stargazer - @ 24.09.2023 | #

Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů. 
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl. 

The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.

Judith @ 01.10.2023 08:12:08 | #
chimp.charlie: Tohle mi nikdy nedošlo a ani teď si nejsem jistá, jestli jde o objev, nebo pitomost - generační rozdíl vlastně znamená, že ti starší zažili dobu, kdy něco neexistovalo. Nejde jen o věk prvního kontaktu, posloupnost setkání, ale o přirozenou zkušenost světa před. Něco jako rodina z pohledu prvorozeného, bez těch protivných mrňat. Takhle se to lámalo při nástupu rokenrolu, prý. Dospívající brali za své, starší se ošívali, odmítali, nechápali, co na tom kraválu kdo má, vždyť to není vůbec hudba! Já jsem přišla do světa, kde už tohle všechno bylo, existovalo vedle sebe. Ostré dělení mě přitom minulo, ve školce jsme na metalisty a depešáky nehráli. V devadesátkách se vyvalily archivy a mě můj vnitřní kompas spolehlivě dovedl k artrocku. Dneska jsem si svou hudební orientací mnohem míň jistá, svět je prostě pestrý a zajímavý. Mantinely mám, na bariéry ale kašlu. Nikdo by se neměl cítit špatně kvůli tomu, co má rád.