoucímu. Zbytek alba tvoří tři rutinní odrhovačky bez špetky čehokoli pamětihodného, snad jen Love Man může svojí jednoduchou houpavostí bluesově potěšit, tak trochu z nouze ctnost. Písním chybí krev, tep, slzy i pot. Klobásy pro masy, bez masa.
Úplně markantní je srovnání s předchozím albem, jež se vyznačovalo suverenitou a pohodou. Rozdílové pozitivní vlastnosti, které této desce prakticky chybí, se nabízejí samy. Suverenitu nahradila pruda, pohoda zbytkově pozůstává jen na pár místech první strany. Škoda. Hodně divná je ještě jedna věc. Nově příchozí bubeník Ian Paice se na desce vůbec neprojevuje. Přínos se rovná nule. Či spíše mínusu, předchozí bubeník hrál jaksi lehčeji a trefněji. Vyniká to hodně při srovnání s kontrastující basou pana Murraye, i když ani ta není, co minule. Paice do toho řeže jako strejda z venkovské kapely, co to chce odbouchat, moc si to nekomplikovat, a pak honem na pívo…
Z dojmově podprůměrného alba se se nakonec podařilo získat solidní průměr. Díky první straně a skvělé skladbě Ain’t Gonna Cry No More. Na víc deska nemá, zcela se zde nedostává dalších špičkových písní, co na předchozích deskách byly. Jako celek ale za občasný poslech stojí. Po skoro čtverkové Lovehunter (obrovská škoda těch pár slabot, co tu desku srazily zbytečně dolů) je tohle poctivá trojka.
Japan 1987 CD Polydor P33P-25055
Dynamic range – DR12
Total 40:15
» ostatní recenze alba Whitesnake - Ready An' Willing
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Whitesnake / Lovehunter (1979)
Přesně rok po Trouble vychází pokračovatel, album Lovehunter. Se skladbou Love Hunter aneb názvoslovné schizma pokračuje. To jen tak mimochodem. Počínaje obalem, přes názvy písní, až po jejich texty, je jasné, co má Coverdale ve své rockerské palici. Prostě Dejv v plné síle. Deska se umisťuje v UK hitparádách ještě lépe než debut a muzikanti začínají pomýšlet na dobývání amerického trhu.
Každá deska musí na hodnocení trochu uzrát. Někdy i více, než trochu. K takovému procesu je chronologické testování velice vhodná příležitost. Člověk se naladí, jede v jedné vlně, vnímá návaznosti, slyší vývoj, uvědomuje si posun, je to užitečné poznávání hudby i sebe. Na WHITESNAKE jsem se moc těšil, protože přece jen některá alba znám méně, jiná mám pod silným dojmem z několika skladeb, kontinuita má drobné přetržky. Soustředěný poslech každého titulu dovolí hloubkový průzkum a kumulaci zážitků, z nichž vznikne plnohodnotná recenze, kde chci sepsat dojmy. Právě u alba Lovehunter měl tento proces zásadní význam, neboť dlouho to bylo album dvou skladeb, a jinak prázdnota.
První dojem z této desky je – pohoda. Proti minulému albu až velkolepá pohoda. Víc než nářezové hity (jsou tu), nebo prvoplánové ploužáky (jeden by tu asi také byl), tu cítím hlavně na první straně lážo plážo leháro veget… Už úvodní líně zpívaná Long Way From Home je ohromná uklidňující věc, ačkoli by se dalo tušit, že pojednává o něčem důležitém. Ale když ta její rozvážnost je tak uklidňující. Pak se přelévá do další skladby v podobném kolébavém duchu Walking In The Shadow Of The Blues, ta je snad ještě více objímající. Zde ukazuje Lord svoje mistrovství, co on uměl s Hammondy, to byl vždy elixír zážitků pro uši i ducha. Náladu čaruje i basa, ta mi zde přijde nesmírně náladotvorná, přitom se nedere dopředu. Je vždy na správném místě a zdůrazňuje ty správné akcenty. V této skladbě je současně naprosto odzbrojující kytarové sólo, které se proplétá, vzlétá, omotává se kolem Hammondů.. Jo, monstrózní skladba.
