Julian Cope
http://www.headheritage.co.uk/
1978 – současnost
Post punk, alternativní rock, neo psychedelic, new wawe, indie rock
Zpěvák, skladatel, spisovatel, hudebník - kytara, baskytara, varhany, klavír, mellotron, syntezátor
Jeho názory a společenské aktivity jsou někdy silně radikální a velmi kontroverzní. Toto je ale hudební a ne politický web, takže se zdržím jakékoliv jejich kritiky. Anebo v duchu Voltairea: „S vašimi názory nesouhlasím, ale do smrti budu hájit vaše právo je říkat“.
Julian David Cope (* 21. října 1957) je anglický rockový hudebník, multiinstrumentalista, spisovatel, historik, muzikolog, hudební kritik. Copeova rodina žila v Tamworthu, hrabství Staffordshire. Narodil se ale ve vesnici Deri blízko Abersfanu, kde žili rodiče jeho matky. Cope vyrůstal u své babičky. V den jeho devátých narozenin došlo v Abersfanu k tragickému sesuvu vodou narušeného skalního masivu a navršeného odpadu z hlubinné těžby. Během několika minut vesnici zahrnulo přes 40.000 kubických metrů sutin. Zahynulo zde 116 dětí a 28 dospělých. Incident se záhy stal celonárodní tragédií. Aberfan navštívila královna Alžběta i tehdejší premiér Harold Wilson. Peníze na podporu obyvatel městečka a pozůstalých po obětech posílali lidé z celého světa. Tato událost z dětství Copea silně poznamenala. Od té doby žil v Tamworthu se svými rodiči a mladším bratrem Jossem. Navštěvoval školu City of Liverpool C.F.Mott Training College (nyní Liverpool John Moores University) a zde se také poprvé začal věnovat hudbě.
Cope je také spisovatel, archeolog, muzikolog a politický a kulturní aktivista. Zajímá se o okultismus a pohanská náboženství. Je autorem dvou autobiografií Head-On (1994) and Repossessed (1999). Dále napsal dvě knihy o archeologii The Modern Antiquarian (1998), The Megalithic European (2004) a tři hudební studie Krautrocksampler (1995), Japrocksampler (2007), Copendium: A Guide to the Musical Underground (2012).
Julian Cope sám o sobě řekl: „Mým prokletím vždy bylo, že mám v pasu jako povolání uvedeno hudebník a ne umělec“.
Poprvé se v hudebním světě objevuje v červenci roku 1977 jako jeden ze zakladatelů liverpoolské punk rockové kapely Crucial Three, kde hrál na basu. Její trvání bylo velmi krátké, pouhých šest týdnů, a byla rozpuštěna, aniž někdy hrála na veřejnosti. Všichni tři její členové později vedli úspěšné liverpoolské postpunkové kapely - zpěvák Ian McCulloch Echo & the Bunnymen a kytarista Pete Wylie The Mighty Wah.
Cope a McCulloch založili další jen krátce trvající kapely UH? a A Shallow Madness. Cope s Wyliem také krátkou chvíli působil v kapele Nova Mob. Když Cope vyhodil McCullocha z A Shallow Madness, McCulloch založil Echo and the Bunnymen. Mezi oběma dvěma hudebníky od té doby vládne nesmiřitelná rivalita.
V roce 1978 Cope jako zpěvák, baskytarista a skladatel zakládá liverpoolskou post punkovou kapelu The Teardrop Explodes, jejímiž dalšími členy se stávají bubeník Gary Dwyer, kytarista Mick Finkler a varhaník Paul Simpson. Kapela hrála styl, který by bylo možno nazvat post-punkovou verzí melodického west coast pop rocku, a stala se součástí vlny neo psychedelických liverpoolských kapel.
Cope a Dwyer (a později i jejich manažer a klávesák na koncertních turné David Balfe) se stali stabilním základem kapely po dobu její čtyřleté existence).
Několik prvních kladně přijatých singlů, např. "Sleeping Gas" a "Treason", vyvrcholilo v největší hit kapely "Reward", který se umístil na 6. místě v UK Singles Chart, připravilo půdu pro vydání prvního alba „Kilimanjaro“, které se posléze stalo tvůrčím vrcholem kapely, co se týče úspěšnosti a zájmu publika.
