Judith - @ 31.03.2024 | #

Poslední recenze alba je přes sedm let stará, takže nezaškodí Awake povytáhnout na světlo. Více než detailní popis desky mě přitom zajímá otázka, v čem přesně je album jiné než předcházející Images and Words. U toho recenze vesměs konstatují základní stavební prvky stylu Dream Theater: nápaditost, propracovanost, instrumentální zručnost. Awake je pak vnímáno jako temnější (pro někoho až bezútěšné nebo depresivní), tvrdší, mnohotvárnější. Počtem hodnocení i pocity těch, pro něž je právě ono špičkou tvorby amerických metalových akademiků, také jako stojící neprávem poněkud ve stínu svého oslnivého předchůdce. 

Srovnání světla a stínu se nabízí už při pohledu na obal obou alb. Images and Words je mladistvě dychtivé, okouzlené obrazy, které pouští do světa v bohatých peřejích kytar a kláves, energicky klouzajících po kamenitém rytmickém podloží. Panuje zde atmosféra vzletu a rozmachu. Vize a sny jsou tu něčím, co člověk tvoří, co touží uskutečnit. Naslouchá při tom i světu kolem sebe, tepajícímu velkoměstu, druhému srdci. Tok představ je místy překotný, energie dravá, ale vším prosvítá odhodlání životu čelit, imaginární zjevení jsou vítaná jako inspirativní.

Awake je mnohem víc reflektivní. Probuzení avizované názvem může odkazovat k prohlédnutí, tedy v podstatě rezervovanějšímu postoji ke všemu, co na člověka z různých stran útočí, ale také ke stavu nočního bdění, zaobírání se vlastními myšlenkami. Reflexe zde má ještě jeden význam, a to je odraz. Světlo dopadá zprostředkovaně, obrazy se tříští v nečekaných lomech. Obklopují člověka, dotírají na něj z různých stran, tu agresivně v drsných vypalovačkách, tu mozaikovitě ve vzdušnějších kompozicích. Sny jsou najednou rozbité a vize dotírají zvenčí, klamné a chvílemi až děsivé. Člověk je vydaný napospas vlastnímu nitru, což provází nejistota a pocity odcizení.

Pořád ještě je tu i dost barev a gejzír tvůrčí invence tryská vydatně, Awake ale skutečně je bytostně jiné než předcházející deska. Je dospělejší, ostražitější, rozhárané poznáním. Zároveň stále ještě otevřeně vyjevující vlastní emoce a hnutí, bez balení do příběhů fiktivních postav. Jako celek jsem ho nikdy nenaposlouchala tak důkladně jako Images and Words, vlastně k němu teprve teď dorůstám a nacházím cestu. Kromě trojdílné A Mind Beside Itself tu pro mě nejjasněji září křišťál o bezpočtu plošek Lifting Shadows Off a Dream a prorocky posmutnělá Space-Dye Vest. Bez pevného sevření tvrdě kutého kovu by ale tyto relativně jemnější kusy tolik nevyzněly. Proto album hodnotím maximálně.

Judith @ 01.04.2024 16:56:38 | #
stargazer: To ráda čtu! Bubeník je zde také hlavním skladatelem a majitelem všech nočních můr, DT byli dlouho hlavně jeho duševní dítě. Pak měli krizi, rozluku, nyní se Mike Portnoy do skupiny vrátil a nové album vzniká opět s jeho zapojením. Přemýšlím, kam bych tě nasměrovala dál, chceš-li. Když vím, že se nebojíš přerývaných mozaikovitých kompozic. Napadá mě první disk dvojalba Six Degrees of Inner Turbulence. Myslím, že Scenes From a Memory (pro velkou část posluchačů vrchol) by pro tebe bylo moc nakašírované, operní. Na A Change of Seasons, které na Awake navazuje časově, je zajímavá titulní dlouhá kompozice, dál jsou nějaké předělávky. Images and Words mají atmosféru raných devadesátek a byl to takový první výron tvořivých sil, ale LaBrie tam možná až moc ječí a celkově mi album dnes připadá trochu naivní, i když obsahuje skvělé kusy, hlavně ty nejdelší. Debut s jiným zpěvákem je též pozoruhodný, ale (slovy klasika) spíš jen pro kompletisty :-) Nenutím, nadhazuju. Pro úplnost, Falling Into infinity je o něco slabší, mám ho ale ráda, tímhle albem jsem s nimi začínala. Train of Thought je asi nejvíc metalové, takovým bu bu bu způsobem. Octavarium pro změnu trochu floydovské, celkově už pracují víc s atmosférou, není tak sevřené, ale je bez debat výborné, asi jako poslední. Za rok 2005 bych v první fázi objevování nechodila vůbec, tam se ti smekne noha, ani nevíš jak.