Brokenhero - @ 17.07.2007 | #

Hudba VdGG byla pro mě po dlouhou dobu tabu. Do sféry této hudby jsem nějak nemohl proniknout. Dříve jsem poslouchal stále dokola Hendrixe, zeppeliny, párply, AC-DC, prostě tenhle druh. Z art rocku snad jen Pink Floyd nebo naše Kuře v Hodinkách. Proto jsem je i několikrát vymazal z počítače, ale snad z pocitu nějakých sběratelských choutek jsem si je znovu nahrál, poněvač jsem i složitější progresivní hudbu 60/70 let uznával, zřídka poslouchal.
Příjemné jak v prví půlce všechno drží při sobě, žádná extra sóla, žádná divočina a jako celek to působí skvěle. Linie jsou nádherně synchronizované, zvláště bassová linka je famózní. Miluji ten podmanivý nenásilný saxík, který se později náhle zvrtne v bouři. Občas mi to evokovalo avantgardnějšího komedianta Beefhearta. Včera jsem si tohle album pustil na večerní relax před spaním a že byla tak příjemná hvězdná noc, šel jsem ven na zahradu a vyvalil se na trávu, pak už jen poslouchal za pohledu na nádhernou oblohu. Při poslechu se mi vybavují nejrůznější vzpomínky, pocity, občas mě hudba i vyděsí.
Tohle je přesně art rock, který mám rád. Balzám pro moje uši i duši a každý poslech je jedinečným tripem do jiného světa. Za sebe dávám pět ***** a hotovo.

Ondra @ 25.09.2007 00:04:00 | #
Ano, ano, hudba někdy dokáže i pořádně vyděsit - nedávno to ocenily i naše otravné kuny na chlaupě, které dostaly 2x poslechovou vsázku tohto albuma po sobě - kupodivu po jedovatých varhanech a saxech se od té doby na chatě neukázaly... :-))
Ale teď vážně - balzám na duši je výstižný a přesný popis.
Osobně se mi najviac páči 11/11 DARKNESS, pamatuji se že první poslech této blahodárné kompozice na střední škole v mých cca 16 letech u mě vyvolal orgastický stav, byl jsem blažený, rozervaný, zděšený a nadšený zároveň, zíral na to zjevení a říkal si - kurrrva tak toto je o něčem...!! Ten emotivní, přerývaný zpěv, důrazy na zásadní slůvka textu - the evil kill the innocent baaabyyyy... a podobně :-)) mě zcela pohltil.
Od té doby jsem se stal, přiznám se, na tvorbě VdGG zcela závislý, a moje závislost stoupala úměrně prozkoumanosti a naposlouchanosti tvorby skupiny.
První období jsem stěží zvládl na střední škole od 16 do 18-ti, příliš jsem nespěchal, abych tu látku prvních 3 alb důkladně zažil a strávil. Dále na vysoké jsem pokračoval Godbluffem, Still Lifem a World Recordem, to trvalo další cca 3 roky, než jsem téměř vše plně pochopil a jako jahůdku na dortu jsem si naordinoval The Quiet Zone-The Pleasure Dome a (nyní již) skvělý VITAL.
Je vidět, že jsem to bral poctivě i z hlediska vlastní chronologie vzniku celé léčivé látky... :-))) Není to nutné, avšak je to lepší.
Ovšem byl to tvrdý souboj, dodnes se mi vybavuje obrovské znechucení, které jsem pocítil při náhodném 1. poslechu alba World Record někdy ve 4. ročníku střední, které mi např. oproti Pawn hearts připadalo nemožně uřvané, hlučné a hnusné. Podobný pocit se po letech dostavil i u Vitalu. Na World jsem se cca pak asi 4 roky ani nepodíval ve svaté hrůze, pak jsem se však překonal, začal s poslechem a postupně mu přišel na chuť, stejně tak i Vitalu, a dnes patří tyto alba paradoxně od VdGG k mým nejoblíbenějším, ale ze zkušenosti vím, že to tak platí u většiny muziky - zpočátku šokující a odmítané - následně milované... :-))
Prostě tot je Van der Grááf - nabídne posluchači to, co dle mého soudu žádná jiná kapela a definuje se vlastní stylovou i žánrovou kategorii.
Před měsícem jsem si nahrál z webu Live at Paradiso a zde mě překvapilo, jak i po bezmála 30-letech kapela dokáže živě (!!) vyšít vypalovačky typu "A Place to Survive" nebo "Meurglys III" - při jejich přednesu v roce 2007 živě jsem se neubránil nadšení i dojetí zároveň, neboť hrají opravdu dobře jak starší tak i novější kousky, leč P.H. už nezvládá maelstromové tempo starých skladeb (nové pomalejší mu jdou dobře), nicméně je výtečné, že nám má i dnes kapela signovaná jako VdGG stále co říci:-))