Kořeny britské progresivně psychedelické folkové kapely Comus sahají do roku 1967, kdy se potkali teprve sedmnáctiletí studenti Umělecké školy v Bromley v hrabství Kent Roger Wooton a Glen Coring. Oba hráli na kytaru a sdíleli podobný vkus, který kromě folku zahrnoval i Velvet Underground. Brzy začali vystupovat spolu a hráli v neobvyklých úpravách písně Lou Reeda, což ve folkových klubech nebylo zvykem. V klubu Arts Lab v Beckenhamu se spřátelili s pořadatelem, později slavným Davidem Bowiem, který je zde nechal vystupovat pravidelně. Tím byl položen základ pro vznik budoucí kapely.
Ještě v Ravensbourne potkali Glenn a Roger Chrise Youlea, který se později stal manažerem Comus, a houslistu Colina Pearsona, který duo brzy doplnil. Název Comus navrhl Youle, inspirován divadelní hrou (konkrétně forma dvorské zábavy, zvaná maska) Johna Miltona. Stejnojmenná kniha, publikovaná původně anonymně v roce 1634, vypráví o vládě krutého pohanského krále, který se schovává za morální maskou, filozoficky vycházející z křesťanských zásad 17. století. Comus je též jméno řeckého boha, který reprezentuje chaos a anarchii a je synem boha Dionýsa, boha vína a nespoutaného veselí. Tímto ovlivněni, začali Glenn s Rogerem psát první autorské skladby, často pojednávající o násilí, znásilnění, vraždách, zmatku, obětování, erotiky a duševních nemocech.
Brzy se k sestavě přidávají baskytarista Andy Hellaby a teprve šestnáctiletá zpěvačka Bobbie Watson, přítelkyně jednoho ze členů komunity, ve které v té době členové kapely žili. Jednou ji slyšeli zpívat a s nadšením jí navrhli členství v kapele. Posledním členem byl jamajský flétnista Michael Bammi Rose, kterého sehnali na inzerát. Na zkoušky přicházel obklopen partou rastafariánů, mezi které patřil i slavný pozounista Rico Rodriguez, který se připojoval při jamování. Rose ale v sestavě nevydržel dlouho a byl brzy nahrazen Robem Youngem. Ten byl sice původně pianista, ale hudba vznikající kapely jej dostala natolik, že se během krátké doba naučil na hoboj, flétnu a bonga, jen aby s nimi mohl hrát. Tak se Comus dostal přes rok 1969. Manažer Youle sháněl koncerty po celé Anglii a z Comus se záhy stala koncertní senzace v undergroundových kruzích a univerzitách, jejíž vystoupení okouzlovala publikum vášnivou a kvalitní produkcí.
V této době kapelu objevil kanadský režisér Lindsay Shonteff, který ji okamžitě použil ve svém soft-porno filmu Permissive.
V červnu 1970 podepsal Youle smlouvu s firmou Pye/Dawn. Stalo se tak po vystoupení v londýnském Purcell Rooms, kde hráli jako předkapela Davidovi Bowiemu, který v té době kraloval hitparádovým žebříčkům s písní Space oddity. Aniž by je kdokoli s vedení firmy slyšel hrát, podepsali už jen kvůli neobvyklému nástrojovému obsazení. Začalo nahrávání prvního alba. Nejprve vyšel maxisingl Diana (dalšími písněmi byly In the lost queen's eyes a Winter is a coloured bird), a v únoru 1971 je na světě i debut First utterance. Znepokojivé texty dokreslují hlasy Glena Coringa (přirovnáván k Marcu Bolanovi), Rogera Wootona (v dobových kritikách jako Roger Chapman na héliu) a Bobbie Watson (nadpozemský jemný vokál, který ale často nahání strach, když se v harmoniích pouští do nervy drásajících intervalů). To doplněno našláplými i jemnými kytarami, bongy, evokujícími blízký východ, neobvyklou hrou houslí, flétny a baskytary, která je občas netypicky hrána kytarovým válečkem pro dokreslení temné atmosféry nahrávky. Kresby na obalu jsou dílem Wootona