hejkal - @ 03.02.2023 | #

Jon Lord sa navždy zapísal do sŕdc (hard)rockových fanúšikov ako jeden z najlepších klávesákov v brandži. Predovšetkým s Deep Purple stvoril neopakovateľné hudobné diela, ale rozhodne nezaháľal ani ako sólista.

Jeho koketéria s klasickou hudbou ho privádzala k rôznym projektom využívajúcim ako rockovú kapelu, tak orchester. S Párplami nahral koncertné Concerto For Group And Orchestra (1969), sólovo (ale tiež s Párplami) zasa album Gemini Suite (1971), živé prevedenie vyšlo o mnoho rokov neskôr. V roku 1974 vyrukoval s ďalšou fúziou orchestra a kapely na živom albume Windows.

Zachytáva vystúpenie z 1. júna 1974 v Mníchove s miestnym orchestrom vedeným Eberhardom Schoenerom. Za rockerov kopú starí známi ako David Coverdale (spev), Ray Fenwick (gitara), Tony Ashton (klávesy, spev), Glenn Hughes (basa, spev) a Pete York (bicie). Platňa obsahuje dve skladby, štvrťhodinovú Continuo On B.A.C.H a polhodinovú trojdielnu suitu Window. Akokoľvek som nadšený priaznivec classical rocku a koncertných albumov, prezentovaná muzika ma neoslovuje. Pre zvukových puristov je tu navyše prekážka v podobe nie veľmi dobrého zvuku. Keďže mňa hudba zasahuje svojim obsahom, nie tým, či ju počujem z mobilu, veže alebo z pódia, bootlegová kvalita by ma neodrádzala, keby bolo čo počúvať. Ale veľmi nie je. Iste, Pete York je bubenícka extratrieda a jeho vstupy sú miestami parádne. Kapela sa však, podobne ako pri Deep Purple v roku 1969, s orchestrom skôr strieda ako spája. Nervózne pasáže evokujú jazz, ktorý občas prepukne naplno, nechýba dlhočizná zvuková hlušina, bezradnosť, na ktorej si mnohí psychedelici splnili svoj sen nahrať album bez toho, aby museli čokoľvek hrať.

Iste, občas niečo poteší, hardrockový záver prvej skladby, bluesová nálada v úvode druhej, ale to je málo. Veľmi málo.

Ani jeden z Lordových pokusov o fúziu rocku a vážnej hudby nie je považovaný za veľmi vydarený a Windows v tomto smere nie je výnimkou. Naopak! Je to nesúrodá a miestami kakofonická zmes motívov, beriem ju ako dobovú kuriozitu a v zbierke ju mám preto, lebo zbieram koncertné albumy. Je tu niekto, kto to vidí inak?

Judith @ 03.02.2023 13:59:27 | #
Album jsem si poslechla a rozhodně kolem Jona Lorda preferuju Deep Purple (nebo obecně kolem kláves rock). Závěr první skladby se mi taky líbí asi nejvíc. To vzájemné střídání spíš než spojování nástrojů bych byla ochotná vnímat jako výraz uměřenosti, která je mi v podstatě sympatická, málokterý klávesový hráč se umí takto držet na uzdě. U druhé skladby mi spíš připadá nedotažená kompozice, nějak to nevnímám jako celek, jakkoli košatý či komplikovaný.

Zdá se mi, že přímo v sále to mohl být zážitek, ale to už bohužel nezjistíme. A hodně v mých očích s možností srovnání stoupají živé fusion projekty výrazněji vtahující rockový element (třeba John Zorn s Mikem Pattonem), tam je znát vzájemné napojení účinkujících a je úplně jedno, že to někdo jen natočil na mobil, muzikálnost z obrazovky valí proudem. Tohle mi připadá trochu těžkopádné, jako snaha o "vážné umění". Ale zase lepší než mnohé dnešní kombinování metalu a symfonického orchestru, které mi zhusta zní jako vykalkulované a bezzubé. V tomhle ohledu to působí vlastně autenticky, právě tou nedokonalostí. U mě za dvě a půl hvězdy.