Jejich druhé album „Wilder“, vydané v roce 1981, experimentovalo s různými temnými psychedelickými motivy vynořujícími se z Copeovy složité psychiky. Neobsahovalo žádné zásadní hity a prodávalo se poměrně špatně, i když následně bylo kritikou hodnoceno dobře.
Třetím albem mělo být „Everybody Wants To Shag ... The Teardrop Explodes“. Nahrávání probíhalo ve trojici Cope, Dwyer a Balfe ve velmi napjaté atmosféře. Cope chtěl psát balady a bizarní popové písničky, zatímco Balfe měl větší zájem o nahrávání synthetické taneční hudby. K tomu se přidaly drogové aféry a neúspěšné turné. Cope nakonec kapelu během nahrávání rozpustil. Materiál z natáčení byl později vydán v roce 1990. Písničky "Metranil Vavin" a "Pussyface" Cope nově nahrál na své sólové album „World Shut Your Mouth“,
Navzdory relativně krátkému životu kapely The Teardrop Explodes přetrvával i po ukončení její činnosti zájem o její nahrávky, které byly v posledních třiceti letech několikrát znovu vydány. Obnovení činnosti se však Cope bránil a brání.
Po rozpadu kapely Cope strávil nějaký čas v ústraní a věnoval se sbírce historických hraček. Postupně se vyrovnával s předchozími drogovými skandály a výstředním chováním. Nálepka „acid“ rebela s bizarním chováním, podobně jako tomu bylo třeba u Syda Barretta, ho však dále provázela a trvalo ještě několik let, než se jí zbavil.
V tomto období se Cope spřátelil s mladým multiinstrumentalistou Draytonem Bassettem, uměleckým jménem Donald Ross Skinner, který se stal jeho souputníkem po následujících 12 let.
Od roku 1983 se Cope věnuje sólové kariéře. Kromě toho působí v několika značně různorodých hudebních projektech, jako Queen Elizabeth (od 1994), Brain Donor (od 1999) and Black Sheep (od 2008).
V roce 1983 začal nahrávat skladby pro své první album „World Shut Your Mouth“. Album vyšlo v roce 1984 u Mercury Records. Hudebně sice navazovalo na melodičtější nahrávky s Teardrops, ale bez jejich post punkového náboje. Obsahovalo hodně surrealistických vzpomínek na dětství. Podíleli se na něm dále bubeník Gary Dwyer, kytarista Steve Lovell a hobojistka Kate St. John.
Toto album nepřijali kladně ani kritici, kteří jej označili za špatný krok stranou tehdejší hudební scény, ani posluchači, kteří jej příliš nekupovali.
K albu byl vydán singl „Sunshine Playroom“ s velmi expresivním a kontroverzním klipem >> odkaz Na youtube je u něj dodnes poznámka „Blocked in The UK“.
Během koncertu v Hammersmith Palais na propagačním turné se Cope sekl přes nahé břicho stojanem s nefunkčním mikrofonem. Vypadalo to jako ukázka sebepoškozování pod vlivem frustrace. Rány byly sice povrchní, ale šokovaly publikum, a staly se dalším obrázkem do mozaiky jeho nálepky rebela s bizarním chováním.
Šest měsíců po albu „World Shut Your Mouth” bylo v roce 1985 vydáno album “Fried”. Na něm Cope spolupracoval se Skinnerem, Lovellem, St John, bubeníkem Chrisem Whittenem a kytaristou Stevem "Brother Johnno" Johnsonem.
Album mělo mnohem syrovější zvuk než jeho předchůdce. Objevil se zde náznak volnějšího až mystického stylu, který bude typický pro následující desetiletí. Kritikou bylo přijato poněkud lépe, ale komerční úspěch byl minimální. Důsledkem bylo angažování nového manažera, umělce Cally Callomona a podepsání smlouvy s nahrávací společností Island Records.
S příchodem Callyho získal Cope novou energii. Založil doprovodnou skupinu Two-Car Garage Band, kterou tvořili Skinner, Whitlen, baskytarista James Eller a Cope jako zpěvák, doprovodný kytarista a hráč na různé klávesy, který používal alias Double DeHarrison, a to do té doby, kdy se natrvalo stal členem Richard Frost jako hráč na klávesy.
