1950 - 1972
Suzi Quatro se narodila 3. 6. 1950 v Detroitu, stát Michigan do rodiny s italskými a maďarskými předky. Odmala se stejně jako její sestry věnovala muzice. První baskytaru jí koupil otec ještě když byla dítě. Suzi je tetou hollywoodské herečky Sherilyn Fenn a její sestra, kytaristka a zpěvačka Patti Quatro, hrála se Suzi ve druhé polovině 60. let nejdříve ve skupině The Pleasure Seekers a později přešla do další dívčí rockové kapely Fanny. Suzi v roce 1965 nazpívala pod hlavičkou The Pleasure Seekers singl "What a Day to Die", který vyšel o rok později u labelu Hideout a stal se menším hitem. Při jednom klubovém vystoupení si jí všiml britský producent Mickie Most, který v Americe hledal mladé rockové talenty pro svůj label RAK Records. Údajně v Suzi viděl novou Janis Joplin. Uzavřel s ní kontrakt, kvůli kterému se v roce 1971 přestěhovala do Anglie.
V Mostově produkci pak Suzi nahrála několik písní s muzikanty jako Peter Frampton, Mick Waller, Big Jim Sullivan a Alan White, ale jinak si s ní Mostův tým příliš nevěděl rady. Z pořízeného materiálu byla v roce 1972 na singl vybrána skladba "Rolling Stone", která však komerčně propadla všude kromě Portugalska. Tam se překvapivě stala číslem jedna.
Toto malé vítězství nejspíš zachránilo její kariéru. Most, jenž v Suzi sice cítil potenciál, ale nedokázal ho využít, ji kontaktoval se slavnou britskou skladatelskou a producentskou dvojicí Mike Chapman a Nicky Chinn, která stála za úspěchem Sweet a několika dalších umělců. To byla konečně trefa do černého.
1973 - 1974
Chapman seznámil Suzi s kapelou kytaristy Lena Tuckeyho, která měla zkušenosti z předskakování Slade a Thin Lizzy, a nechal je společně skládat a zkoušet. V mezičase pro ni s Chinnem napsali skladbu "Can the Can", která ideálně seděla k drsnému zvuku kapely. V dubnu 1973 tato skladba odstarovala hvězdnou kariéru Suzi Quatro a v létě už vévodila britskému žebříčku. Stejného úspěchu dosáhla také v Austrálii. Tam se ostatně Suzi stala na několik let jednou z nejpopulárnějších interpretek vůbec. Na vrchol se singl dostal také v Německu a Švýcarsku a velmi dobře si vedl i v dalších evropských zemích. Jen v Suzině rodně Americe se "Can the Can" vyšplhala "pouze" na 56. místo. Zatímco v Evropě a Austrálii byla Suzi Q, jak se jí přezdívá ve světě, známou rockovou star, v USA si jí všimli hlavně začínající muzikanti. A to především ženy. Tina Weymouth z Talking Heads začala hrát na basu poté, co prvně slyšela její průlomový singl a velkou inspirací byla Quatro také pro Joan Jett.
Suzi, její kapela a Chapman s Chinnem kuli železo, dokud bylo žhavé. Ještě v létě vydávají další hitový singl "48 Crash", což je stejně nářezová a přímočará rocková dupárna jako její předchůdce. A i když první místo dobyla pouze v Austrálii, v Norsku, Švýcarsku a Německu pronikla do singlového Top 5 a za třetí místo v UK se určitě stydět nemusí.
V říjnu přichází na řadu první (eponymní) album. Většinu materiálu na něm má autorsky na svědomí Suzi a kytarista Len Tuckey. Skladby jako "Glycerine Queen" nebo "Skin Tight Skin" dokazují, že toto skladatelské duo dokáže kvalitativně, i když ne tak hitově, držet krok s Chapmanem a Chinnem.
Zbytek alba tvořily zdařilé coververze "I Wanna Be Your Man" (Rolling Stones, Beatles), "Shakin All Over" (Johnny Kidd & The Pirates) a "All Shook Up Elvise" Presleyho, jehož je Suzi velkou fanynkou už od svých pěti let.
