Reakce na recenzi:

Konnie - @ 20.07.2020

Žánr shoegaze mne dlouhou dobu míjel lehkým obloukem a já produkci tohoto typu vnímala jako neškodnou, náladotvornou muziku, která však ve mně neprobouzela žádné hlubší emoce a nevyvolávala potřebu záměrně vyhledávat další počiny tohoto typu. Ani blackgaze, z této škatulky odvozený to u mě neměl snadné. Většina těchto děl z dílny dvojice Neige-Winterhalter na mne působila jako prazvláštní šumivá monolitická zvuková clona, ze které semotamo vystupoval jakýsi hudební motiv, aby se v ní poté zase utopil a moje uši se jaksi neměly čeho zachytit.
Naštěstí pro mne – nebo pro Alcest? .-) – se koncem loňského roku objevil Spiritual Instinct. Konečně album, na kterém dokážu spolehlivě odlišit jednu skladbu od druhé! :-)

Deska obsahuje 6 skladeb o celkové délce slabých 41 minut. Už tento fakt je mi velmi sympatický a působí na mě dojmem, že Alcest rozhodně nemíní hazardovat s posluchačovou trpělivostí a předkládají mu pouze vytříbený výběr ze své produkce.
Působivě jednoduchý černý přebal dává tušit, že jeho nitro ukrývá cosi nejednoznačného, na první pohled tajemného. Přestože zvláštní posmutnělá postava harpyje odkazuje spíše k řeckým mýtům, její vyobrazení s tichým výrazem v tváři a v poklidné pozici mi připomíná více severskou a keltskou ornamentiku, což s ohledem na původ autorů není nic nečekaného. A že si z těchto keltských kořenů autoři berou inspiraci plnými hrstmi nás přesvědčí už úvodní Les Jardins De Minuit. Jakoby vyprávěla příběh z dávných dob, spíše než z půlnoční zahrady… nad lukami houstne mlžný opar, mezi stromy se mihnou temné siluety mužů běžících bezhlesně po stopách vyplašeného jelena. Chladné paprsky úplňkového měsíce kloužou po ornamentech na jejich pažích svírajících oštěpy, kromě jejich soustředěného dechu se jen semtam ozve prasknutí větévky či poplašený výkřik probuzeného ptáka, ale napětí roste každým okamžikem… barvitý, dramatický, honosný úvod alba.
Následující Protection je přímočařejší, staví více na bicích a úderném opakování základního riffu, ale ani ona nepostrádá gradaci. Asi pro silnější groove a jednodušší zapamatovatelnost byla také vybrána pro singl předcházející vydání celého alba.
Saphirre s nástupem připomínajícím rockovou gotiku typu Mission či Sisters of Mercy přináší celkové zklidnění a uvolnění. Někomu může připadat monotónní, snad až nudná, ale na mne svým repetetivním, pomalu gradujícím tempem působí jako uklidňující rocková mantra. A příjemné rytmické ladění může být pro někoho i inspirací k tanečnímu vyžití…
První zádrhel na cestě k pěti hvězdám se dostavuje se čtvrtou skladbou – L'île Des Morts. Začátek zní sice slibně, ale její následující tempo, rozplývající se do jakési monotónní hmoty mě drží v dlouhém, možná až příliš dlouhém očekávání příchodu něčeho výjimečného… k čemuž, bohužel, nakonec nedojde. Výsledkem je atmosféra připomínající starší alba, která mne moc neoslovuje.
Určitou kompenzaci za předchozí počin mi přináší Le Miroir – náladová, poetická balada, s nečekaně úderným entré, jinak ale plná rozšuměných kytar proplétajících se se zvonivými klávesami a vokálem vzpínajícím se až k oblakům. Její závěr korunují hladké, křišťálově čisté riffy. Taková malá třešnička na dortu.
V poslední vznosné a éterické Spiritual Instinct lze asi nejlépe vysledovat, že vokál částečně přebírá roli dalšího hudebního nástroje. Neige uvádí, že určitý podíl jeho textů vlastně nemá konkrétní obsahový význam, ale je konstruován spíš s ohledem na libozvučnost jednotlivých slov. Údajně se jedná o skladbu napsanou na počest kamaráda, který spáchal sebevraždu, možná i proto ta minimalizace textu. Co také v takovém případě ještě dodávat… Přesto bych ale od závěrečné skladby očekávala něco více než už známé a opakované motivy. Mnou vyhlížené velké finále na způsob úvodní skladby se nekoná, což mě dosti mrzí.

Můžu ale nakonec s radostí konstatovat, že Alcest se podařil husarský kousek – vytvořili album, které se mne dotklo mnohem více než ta předchozí a získali si tím můj respekt a zasloužené 4,5 hvězdy.