Berry, Chuck
Chuck Berry se narodil 18. 10. 1926 v St. Louis, Missouri jako Charles Edward Anderson Berry.
Pocházel z vážené černošské rodiny; jeho otec byl zaměstnancem kostela baptistické církve a matka ředitelkou základní školy. Chuck a jeho starší sestra byli od malička vedeni k muzice. Chuck měl ale rebelského ducha a zatímco jeho sestra tíhla k vážné hudbě, on se zajímal o blues a country. Jako mladistvý byl zadržen kvůli krádeži auta a ozbrojenému přepadení několika obchodů.
Nějaký čas pak strávil v nápravném zařízení pro mladistvé, kde společně s několika dalšími chovanci založil vokální skupinu.
Chuck zpíval od dětství v kostelním sboru a současně hrál na kytaru. První lekce mu dával místní holič. Později se stále více zdokonaloval v technice, na níž měl největší vliv bluesman T-Bone Walker.
Ve 22 letech se Chuck Berry oženil s Themettou Suggsovou. Měli spolu čtyři děti a zůstal s ní až do své smrti.
Od raných padesátých let byl Berry členem několika lokálních kapel. V roce 1953 se přidal ke skupině pianisty Johnnieho Johnsona, s nímž poté spolupracoval přes třicet let.
V roce 1955 se v Chicagu seznámil s Muddy Watersem, který ho přesvědčil, aby zkusil štěstí u nahrávací společnosti Chess, kde tehdy hledali nové talenty.
Dnem D byl pro Chucka (a zároveň pro celou historii rock and rollu) 21. květen roku 1955. Tehdy ve studiích Chess Records nazpíval a (společně s Johnniem Johnsonem, Willie Dixonem a bubeníkem Ebbiem Hardym) nahrál dvě písně, které se o dva měsíce později objevily na singlu. Do konce roku si tuto malou desku (především díky propagaci vlivného rádiového diskžokeje Alana Freeda) koupilo přes jeden milión lidí.
B-stranu desky tvořila bluesovka "Wee Wee Hours", od které si její autor hodně sliboval. Producenta Leonarda Chesse však více zaujala druhá píseň, původně nazvaná "Ida May". Byla to v podstatě k nepoznání předělaná, zrychlená verze starého countryového šlágru "Ida Red" Boba Willse a jeho Texas Playboys. Chessovi se líbila, cítil z ní hit. Ale nelíbil se mu její název. Podle legendy mu přitom ve studiu padl zrak na podlahu, kde uviděl pohozenou řasenku s nápisem Maybelline. Název (jen lehce upravený) byl na světě.
"Maybellene", píseň o rychlých autech a mladých dívkách, což jsou od těch dob v podstatě univerzální rock 'n' rollová témata, dle analytiků z organizace Acoustic Music přišla s tzv. sestupnou pentatonickou dvojstopou, která se stala esencí rockové kytary. V roce 1988 byla skladba uvedena do Grammy Hall of Fame, síně slávy, určené pro historicky nejvýznamnější a přelomové hudební kompozice. Zde byla společně s dalšími dvěma Chuckovými songy, "Rock and Roll Music" a "Johnny B. Goode", zapsána na listinu 500 písní, které formovaly rock and roll.
Posledně jmenovaný kousek (jenž zná určitě každý, kdo viděl film Návrat do budoucnosti) byl o jedenáct let dříve zaznamenán na zlatý disk, jenž byl společně s dalšími slavnými nahrávkami vyslán za hranice sluneční soustavy na palubě sondy Voyager 1 coby případné poselství mimozemským civilizacím.
Krom výše uvedených skladeb stihl Chuck Berry do konce 50. let nahrát a vydat nespočet dalších legendárních písní, jimiž prakticky ustanovil pravidla rock 'n' rollu, a to minimálně na tři desetiletí dopředu. Jeho ikonické kytarové rify a chytré a vtipné texty v písních jako "Roll Over Beethoven", "Carol", "Sweet Little Sixteen", "You Can't Catch Me", "Oh Baby Doll", "Reelin' and Rockin'", "School Days", "Little Queenie", "Too Much Monkey Business", "Memphis" (a mnoha dalších) ovlivnily a inspirovaly několik generací rockerů, počínaje Beatles, Rolling Stones a dalšími slavnými jmény napříč celými 60. léty.
