oř - @ 09.02.2018 | #

K desce Visions Of The Emerald Beyond mě přivedl blízký z rodiny mých hudebních bratranců, který mi dal kdysi přečíst krátkou stať v jednom zahraničním periodiku, ve kterém dotyčný popsal jeho náplň jako daleko přístupnější a vokálně podmanivější než cokoli, co do té doby kapela stihla vydat. Ten bláznivý floutek mohl z desky slyšet tak maximálně jednu, nebo dvě písně a to ještě nevím které, podle nichž vydedukoval svoji výslednou tezi. Když jsme si oba dva za několik měsíců desku poslechli, naznali jsme, že na jejím hodnocení nebylo ani zbla pravdy.

Visions Of The Emerald Beyond je zatraceně těžko rozlousknutelný hudební oříšek a spíš něž obvyklého art-rockera osloví přívržence Bartokových a Janáčkových smyčcových kvartetů. Přístupnější Goodmanův houslový tón nahradila neučesaná a složitá hra Jean-Luc Pontyho. Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede. Jediným záchytným bodem zůstává kytarová škola Johna McLaughlina, která na Visions na nedostižné Birds of Fire v lecčem navazuje. Náladu má deska skutečně okrajovou a pro "normálního"posluchače jen těžko stravitelnou. Je to jako výprava s cestovkou, která vám v několika příštích dnech potřebuje ukázat kousek orientu, pobíhající domorodce na malajském soustroví, černošské plantážníky opodál, jazzovou sekci impovizující v nějakém zapadlém baru na předměstí a aby z toho byl pořádný galimatyáš, všude cítíte ten jazzovo-klasický abstraktní puch.

Obodovat takovou muziku je nesmírně těžké, protože pokud si ji pustíte ve špatný den a špatnou chvíli, po pár minutách jí přibouchnete vrata. Naopak pokud jste ji už někdy alespoň zběžně zaslechli a těšíte se na ni, může vám navodit hezké chvíle.
Dávám čtyřku z úcty. Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek. Mě podobná hudba otvírá surrealistický svět bláznivého(berte s rezervou)francouzského skladatele Oliviera Messiaena. To je taky šílenství.

itchycoo @ 10.02.2018 09:13:29 | #
@john l - já tohle album nevnímám jako jazzové. Možná proto nemám problém jej lépe přijímat a tu a tam se k nemu rád vracím. A hodnotit nějakými puntíky více jak čtyřicet let starou nahrávku nehodlám. Pro mě je důležitější kontinuita a sledovat, kam se jednotliví protagonisté později vydali.
P.S.
Zajímavé je, že je Visions obvykle přijímano hůře, než předchozí Apocalypse. Zřejmě kvůli tomu, že ji vydal Supraphon v rámci Gramofonového klubu a měli jsem čas a prostor ji více naposlouchat. Mně připadá Visions po letech pestřejší.