luk63 - @ 30.08.2013 | #

Excentrický projekt Septober Energy klavíristy Keitha Tippetta a jeho jednoúčelového seskupení Centipede v sobě snoubí hodně jazzové progrese s moderními vážnými výboji včetně symfonických, které (i když jen sporadicky) protíná rockovým ostřím.

Ano, je to nevšední, podivná a na poslech náročná muzika (no jen se podívejte na sestavu) a může připomínat chaos. Ale když do ní dokážete proniknout, nabídne vám řadu parádních momentů, vypjatých kakofonických či téměř freejazzových pasáží, i klidných hudebních zákoutí. Pak můžete dojít k poznání, že se jedná o chaos řízený :-).

Celá čtyřdílná suita je z většiny instrumentální záležitostí s momenty bigbandového charakteru, nabízející také rozvláčné pasáže, ehm..., ...no které by mi na albu asi nechyběly, ale konec konců mi ani nevadí.

Toto 2LP z října 1971 hodnotím jako velmi odvážný a dost ojedinělý nadšenecký počin, který bych pro znalé vzdáleně připodobnil snad ke snahám Radima Hladíka skloubit svou hudbu s jazzem na desce Coniunctio - ta ovšem vyšla ještě o rok dříve. Dávám čtyři a půl, okrouhlím nahoru.

Judith @ 08.04.2023 15:27:45 | #
Přála jsem si dnes nějakou hudební výzvu a díky recenzi objevila tento excentrický a vskutku jedinečný projekt. Dílo je k vyslechnutí na YouTube, zde tedy mé dojmy. (Hluboký nádech.) Zní mi to jako pochodová hudba pro bleší cirkus. V orchestru existuje několik nesmiřitelných frakcí, takže jediné, na čem se všechny nástroje shodnou, je vzpoura proti dirigentovi. Občas z kakofonní masy vyskočí lidský hlas jako kukačka z hodin, exaltovaně zalká a opět se nad ním zavře zvuková stěna pokrytá divoce tvarovanými nástrojovými ornamenty. Zdi nahrávací místnosti se rozhodly probíhající akci ignorovat, takže do hudby volně proniká ruch ulice a cinkání nádobí z bistra naproti.
Souhlasím, že tento chaos je nějakým způsobem řízený, možná mimozemskou civilizací. Ta se po hodině smiluje a na poslední čtvrtinu rozváže pianistovi ruce, takže po teď už zcela holé pláni se rozběhnou křehké klapky, aby se vzápětí na obzoru opět vztyčily žestě. Nesou bílou vlajku. V orchestru zavládne smíření stvrzené kolektivní improvizací, která od krotkého vzájemného ohmatávání tykadly přejde přes bujné peřeje znovuzrozené rytmiky do systematického zaříkání vokalistů - jako by to telefonní číslo fakt nechtěli zapomenout. Na závěr se po ruinách posluchačových představ o tom, co je hudba, rozlije něco jako soulad. V posledních minutách je dokonce rozumět slovům - zpívají o svobodě a sjednocení lidstva. Asi se jim to povedlo.