steve - @ 14.10.2016 | #

Svou první recenzi připravuju už několik dnů, týká se nové desky zajímavé kapely, sice mě už jeden kolega recenzent předběhl, ale ještě ji nemám dokončenou a tak zůstane zřejmě druhou v pořadníku a jako svoji první, představím nahrávku Up od P. Gabriela.

Peterova osobnost, která přinesla do několika desetiletí hudení epochy tolik zajímavého a nového mě nikdy nepřestala inspirovat. Jeho působení na scéně bych si dovolil rozdělit na několik kategorií:
Prvotní se nabízí sama, jedná se o zpěvákovo působení uvnitř kapely Genesis (pro mne nejpřitažlivější doba), do druhé bych vměstnal první 4 desky samostatné kariéry tohoto umělce. (komerčnější) deska So z 86 tvoří další výrazný mezník a alba Us i Up, která sice dělí jedno desetiletí, mě připadají podobná, hudebně navazují, tyto pak zařazuji do samostatné rubriky. Dále už kariéru umělce nesleduji, nejspíš proto, že klasickou studiovou nahrávku zatím nevydal a alba předělů a práce s orchestrem nemají u mě zásadní význam.

Jak vlastně popsat takovouto hudbu? Předně uvedu, že na pomyslném žebříčku Peterových nahrávem stojí nejvýš a na vině v tom dobrém, je jedinečná delikátní, intimně melancholická nálada, která se celou nahrávkou proplétá jako krásná stuha a podmanivé a posmutnělé opusy k sobě poutá. Ze všech jeho děl na mě působí nejvyzrálejším dojmem i když občas je toho pláče v notových osnovách až, až.

Nemám dar, ani zálibu se probírat do puntíku jednotlivými skladbami té které desky. Emoce, pomocí kterých na mě hudba působí hrají v mém nitru první housle, pokud je jich nahrávka prosta, nemám sílu se jí dál zabývat, tady to samozřejmě absolutně nepřichází do úvahy.

Darkness bojuje s mnoha kontrasty a díky těmto působí ve svém úvodu originálním způsobem. Podmanivé rytmy v Growing Up, svobozující a vokálně nejdokonalejší Sky Blue, široký záběr i do fusion zaujímá The Barry Williams Show se zvláštní trumpetovou melodií a podmanivé kraje východního světa představí Signal To Noise. Vybral jsem namátkou pár ukázek z kompletně dotáhnutého alba a mou nejoblíbenější sedmou My Head Sounds Like That si nechal nakonec. Obsahuje jednu z nejemotivnejších klavírních a dechových melodií, která kdy byla napsána a vedle hlasového fondu Gabriela budí fatalistický dojem.

Široký počet spolupracovníků, kterými se Peter obklopil, svým otiskem navždy pomohlo vytvořit dílo které přetrvá věky.

Petr_70 @ 15.10.2016 08:14:27 | #
Mě se tady naopak Gabrielův projev líbí mnohem než u Genesis, které nemusím vůbec.
Nechci tvrdit, že tohle album patří mezi jeho úplně nejlepší, ale jeho sólová tvorba si celou dobu (už bezmála 40 let!) udržuje tu nejvyšší kvalitu, což je obdivuhodné.