terka - @ 12.05.2018 | #

The Ladder měla být deska, od které se očekávalo, že po chudých letech konečně naváže na dávnou slávu Yes. Skutečně se to podařilo? Někdo odpoví že ano, někdo řekne opak. Podle mě to vůbec nevyšlo. Buďto jsem proti Ladder zaujata, nebo mě zkrátka neoslovuje. Já tam z původních Yes necítím prakticky vůbec nic a tudíž pro mě není tato deska reprezentativní, výjimečná, ani hodna jména Yes.

Řada skladeb je tady jenom do počtu. V určitých momentech(3.-6. skladba), zní album příliš popově a strašně naivně. Nechápu, jak něco takového mohli Yes pustit na desku. Hrůza. Když náhodně vyberu některou z jejich dalších nahrávek a postavím vedle třeba Big Generator, je to jako poměřovat Davida s Goliášem. Ladder nemá atmosféru, nemá charisma a postrádá kvalitní skladby. Dobře, pár výjimek tady je. Zřejmě jako kompenzace za ty ostatní.

Za takovou - promiňte mi to slovo - patlaninu kluky z Yes nepochválím. Raději si pustím některou z dalších patnácti desek a Ladder uložím na delší dobu zase k ledu. Těžko se hodnotí něco, k čemu nemáte vztah. K Yes chovám úctu a jejich hudba mě doprovázela dětstvím i dospíváním. Taktně udělím tři body, které si nejslabší Andersonova deska u mě neobhájí.

Tímto se omlouvám všem příznivcům Yes, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych si vymýšlela.

Judith @ 30.10.2022 18:20:08 | #
balu: Na znovuobjevování klasických Yes se hodně těším, pro mě to prostě začalo devadesátými léty a tyhle pozdní desky byly dobrá šance, jak naskočit a nenechat se zavalit pocitem, že celé to ohromné dědictví nikdy nezvládnu vstřebat. Yes byli vždycky především radost, lehkost a barvy, nikdy jsem jejich hudbu nevnímala jako "těžkou", i když souhlasím, že ve svém zlatém období uměli k radosti a lehkosti přidat i nepoměrně vyšší propracovanost. The Ladder pro mě ale tu atmosféru pořád má. (Anderson na svých sólovkách byl ještě někde jinde, v jednu chvíli dělal v podstatě new age a to mě opravdu naposledy zajímalo někdy v sedmnácti.)