Jak by si jeden mohl myslet, že tuto vysokou úroveň budou WHITESNAKE držet i na následující stopáži alba, je velice rychle poučen o opaku na obě strany. Nyní následuje výkyv směrem naroru. Třetí skladba na desce má název Help Me Thro’ The Day a je to první vrchol. Napsal ji v roce 1973 Leon Russell a hrály jí desítky interpretů. V provedení Bílého Hada má v sobě cosi z atmosféry You Keep On Moving, ale vzala si jen tu zklidněnější pasáž, nepřichází extatické sólo. I tak má hloubku, je pevně zakořeněná v zemi a dýchá opravdovou touhou tě omamně pohltit. Basa, basa, zase basa. To je nátěr! Asi má na desce roli ploužáku, ale je úplně jiná, než jak to obvykle Coverdale předváděl. Medicine Man ještě drží standard prvních dvou skladeb, tedy opět kráčející rytmus s důrazným refrénem (“I’m the medicine man, Your doctor of love..” no jo, my ti to věříme), kdy struktura skladby dovolí při opakovaných posleších objevit a vychutnat všechna ta zákoutí a promyšlené detaily. Protože tu jsou, a to je důležité. Opět skvělé sólo, úsporná hra mistra Dowleho byla v době vydání již minulostí, neboť těsně po natočení ze skupiny odešel. Ve chvíli, kdy šel Lovehunter na trh, byl ve skupině již jiný bubeník. A to osobně pan Ian Paice. Tím se dali dohromady hned tři ex-DEEP PURPLE-ové. Ale o tom až příště.
Následující tři skladby přeskočím, protože jsou pod standardem této desky a ve stínu předchozích skladeb. Nejsou špatné, ale jde jen o ty hurá hitovky, co jedním uchem dovnitř, druhým ven, nikdy jsem si v nich moc nerochnil. Zmlsán prvními čtyřmi skladbami vybírám z této bonboniéry ale masakr největší a pro mne jednu z nejsilnějších skladeb WHITESNAKE. Tou je titulní Love Hunter. Je to vlastně taky hitovka až odrhovačka. Jenže má v sobě extrémně výjimečné natlakované pumpování, ten hukot mne vždycky ohromí. Tohle je Daveův hymnus, motto, krédo. Jak to ze sebe spontánně valí, vlna za vlnou rozpoutané žhavé hudební vášně. Kytarové sólo jako hejno sršnů.. Ať už občas album slyším jaksi mimoděk, takhle skladba odkopne všechno ostatní daleko pryč a získává celý prostor sama pro sebe. Zde se potkal hit s mega nápadem a vznikla perfektní třaskavá směs. Rozjezdem, mohutným valivým středem, a eruptickým závěrem s ozvěnou, mi dojmologicky připomíná jinou monstrózní skladbu jiné kapely. FASTWAY – Heft, zkuste to, stejnej Ekrazit.
No, a tím končí vše, co bych o desce chtěl napsat. Poslední tři stopy jsou už zase sešup dolů. Outlaw je jakýsi chorobně Párplovský odvar, a ta o tom, že někdo (kdo asi?) hledá rokenrolovou ženu na tuto noc, je vyleženě (překlep ponechán úmyslně) otravná. Závěru moc nepřidá ani pokus o zvláštní krátký zavírák. Je to jen takové došumnění. Proto zase dávám 3 hvězdy. Tři a půl, ale víc prostě ne. Protože proto, čtyři slabé skladby, jasan? A komu to není jasný, poslechnout a přečíst znovu!
