Petr Gratias - @ 24.01.2012 | #

Dlouho se mě do recenze monstrózního dvojalbového projektu The Wall nechtělo. Jak už jsem napsal jinde Pink Floyd jsou moje krevní skupina, nicméně u tohohle alba jsem přece jenom objektivně řečeno v rozpacích. Těch důvodů je víc. Začal bych třeba tím, že velikášství, nadutost a umělecká panovačnost Rogera Waterse nabyla koncem sedmdesátých let takových rozměrů. Že se to vymklo kontrole a tak se zpětnou platností vytýkám Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi, že vůbec mohli dopustit, aby Waters vyštval z kapely Richarda Wrighta, nedílnou součást tohohle legendárního kvartetu. Waters nenávidí války, generály, diktátory a sám se diktátorem stal…. Jak britsky typické. O Watersových mimořádných autorských schopnostech nijak nepochybuji a to že se stal hlavním tahounem kapely také nechci zpochybňovat, přesto se mě zdá divné, že nazval Gilmoura, Masona a zejména Wrighta lenochy a pohrozil, že když Wright neodejde, tak vydá The Wall jako sólový projekt…..
Zcela nechutně Waters pak na tiskové konferenci poznamenal, že chtěl vyměnit i Davida Gilmoura za Snowyho Whitea – protože na rozdíl od Gilmoura, „nehraje s chybami, je naladěn a přestal mít o hudbu zájem“. Tohle velkohubé britské chvástání mě odpudilo….
Vzrušující a tematicky podmanivé téma obžaloby britského školského systému se mi dodnes zdá jako velmi silný argument a základ k tomu, vytvořit silný nosný projekt. Možná Yes, Genesis a Emerson Lake And Palmer (i když ti už skončili o rok dříve) čekali na nosné téma a Waters ho odvážně nastolil.
Při poslechu dvojalba zjišťuji, že je zde spousta zajímavé a podnětně zahrané, zazpívané a zaranžované hudby, ale vliv Boba Ezrina na albu se výrazně vtlačuje do konceptu alba a tak některé skladby znějí hodně popově a podbízivě a můj pohled mi říká, že mělo vzniknout jedno album, zbavené diskotékových vycpávek a rytmických pochodových záležitostí, které pinkfloydovské téma zbytečně rozmělnily. Na albu postrádám hledačství Atom Heart Mother, Meddle, výrazný umělecký koncept nedostižného The Dark Side Of The Moon, stejně jako Wish You Were Here a společenské satiry Animals. Sborové zpěvy ve spojení s členskou základnou mi připadá místy ne operní (jako na The Dark Side Of The Moon), ale bohužel operetní. Opakování motivu Another Brick In The Wall je místy nesnesitelné, stejně jako patetičnost, která je nezdravě prodchnutá celým albem v jakémsi velikášsky nezdravém pojetí.
Samozřejmě, že zde byla snaha hrát jinak a vymyslet něco netypického, ale někdy míň znamená víc a třebaže na albu bylo odvedené hodně náročné a nekonečně dlouhé práce, přesto se s polovinou alba dodnes nedovedu vyrovnat. Záměr parodizovat, zesměšňovat a ironizovat školský systém a popichovat Margareth Thatcherovou (to byla Watersova specialita) je zdravě provokativní, ale to pojetí se podle mého názoru vymklo kontrole a dodnes se přistihuji u toho, že se nemohu dočkat, až některé skladby budou za mnou. Kdyby Watersovi, Gilmourovi, Wrightovi a Masonovi kolem Ummagummy a Atom Heart Mother někdo nabídl ke zpracování podobná hudební koncept, jako představitelé londýnského undergroundu by se asi ušklíbli…..
Hey You, Confortambly Numb, Run Like Hell, Mother, Goodbye Blue Sky, One Of My Turns, Goodbye Cruel World, In The Flesh?, The Thin Ice, Another Brick In The Wall, Part 1… považuji za silné a kvalitní skladby, ale zbytek je pro mě méně stravitelný na pokraji popu.
Také jsem považoval za krajně nezdravé, že hodně lidí si objevilo Pink Floyd prostřednictvím skladby Another Brick In The Wall, Part 2 a ještě před nedávnem poslouchali ABBU, Boney M, Glorii Gaynorovou…. a najednou zpinkfloydovatěli, hmm – i když Gilmourovo sólo ve skladbě je velmi procítěné.
Mason začal hrát rytmické postupy jako pro pochodky a některé skladby mě dodnes znějí jako podkres pod spartakiády, kterých jsme si za bolševika užili víc než dost.
Pracuje se tady s různými náladami a emocemi, ale ten klasický sound Pink Floyd je zde místy zaměňován za divadelní postupy (netvrdím že všude!).
Vytratila se zde převaha melancholie, záhad, hledání a zesílila společenská nasranost, vztek, agresivita.... Nikdo to musel zahájit, ale proč právě Pink Floyd!?
Pozoruji, že jsem se velmi přiblížil mínění Jaromirose, Beriqa a zejména Majkla rock.bloguje.cz (kam chlapi chodíte na ty příšerné přezdívky?) – aniž bych „opisoval“….
Proto jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Protože The Final Cut vnímám podobně stále váhám, jak to s tím hvězdičkováním udělat. Asi to budou tři (a půl).
Velký projekt, grandiózní produkce, ale…. Sorry, chlapi.

Petr_70 @ 25.01.2012 12:22:49 | #
Pink Floyd – The wall (reakce na recenzi Petra Graciase)
Tohle album PF si od doby svého vzniku sebou ponese několik "nej"... přinejmenším NEJznámější a NEJkontroverznější, ze všech alb, které za svou dlouhou hudební existenci natočili. K tomu prvnímu jistě přispěla (nejen) mediální extenze, a přiznejme si upřímně, že tomu tak bylo vlastně jen díky skladbě Another Brick In The Wall, jak je naznačeno v recenzi výše a albu jako celku to spíše ublížilo (jednoduše se stalo za ta léta poněkud "ohraným")...
Stejně tak lze souhlasit s názorem, že album obsahuje spoustu vycpávek, zbytečných zvuků, ruchů i oněch rytmických pochodových záležitostí. "Zeštíhlení" by albu jistě prospělo - to bezpochyby.
Navzdory výše uvedeným výhradám osobně řadím The Wall" k tomu lepšímu (možná dokonce nejlepšímu) co kapela ve své kariéře vyprodukovala. Hudební materiál desky vynikne obzvláště v kontextu jejich "reunionů" zachycených na albech "A Momentary Lapse of Reason" a "The Division Bell" zcela jasně postrádajících Watersova tvůrčího génia, na straně jedné a v zásadě nudným orchestrálním kýčem "Atom Heart Mother", na straně druhé.