a Coringa. Jakkoli odvážné a experimentální (pravděpodobně neexistuje nic podobného, Comus vpodstatě pojetím hudby i textů stvořili žánr sami pro sebe), album se nesetkalo s komerčním úspěchem, prodalo se jen nějakých 7000 kusů. Přesto ale neúnavně koncertují po Anglii a Evropě. Po turné v Německu odchází v červenci 1971 Rob Young, kterého okamžitě nahrazuje fagotistka Lindsay Cooper, známá též ze spolupráce s Mikem Oldfieldem a kapelami Henry Cow nebo National Health. Jako koncertní kapela si stále budují kultovní status, přestože se jim lepí smůla na paty. Například na festivalu ve Weeley, kde hráli po Barclay James Harvest, jim zbyl čas jen na jednu píseň, protože Harvest přetáhli set kvůli technickým problémům s orchestrem. Aby toho nebylo málo, vypadl proud. Comus se ale nezalekli a bez ozvučení zahráli skladbu The Prisoner (o léčení v psychiatrické léčebně) a sklidili takový úspěch, že je zaskočení BJH radši vyřadili z turné, na kterém jim měli Comus dělat předkapelu. Co se týče násilí, nezůstávali Comus jen u textů, Glenn vzpomíná, že mezi členy kapely, z nichž všichni byli výrazné osobnosti, byly časté třenice a mezi ním a Rogerem došlo k několika rvačkám, které prý předznamenaly brzký rozpad.
Glenn s Rogerem chystali materiál na druhou desku. Malgaard, jak zněl název, měla být dlouhá suita, rozdělena jen formátem LP desky. To už jim ale firma přestává věřit a pomalu opuští underground. Chris Youle odchází do Německa pracovat pro Polydor. Comus natočí ještě hudbu pro další film Lindsaye Shonteffa (Big Zapper) a na podzim 1972 se rozpadá.
O osmnáct měsíců později došlo k obnovení Comus. Firma Virgin, povzbuzena úspěchem Tubular Bells Mikea Oldfielda, vyhledala Rogera Wootona, protože se někomu z vedení líbily jeho písně, a nabídla mu možnost nahrávání. Z bývalých členů se k němu připojují Andy Hellaby, Bobbie Watson a Lindsay Cooper. Sestavu doplní Philip Barry – perkuse, Gordon Caxon – bicí, Didier Malherbe – saxofon (též v kapele Gong), Keith Hale – klávesy a Tim Kraemer – cello. Vzniklá nahrávka vychází v srpnu 1974 pod názvem To keep from crying. Jedenáct písní je z větší části od Wootona, dvěma přispěl Hellaby a jednou Hale. Původní Comus připomínají hlavně hlasy obou zpěváků, hudba je více do mainstreamu, za což může nátlak Virgin. Výsledek vůbec není špatný, ale pro mainstreamový trh stále nepřijatelný a pro náročnějšího posluchače nedostačující. Comus se opět rozpadá - na třicet čtyři let.
Během devadesátých let vycházejí obě alba v různých reedicích, až nakonec v roce 2005 dojde k vydání dvoj-CD s bonusovým materiálem, maxisinglem Diana, nevydanou skladbou All the colours of darkness a Wootonovým sólovým singlem z listopadu 1974. Jedná se o vydání firmy Castle music, která spadá pod Sanctuary records.
Zásluhu na obnovení zájmu má též Mikael Åkerfeldt, kytarista a zpěvák švédských Opeth, který ve své tvorbě používá odkazy na First utterance. V roce 2007 vystupují obnovení Comus na několika festivalech ve Švédsku díky Åkerfeldtovému známému, pořadateli festivalu Melloboat, Stefanu Dimleovi. Vystoupení z 9. března 2008 na tomto festivalu bylo zaznamenáno a v plánu je vydání DVD. Comus vystupuje ve složení Roger Wooton, Glenn Coring, Bobbie Watson, Colin Pearson, Andy Hellaby a nově místo Roba Younga manžel Bobbie Watson Jon Seagroatt, původně klávesista a saxofonista, který se stejně jako jeho předchůdce naučil na hoboj, flétnu a bonga, aby mohl s Comus hrát.
Voytus 12/08... (celý článek)