V tomto složení bylo nahráno třetí album „Saint Julian“ obsahující většinou ostřejší rockové skladby s hitovým potenciálem. Jako úvodní singl byla vybrána píseň "World Shut Your Mouth", která se stala největším Copeovým hitem. Album mělo úspěch u kritiky i u posluchačů. Pohoda ale neměla dlouhého trvání. Cope se pohádal s manažerem Callomonem a kapela se rozpadla. Eller odešel do skupiny The The a Whitten k Paul McCartneymu.
Copemu zůstal pouze jeho věrný přítel Skinner. Jako nový producent se objevil nahrávací technik, skladatel a příležitostný muzikant Ron Fair. S ním nahráli nové album „My Nation Underground“. Pro tuto nahrávku byla vybrána pestrá sestava hudebníků, jako Fair, Skinner, Danny Thompson, výstřední perkusionista Rooster Cosby (který se do budoucna stal dalším blízkým Copeovým spolupracovníkem) a celá řada příležitostných studiových hudebníků, např. i vrátivší se James Eller.
Album opět nebylo moc úspěšné. Jedinou výjimkou byl singl "Charlotte Anne", který zaznamenal skromný úspěch v Americe, kde se dostal na vrchol žebříčku Modern Rock Tracks. Cope byl stále více nespokojen se společností Island Records a nevěřil, že ho jako umělce dobře zastupuje a prezentuje.
Aby si udělal radost, strávil během natáčení tohoto alba společností nepovolený nahrávací víkend ve studiu a paralelně tak bylo natočeno neautorizované lo-fi album „Skellington“. Vzniklo album, které považoval za mnohem opravdovější a umělečtější nahrávku. Hudba je poměrně jednoduchá, místy osekaná až na dřeň, ale velmi naléhavá, zdá se, že silně osobní, objevují se prvky alternativy, psychedelie, ale třeba i folku a blues. Spolu s Copem se na albu podílelo jádro tehdejší nahrávací party: Skinner, Cosby a Fair. Island Records ani tehdejší Copeův management však „Skellington“ nechtěli vydat. Nakonec později došlo k jeho vydání u malého vydavatelství Zippo. I toto ukazuje, jaké špatné vztahy panovaly mezi Copem a Island Records.
V roce 1990 během třídenního sezení nahrál další lo-fi album „Droolian“. Vyšlo pouze v Texasu u malého vydavatelství Mofoco. Hudba je stylově podobná té z předchozího alba, je zde jen o něco více psychedelie. Zisky z prodeje byl použity na podporu jednoho z Copeových idolů, bývalého frontmana kapely 13th Floor Elevators Roky Ericksona, který byl v té době ve vězení bez právního zastoupení.
V roce 1991 Cope objevil knihu Guitar Army: Rock and Revolution with The MC5 and the White Panther Party od Johna Sinclaira, kterou později nazval svojí Svatou knihou, která změnila jeho přístup k tvorbě a nahrávání hudby, který se stal spontánnějším, přičemž vycházel z hesla, že rock and roll je zbraň kulturní revoluce.
Cope chtěl napravit svoje vztahy s Island Records a začal pracovat na dalším albu. Nahrávání se odehrálo na pozadí demonstrací proti daňovým reformám premiérky Margaret Thatcher (Poll Tax Riots). Cope se jich aktivně účastnil a hrál v nich významnou roli. Oblečen byl do obrovského divadelního kostýmu. V dokumentárním filmu BBC jej můžeme spatřit, jak jde jako osamělý demonstrant po Whitehallu obklopen sedmi řadami jízdní policie.
Zážitky z těchto akcí se pokusil přenést na dvojalbum „Peggy Suicide“, které vyšlo v roce 1991 a bylo hodnoceno kritikou jako jeho dosud nejlepší album. Ve svých písních odhalil svoje životní názory, včetně jeho nenávisti vůči organizovanému náboženství a jeho rostoucímu zájmu o práva žen, okultismus, alternativní spiritualitu, včetně pohanství, ekologii a práva zvířat.
Na nahrávání se podíleli Skinner, Rooster Cosby, Ron Fair, bubeník Mike Joyce a budoucí nový Copeho parťák, kytarista Michael Watts (známý též jako Mike Mooney or Moon-eye). Ačkoliv album zpočátku sklízelo úspěch, velmi dobře se prodával např. singl "Beautiful Love", jeho vyhraněný politický obsah způsobil další neshody s Island Records, které jej sice vedlo ve škatulce alternativní rock, ale jeho revoluční zápal již tuto kategorii přesahoval.
