Bill Pleška - @ 09.04.2011 | #

Pink Floyd je vlastně takový art-rockový pop, velmi okázalý art-rock pro masy. Hudba zaujatá svou vlastní uměleckostí, v níž občas zvítězí forma nad obsahem. Kdybychom z alba Dark Side of the Moon vypustili všechny ty přidané zvuky, bušení srdce, útržky rozhovorů, zvonění budíků a podobně, zůstal by nám sympatický, chytlavý bigbít, ale žádné velké art by se asi nekonalo. Nemohu se zbavit dojmu určité povrchnosti, předstírání větší hloubky, než tam doopravdy je. To ale nemíním nijak pejorativně, vlastně mi to totiž vůbec nevadí - jedná se o vynikající, bezvadnými nápady nabité dílo a plně si zaslouží pět hvězdiček. Jen takové superlativy jako "nejlepší hudba vůbec" by se podle mého názoru neměly používat vůbec, nejen v tomto případě.

Petr Gratias 56 let hudební publicista, historik a pamětník @ 30.04.2011 07:26:12 | #
Z mého pohledu, když člověk provede analýzu sedmdesátých let, stojí album The Dark Side of the Moon na vrcholu progresívní hudby těchto časů. Nic předtím, ale ani nic potom už nezaujalo v kontextu skupiny v takové míře, jako právě tohle album. Nesleduji komerční hlediska, ale ryze umělecká, pionýrská a avantgardní. Album vyšlo v dubnu 1973, já jsem měl právě měsíc po osmnáctých narozeninách a tohle album jsem dostal jako dárek. Proto mám k němu na prahu své tehdejší dospělosti velmi úzký až intimní vztah. Od úvodního bušení srdce až po závěrečné bušení srdce - nevšední a nezprostředkovatelný zážitek. Jistě - z muzikologického hlediska zde opravdu nejsou nějaké zázračné skladatelské postupy, které by měly omráčit, ale to, jakým způsobem bylo celé album zaranžováno, nahráno, zahráno a zazpíváno - to nemá obdoby. To je úplně nový sound, který nikdo před nimi nevymyslel a pokud snad ano, tak se mu to nepodařilo dostat na desku, jako právě kvartetu Pink Floyd. Vedle výtečných hudební a pěveckých výkonů je ve skladbách jedinečná atmosféra a člověk najednou cítí že po beatlesovském Abbey Road, které bylo tečkou na šedesátými léty a zároveň vrcholem, co se v daném schématu dalo vytvořit, najednou před námi stojí nový monument, ve kterém se projil rock s výtvarnem, scénickou emocí, novým soundem a opravdu vzniklo umělecké dílo nebývalého významu. O žádné povrchnosti zde nemůže být řeči - emocionální prožitky ve zpěvu Clare Toryové, procítěná sóla (nikterak komplikovaná a přesto nesmírně zasahující) kytaristy Davida Gilmoura, zapojení synthesizerů VCS3, zlověstné tikání a odbíjení hodin, nálety letadel, chladně metodické cinkání měniče mincí, tlukot lidského srdce a mrazivé tóny varhan a dobové studiové elektroniky, způsob nově natočených bicích nástrojů (nijak nekomplikovaných), vokální práce členů kapely a hostů, jedinečné textové výpovědi.... nač dále pokračovat? Všechno se zde propojilo do jednolitého tvaru a posluchač má pocit, že slyší rockovou symfonii budoucnosti.
Vedle několika dalších vybraných titulů si podle mého subjektivního názoru lze vzít The Dark Side of the Moon na pustý ostrov (za podpory elektrického proudu). Album nabíjí energií a zprostředkovává neopakovatelný zážitek a stále si za ním stojím.
Ta okázalost, umělecký patos a nadzemský opar vznešené estetické krásy je stejně neopakovatelný jako obrazy světově proslulých mistrů holandského malířského šerosvitu - Rembrandta van Rijna, Paula Vermeera, Petera Paula Rubense....
Jak plytká, umělecky povrchní, bezradná a vyprahlá proti tomu ve své prvoplánovosti působí alba nové vlny osmdesátých let...huuuh