"Když jsem ho poprvé viděla zpívat v televizi, chtěla jsem být on," řekla později.
Z hlediska historie rock 'n' rollu byla Suzi průkopnicí minimálně v tom, že byla úplně první ženskou rockovou hvězdou, která se zároveň doprovázela na hudební nástroj.
"Přede mnou byly Janis Joplin, Grace Slick a další. Ale ony nedělaly to samé co já", říká Suzi Quatro. "A v tom jsem byla první. Ty, co přišly po mě, už to měly o něco jednodušší. A já jsem hrdá na to, že jsem jim ukázala cestu."
Zajímavé bylo, že Suzi si u coververze "I Wanna Be Your Man" neupravila text a zpívala ho v mužském rodě jako v originále. Přesně to o dekádu později dělala i Joan Jett, Suzina nejpilnější žačka (viz její podání hitu "Crimson and Clover").
V Austrálii, Rakousku a Německu se debutové album umístilo v první pětce. V Norsku bylo šesté a v Anglii třicáté druhé. Ve Finsku získalo zlatou desku.
Dosud největší Suzin hit "Can the Can" byl z prvního britského vydání paradoxně vypuštěn, zatímco v Austrálii po něm pojmenovali celé album. Ve většině zemí se pak tato skladba objevila jako první na druhé straně LP.
Úspěch debutu nebyl tak závratný jak se čekalo, a tak Chapman s Chinnem rychle přispěchali s dalšími singly jako "Daytona Demon" nebo "Devil Gate Drive", které se staly dalšími ikonickými peckami v Suzině repertoáru. První z nich byla druhá v Německu, čtvrtá v Austrálii a čtrnáctá ve Spojeném království. Druhá jmenovaná pak byla ještě úspěšnější a v Anglii dostala Suzi podruhé (a naposledy) na špici singlového žebříčku. Tam si pobyla také v Irsku a (jak jinak) v Austrálii. V Německu a Švýcarsku skončila druhá.
Druhé album, nazvané lakonicky Quatro, vyšlo v únoru 1974. Tedy přesně rok po tom prvním. Bylo poněkud nevyrovnané stylově i kvalitativně. Některé skladby se drží hard rockové tvrdosti ("Too Big", "Move It"), jiné se snaží zaujmout velkolepým aranžmá (rhytm and bluesová klasika "Hit the Road Jack"), další sází na rock and rollovou přímočarost ("Keep-a-Knockin" Little Richarda) a jiné zase na baladickou notu (mimořádně zdařilá kompozice dua Quatro / Tuckey, "Cat Size").
Stený osud jako "Can the Can" v případě debutu, potkal u druhého alba hitovku "Devil Gate Drive". Objevila se na skoro všech vydáních, jenom z britské verze byla vypuštěna. V Severní Americe byla dokonce zařazena hned na úvod. Tam ale pro změnu zase chyběly dvě skladby z UK verze. A aby těch zmatků nebylo málo, skladba "The Wild One" byla na britském vydání uvedena v pomalém aranžmá, kdežto v mnoha jiných zemích vyšla v dnes mnohem známější rychlé úpravě. Ta v listopadu téhož roku bodovala na singlu v Austrálii (2. místo), Německu (#5) a Anglii (#7). Jen o něco hůře se dařilo jednomu z nejchytlavějších kousků alba, skladbě "Too Big."
V rámci nahrávání alba Quatro vznikla také ambiciózní, téměř jedenáctminutová progrocková kompozice "Angel Flight", která se však na album nedostala a léta spočívala v archívu. Když o nějakých třicet let později vyšly u 7T's Records reedice klasických alb Suzi Quatro, tato skladba byla zařazena mezi přídavky na albu Aggro-Phobia. V roce 2022 se pak objevila v rámci box setu The Rock Box 1973 – 1979, tentokrát už správně jako bonus na druhém disku.
"Kdyby Angel Flight vyšel v době, kdy jsme ho nahráli, " podotýká dnes Suzi Quatro, "myslím, že by to určitě změnilo pohled jakým mě tehdy hudební svět vnímal."