Japan 1987 CD Polydor P33P-25057
Dynamic range – DR12
Total 41:18
» ostatní recenze alba Whitesnake - Lovehunter
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
Return To Forever / The Mothership Returns (2012)
Skupina RtF ve formaci římská V nám fandům fussion hudby připravila doslova hudební hody ve formě koncertu, který jaksi vznešeně, ale současně smutně uzavírá etapu vyjímečnosti tohoto hudebního stylu. Nemyslím to tak, že je a bude hudba fussion mrtvá, ale bohůžel skupina Return to Forever, co formovala tento styl ano. Miluji tuhle kapelu a všechny její alba a přitom jsem si nikdy nepustil jedinou sólovou desku šéfa - Chicka Corey. Mám komplety Stanleyho Clarka, Al Di Meoly a Lennyho Whitea, ale když jsem kdysi cílil zájem i tímto směrem a sehnal si informace /internet nebyl podotýkám/, Chickova diskografie byla tak obsáhlá a rozmanitá, že jsem radši do toho hodil vidle a nic neřešil. Možná škoda.
Záznam koncertu je necelé dvě hodiny. Skupina se rozrosta z kvartetu na kvintet a jako pátého člena si pozvali houslového génia Jean-Luc Pontyho, který svým nástrojem obohatil a rozšířil hudební mantinely skupiny. Další, výrazná změna je na postu kytary. Dvorní kytarista skupiny - Al Di Meola zjevně neměl zájem s RtF spolupracovat, tak post kytaristy zaujal Coreuv spoluhráč z kapely Chick Corea Eletric Band, Frank Gambale. Osobně mi ta změna vyhovuje, protože jestli bych chtěl Ala slyšet hrát s jeho mateřskou skupinou, mám k dispozici oficiální koncert pod názvem Returns /2008/.
Skupina se vytasila s klasickými kousky a prřidala Pontyho báječnou skladbu Renesaince. Zvuk nahrávky je křišťálově čistý, kluci zvukaři odvedli dobrou práci. Každý nástroj má prostor se vyjádřit, nic není utopené v nějaké zvukové kouli. Ve skladbě Spain Corea spolupracuje s hledištěm a rozezpívá sál.
Určitě bych tento koncert doporučil každému, kdo byť jen trochu poslouchá progresivní jazz a fussion. Jasné jak facka *****z*****
» ostatní recenze alba Return To Forever - The Mothership Returns
» popis a diskografie skupiny Return To Forever
Whitesnake / Trouble (1978)
Rok 1978 byl u Coverdaleových docela plodný. Vyšlo North Winds, udělal kompletně EP Snakebite v obou verzích a dal světu první WHITESNAKE album s názvem Trouble (od roku 2006 začalo vycházet v digitální podobě doplněno o 4 původní skladby právě ze zmíněného EP). A taky se mu narodilo první dítě, dcera Jessica, aby byl výčet zajímavější. Byl to prý jeden z důvodů, proč deska dostala název Trouble. Sestava, která tu hraje, je téměř totožná s předchozím EP, a musím říci, že je výborná a vyladěná. Muziku si zde užívám i pro její provedení. Tři borci s kytarami na krku – Moody/Marsden/Murray – jsou dokonale sehraní. Na bicí hraje Dave Dowle, také známý z předchozího EP. Jako nová posila se objevuje další ex Purle man, Jon Lord za klávesami, který nahradil na následujících víc jak pět let dosavadní hostující session a touring klávesisty.
Na prvním dlouhohrajícím titulu WHITESNAKE se dočkáme všech známých atributů, které určují a vlastně i vymezují tvorbu souboru. Rychlonohé hard hity, monumentální střednětempé silovky, pomalé okouzlovánky, i občasný úkrok někam jinam. Aspoň dvě až tři skladby musejí mít v názvu zaklínací formuli, tedy slůvko “love”. Jelikož bez love není úspěch, všichni ji chtějí, tak jim ji dejme. Coverdale a jeho parta naštěstí tuto hru pro publikum ovládají povětšinou na úrovni a se slušným vkusem. Doplněno skvělým vokálem, spolehlivými špičkovými muzikanty, hozeno do přiměřeně hrubozrnné roviny, tak se začal rodit úspěch.
