Reakce na recenzi:

Petr87 - @ 15.12.2014

Nádhera, nádhera a zase jen nádhera...
I takhle, do jedné věty, by se dalo shrnout celé tohle album.
Jenže s takovou "recenzí" bych tady nejspíš nepochodil, takže to vezmeme trochu důkladněji. Nádech, výdech, trochu té jógy a jdeme na to...

Sinfonia Della Luna je jedno z těch mnoha alb, které jsem si zamiloval hned na první poslech.
Zkrátka, jakmile jsem uslyšel první tklivé, atmosférické melodie titulní kompozice, do kterých se za chvíli vložil krásně procítěný hlas zpěváka Takashiho Nakamury, tak jsem věděl, že jsem se zabouchl.
(Zde bych chtěl jen podotknout, že ne do Takashiho, ale do hudby... to jen tak pro pořádek. Protože bych byl docela nerad, kdyby mi druhý den po napsání recenze zazvonili u dveří nějací podivní "strejdové" s pěstěnými nehty a zvali mě na projížd'ku v růžovém Cadillacu. Co já vím, kdo všechno chodí sem na Progboard). :-)
No zkrátka, nádherně rozmáchlá, epická suita s hradbami kláves, nenásilně znějícími bicími a s místy tiše promlouvajícím Mellotronem.
Kytara zde do děje nepromlouvá vůbec... Na tu si musíme ještě chvíli počkat.

Inspirace Genesis, ale i třeba takovými The Enid je zde na tomto albu více než jasná.
Genesis slyším především ve čtvrté skladbě s názvem Dance...romantic. Ty "šlohnuté" postupy jsou tady jednoznačně slyšet... Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, ba naopak. Já si to užívám...

Pro mne tahle deska jednoduše nemá slabé místo.
Všechny skladby jsou jaksepatří vymazlené a nabité nádhernými melodiemi... Prostě skvělá, inspirativní hudba, pro mne asi jejich nejlepší dílo.
Akorát se mi ze začátku nechtělo věřit tomu, že tahle placka byla nahrána v roce 1984, kdy hudební scéna byla už pár let anektována všudypřítomným new wave a synthpopem...
Spíš bych to tipoval tak na rok 1974... jenže ono je to vážně tak. Jsou to prostě Japonci. :-)

Špičková deska, která jen dokazuje, že i v Zemi vycházejícího slunce jsou Páni Hudebníci.

Za mne jednoznačných pět hvězd.