Judith - @ 13.01.2023 | #

Nenechte se zmást představou, že držíte v ruce cédéčko. To, co Def Leppard loni pustili do oběhu, je ve skutečnosti časová konzerva. Deska Diamond Star Halos odpovídá na otázku, jak by to mohlo vypadat, kdyby mezi Hysterií a Adrenalize vzniklo ještě jedno album. Přímočarostí a průrazností novinka zejména ve svém úvodu zhruba odpovídá počinu z roku 1992, celkový sound ale svou lehkou zastřeností ukazuje prstem do osmdesátých let, stejně jako nezaměnitelný zvuk bicích.

Def Leppard si už před desetiletími zafixovali svůj typický výraz a dobře si taky zapamatovali, že experimenty jejich fanoušci v oblibě nemají (i když mně se album Slang vždycky docela líbilo). Takže na novince servírují osvědčený koktejl úderných riffů, výrazných melodií, klenutých sborových vokálů - v téhle kapele umějí zpívat snad úplně všichni - a Elliottova chrapláku, který zní opravdu pořád stejně.

Borci z Sheffieldu si vždycky zakládali na živých vystoupeních, a tak zatímco úvodní Take What You Want posluchačovu mozku předá kýžený signál, že v tomhle hudebním světě je pořád všechno na svém místě, následující Kick je typický stadionový "otvírák" včetně na-na-na-na refrénu a v podobném duchu pokračuje i Fire It Up.

Pak už je přece jen načase trochu zvolnit - o překvapení se postará countryově laděná This Guitar s hostující Alison Krauss, která si před koncem alba zazpívá ještě jednou, a Liquid Dust, jejíž výraznější rytmika prozradí, že tihle muzikanti přece jen nerezignovali na hledání nových kombinací. Druhá polovina alba mi popravdě lehce splývá, 60 minut je pro tento druh hudby už trochu moc, prozradím jen, že nechybí ani tklivá balada (kdo by si to pomyslel?).

Diamond Star Halos vzniklo v koronavirové době - Joe Elliott a Phill Collen si nemohli vynachválit psaní na dálku, které jim díky časovému posunu (kytarista Collen už nějakou dobu žije v Kalifornii) šlo krásně dohromady - po probuzení měli vždycky v mailu nápady toho druhého. Kromě psaní mailů a posílání zvukových souborů si výhradně klasicky telefonovali (na Def Leppard si s nějakými novotami nepřijdete) a prý toho spolu za pěkných pár let tolik nenamluvili.

V červnu pak kapela vyrazila na velkolepé turné po amerických stadionech společně s Mötley Crüe, Poison a Joan Jett. Když to hlavní hvězdy prvního večera v Atlantě rozbalily na otevřené scéně, začalo chcát. Jak dosvědčují četná videa kolující internetem, nikomu to ani za mák nevadilo. Při pohledu na druhého kytaristu Viviana Campbella, který si po rampě vyšel pěkných pár metrů, jsem si vzpomněla na Roda Stewarta - ten pár týdnů předtím na otázku, co bude na scéně dělat, když během oslav královny Alžběty začne pršet, blazeovaně odvětil: "Budu mokrý!"

Lidi bláznili, skákali, zpívali a byli šťastní. A k tomu jsou Def Leppard na světě. Věřím, že po diamantech to někdy příště dotáhnou i k platině, jako ta královna. Je příjemné mít v tomhle světě nějakou jistotu.

Judith @ 14.01.2023 18:37:56 | #
A měl jsi walkman od Vietnamců? :) Opomněla jsem jeho většího bráchu, plastové hranaté "dvojče", což byla výbava, na které tehdy puberťáci kopírovali. Jak moc může být zvuk na MC kvalitní, pokud je to dobře udělaná kopie z kvalitního záznamu, jsem zjistila až velmi nedávno - klidně by předstihl dnešní remasterované CD. O prasení dynamiky se vůbec nepřu. Ale myslím, že jsme trochu zúžili předmět debaty, nebo jsem to v recenzi špatně formulovala.

Jde mi o to, že se mi při poslechu dostavil dokonalý dojem Proustovy madlenky namočené do (tuším u něj lipového) čaje. Prostě mě to okamžitě hodilo do té doby, něčím, v mojí pocitové paměti. Samotnou by mě zajímalo, jak to udělali. Pokud jde o zvuk v tom slova smyslu, jak se dá popsat parametry typu DR, nemám tak citlivé ucho a neznamená pro mě konečnou v prožívání hudby, pokud v tomto ohledu nahrávka pokulhává.

Zkusila jsem to teď i s kontrolním posluchačem a (pokud pominu, že se mě už včera při návratu z práce tázal, co to poslouchám za vykopávky) shodli jsme se, že to zní jako - pozdní - osmdesátky. Částečně je to hudbou samotnou: kytarové sólo, backing vocals, aranže... částečně to dělá ten celkový sound (což používám jako širší pojem než zvuk, zvukem jsem si jistá jen u bicích, proto jsem to tak napsala - tam prostě vidím osmihrany a neonovou čelenku). Nevymyslím lepší popis, než že je celý jakoby zabalený dovnitř, a ano, má osekané špičky. Vzdušný prostor, ale zaoblený a nějak omezený, bublinková lázeň možná... No trpím hrozně, že to neumím vyjádřit.

Co jsi měl u Def Leppard nejradši? Já jsem naskočila v době, kdy bylo aktuální album Adrenalize, zpětně ho až tak zářivě nevidím - a tam ten sound už byl trochu jinde, agresivnější, víc "počítačový". Hysteria samozřejmě, ach. Pyromania u mě lehce s výhradami, tehdy to na mě bylo trochu moc přímočaré, ale točila jsem poctivě. High n'Dry už jsem nedala. Líbil se mi Slang, dokud jsem měla v autě přehrávač na kazety, pouštěla jsem si ho nakonec asi nejčastěji a nejdéle. Svého času se mi moc líbilo Retro Active. Jakmile přišla Euphoria, už jsem byla hudebně někde jinde.