Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 20.04.2025

Ačkoli vůči sobě (Mersey) beat a rhythm and blues stály na Britských ostrovech minimálně v první polovině šedesátých let v opozici, v jejich vývoji bychom našli určité styčné prvky. Obě vlny, jejichž exponenti se už po nějakou dobu tužili v lokálních klubech, komerčně odstartovala jedna z jejích kapel úspěšnými singly a následně prvním LP. Na Beatles a Rolling Stones si jejich vydavatelství (Parlophone, respektive Decca) slušně namastily kapsu, takže ostatní labely nechtěly přijít zkrátka a nějakou podobnou kapelu (či kapely) si do své stáje také rychle spěchaly pořídit. Ta cca půlroční pauza, po které se na singlovém i dlouhohrajícím trhu začalo něco dít, je poměrně signifikantní.

Společnost Columbia, která své ovečky (Freddie and the Dreamers, Gerry and the Pacemakers) pásla i na beatové scéně, takto v létě 1964 dala šanci newcastleským The Animals. Naprosto po právu, singl The House of the Rising Sun boural hitparády na obou stranách Atlantiku. V podstatě kompletní debut (plus minimálně jeden další singl) vznikl během jediného červencového dne - jak se na něm tedy kapela s nenadálým úspěchem popasovala?

V prvé řadě je třeba říct, na čem skupina v té době stavěla. Zpěvák Eric Burdon disponoval charismatickým shouterským vokálem, se kterým podle mě v Britském království v té době neměl konkurenci. Zvládal snad všechno - od jemného, vemlouvavého šepotu po křičený hlas zfanatizovaného kazatele, jistý ve výškách i v hlubinách, kde jeho zpěv dostával osobitý témbr. Druhým ze stavebních kamenů, díky kterým byli tehdejší Animals tím, čím byli, představoval klávesista Alan Price se svými varhanami Vox Continental. Když se obojí sešlo ve správné konstelaci (třeba v tradicionálu Bury My Body), zněla kapela natolik přesvědčivě, jako by pro ně možnost navázat na průlomový singl nepředstavovala vysněnou metu, ale naprostou samozřejmost. Velmi slušně vyšly i dva bluesové standardy od Johna Lee Hookera - jak v I´m Mad Again, tak v Boom Boom najdete 100 % atmosféry a 0 % komerčního pomrkávání. Třetí "hookerovka" Dimples už je na můj vkus až moc hozená do pohody, do které zabředává podstatná část zbylých příspěvků na desce.

Rhythmandbluesovky Memphis, Tennessee a Around and Around od Chucka Berryho znějí zoufale přeslušněle, to samé platí o jinak nápaditém kousku She Said Yeah, který o několik měsíců později nesrovnatelně důrazněji napálili Rolling Stones na své třetí studiovce Out of Our Heads. Houpavé aranže I´ve Been Around a I´m in Love Again od Fatse Domina mě vyloženě nudí, rock´n´roll The Girl Can´t Help It na tom není o mnoho lépe. Na závěr jsem si nechal obludnost Story of Bo Diddley, která celé album otevírá. Skoro šest minut vytloukaného rytmu, na kterém si tenhle americký rhythmandbluesman vybudoval kariéru, je na mě moc, zvlášť když k tomu Burdon po většinu času jen vypráví příběh, ve kterém se mísí Erikovy osobní (pseudo)vzpomínky s pokusem o reflexi zrození a vývoje americké a britské populární muziky.

Kolem a dokola se mi zdá, že v roce 1964 stáli The Animals rozkročení mezi rhythm and blues a beatem a ještě neměli jasno, na kterou stranu je to táhne víc. Svým repertoárem sice nijak netajili obdiv k zámořské hudební "černotě", nicméně si z ní vybírali materiál, který spíš než po hutné atmosféře pošilhával po melodické líbivosti. Osobní srovnání s tohoročními počiny Rolling Stones a Yardbirds tak bohužel vyznívá v neprospěch Burdonovy party.