Suzi byla totiž ve své době mnohými považována za jakýsi umělý výtvor či raritu na úrovni cirkusového čísla. Ve skutečnosti měla obrovský vliv (stejně jako později třeba Heart) na všechny budoucí ženské rockové interpretky, které neváhaly vzít do ruky hudební nástroj a hrdě se postavit do čela kapely se svou vlastní tvorbou.
1975 - 1977
V roce 1975 se Suzi a její parta po mírně artových hrátkách v "Angel Flight" rozhodli pro další, tentokrát už oficiální, a mnohem větší experiment. Třetí album Your Mamma Won't Like Me nahráli totiž zcela pod vlivem funky music, které se tehdy hodně dařilo v USA. Hlavně Suzi s Mickem Chapmanem si na tomto směru spolehlivě uletěli. Do studia byla přizvána pětičlenná dechová sekce The Gonzales Horns a zpěvačky Sue a Sunny, jejichž doprovodné vokály zní na albech bezpočtu interpretů té doby. (Za všechny uveďme alespoň jména jako Elton John, Mott the Hoople, T. Rex, Tom Jones, David Bowie, Joe Cocker nebo Frank Zappa.)
Výsledný produkt je opravdu velmi zajímavý a vůbec ne špatný. Zvláště Suzi Quatro se zde vokálně blýskla ve dříve vyloženě netušených polohách. Pokud do té doby někdo pochyboval o tom, jak skvělá zpěvačka to je, po tomto albu už se raději neozýval.
Prodeje desky byly sice zatím nejhorší v Suzině kariéře, ale zároveň to bylo její první LP, které se ve zpěvaččině rodné Americe dostalo do Top 200 (konkrétně na 146. místo). A na takové skladby, jako je ta titulní, případně coververze letitého r'n'b šlágru "Fever" nebo závěrečná "Michael", vydaná na singlu v Austrálii a v Holandsku, může být Suzi právem hrdá.
V srpnu 1975 vydaná desátá singlovka "I May Be Too Young" se však už vrací ke stylu, kterým se Quatro proslavila. Další z řady přitvrzených šlapajících boogie s tradičně chytlavým refrénem však tentokrát v žebříčích příliš neuspělo.
Někdy ve druhé půli roku 1975 pak vychází první oficiální Suzina výběrovka s názvem The Suzi Quatro Story - 12 Golden Hits. Obsahuje všech deset dosavadních britských singlových áček, a na rovný tucet je doplňuje australský singl "Michael" a asi nejznámější kousek z těch, které se na malou desku (alespoň v Evropě) nikdy nedostaly – "Glycerine Queen".
Kompilace vyšla po celém světě s výjimkou Anglie a USA.
O rok později vydává populární německý magazín Bravo ve spolupráci s RAK Records a EMI kompilaci nazvanou Bravo Präsentiert: Suzi Quatro. Ta je zajímavá především tím, že se na ní objevila raritní (a výtečná) tvrdě rocková "Close Enough to Rock n Roll", která vyšla jako B-strana singlu "Tear Me Apart" exkluzivně pouze v Německu a Japonsku. Tato malá deska pokračuje v klasické přímočaré hard rockové linii, pro níž byla Suzi Quatro do té doby nejznámější, a k níž se po každém "úletu" vracela jako k osvědčené jistotě.
Dalším experimentem, tentokrát alespoň co se týče producenta, byla v roce 1976 obnovená spolupráce mezi Suzi a Mickem Mostem, mužem, který ji na prahu 70. let objevil v amerických klubech a přivedl do Anglie.
Výsledkem je album Aggro-Phobia, nahrávané ve studiích ve Francii a Švýcarsku. (Wikipedia u něj uvádí vydání v lednu 1977, většina ostatních zdrojů, včetně Discogs. potvrzuje rok 1976.) To, ač komerčně nepříliš úspěšné, je dnes fanoušky i kritikou vnímáno jako jeden z vůbec nejsolidnějších Suziných počinů.
