Tomáš Rojt - @ 19.08.2015 | #

Třikrát se YES sešli k nahrávání nového alba bez Jona Andersona v sestavě Howe,Squire,Downes a White a pokaždé byl u toho jiný zpěvák. Ten poslední, Jon Davison je bezesporu kvalitní vokalista a pro mnohé téměř k nerozpoznání s Andersonem. Velmi příjemné překvapení a to nejen co se týká vokálního projevu, ale i skladatelského vkladu. Problémem alba je však jeho nevyrovnanost. Hned úvodní skladba vás nadchne a zavede někam do 2. poloviny 70. Let, je tu vše, co jste na YES obdivovali: pestré rejstříky kláves, typické kytarové vyhrávky, krásné vokály, principál SQUIRE se svou typickou hrou na baskytaru i doprovodným vokálem a nepochybně typické mezihry, tentokrát s výrazným rytmickým vkladem. Nechybí ani typická balada To Ascend za doprovodu akustické kytary a další svou typicky košatou stavbou skladba Light of the ages. Ostatní skladby však jsou jakoby bez šťávy a tam kde byste čekali vygradování skladby přichází jen bezradnost a povinné natahování stopáže. Není to rozhodně hudba na první poslech a i po několika posleších máte co nacházet, ale není toho tolik, jako kdysi. Propadák tohle album není, ale do historie YES se zapíše jen jako průměrné album.

catcher @ 11.01.2016 12:39:10 | #
"Ten poslední, Jon Davison je bezesporu kvalitní vokalista a pro mnohé téměř k nerozpoznání s Andersonem"...
Tak to si nemyslím, a po té čerstvé děsivé zkušenosti s poslechem živáku "Like It Is - Yes at the Mesa Arts Center" už tím tuplem ne !
Playlist zahrnuje výhradně alba CTTE a Fragile, takže oproti tomu studiovému průjmu H&E se na tom jakoby nemohlo nic zkazit... ale mohlo ! Vlažná instrumentace na půl plynu je u borců v důchodovém věku poměrně běžná, a abych jen nenadával, tady (jako na svém posledním ofic. živáku) hraje Chris docela solidně, Stevova kytara, jakkoli v útlumu, to taky jakž takž stíhá, ale ten zpěv... to je něco tak otřesného, že se mi chtělo zvracet...
Opravdu jsem nečekal, že jedna z mých "Top 10 of All Time" kapel klesne tak hluboko, a bude ztrátu soudnosti v podobě posledních studiových desek doprovázet ještě koncertní parodií na legendární artrocková alba.
Ale možná že v dnešní po Orwellovsku obracené realitě soutěží se svými epigony (zde Glass Hammer), kdo bude trapnější ("lepší")... aby vyhráli aspoň něco...