Filozof - @ 24.01.2008 | #

Bylo nám dvacet a definitivně jsme propadli hudbě. Mezi směnami v německých putykách jsme u našich kapitalistických sousedů utráceli astronomické částky (na nepracujícího českého studenta) za CDčka a přístroje a objevovali tak hudební svět. V německých halách s elektronikou a nosiči jsme objevili většinu z později obdivovaných interpretů. Kupodivu to ale nebylo v NSR, nýbrž na Václaváku, kde kolega kybernet našel zvláštní CD, které ho zaujalo názvem. Šest žen Jindřicha VIII.? Koupil ho na blind a byl unešen. Jakýsi klasicky (částečně?) vystudovaný hudebník-klavírista se pokusil pomocí svého nástroje charakterizovat 6 manželek – 6 skutečně skutečně žijících historických osobností – manželek kontroverzního anglického vládce Jindřicha VIII. Tudora z 16. století, počínajíc Kateřinou Aragonskou a končíc Kateřinou Parrovou. Jeho eskapády s manželstvími, které měly dalekosáhlé dějinné důsledky a kvůli nimž nasměroval nábožensky (a implicitně i ekonomicky a politicky) Anglii na nejméně půl tisíciletí dopředu, jsou chronicky známé a není divu, že posloužily i jako inspirace hudebníkům.
Hudebně vzato je snaha o vystižení charakteru a povahy 6ti různých žen klavírem velmi zajímavá, byť ne originální. Na posouzení, do jaké míry se toto povedlo je nezbytné podrobně pročíst jejich životopisy, k čemuž jsem se zatím ke své hanbě nedostal.
Konstatujme tedy alespoň, že jde o zajímavou, mírně zvukomalebnou šestidílnou hudební fresku, pohybující se na pomezí klasiky a líbivě popového popisu. Právě tato Wakemanova “lacinost” se často stává terčem kritiky publicistů a hudebních vědců – bezesporu tím patří mezi nejkontroverznější a nejdiskutovanější umělce v okolí populární hudby.
Wakemana po úspěchu tohoto alba v našich uších začal kolega cíleně kupovat, ale přiznám se, že s výjimkou dalšího tématického alba s historickým podtextem (The Myths And Leggends...) už nás nic tolik nezaujalo. Toto album však považuji za poměrně povedené – rozhodně lepší než Wakemanovo působení v některých popových skupinách, kde (jak jsme se později dozvěděli) také působil.

Martin Souček @ 24.01.2008 15:50:21 | #
Autor je vůbec tak trošku filosof a ne milovník hudby, alespoň jak ho na těchto stránkách sleduji. Z hlediska větné stavby, schopnosti interpretace myšlenky a logiky nahozených výroků, jde pravděpodobně o filosofa mírně pokročilého. Je-li mu dvacet, má ještě šanci. V opačném případě se obávám nejhoršího.

Odhlédnu od prvního odstavce, který nám asi moc nepomůže vůbec něco pochopit (mimochodem ten zasvěcený historicko-politologický komentář jako bych již někde na netu četl).

„Hudebně vzato je snaha …… velmi zajímavá“. Vždy jsem si myslel, že snaha je snaha a jejím výsledkem je „produkt“, ten pak může být i zajímavý a třeba i hudební. Z věty dále vyplývá, že snaha o vystižení charakteru …. není originální. Kolik znáte hudebních počinů se snahou o vystižení charakteru a povahy šesti různých žen ? Já zatím žádný. Autor chtěl jednoznačně říci, že vystižení charakteru a povahy (čehokoliv) prostřednictvím hudby se děje velmi často. Ano souhlasím, ale vždy jde v podstatě o originál, pokud nejde o vyložené plagiátorství. Filosofe, jde v tomto případě o plagiátorství? V případě že ano, pak je informační hodnota této věty velice cenná. V opačném případě si dosaďte sám, co si o výroku myslím.

Druhá věta druhého odstavce je ovšem kalibr z nejtěžších. Měl bych zajít k Vltavě a co bych měl udělat (napít se, vykoupat se, vyčůrat se do ní, nebo se pouze porozhlédnout, odebrat vzorek vody), abych se mohl vyjádřit, zda to ten Bedřich S. vůbec v tom hudebním cyklu Má vlast zvládnul ? To, že jste si životopisy nepročetl je skutečně trestuhodné. Jsem upřímně zdrcen, mohl jsem se dozvědět o této „mírně zvukomalebné šestidílné hudební fresce“ daleko více.

Pozorný čtenář určitě zjistil, že jsem se ve své reakci dostal ke třetí větě (druhého odstavce). Inspiraci v klasické hudbě (respektive v klasických hudebních postupech) cítím rovněž. Ovšem nezaměňoval bych silnou melodickou linku, za popový popis. Navíc slyším spíše rock, jazz, ragtime, a další desítky drobných hudebních směrů, ale pop?

Chtěl bych, aby bylo produkováno více takto laciných hudebních počinů, aby měli kritici o čem psát, ale především, abych já (a nejen já) měl co poslouchat, aby novicové, učedníci i harcovníci cechu klávesáckého měli alespoň o čem přemýšlet, když už dávno opustili své ambice vyrovnat se s „recenzovaným“ materiálem.

No jo, no jo, však už končím. Ještě, ještě, Rickovo 70tá léta jsou v rámci celé jeho (nejen sólové) tvorby jistě dominantní, ale nezatracoval bych léta následující, najde se v nich hodně parádních kousků. Ovšem ne pro každého.