Krom starého dobrého hard rocku s glamovou patinou a ozvěnou detroitského garážového rock 'n' rollu na něm dostává slovo i pomalu se rodící new wave se špetkou punku. Dozvukem námluv s funky je kompozice "Close the Door" a výtečná autobiografická "American Lady" by z fleku mohla jít na singl. Coververze Elvisova "Heartbreak Hotel" má správně zatěžkaný bluesový feeling a vše jistí veselé hard rockové kousky "Tear Me Apart" (albová verze je nejlepší) a "Half as Much as Me". Velmi příjemná je také Suzina předělávka "Make Me Smile (Come Up and See Me)" z repertoáru Steva Harleyho, i když kvalit originálu nedosahuje.
V roce 1977 vychází pouze v Japonsku a Austrálii syrový živák Live and Kickin' s čtrnácti skladbami, nahranými v Osace na jednom z koncertů japonského turné 15. června téhož roku. Je znát, že dvojalbum nebylo dodatečně nijak zvlášť upravováno, a Suzi, která se tentokrát chopila produkce osobně, na něm ponechala spoustu kiksů, včetně svých vlastních.
Jejím záměrem bylo zaznamenat kompletní show z oněch časů od začátku do konce, přesně tak jak probíhala.
Páteř alba tvoří songy z tehdy aktuální Aggro-Phobie. Skladba "What's It Like to Be Loved" je zde v téměř patnáctiminutové verzi, ovšem nejvíce si Suzi podle vlastních slov užívala svoji oblíbenou "Cat Size".
Ve stejném roce hledal producent úspěšného amerického televizního seriálu Happy Days vhodnou kandidátku pro roli rockerky Leather Tuscadero. Díky plakátu, visícím na zdi pokoje své dcery, ji nabídl právě Suzi Quatro. Ta tuto příležitost neodmítla a vydala se do Hollywoodu. Ač původně měla hrát pouze v jedné dvojdílné epizodě, její postava měla u diváků takový úspěch, že nakonec natočila celých sedm dílů. Tvůrci dokonce plánovali spin off, v němž by ztvárnila hlavní roli. Tuto nabídku však Suzi odmítla a vrátila se k muzice.
Pouze začala více cestovat mezi Británií a Amerikou.
1978 - 1979
Rok 1978 proběhl ve znamení velkého návratu Suzi Quatro do singlových žebříčků a hitparád. Tehdy také konečně alespoň na chvíli prorazila v USA, na čemž měla jistě svůj podíl její role v Happy Days.
Alice Cooper, kterému kdysi drobná dívka s obří baskytarou předskakovala, o třicet let později v celovečerním dokumentu Suzi Q vzpomíná, jak s kapelou na turné někde na hotelu sledovali v TV právě tento seriál. V momentě, kdy se na scéně poprvé objevila Leather Tuscadero, vytřeštili všichni nevěřícně oči, když v ní poznali zmizelou parťačku ze starých dobrých časů.
Suzi nejdříve v únoru 1978 zabodovala (2. místo v Irsku, č. 4 v UK a č. 5 v Německu) notoricky známou "If You Can't Give Me Love", kterou nostalgická rádia přehrávají po nocích dodnes.
Tu však v listopadu ještě překonala duetem "Stumblin' In" s Chrisem Normanem ze Smokie (2. a 3. místo v Austrálii, Německu a mnoha dalších zemích, a k tomu 4. místo v USA). V prosinci pak vychází páté studiové LP If You Knew Suzi…, které je dodnes jejím nejúspěšnějším albem v Americe (37. příčka žebříčku Billboardu).
Tato deska patří podle mnoha fanoušků k jejím nejlepším. Z jejího obsahu stojí krom výše uvedených hitovek (ta druhá vyšla jen na americké verzi) za zmínku určitě také úvodní "Don't Change My Luck" (ta pro změnu vychází na singlu pouze v Německu), chytlavá "The Race Is On" nebo výborný cover Derringerovy / Winterovy "Rock 'n' Roll Hoochie Koo".
Producenti raných AC/DC, Vanda a Young, přispěli na album coby zástupci oddané Austrálie tvrdě rockovou "Evie", a výtečná je i (tentokrát Suzina vlastní) posmutnělá kompozice "Suicide".
Sedmdesátý osmý se tak hned po období kolem vydání debutu stává druhým vrcholem kariéry Suzi Quatro.