Do dokonalosti tady ještě kus chybí. Přes veškerou vyzrálost, suverénnost, a kompoziční i instrumentální zručnost se dá pár věcí vytknout. Showbusinessový model se ještě ladil. Pokud mám začít skladbami, co se mi vždycky zaseknou v uších a znatelně poruší splývavost poslechu, musím zmínit cover The BEATLES Day Tripper. Ten se nepovedl. Je kostrbatý, soustředí se na krkolomný rytmus doplněný skandováním refrénu, a jinak se tam toho moc už neděje. Ne každý umí Broučí covery udělat nonšalantně, tento je křečovitý a vybrakovaný. Hned následující Nighthawk je jako ukradená z Come Taste The Band, má tytéž kroutivé kytary s funkující basou, akorát na tomhle albu působí jalově a nepatřičně.
Na druhou stranu hned první skladba na desce je fantastická jízda. Take Me With You je monstrózní a nezastavitelná, poháněná drkotavým během baskytary a vskutku ukázkovou prací hlasu majitele značky WHITESNAKE. Neméně kvalitní, s bluesovější duší, jsou obě love-ovky – Love To Keep You Warm a The Time Is Right For Love, společně s titulní skladbou. U těchto písní se lze nadechnout a krásně si je užít. Kapela v nich předvádí doslova oblažující výkon, který umocňuje emocionální hloubku písní.
Za vyloženě podivnou považuji volbu dvou skladeb. Jednou je instrumentálka Belgian Tom’s Hat Trick a druhou představuje Free Flight, kde nezpívá Coverdale, ale Marsden. Proč, k čertu, má tato kapela potřebu dělat instrumentálky, a proč nenechá všude zpívat Coverdalea, když to je jejich zlatá hřivna? Kdyby ty dvě skladby byly aspoň o něčem mimořádném. Nepřinášejí však nic, co by za řeč stálo. Free Flight je spíš otravná svojí úpornou snahou o hit. V tomhle se podobá Lie Down (A Modern Love Song), ale tu právě Dave svým hlasem aspoň trochu vytahuje z šedi průměrnosti. Závěrečná skladba Don’t Mess With Me je takový normální standard.
WHITESNAKE na Trouble ukázali, co jim jde. Částí své produkce dali hlasitě najevo, že jsou schopni udělat naprosto parádní a chytlavou muziku. Další částí to naředili s průměrným balastem, a výsledek shodili pár blbostmi. No, co už s tím naděláme, nemůže člověk hned chtít všechno. Tedy může, ale nedostane. Ale může se aspoň těšit. V případě WHITESNAKE je na co.
Japan 1987 CD Polydor P33P-25058
Dynamic range – DR13
Total 38:22
» ostatní recenze alba Whitesnake - Trouble
» popis a diskografie skupiny Whitesnake
![Whitesnake - Snakebite [EP] cover](graphx/covers/7867.jpg)
Whitesnake / Snakebite [EP] (1978)
Vývoj Coverdaleova směřování vesele pokračuje dále. Pojďme trochu odbočit od muziky, a něco si napsat o rozpolcenosti tvůrčího autorského ega. První schýza asi nastane, když se člověk odpoutá od rakety s temným logem DEEP PURPLE, co ho vynesla na oběžnou dráhu, a stane se satelitem. Musí se ze všech sil snažit, aby nespadl zpátky. Přičemž by pěkně blafnul v atmosféře Země a na povrch by se do posluchačského povědomí dostal toliko, co nějaké smetí. Osud mnoha různých ex- to jen stvrzuje. Aby se z osiřelého sólo člena stala další zářivá hvězda, k níž budou pozemšťané vzhlížet s úctou, to chce hodně dřiny a ještě víc štěstí. Samozřejmě, dá se tomu všelijak pomoci. Například hned na prvé desce Dejva je pěkně velká nálepka, co hlásá každému nevědomci, že tady je “Lead singer of DEEP PURPLE“. Fak, jo? Tak David Coverdale, nebo zpěvák neexistující grupy? Víš, kdo seš vůbec ještě, Dejve? Dále, první album se jmenovalo White Snake. Čtěte pozorně: White, mezera, Snake. Jo, bejvávalo, po přijetí tohoto názvu v jednoslovné podobě jako jména kapely, se i tomuto albu oficiálně říká Whitesnake. To jsou věci.
