Judith - @ 22.10.2023 | #

Tvorba alternativně rockové písničkářky PJ Harvey mě dlouho míjela. Zbystřit mě přimělo, když jsem z několika různých stran slyšela chválu na její nedávné pražské vystoupení - prý šlo o krásný a klidný koncert. Jak jsem dohledala, jeho první část tvořily právě písně z novinkového alba, provedené v takřka divadelní stylizaci. Nic přeplácaného, představu o vizuální stránce (soudím dle fotografií z koncertu) a celkové náladě (dle hudby) nejlépe dává obal desky.

Ta má zachycovat jeden rok v životě dospívající dívky a její citové zrání. Rámec mu dává venkovské prostředí, evokované autentickými přírodními zvuky, pokřikováním dětí, nářečím a říkadly prolínajícími celým textem. Skrze prolamující se odlišné zvukové textury prožíváme proměny okolní krajiny, výpravy do společnosti i do nitra probouzejícího se ženství. To si hledá protějšek v postavě cizince na prahu, vojáka, Ježíše nebo Elvise - verš love me tender, love me sweet se vrací jako refrén i později, když se ke zpěvu přidá mužský hlas.

S hlasy se zde zachází spíš herecky než pěvecky a zajímavý je akustický prostor, který nahrávka modeluje - místy zní měkce a široce, jindy dutě, sevřeně, naléhavě, osudově... emocionálních odstínů bezpočet. Poetika desky je velmi specifická, snadno se může stát, že posluchač v ní spatří prostě jen dívku, která bezcílně bloudí, v prstech převaluje napůl uschlou větvičku (další jemná metafora životního cyklu) a něco si pro sebe mumlá. Hudba je to prazvláštní a potřebuje se potkat s náležitým rozpoložením. Má ale něco do sebe.

Judith @ 23.10.2023 10:08:42 | #
Jiří, těší mě, že album zaujalo. Je skutečně velmi proměnlivé, ožívají v něm nejrůznější tvary a prolínají se světy. Prostupností hranice mezi realitou a imaginací, životem a smrtí atd. se hodí i do nastávajícího dušičkového času. Písničky, které mají rozlišitelné kontury, jen sáhnout, ale posluchač se do nich propadá... působí jako květy, které jsou ale vyražené z neznámé látky a při bližším pohledu je tvoří spleť drobných výjevů v žilkoví.

Úplně jsem ztroskotala s otázkou, kterou si obvykle při psaní kladu, abych jen netonula v poetické mlze, a sice "co je vlastně na albu slyšet" - míněno nástroje, postupy, základní hudební tvary. Jak to ta baba kurňa dělá? Nemám páru, ale deska mě baví, láká k dalšímu poslechu a trochu i děsí, jako pohyblivé stíny bez listí.

Jak jsem zjistila, PJ Harvey textově vychází ze své básnické knihy, takže některé zahraniční recenze (po nichž jsem začala pátrat až teď) předkládají hotové libreto s jmény postav. Nepovažuju za nutné je znát, posiluje to ale můj dojem, že na tomto albu se toho zkrátka děje mnohem víc, než se na první nebo desátý poslech jeví. Nemám pocit, že bych desce recenzí učinila zadost, takže děkuju za příležitost trochu svůj pohled doplnit.