Antony - @ 10.02.2025 | #

Názorná ukázka hudby zanesené vším, co ucpává trubky. Očekávání z mé strany byla, ale lepkavá kaše, co ulpívá všude a nejde umejt, se ukázala býti nepoživatelnou. Co činí libovolnou hudbu nesnesitelnou? Nátlak. Místo prostoru pro vnímání dostáváme striktní rozkazy. Teď jásej! Teď se dojímej! Teď gradace! Vrchol! Zírej! Čum! Dělej!!! Takto vycvičeně střihnutá hudba je jen rytmickým doprovodem k tomu, aby galejníci svorně a úporně veslovali v jednotě až do padnutí. Není v ní prostor pro vlastní vyložení vjemů, mantinely jsou tak úzké a z betonu, že se jimi doslova prodírám. Rád bych rozjímal, rád bych se nadechnul, rád bych přemítal. Ale ne, musím se docpat až k úzkému průzoru v betonové zdi, kde je napsáno - dýchej! Pak je výklenek s tvrdou pryčnou a nápisem - rozjímej, přemítej! Neal hudbu prezentuje jako soundtrack mnišských temných kobek s klauzurním režimem a to je vskutku k nevydržení.

Mám-li se oprostit od religiózně vězeňských impresí a věnovat se hudebnímu materiálu, musím konstatovat následující. Současné trendy vyžadují, aby vnimatel byl zaplavován něčím atraktivním hned od začátku. Jak není efektní refrén do deseti sekund, skladba se přeskakuje, jak není ve videu nějaká akce, tiktoker odklepává další shot, jak není v titulku zprávy skandální imperativ a senzace, jde se číst další zpráva. Tomu se přizpůsobuje ksicht po úspěchu bažících interpretů. Pouťové atrakce a laciné efekty se snaží upoutat jako u vyvolávačů na arabském rynku. Barvy, světla, výkřiky, vše bezobsažné, zato hlasité. Jako odstrašující příklad poslouží skládka do výšky trčících bezcenných blýskavých a ječících tretek, co vyšla pod názvem The Astonishing vyvíteodkoho.

Zde se děje něco podobného. Kompoziční nápady se tu nacházejí a místy jsou i pěkné, to se říci jistě dá, proč ne. Ovšem daleko rozsáhlejšími místy, obzvláště tam, kde by mělo dojít ke zklidnění a pozvolnějšímu plynutí, se ukazuje Morseho kompoziční bezradnost. Jak se výskavě negraduje, tak nemá Morse co hrát, bezradně a prázdně preluduje. Proto skladby extaticky gradují prakticky pořád a tím vzniká pro posluchače velice nepříjemně únavné a nevlídné prostředí. Způsob podání je navíc zcela odpudivý a popírající základní princip posluchačské svobody. Onen nátlak je přítomen v každém tónu, v každé notě, v přísně útočném vokálním projevu. Jako kázání hysterického proroka, co slibuje buď rajskou odměnu, když se mu budeme slepě kořit, nebo v opačném případě jen a jedině věčné zatracení s barvitě vylíčenými tresty. Takto ideologicky diktovaná hudba je jako práskající karabáč nad hlavou a poslech způsobuje studené opocení úplně všude. 

Na konci alba jsem semletý jako mravenec vhozený do míchačky se štěrkobetonem. Což ideologovi je jedno, hlavně že má hotový prefabrikát, pohřbené zabetonované duše nepočítá. No place for a free soul.

Judith @ 10.02.2025 11:57:39 | #
Tolik přísná bych nebyla, ale s hlavními popsanými rysy souhlasím - album je citově velmi přímočaré a je ho celkově nějak moc. Pocit zalepenosti trubek jsem po poslechu měla rovněž. Jinde jsem o něm před časem napsala (ve srovnání s další loňskou novinkou):

"ANDERSON mi v žádné chvíli nepřipadal moc dlouhý, navíc u něj vlastně nevnímám nástroje, vnímám hudbu. Vedle toho Neal MORSE, který se taky obklopil generačně mladší kapelou, mi místy zní jako instrumentální nebo kompoziční cvičení. Je jasné, že linka směřuje k nějakému zlomu, ale naznačíme ho jen tak lehounce a dáme si poctivě celé další kolečko, rozvineme motiv ad nauseam. Jenže to je všechno tím, že True mě prostě chytlo a No Hill for a Climber ne. Není to příčina, ale důsledek něčeho jiného. U Neala vnímám tóny, postupy, vidím člověka, který něco prožívá a říká, ale jsem vůči tomu inertní a tím pádem mě to nebaví, nudí, otravuje.

Tihle dva mají společné určité pozitivní naladění, ovšem ve zpracování se ukazuje další podstatný rozdíl. ANDERSON předkládá něco svého, co z něj tryská, a všelijak se v tom třepotá. MORSE hlásá a káže Jedinou Velkou Pravdu, v tomhle je strašně úporný. Snaží se posluchače přesvědčit. A ještě něco: ANDERSON je básník. Jak má strašlivý vkus ve vizuálu, se slovy to prostě umí. Sděluje něco svého, ale skrze komplexní obrazy, které nechávají prostor."

Dnes bych dala přítomnému albu tři hvězdičky, před časem jsem byla ještě mírnější, jak se dívám. Pravda je, že jsem si později několikrát pouštěla závěrečnou dlouhou skladbu samostatně a zalíbení jsem v ní našla. Je ovšem třeba přijmout Nealovo rozpoložení a jít s ním, na téhle oslavě se jásá hezky v lajně, to je fakt. Osobně s tím čas od času nemám problém. Též nemám problém s využíváním celé bodové škály, u sebe ani u jiných. Takže děkuju za upřímné zhodnocení a skvělou recenzi pěkně od plic.