V jejich první polovině nahráli a vydali Chuckovy hity snad všichni, co v rockové Británii něco znamenali. Takoví Stouni v prvních letech své kariéry převzali z Berryho repertoáru okolo dvou desítek písní . Chuckovo "Come On" zdobilo dokonce A-stranu jejich úplně prvního singlu. A John Lennon později řekl: „Pokud chcete dát rock and rollu druhé jméno, nazvěte ho Chuck Berry.“
Elvis Presley, Jerry Lee Lewis, Little Richard a další žánroví průkopníci přispěli každý rockové muzice něčím, co přešlo do její DNA; ať co se týče pódiového vystupování, image, originálního projevu a charakteristického pojetí tohoto stylu. Ale Berry byl první, kdo si své písně sám skládal, textoval, zpíval je i hrál. Jediný z nich, komu byly všechny tyto atributy od samého začátku přirozeně vlastní.
Jeho rify definovaly rockovou kytaru. Jeho texty ukázaly jak chytře a přitom hravě se dají tvořit slogany, které budou citovat mladí po celém světě.
Chuck, jenž nahrával své hity ve studiu prakticky naživo, k tomu v jednom rozhovoru řekl: „Raději vítám tu hromadu lidí, kteří slyší melodii a slova než těch pár, kteří mají dobrý pocit z komplexního aranžmá písně… Texty, na těch jsme si dávali hodně záležet.“
Otec rock and rollu, jak se mu dnes přezdívá, si užil čtyři roky slávy, štěstí a bohatství. Jeho písně se hrály v rádiích i televizi a desky trhaly prodejní rekordy. Patřil k největším prominentům populární hudby.
Ale pak se zase jednou projevila temná stránka jeho osobnosti.
V prosinci 1959 byl zatčen za to, že převezl čtrnáctiletou Indiánku přes hranice státu, aby ji zaměstnal jako sexuální pracovnici v klubu, který vlastnil. V březnu 1960 byl soudem shledán vinným z porušení tzv. Mannova zákona, který zakazoval „převážet ženy nebo dívky z jednoho státu do druhého za účelem prostituce, hýření nebo za jakýmkoli jiným nemorálním účelem“. Byl odsouzen k pokutě 5000 dolarů a pěti letům vězení. Chuck se na místě odvolal a u druhého soudu v červnu 1961 pak vyfasoval tři roky. Další odvolání bylo zamítnuto a tak byl nakonec nucen strávit rok a půl ve vězení (od února 1962 do řijna 1963).
Po návratu na svobodu, přestože usilovně pokračoval v přerušené kariéře, už se mu nikdy nepodařilo získat zpět pozici, kterou si v rockovém světě vydobyl v 50. letech. Jeho jméno v médiích nahradila jména mladíků z druhé strany oceánu, které svou hudbou sám inspiroval. Ostatně, pověstnou britskou invazi, která rozhýbala kola rockových dějin jako máloco, přežil z jeho souputníků komerčně vlastně jenom ten, kterému se říkalo Král.
Otec rock 'n' rollu nahrál ještě mnoho desek a skvělých písní, z nichž se minimálně "No Particular Place to Go" a "You Never Can Tell" (znáte z filmu Pulp Fiction) staly klasikou. Experimentoval s importováním hudebních prvků britské invaze do své vlastní tvorby, později koketoval s vlivy funky music. Stále častěji se vracel k blues a vyzkoušel si i country. Ale ti, kdo ho dobře znali, říkali, že po návratu z vězení už nikdy nebyl takový jako předtím. Kdysi veselý a bezstarostný chlapík jakoby si stín své minulosti nesl stále s sebou.