Rozpolcenost číslo tři je stejný roztoč v názvu alba, původně North Winds, dneska však jen a jedině Northwinds, a nikdy jinak, zpátky ni cvok. Maestru Coverdaleovi to bylo málo, jednak umožnil, aby obě LP vyšla jako 1 CD, takže tu máme dvě alba, každé se dvěma historicky odlišnými názvy, celkem tedy čtyřmi (to je Quadrophenia v praxi) s pátým zastřešujícím názvem. Po těchhle kotrmelcích bych už ani nevěděl čich su (pěkné moravské “čí jsem”, pozn. překl.). Dýsý to zjevně taky nevěděl (víte, co se stane, když se potká Alice Cooper a David Coverdale? No přece AC/DC, to dá rozum), a tak následující nahrávku vydal pod pozoruhodným názvem tělesa “David Coverdale’s Whitesnake”. Což chápu, protože se pořád touží prezentovat pod svým jménem, jež ku jeho prospěchu může býti spojováno s mateřskou lodí, ale už se zároveň trhá na vlastní dráhu. Padám k Zemi, kterou opouštím, (c) Polívka. Rajt, Wajtsnejk zní hustě, musíme se nějak etablovat, vo tom buzinec (byznys, pozn. překl.) je. Jenže, pořád nejsme na konci trhání vlastního Já na kousky. Výtvor zvaný David Coverdale’s Whitesnake – Snakebite (tady žádné Snake Bite nebylo, sou ýzy) byl původně pouhým EP, čtyři skladby, nic víc. Vyšlo jen v Evropě, do Ameriky se nedostalo. Asi šlo jen o opatrný pokus, nebo co. Poté, co Dejví usoudil, že by deska šla expedovat i za oceán, nejspíš brilantně usoudil, že bude asi krátká. Tak desku prodloužil na album. Jak? Opět typicky. Se stejným názvem, akorát na B stranu doplnil skladby z North Winds / Northwinds. Vzniklý hybrídek asi nejlépe vystihuje “Coverdaleovo schizma”, neboť je na něm jak název Coverdale, tak Whitesnake, jsou tu skladby z obou období, pěkně na jedné placce.
Odbočka v odbočce. Jsa dosud jasné mysli (nevím, jak ještě dlouho), velmi dobře si uvědomuji, že používám Davidovo personální jméno, či příjmení, jako bych se s ním znal (tuplem vyloučeno), nebo u toho byl (taky vyloučeno), anebo to měl aspoň řádně nastudované (ani prd, zlatá rybko). Jde čistě jen o moje fabulace a imaginace, pro zábavu. Jestli se tyto mozkotoče děly ve skutečnosti přímo v hlavě autora, či snad mu to nakukal zištný producent/manager, jestli se mu to v hlavě vylíhlo během rauše, nebo mu duch Všehomíra vstoupil takto do lebeně, nebo zda šlo o duchovní propojení s oblíbeným mopslíkem, o tom prosím pěkně nemám ani tucha. Výše uvedená psychologická anamnéza však naznačuje, že tomu tak klidně mohlo být. Familiérní tón volím pouze z důvodu větší zábavnosti zahuštěním textu atraktivní omáčkou a spekulováním o průběhu událostí na základě mně známých faktů. Tak mě berte s rezervou, je to sranda.
Zpátky z odboček pěkně na hlavní strasse směrem k muzičce. North Winds vyšlo na začátku 1978, ale bylo natočeno v březnu až dubnu 1977. EP Snakebite vyšlo také roku 1978, v červnu. Natočeno bylo během devíti dubnových dnů, též roku 1978. Oba tituly tedy vyšly pár měsíců po sobě, ovšem jejich vznik dělil víc jak rok. To je z hlediska vývoje mladého rockera docela dlouhá doba. Jak je to znát na muzice? Po pravdě, jen trošku. Vlastně mohu konstatovat jednu věc. Ubylo pomalých skladeb, víc se to spontánně hrne. Zajímavé je, že i na té pozdější reedici byly pro doplnění vybrány tvrdší a lepší skladby z North Winds, přičemž se tam neobjevil ani jeden ze tří cajdáků. A to něco znamená. Proto tedy LP Snakebite působí rockovým a kompaktním dojmem, i když je to slepenec. Také proto tvrdím, že hudební posun se v průběhu roku neudál slyšitelně prakticky žádný.