Na podporu alba vyjel Cope na turné, několik vystoupení, která se nahrávala, měl i v Japonsku. Takto vzniklý materiál se však dočkal vydání až v roce 2004 na živém albu „Live Japan '91“.
V roce 1992 Cope vydává u Island Records další svoje dvojalbum “Jehovahkill”. Po hudební stránce odráží jeho zájem o krautrock, i když v poněkud akustičtější podobě, a o tzv. detroitský hard rock (The White Stripes, Kid Rock, Electric Six, …). Co se týče textové stránky je silně protikřesťanské (např. skladby "Poet is Priest", "Julian H. Cope" a "Fear Loves This Place"), dává přednost pohanským rituálům před oficiální církví.
Kontroverzní obsah alba a komerční propad přiměly Island Records k ukončení spolupráce s Copem, a to navzdory umístění v UK Top 20, třem vyprodaným londýnským koncertům a podpoře tisku. Cope vyráží na turné po Skotsku a odmítá rozhodnutí nakladatelství jakkoli komentovat.
Od této doby převzal Cope větší kontrolu nad svojí uměleckou kariérou i obchodními záležitostmi. Jednak jednal s renomovanými nahrávacími společnostmi, ale zároveň založil svoji vlastní společnost K. A. K., kde zamýšlel vydávat náročnější projekty.
První z těchto projektů vznikl hned v roce 1993 ve spolupráci s Donaldem Rossem Skinnerem: album istrumentálních jam sessionů nazvané „Rite“, inspirované krautrockem, psychedelickým funkem Sly Stonea a duchovní mystikou. Cope o tom napsal (volně přeloženo): „Klidně mne můžete ve člunu poslat pryč někam na nějakou skálu dělat umění. Ale uděláte-li to samé s některým členem např. U2, nebude dělat umění, ale hledat cestu zpátky k pevnině. Mám v sobě oheň, čímž se liším asi od 99,9 % lidí na zemi, a udržím-li si jej, pak zcela změním věci kolem. Jen musím věřit, že to co dělám a říkám je cesta kosmické pravdy“.
Ve stejném roce také vydává album „Ye Skellington Chronicles” (rozšířenou verzi „Skellington” spolu s následujícím albem ve stejném duchu “Skellington 2: He's Back ... And This Time It's Personal”.
V tomto období se Cope rovněž věnoval spisovatelské práci, dokončil první díl své autobiografie a začal pracovat na vědeckých studiích o krautrocku a neolitické architektuře.
Podepsal smlouvu s Def Jam, dceřinou společností American Recordings, na nahrání jednoho alba. Tím bylo “Autogeddon”, které bylo vydáno v roce 1994. Hudebně navazovalo na „Peggy Suicide” a “Jehovahkill”, ale s větším podílem space rocku. Jako hráč na syntezátor se k němu připojil multiinstrumentalista Tim Lewis známý pod pseudonymem Thighpaulsandra. Na albu je použit symbol automobilu jako metafora pro boj mezi odpovědností a sobectvím.
V témže roce Cope a Thighpaulsandra vytvořili ambient-electronic projekt Queen Elizabeth. Eponymní debutové album „Queen Elizabeth“ vyšlo u společnosti Echo, která se stala Copeho vydavatelem po dobu dalších dvou let.
Další album „20 Mothers” vydal Cope v roce 1995. Textově se na něm sice vrátil ke své předchozí rozmanité lyrice, hodně zaměřené na vyrovnání se se svým mládím a rodinou, ale jeho hudební přístup byl mnohem širší, slučoval rozmanité prvky, včetně silnějšího vlivu popu a folku. Kritika hodnotila album velmi kladně. Bylo úspěšné i komerčně, hitem se stala skladba "Try, Try, Try".
Následující britské turné (v sestavě Cope, Cosby, Mooney, Thighpaulsandra a klávesák a baskytarista Richard Frost) bylo plné napětí mezi muzikanty. Mooney odešel do kapely Spiritualized. Již předtím, během nahrávání, se Cope rozloučil se svým dlouhodobým kolegou Skinnerem.