Trochu více Chuck ožil koncem 60. let ve vrcholící éře hippies, kdy si užíval pozornosti nové generace. Rád jezdil na festivaly a jamoval s mladými talentovanými muzikanty té doby. Tehdy ho na pódiu nějakou dobu doprovázel i kompletní Steve Miller Band.
Povzbuzen ohlasem u dětí květin, odešel od Chess Records ke společnosti Mercury, kde znovu nahrál své největší hity a vydal několik dalších, dnes už těžko sehnatelných alb. Počátkem 70. let se vrátil k Chess, pro něž nahrál album s příznačným názvem Back Home. Chuck na něm po dlouhé době přišel s písněmi ("Tulane", "I'm a Rocker", "Have Mercy Judge"), které dýchaly na paty jeho největším klasikám z dob před deseti až patnácti lety.
O dva roky později vychází kolekce s názvem The London Chuck Berry Sessions (s jedním z nejhezčích obalů v Berryho diskografii), jež měla mimořádný ohlas u kritiky i fanoušků (8. místo amerického albového žebříčku). Obsahuje mimo jiné mistrovské blues "Mean Old World" a Chuckův vůbec největší komerční úspěch (první místo mezi singly jak v Americe, tak v Anglii), kterým byla "My Ding-A-Ling", dle názoru autora této biografie paradoxně asi největší odrhovačka, jakou kdy natočil. (Tedy, ne že bych si hned vzpomněl na nějakou další.)
V roce 1979, po pár dalších počinech, vychází album Rock It, jeho poslední pro následující tři dekády.
V roce 1986 oslavil Chuck Berry šedesátiny formou koncertu v prostorách bývalého kina The Fox Theatre v jeho rodném St. Louis. V doprovodné kapele měl takové persony jako Keith Richards z Rolling Stones nebo kytarista a zpěvák Robert Cray, který ve stejném roce vydal nejprodávanější bluesové album všech dob. Za piano usedl Chuckův dlouholetý pianista Johnnie Johnson, jehož nástroj zní z drážek většiny Berryho hitových singlů a do saxofonu dul Bobby Keys, známý coby host na deskách Lynyrd Skynyrd, Sheryl Crow, B.B. Kinga nebo Joe Cockera. (O sólových albech téměř všech členů Beatles a valné části diskografie Stounů ani nemluvě.) Doprovodné vokály měla na starosti Chuckova dcera Ingrid.
To ale zdaleka není všechno. Po jedné písničce si s Chuckem zapěli Eric Clapton (jenž se zároveň zhostil sólové kytary), rhythm & bluesová legenda Etta James, Lennonův syn Julian nebo country rocková ikona Linda Ronstadt.
Z celé akce vznikl celovečerní dokument s názvem Hail! Hail! Rock 'n' Roll, kde je koncert prokládán rozhovory s Berryho souputníky jako Jerry Lee Lewis, Bo Diddley, Little Richard, i jeho hvězdnými následovníky. Jedním z nich je Bruce Springsteen, který přiznává, že na Chuckových textech se naučil psát ty svoje a názvy písní "The Promised Land" a "Downbound Train" si vypůjčil z názvů Berryho pecek.
Život šel dál, měnila se móda i hudební trendy, ale Chuck s námi zůstával dál. Stejně jako hudební styl, který kdysi spoluvynalezl a kterému určil jeho základní pravidla, jež s úctou a nadšením dodržovaly ještě 35 let poté i tak mladé a horkokrevné kapely, jakými byli kupříkladu Guns N Roses. Chuck Berry ještě několikrát procestoval celý svět se svou kytarou a v devadesáti dokončil své poslední album, jehož vydání se už nedožil.
Zemřel 18. března 2017.
Australská publicistka Lillian Roxon, autorka proslulé Lillian Roxon's Rock Encyclopedia (1969), napsala větu, s jejímž obsahem lze při znalosti všech faktů a souvislostí jen těžko polemizovat: „Chuck Berry je možná tím vůbec nejdůležitějším jménem celé rockové historie.“
Apache 10/2023