Je až neuvěřitelné, že jen o rok později vystoupila Suzina, jak se jí u nás tehdy familierně přezdívalo, v Československu, a že koncert (pravda v silně sestříhaném záznamu a rušený blábolením komentátorky) odvysílala tehdejší československá televize. Tento záznam můžete mimochodem dodnes snadno najít na YouTube.
Nedlouho poté vychází šesté studiové album Suzi… and Other Four Letter Words, jež se přiklání k popovějšímu soundu. Stopa hard rockových a rock and rollových kořenů však v některých písních stále přetrvává.
Pokud si na přelom 70. a 80. let pamatujete tak jako autor této biografie, určitě si vzpomente, že dva hlavní singlové hity tohoto alba - "She's in Love with You" a "I've Never Been in Love" - zněly u nás tenkrát odevšad… jen ne z oficiálních médií.
Silně chytlavý, rychlý a melodický pop & roll těchto skladeb zde doplňuje na triumfiální trojici ještě "Hollywood" - song, který bohužel na singlu nikdy nevyšel. Důvod? Text obsahuje hned 2x tzv. f-word, tedy výraz, který se koncem 70. let ještě nemohl objevit v rádiu ani v televizi. A to byla pro potenciální singl přece jen poněkud nepřekonatelná překážka.
1980 - 1990
V roce 1980 vypršel starý kontrakt s Mickie Mostem a Suzi odchází od RAK Records k Mickem Chapmanem v Americe čerstvě založené značce Dreamland. A jak už to tak při odchodu hvězdy z určité stáje bývá, Most reaguje na situaci vydáním bilancující kompilace Greatest Hits, na níž najdeme čtrnáct britských singlových áček z let 1973 – 1979.
V červnu téhož roku vzniká v United Western Studios v kalifornském Hollywoodu Suzino sedmé studiové album Rock Hard, které, jak už napovídá název, mělo být jejím návratem k hard rocku.
Puristé by zřejmě řazení tohoto počinu do této škatulky striktně odmítli, nicméně tu jde určitě alespoň o částečný návrat ke kořenům. Nové písně už v sobě sice nemají onu sedmdesátkovou syrovost, ale většina z nich působí daleko rockověji než to, co nabízel předchozí počin.
Titulní skladba se v září 1980 objevila na soundtracku ke kultovnímu filmu Times Square, kde se Suzi Quatro ocitla ve společnosti takových jmen jako Pretenders, Ramones, Roxy Music, Gary Numan, Talking Heads, Lou Reed nebo Patti Smith.
O měsíc později vyšla "Rock Hard" také na singlu, který si kupovali hlavně věrní Australané. V zemi klokanů se tento úderný kousek s lehce punkovým feelingem umístil na 9. místě; prodeje v ostatních zemích však už byly znatelně horší. Nejlépe se skladbě vedlo v Německu, kde obsadila 26. příčku. Další singlovky – veselá "Glad All Over" a (punkem opět lehce šmrcnutá) "Lipstick" – však už propadly.
Dalšími výraznými songy na Rock Hard byly např. pop metalová "Ego in the Night" nebo zdařilá rocková balada "Lonely Is the Hardest".
Přes lákavý obal (Suzi opět celá v kůži jako v raných sedmdesátkách) a vkusnou Chapmanovu produkci se deska, která měla být jejím návratem v plné parádě stala v podstatě labutí písní Suzi Quatro.
Nejvýše se na žebříčcích dostala v Norsku (#22) a tradičně v Austrálii (#31). V USA pronikla do první dvoustovky, konkrétně na 165. místo.
Tyto výsledky měly vliv i na budoucnost Chapmanovy nahrávací společnosti Dreamland. Hlavní hvězda selhala, a o moc líp se nevedlo ani dalším jejím akvizicím, kterými byli např. Michael Des Barres, hard rockoví Spider nebo zpěvačka Shandi. V roce 1981 značka Dreamland zkrachovala a Suzi Quatro se ocitla bez kontraktu.