Pojďme se ale věnovat EP. Na těch čtyřech skladbách je zajímavé ještě to, že Coverdale je výhradním autorem jen jedné skladby. V jedné ho autorsky doplnil kytarista Bernie Marsden, v další se přidalo všech pět doprovodných muzikantů. No, a tu čtvrtou Ain’t No Love In The Heart Of The City převzali od autorského dua Michael Price & Dan Walsh, které ji napsalo v roce 1974 pro amerického bluesmana Bobby “Blue” Blanda. Tuto skladbu po jejím zhitovění převzala kvanta interpretů, mezi jinými třeba Chris Farlowe a Mick Abrahams. U Coverdaleových WHITESNAKE se také jednalo o hit a jde o stabilní číslo na jejich koncertech.
To, že do kapely přibyl druhý kytarista se stalo celkem důležitým faktorem. Muzika se postupně začíná modelovat do tvaru solidního hard rocku se slyšitelným bluesovým spodkem. Tandem Moody/Marsden je určující pro vývoj kapely na následujících albech. První skladba na EP to tedy ještě zrovna moc nepředvádí. Klasické rokenrolizující číslo Bloody Mary mělo být asi atraktivní, ale je to docela odrhovačka, co si budeme povídat. Sice všechno šlape, jenže něco takového hrál každý šikovnější pub band. Druhá Steal Away je zase jižárna jako vyšitá, krásné klouzavé kytary, bublající basa, paráda. Sice ne hard rocková, ale pěkně rozpálená. Je divný, že tohle EP původně nešlo do Států, když hned první skladby jsou jako ušité pro tamní publikum. Pak už je na řadě zmíněná Ain’t No Love In The Heart Of The City, a je fakt dobrá. Má v sobě hodně vzduchu, což dá vyniknout melodii a hlavně bluesové zemitosti. Překrásné kytarové sólo.
Poslední je na EP skladba Come On, která se mi líbí nejvíc. Je to už docela klasická WHITESNAKE hard rocková skladba postavená na hbitých kytarách, skvělém zpěvu a působivém refrénu. Netlačí na pilu, jako některé z jejich budoucích pokusů o hit, obzvláště v refrénu cítím něco jako pohodu, nadhled a současně vroucnost, to je vzácná konstelace. Ano, tato skladba je vskutku nejzábavnější, naštěstí jejího ducha rozvíjeli i nadále. Není asi náhoda, že ač na EP závěrečná, na LP a CD reedicích Snakebite se dostává hned na úvod a celé album otevírá. Myslím, že to byl dobrý tah.
I když asi naprostá většina posluchačů vlastní tento titul v jeho osmi skladbové verzi, historicky jde o EP. Bylo provedeno s různými cover arty, distribuováno pod různými názvy. První edice dokonce na bílém vinylu, to v té době nebylo zrovna obvyklé, hrátky s tematickými barvičkami jsou znakem až současné fošnové renesnace. Tedy mějme na paměti - 4 skladby jsou originální. Vnímám je jako důležitý bod ve vývoji kariéry souboru, zaslouží si rozhodně pojednání formou samostatné recenze. Jako každé EP je však i tohle jen polodeska, které více naznačuje, než předvádí. Zde naznačuje o něco více toho dobrého, dávám lepší tři hvězdy.
US 1987 EP 1st press Sunburst INEP 751
Dynamic range – DR13
Total 16:27
» ostatní recenze alba Whitesnake - Snakebite [EP]
» popis a diskografie skupiny Whitesnake