Reakce na recenzi:

Martin H - @ 22.08.2017

Nikdo mi nevymluví, že většina z nás si svůj hudební vkus tříbí mezi 10. a 20. rokem věku. V té době začíná mladý člověk být schopný vymanit se z hudby, která je mu podsouvána jinými, a začíná, tu dříve, tu později, pátrat v nepřeberných hudebních možnostech po tom, co bude jeho oušku posluchačsky vyhovovat. A jelikož si svůj posluchačský úsudek teprve utváří, tak mnoho hudby, kterou je v té době schopen akceptovat a vnímat jako to nejlepší, se pro něj v pozdějším věku stává záhadou a začne si říkat, proč vlastně všechny ty Madonny a Jacksony vůbec někdy pustil přes práh svého pokoje.

Avšak to, co z tohoto hledačského období přetrvá u posluchače v oblibě, stojí skutečně za to. A nevadí, že se k některým skupinám z té doby vracím takříkajíc jednou za uherský rok. O to víc si potom jejich hudební poselství vychutnávám. To je i případ partičky sdružené kolem kytaristy Marka Knopflera, britské skupiny Dire Straits. Tu jsem prostřednictvím alba Brothers In Arms náhodou objevil asi v mých patnácti letech a do dnešní doby na ni nedám dopustit.

Na desce nám skupina předkládá svůj inteligentní rock vycházející místy z blues a country a opentlený nádhernou Knopflerovou kytarou. Někdo může podotknout, že písně Money for Nothing a především Walk of Life trošku zavánějí popovým odérem, ale zbytek alba tento pocit dokáže úspěšně zažehnat. Od čtvrté skladby Your Latest Trick ozdobené nádherným saxofonovým sólem až po závěrečný opus Brothers in Arms se jedná o přehlídku náladotvorného kytarového kouzlení plného tak jemných tónů a odstínů, že se z té krásy až tají dech.

Dnes z tvorby skupiny Dire Straits preferuji spíše desku Love Over Gold, ano, především kvůli přenádherné Telegraph Road, ale na její o tři roky mladší sestřičku také nedám dopustit. Pokud má nějaká hudba z osmdesátých let přežít, tak o tehdejší tvorbu Marka Knopflera si starosti nedělám.