Posledním jejím pokusem o návrat na scénu bylo v roce 1982 album Main Attraction, vydané u Polydoru. Osmá Suzina studiovka je první, na níž se skladatelsky ani producentsky nepodílel nikdo z dvojice Chapman / Chinn. Po boku zůstali Suzi jen dva její nejvěrnější souputníci – kytarista a spoluator většiny skladeb, Len Tuckey (jenž se v mezičase stal jejím manželem a otcem dvou jejích dětí) a bubeník Dave Neal. Tento tým byl posílen novým klávesákem Chrisem Andrewsem, jenž si vzal na starost produkci alba a společně se Suzi složil i hlavní singl alba, "Heart of Stone".
Přestože jde o melodickou tutovku z rodu "If You Can't Give Me Love" a podobných, doby kdy se tomuto druhu písní dařilo v hitparádách, jsou už pryč. Píseň se sotva protlačila do první stovky dokonce i v Austrálii, a ve Velké Británii byla šedesátá. Samotné album bylo až na příjemné pop rockové jednohubky "Cheap Shot" a "She Knows", případně ještě snahu o seriózní country v Andrewsem podepsané "Two Miles Out of Georgia", počinem plným snadno zapomenutelného balastu. Hlavně druhá strana LP, plná pokusů integrovat do Suzina soundu vlivy tehdy módního synth popu a elektroniky, je smutným svědectvím doby.
Suzi ještě několik let koncertovala, občas něco nahrála a vydala pár obskurních singlů, aby v roce 1986 pověsila basu na hřebík a stala se hlavní hvězdou ve westernovém muzikálu Annie Get Your Gun. Kritiky byly velmi dobré, avšak Suzi, stejně jako v případě svého hereckého intermezza v televizi, touto cestou dále nepokračovala a raději se věnovala dětem a rodině.
V roce 1990 vychází téměř bez povšimnutí deváté studiové album Oh, Suzi Q., které je v podstatě čistým popovým produktem, jež nemá s jejími předchozími počiny takřka nic společného.
1995 - 2005
O pět let později se objevuje pouze v Evropě kolekce What Goes Around - Greatest & Latest, což je CD poskládané z nových verzí starých songů, doplněné jednou (titulní) novinkou.
V roce 1998 vychází album Unreleased Emotion, obsahující materiál nahraný o patnáct let dříve na tehdy plánované LP. Stejně jako v případě Oh, Suzi Q. Jde o čistý, ryze komerční pop. Jediným vybočujícím kouskem je coververze letitého rock and rollu Dale Hawkinse, "Susie Q". Ten ovšem přijde až v samém závěru a trvá pouhou minutu a patnáct sekund.
Další z těch Suziných obskurnějších počinů je terapeutické album Free the Butterfly, vzniklé ve spolupráci se zpěvačkou a kytaristkou Shirlie Roden a vydané oběma interpretkami vlastním nákladem v roce 1998.
V roce 2004 vychází kompilace A's, B's & Rarities, obsahující přesně to, co avízuje její název. Největším pokladem je na ní rozhodně (v této biografii již zmíněná) ambiciózní kompozice "Angel Flight", která tehdy spatřila světlo světa poprvé po třiceti letech od svého vzniku. Následující rok je natočen dokument Naked Under Leather, nazvaný podle japonského bootlegu z roku 1975 a režírovaný Victory Tischler-Blue, zakládající členkou The Runaways a herečkou z kultovního filmu This Is Spinal Tap. Snímek mapující celý Suzin život bohužel nikdy nebyl uveden veřejně a na první celovečerní dokument o ní si tak svět musel počkat ještě čtrnáct let.
2006 - 2019
Plnohodnotného návratu té pravé rockové Suzi Quatro se věrní fanoušci dočkali v březnu 2006, kdy v produkci starého kamaráda Andyho Scotta ze Sweet vydala u EMI album Back to the Drive. To po celém čtvrtstoletí představilo Suzi opět v kůži a s basou zavěšenou proklatě nízko.
