Reakce na recenzi:

mct - @ 12.12.2005

Dalo-li by se album Tales of Mystery & Imagination E.A.Poe označit jako projektovskou Atom heart mother, dalo by se toto album označit jako projektovská The Wall. Prakticky vše si udělal Eric Woolfson sám a album je do diskografie Projektu zařazováno tak nějak ze zvyku. Na obalu je totiž pouze Freudiana, nic víc. Zní to jako muzikál (ještě víc než The Wall), dokonce se album dočkalo jevištního ztvárnění (prosinec 1990 – Theater an der Wien). Kolik repríz (a jestli vůbec nějaké) mělo, buklet neuvádí.
Co k tomu napsat. Je to vyrovnané album, poslouchá se dobře, ale jak jsem psala, je to spíš muzikál, a tak je k té hudbě třeba přistupovat a nesmíte očekávat zázraky. Objevilo se tady několik nových jmen – Leo Sayer (stylově hodně podobný Lennymu Z.), Eric Stewart (z 10cc), Kiki Dee, Marti Webb atd., jsou tu i staří známí – Graham Dye, John Miles a Chris Rainbow. Ten poslední zmíněný si tady nazpíval a capella „sborově“ Destiny. Přestože má skladba jen 51 vteřin, má to sílu. Škoda, že to není delší, i když ta poslední klidná píseň navozenou atmosféru neruší. Jinak jmenovat další skladby nemá smysl, protože to album funguje jen jako celek – podobně jako již zmíněná The Wall.

Co se mezi pány Woolfsonem a Parsonsem odehrálo, těžko říci. Jestli měl W. pocit, že se P. jen veze, nebo se P. zdálo, že W. zneužívá jeho jméno a nahrává něco, pod co by se nepodepsal, nevím. Tímto albem zkrátka spolupráce této dvojice definitivně skončila, pokud tady lze o spolupráci vůbec mluvit.