Poté, co Cope odmítl jet na turné po USA, vydavatelství Echo s ním ukončilo spolupráci.
V roce 1996 podepsal smlouvu se společností Cooking Vinyl a vydal album „Interpreter“, které na předchozí stylově navazuje. Výjimkou je skladba "Cheap New Age Fix", ve které se objevují náznaky techno music a také, což je u něj neobvyklé, humor. Převažují však opět závažnější témata inspirovaná např. účastí na protestech, spočívajících v přivazování se ke stromům, proti stavbě dálničního obchvatu u Newbury, kde se měla vykácet část lesa. Bylo to první album, na kterém se podílel kytarista Tony "Doggen" Foster, který se pro následující roky stal Copeho důležitým hudebním partnerem.
V roce 1997 se Cope definitivně rozešel s hudebním komerčním průmyslem a vydal se na zcela nezávislou uměleckou dráhu. Založil Head Heritage – nahrávací studio a vydavatelství, webové stránky a diskusní fórum. Při této příležitosti řekl: „Stanu se nejlépe zapamatovatelným umělcem mé generace tím, že se vyhnu snaze o slávu, jak jen to bude možné. Tak si mne lidé budou pamatovat ne proto, že jsem byl skvělý, ale proto, že jsem jim nezpůsobil žádné pozdější pochybnosti."
První nahrávkou u Head Heritage bylo v roce 1997 album “Rite 2” navazující na „Rite“ z roku 1993, ale s Thighpaulsandrem místo Donalda Rosse Skinnera.
V témže roce bylo vydáno druhé album projektu Queen Elizabeth „QE2: Elizabeth Vagina“, které oproti prvnímu bylo více zaměřeno na experimenty s cosmic rockem.
Cope se musí vyrovnat se ztrátou dalšího z klíčových spolupracovníků. Thighpaulsandra odchází za Michaelem Mooneym do kapely Spiritualized.
V roce 1999 vydává další sólové album „Odin“, na kterém je jen jedna 73-minutová skladba „Breath of Odin“, mantra pro hlasy a elektroniku.
V červenci 1999 zakládá další vedlejší projekt Brain Donor. Trio, ve kterém hraje na basu se dvěma spoluhráči z kapely Spiritualized: kytaristou Doggenem Fosterem a bubeníkem Kevinem 'Kevlar' Balesem. Jejich vystoupení byla silně teatrální, inspirovaná ranými Kiss: maskované obličeje, velké boty na vysokých podpatcích a dvoukrké kytary. Cope uvedl, že cílem skupiny bylo skloubit arénový rock Kiss, heavy metal Van Halen, detroitský garage rock ve stylu Blue Cheer a prvky japonského heavy metalu skupin High Rise and Mainliner. V roce 2001 Head Heritage vydává první dva jejich singly "She Saw Me Coming" a "Get Off Your Pretty Face" a album „Love Peace & Fuck”.
Další sólové album “An Audience with the Cope” vydává v roce 2000. Bylo k mání pouze jako dárek na jeho turné a obsahovalo rozličné studiové jamy žánrově se pohybující od psychedelie po space rock. V roce 2001 bylo vydáno s jiným obalem a změněným názvem “An Audience with the Cope In 2001“.
Cope nebyl pouze hudebník, ale i badatel v oboru historie. V roce 2001 vydává limitovanou edicí alba “Discover Odin” spojeného s jeho přednáškou v British Museum o severské mytologii, kde se mísí mluvené slovo a hudba, včetně Cope aranžmá norského poemu "Hávamál" z vikingské éry.
V témže roce se Cope, Doggen a navrátivší se Thighpaulsandra, bez bubeníka, spojili v psychedelické meditační heavy metalové skupině L.A.M.F. a vydali album „Ambient Metal”. V téže sestavě vydali pod hlavičkou Brain Donor's třetí album z Copeho série „Rite“ nazvané „Rite Now“.
V roce 2003 se Cope zúčastnil hudebního festivalu v Glastonbury. Zapojil se také do akce Rome Wasn't Burned in a Day k vydání knihy Joe Scarborougha The Real Deal on How Politicians, Bureaucrats, and Other Washington Barbarians Are Bankrupting America. k této události vyšlo stejně nazvané album „Rome Wasn't Burned in a Day“. Bylo nahráno v triu Cope, hráč na syntezátor Christopher Patrick Holy" McGrail Guggenheim a Donald Ross Skinner.
