Martin H - @ 22.05.2020 | #

Měl jsem štěstí, že v době, kdy jsem se začal zajímat o skupinu Uriah Heep, se ke mně dostal pěti albový výběr toho nejlepšího z jejich tvorby z let 1970 – 1990. První tři desky, což byl průřez Byronovým obdobím, jsem poslouchal od rána do večera. Pamatuji se, že se mi asi nejvíc líbily písně z období 1971 – 1973, přesněji od desky Look At Yourself po Sweet Freedom. Do toho jsem objevil klenot Uriah Heep Live a bylo hotovo. Byl jsem chycen a doslova pohlcen. Pochopil jsem, že hard rock může mít i jinou podobu než zeppelinovskou majestátnost, purpurovou údernost a temnou sabbathovskou zemitost. A co teprve, když jsem se začal seznamovat s jednotlivými studiovými alby.

Za jedno z těch nejlepších považuji jejich čtvrtou nahrávku, jež vyšla v roce 1972 pod názvem Demons and Wizards. Mám dojem, že s příchodem basáka Garyho Thaina a bubeníka Lee Kerslaka si konečně vše sedlo. Skupina si ujasnila, že chce tvořit melodické písničky vycházející z hard rocku. Jejich podoba se však změnila. Už to není ta drtivá údernost předchozí desky Look At Yourself, ba ani překomplikovanost známá ze skladby Salisbury. Skladby Uriah Heep zde lehce poletují a mám z nich dojem něčeho éterického, neuchopitelného. A zatímco na předchozích albech bych našel slabší momenty, zde vše plyne od začátku až do konce tak, jak má.

Pořád je to ale především hard rock, o čemž svědčí dvě nejtvrdší skladby, svižná Easy Livin' a pomalu se valící Rainbow Demon. Proti nim stojí v kontrastu kouzelná křehkost úvodní písně The Wizard. Nováček Gary Thain se blýskne v Traveller in Time. Jeho basu si zde vždy vychutnám. Za absolutní vrchol však považuji dvě závěrečné skladby Paradise a The Spell. Není divu, obě pocházejí z pera Kena Hensleyho, kterýžto se podílel na většině materiálu. Kdybych měl někomu pracně vysvětlovat, o čem je album Demons And Wizards, tak mu pustím tyto dva kousky. V těch necelých třinácti minutách se toho děje poměrně mnoho. Naléhavost skladby Paradise zvolna přejde v melodický skvost, skvělým pěveckým výkonem ozdobenou lahůdku The Spell. Hodně se mi líbí, jak zde Boxova kytara v prostřední části lehce klouže. A Byron zde podle mě předvádí jeden z nejlepších výkonů.

Album patří ke skvostům, k nimž se rád vracím a budu vracet. Kdybych měl vymyslet synonymum pro slovo dokonalost, asi bych řekl jediné - Demons And Wizards.

Judith @ 03.03.2023 13:52:34 | #
Gattolino, ohledně The Spell a její emotivní síly tu myslím panuje všeobecná shoda :) A vůbec ohledně Demons and Wizards. V bookletu vydání z roku 2018 je to takto přímo podáno: "Vítejte do řady fanoušků (přes tři miliony a stále pokračujeme), kteří sáhli po čtvrtém albu Uriah Heep a zůstali pár minut v úžasu zírat na jeho obal." Balení vypadá jako knížka a včera jsem si vzpomněla na pocit, jaký knížky umí vyvolat, kdy člověk zaklapne desky, ve vzduchu to ještě srší, kouká na tu nevinnou malou věc a říká si Páni, tohle bylo celou dobu uvnitř? Tohle tam na mě čekalo? (A kolem zatím neotevřených kousků pak našlapuje s uctivou obezřetností...) I když přiznám bez mučení, že mě vtáhne spíš Michal Ajvaz než Alois Jirásek.
Salisbury na bližší seznámení v mém případě teprve čeká. Těším se na to :)