Titulní píseň je asi to vůbec nejlepší, co mohli fanoušci v novém století od legendární rockerky dostat. Dalším vrcholem alba je vynikající pop rocková "I'll Walk Throught the Fire", v níž si Quatro střihla duet se svou dcerou Laurou Tuckey. "I Don't Do Gentle" je stará dobrá Suzi v nejlepší formě, coververze Youngova "Rockin' in the Free World" nedělá originálu ostudu a "Dancing in the Wind" hraje na stejně tvrdou, avšak chytlavou notu, jako ty nejlepší pecky z jejích klasických alb. Výborný dojem z těchto lahůdek bohužel kazí několik jiných kousků, krášlených samply, robotickým zkreslením hlasu a podobnými elektronickými výdobytky. O křečovitě rozjuchané snaze o hitovost nemluvě. Album tak ve výsledku působí nevyváženě a skvělý pocit z některých skladeb střídají rozpaky nad jinými.
O šest let mladší dlouhohrajicí počin In the Spotlight působí už mnohem vyrovnaněji, nedisponuje však takovými silnými songy jako jeho předchůdce. Nejlepší je zde trojice po sobě jdoucích skladeb "Whatever Love Is" (příjemný pop rock složený Chapmanem a osmdesátkovou hitmakerkou Holly Knight), pěkná Chapmanova balada "Spotlight" a coververze "Strict Machine", původně od skupiny Goldfrapp.
V roce 2016 vznikl projekt Quatro, Scott & Powell, který, jak už napovídá sám název, spojil tři glam rockové legendy: Suzi, kytaristu Sweet a bubeníka Slade. Materiál, který tato trojice společně nahrála, se v lednu 2017 objevil na albu známém též pod zkratkou QSP. Jde o jednoznačně nejrockovější počin, na jakém se Suzi podílela minimálně od roku 1980, tedy od alba Rock Hard. Speciální zmínku zaslouží zdejší jímavá verze Dylanovy "Just Like a Woman", která patří mezi nejlepší Suziny předělávky vůbec.
Následující album No Control (2019) vzniklo ve spolupráci s jejím synem, kytaristou a producentem Richardem Tuckeym.
Ve stejném roce je v v Austrálii uveden celovečerní dokument s názvem Suzi Q, v němž mimo samotné hlavní hvězdy vystoupily takové persony jako Alice Cooper, Joan Jett, Lita Ford, Debbie Harry, Tina Weymouth a Chris Frantz z Talking Heads a mnoho dalších, aby Suzi složili poklonu a vysvětlili její význam coby té, která kdysi ukázala cestu všem dalším rockovým muzikantkám.
Epilog
Suzi Quatro vystupuje na světových pódiích dodnes. Je podruhé šťastně vdaná a napsala několik knih, včetně své autobiografie a sbírky básní.
Zatím posledním sólovým počinem legendární zpívající basačky bylo v březnu 2021 album Devil in Me, jež se většinově setkalo s pozitivní kritikou.
Patnáct nejúspěšnějších / nejznámějších písní Suzi Quatro:
Rolling Stone (1972)
Can the Can (1973)
48 Crash (1973)
Glycerine Queen (1973)
Daytona Demon (1973)
Devil Gate Drive (1974)
Too Big (1974)
The Wild One (1974)
Your Mamma Won't Like Me (1975)
Tear Me Apart (1976)
If You Can't Give Me Love (1978)
The Race Is On (1978)
Stumblin' In (1978)
She's in Love with You (1979)
Rock Hard (1980)
Dvanáct nejlepších coververzí:
I Wanna Be Your Man (Rolling Stones, Beatles)
All Shook Up (Elvis Presley)
Keep A-Knockin' (Little Richard)
Fever (Little Willie John, Ela Fitzgerald)
Heartbreak Hotel (Elvis Presley)
Make Me Smile (Come Up and See Me) (Steve Harley)
Rock 'n' Roll Hoochie Koo (Johnny Winter, Rick Derringer)
I've Never Been in Love (Melissa A. Connell)
Glad All Over (The Dave Clark Five)
Rockin' in the Free World (Neil Young)
Just Like a Woman (Bob Dylan)
Suzi Q (Dale Hawkins)
Deset nejlepších málo známých skladeb:
Little Bitch Blue (1973)
Skin Tight Skin (1973)
Cat Size (1974)
Angel Flight (1974, vydáno 2004)
Michael (1975)
Close Enough to Rock n Roll (1976)
Cream Dream (1978)
Suicide (1978)
Hollywood (1979)
Back to the Drive (2006)
Apache 4/2024... (celý článek)