Zároveň vychází další album Brain Donor “Too Freud To Rock'n'Roll, Too Jung To Die”.
V roce 2005 vydává dvě další alba. První z nich bylo dlouho odkládané „Citizen Cain'd“, které sliboval před několik lety. Druhé, „Dark Orgasmus”, bylo hardrockové a Cope jej popsal jako zobrazení represe spojené s nadcházejícím konzervatismem 21.století.“
Projekt „Brain Donor“ se prezentoval v Americe stejnojmenným kompilačním albem. Plánované turné ve Spojených státech však bylo zrušeno, protože Immigration and Naturalization Service (INS) odmítlo udělit Copemu vízum.
V roce 2006 vyšlo třetí album Brain Donor “Drain'd Boner” a čtvrté album Copeho série Rite “Rite Bastard”.
Album z roku 2007, “You Gotta Problem With Me”, bylo jakýmsi návratem k jeho rané sólové post punkové tvorbě, rozšířené ale o použití melotronu a množství perkusí. Pokračovali zde útoky na náboženství, fanatismus, chamtivost a ničení životního prostředí.
O albu „Black Sheep“ z roku 2008 Cope řekl, že vypráví o tom, jaké je to být outsiderem v moderní západní kultuře. Je to asi jeho nejvíce anarchistický projev. Hudebně zde dominuje melotron, perkuse a akustická kytara.
Cope, Guggenheim, O'Sullivan a Ady "Acoustika" Fletcher se podíleli na vzniku nového vedlejšího projektu Black Sheep (anarcho-folk band). Dále se zde objevili např. bubeník Hodgkinson Antony "Antronhy", hudebník a DJ "Fat Paul" Horlick a kytarista, klávesák a zpěvák Christophe F. V roce 2009 vydali dvě alba: „Kiss My Sweet Apocalypse“ a“ Black Sheep at the BBC“.
V témže roce vyšlo také album uskupení Brain Donor “Wasted Fuzz Excessive” a živé album Queen Elizabeth “Queen Elizabeth Hall” nahrané v roce 2000, a do té doby nevydané.
Po krátké odmlce vychází v roce 2012 dvojalbum „Psychedelic Revolution” s jedenácti výpravnými příběhy o revolucionářích, které Cope obdivoval: Che Guevara (CD 1) a Leila Khaled (CD 2), členka Lidové fronty pro osvobození Palestiny a první žena, která kdy unesla letadlo. Mellotron, akustická kytara, hoboj, žesťové nástroje, perkuse, silné melodie a naléhavý zpěv vytvářejí podmanivou hudbu, která se jen tak neoposlouchá.
V roce 2012 je rovněž vydáno album „Woden“ nahrané již v roce 2009. Obsahuje jedinou 72 minut dlouhou meditativní atmosféricky laděnou kompozici, která navazuje na skladbu „Breath Of Odin“, čili na album „Odin“. Příznivci tohoto žánru byla velmi kladně přijata. Byla srovnávána s ranými ambientními díly Briana Ena. Sám Cope ji označil jako vhodnou meditativní pomůcku, ale zároveň nadneseně i jako bránu do podsvětí, která se na 72 minut otevírá.
Zatím poslední studiové album „Revolutionary Suicide“ vyšlo 20. května 2013. Obsahuje jedenáct skladeb plných obvinění a protestu se syrovým hudebním doprovodem. Ideovou inspirací byla stejnojmenná autobiografie Huey P. Newtona, člena radikální levicové černošské organizace Černí panteři.
Zakončím citací: „New poems? You got it! New concepts? You got it! We got the Mayans’ predictions out the way and we’re all still here. So maybe everything that went before 2013 was just a dry-run for what’s to come”.
Čili (volně přeloženo) „Nové básně? Dostal jsi je! Nové koncepce? Dostal jsi je! Překonali jsme mayské předpovědi (pozn. „o konci světa 2012“) a jsme stále tady. Možná to, co bylo před rokem 2013, bylo jen „nanečisto“ oproti tomu, co přijde“.
Takže co příště?
Jarouš 11/2016... (celý článek)
