EasyRocker - @ 09.08.2019 | #

Album mezinárodní sestavy The Tangent s opravdu elitní sestavou hudebníků včetně trojice Květinových králů a VDGG-veterána Davida Jacksona. V roce 2003 se zrodila Hudba, která zemřela sama, a pořádně otřásla scénou umělecké hudby.

Po Tillisonově úvodu Prelude - Time for You přichází energetická melodická pecka Night Terrors s důkladným květinovým tandemem Reingold/Czorsz. Opět do zákoutí klapek hlavního principála nás uvede The Midnight Watershed, také Roine Stolt a Sam Baine se neobrali o sólový prostor. Emocionálně drtivá je In Dark Dreams, jeden z vrcholů kolekce. Jinak kritizovaný Tillisonův zpěv se tu vyvedl báječně. Melodické oblouky vrcholí překrásnými party Stolta, ale hlavně Davida Jacksona, který tu řádí jako za starých časů. Trojka náladových intermezz The Half-Light Watershed, On Returning a Sax in the Dark nesou krásný zpěv a kouzelné akustiky v květinovém duchu. Je tu i skvělý Jackson, který pak výrazně ovládá i Night Terrors Reprise, která navazuje atmosférami, klenbami a tvary, upomínající švédské čarostřelce. Úvod druhé části, Cantermemorabilia, je nejvíce ovlivněna tradiční fusion. Na běsnících bicích postupně po výrazném Jacksonovi dovrší kvalitní práci mr. Tillison. A nemáte-li klávesových náletů dost, Chaos at the Greasy Spoon vám budiž věčnou spásou. Ukázkou nesmírné bohatosti nápadů a motivů této desky je Captain Manning´s Mandolin, které vtiskl moderní tvář čaroděj Sam Baine. Up Hill from Here, osamocený díl třetí části, do sedmi minut dokonale dotažený hit v nejlepším smyslu toho slova. Všichni jedou až nadoraz v rockovém tempu, dechové mezihry skvěle obstaral opět s nejvyšší péčí Jackson. Poslední část uvádí Tillisonova paráda A Serenade. Volně navazuje neuvěřitelná Playing On - Reingoldova slapující a broukající basa připravuje orgastický souboj trojky Jackson-Stolt-Tillison s dokonale seřízeným Czorszovým parostrojem. Pre-history je hlavně ve znamení Tillisonových a Stoltovýh nájezdů ve spurterském tempu, opět ale ´květinově´ zvolní do závěrečné teatrální Reprise, kde se Tillisonův úpěnlivý hlas krásně doplňuje s dechovou sekcí a kytarou.

Palba, která v roce vydání jen těžko hledá konkurenci. Tangent dávkují jazzrockovou, klávesovou hostinu ve 4 dílech a čase, který nepřekročí 50 minut. Vše má dokonalé tempo a nasazení, až stříká pot - nikde nevydechnete. Nesmrtelný opus hned na začátek - to beru.

Judith @ 17.03.2024 11:37:56 | #
Andy Tillison hovoří o tom, s jakým záměrem The Tangent vznikli... a těžko říct, do jaké míry je v tom nadsázka: "Skupinu jsem vytvořil jako jistý design. Věděl jsem, co dělám. Chtěl jsem mít kapelu, která bude opravdově progrocková, ale nebude znít jako Genesis. Chtěl jsem, aby v tom byl ten jazz, který Yes nebo ELP mají, ale Marillion, Pallas či IQ ne. Aby měla anglický zvuk, ale ne ten nóbl, spíš do Canterbury. Aby to bylo funky, uvolněné a založené na opravdu skvělých hráčích. Chtěl jsem být schopný se skupinou z progové škatulky kdykoli vystoupit, kdybych chtěl, ale skutečný záměr byl přinést něco nového dovnitř. Chtěl jsem, aby v našem soundu hráli stejně velkou roli Earth, Wind and Fire jako ELP. Také jsme plánovali zůstat u mého hlasu, což není každého šálek. Takže našimi vzory v tom, jak zacházíme s vokály, se stali Peter Hammill, Andy Latimer, Lee Jackson. Pokud jde o texty, smíchali jsme Joni Mitchell s Peterem Hammillem a Rogerem Watersem a též s anarcho punk kapelami jako Chumbawamba nebo Crass. Chtěli jsme, aby naše hudba vyprávěla příběhy, měla své postavy, a v průběhu deseti alb jsme zpívali o více než čtyřiceti různých tématech. Některá jsou vážná, jiná humorná - chtěli jsme, aby to byla taky zábava. Myslím, že při vzniku skupiny měli svůj význam taky Douglas Adams, Eddie Izzard, Alan Bennett a Monty Python.