Reakce na recenzi:

- @ 01.11.2012

Vydání každého alba této finské legendy je událost a není tomu jinak ani tentokrát.
V čem je jiné a čím naopak stejné jako předchozí počiny?
Album vypráví příběh o starém umírajícím hudebním skladateli, který vzpomíná na své mládí.
Obal je opět ve stejném stylu jako minulý Dark Passion Play. A co hudba? Ano i ne! Abych to upřesnil, je tu několik kousků které jedou podle šablony z minula ale není toho tolik aby se dalo říct že se Nightwish vykrádají.
Překvapivě není zpěv už tolik zásadní jak tomu bylo v minulosti. Tentokrát hraje prim hlavně hudba a ani Anette Olson ani Marco Hietala nemají až tolik prostoru.
Velký rozsah tu dostala symfonická složka za podpory London Philharmonic Orchestra - orchestr dirigovaný Pipem Williamsem
Hned úvodní kousek je překvapující balada s finským textem. Tenhle kus bych viděl raději na konci než na začátku. Plynule přechází na dvojku Storytime. Ta vyšla jako první singl a je to opravdu hitovka kde kapela jede tak jak je od očekáváno. Melodická linka s bláznivým tempem a Anette zde opravdu září!
Ghost Raider, výborná věc s drtivým nástupem a výborným refrénem.
Slow Love Slow, tak tady jsem na první poslech nevěřícně zíral! Jazzově nostalgicky laděná skladba je to poslední co bych od finů očekával, ale ono je to vážně dobré pokud tomu člověk dá šanci. A závěrečné trubkové sólo je třešinka na dortu.
I Want My Tears Back. Jednoduchý keltský motiv v excelentním provedení kde se Annete rovným dílem dělí o vokál s Hielala a šlape výtečně. Další potencionální hit!
Bombasticky zahájená Scaretale s dětským sborem už na začátku naznačuje že nepůjde o obyčejnou skladbu. A taky ne! Fantastický nástup symfonického orchestru celkově propracovaná stavba kde nechybí ani muzikálové prvky a téměř osm minut naprosto nenudí, nápadu je tu na celé album. Vrchol celého alba.
Instrumentální Arabesque začíná indickým motivem opět nechybí symfonická složka a i přes krátké tři minuty zaujme.
Turn Loose the Mermaind krásná balada která zní jako irská lidovka.
Rest Calm má tvrdý nájezd opět s vokály obou zpěváků. Jen průměrný kus ale vůbec né špatné.
10 - The Crow, The Owl And The Dove další skladba s baladickým úvodem a poměrně nepřekvapujícím průběhem
Last Ride Of the Day je zase starý dobrý Nightwish se zbory a s divokým tempem který by slušel i Tarje. Skoro jako by byl psaný ješte pro ni. I když Anette uznávám tady skoro nestíhá!
Song Of My Self nejdelší kousek a další eposní průběh. Silný hudební motiv podpořený mohutným zborem, fantazie! Druhá polovina skladby je mluvený příběh. Zajímavé ale zbytečně dlouhé.
A konečně závěrečný titulní instrumentální Imaginaerum je plně v režii symfonického orchestru a v jeho stavbě prosakuje většina motivů z předchozích skladeb. Jakoby zhrzuje celé album do jednoho opusu. Ale nádherně!
Myslim že toto se dá bez nadsázky označit jako album roku. A to přesto že vyšlo až v jeho závěru.
Finové potvrdili svou pozici jedničky v symfonickém metalu..