EasyRocker - @ 27.05.2016 | #

Pod vlivem článků Jaromíra Tůmy o Pink Floyd, vyšlých kdysi ve Sparku někdy v r. 2001, silně stranících Gilmourovi a Waterse pranýřujících pomalu jak samotného Satana, jsem dlouho tak nějak přejal tohle stanovisko, nemaje k dispozici jiné zdroje. Poté, co jsem pak přečetl o rozpadu kapely řadu materiálů a přečetl několik knih (a jednu zakoupil), musely se moje postoje a názory v téhle věci nutně poopravit. Roger má nyní můj absolutní respekt, protože to byl on, kdo svou aktivitou ještě dlouho držel PF při životě, i když železnou rukou. Ono to jinak ale nešlo, měla-li vyjít Zeď. Právě Amused to Death pokládám se Zdí za jeho vrchol.

Éterické kytarové tóny a atmosféra až navozující někdejšího přítele, kolegu a později rivala Davida Gilmoura. Krásně zpracované tóny, pak ale přichází mluvozpěv, který dobře známe i z dalších Rogerových děl, samplované zvuky a nálada se dramaticky mění - What God Wants, Part 1. Zeď jasně evokující zvuky drsné ulice, fanatických zmanipulovaných davů, máme tady drtící a ostré kytarové sólo (kytaru zde hrál Jeff Beck) a přechod do strojového rockového formátu, hlasy vytvářejí souhru, pak si bere slovo konečně hlavní principál - máme tu těžkou, rockovou formu skladby, držíc dramatické napětí až do konce. Už přichází klavírní tóny Patricka Leonarda s nenápadně zapojenými zvukovými efekty a Rogerův mluvozpěv a Perfect Sense, part 1, pak se tu vybírají krásnou daň Katie Kissoon a Doreen Chanter s doprovodnými zpěvy. Prostá, působivá, krásná píseň... Roger si pak za klavírní asistence pak bere ještě na chvíli slovo ve druhé části písně, která má se zapojením dalších hlasů rockově dramatičtější, patetický nádech, známý už od mistrovské Zdi, a zcela mě vtahuje do děje. The Bravery of Being out of Range - klávesová monumentální stěna a bicí údery, to je dramatický divadelní nástup, do kterého suverénně vplouvá Rogerův zpěv. Je tu krásná melodická linka, dokořeněná ostrými, jako jiskry odletujícími sóly, a působivé doprovodné sbory. Rogerův hlas za asistence akustiky a jemné orchestrace vytváří v Late Home Tonight, part 1 podobný model, jako byly na Zdi třeba Goodbye Blue Sky nebo Mother. Přidávají se další hlasy a zvukové efekty a jak jsme u Rogera zvyklí, celý ten divadelně dramatický útvar graduje do dusavých úderů a výstřelů. Late Home Tonight, part II je pak krásně smutným dodatkem s naléhavým Rogerem a jemným orchestrálním oparem. Samplované zvuky a dramatická orchestrace a krásně zapojená kytara nás pak bez zastávky přenáší do krásné balady Too Much Rope, kde se Roger krásně a charismaticky doplňuje s doprovodnými zpěvačkami. Krásně postavená věc s nádherným sólem Geoffa Whitehorna, která mi zmrazila morek kostí už po prvním poslechu. What God Wants, Part II navazuje na svůj první díl od počátku - patetický, monumentální pochodový model a la Zeď s drsným sólem a výraznou basou Randyho Jacksona, zvukové efekty se ale přelijí do třetí části skladby, je tu studená, nepřívětivá nálada a té odpovídá i Rogerův naléhavý a naštvaný zpěv. Krásně melodicky vystavěná perla s precizním sólem Jeffa Becka, které se skutečně vpaluje pod kůži. Smekám klobouček, a že jich už dnes je... Telefonní sluchátka nám po vzoru Zdi přináší konec a nyní podle mě přicházejí čtyři závěrečné majstrštyky. Akustické kytary, kde slyšíte každý strunový záchvěv, které si tu nahrál Roger a Andy Fairweather Low a spojení s doprovodnými hlasy je opět prosté, účinné a krásné, klidně to můžete nazvat folkrockem. Three Wishes - samplované hlasy a jemné klavírní zvukomalby a krásné zapojení rytmiky s krásným otiskem hammondek. I Roger načíná své party uměřeně, pak ale tahle pecka náramně vygraduje za parádní práce celého ansámblu. Krásná práce zpěvaček, emoce a drama prýštící z každého tónu a další neskutečné sólo Jeffa Becka s hammondy v pozadí a ten mrazící závěr?. Uf! Tiché klavírní údery a orchestrální nástup - je tu It´s a Miracle a ten název už nemůže být přiléhavější - ano, tohle je malý či velký hudební div. A přitom stačí málo - jednoduchý motiv, od kterého se odpíchne Rogerův klidný, až odevzdaný hlas, působivé sbory, až pastorální nálada s fantastickým využitím londýnského chrámového sboru. Beznaděj a zoufalství už snad nemohou mýt lepší převtělení, než tento osmiminutový hudební démant. Mohutné bicí údery, doznívající sbory a mrazivá Beckova kytara tvoří grandiózní závěr. Úplný závěr pak musí nevyhnutelně přijít. Z hlasových samplů vyplouvá basa, kytary a klávesy, koulící čarokrásnou melodii, a samozřejmě přichází i Rogerova teatrální, sžíravá deklamace. Základní melodie má ohromnou sílu, propojuje se tu zase několik hlasů a ani Jeff Beck na závěr se nenechá zahanbit, jeho volba pro tohle album byla neskutečným plus. Za lehké asistence piana pak přichází dramatický přechod do patetického finále, kde se všechno utrhne za řetězu, a Roger posměšně zpívá o ubavení se k smrti a největší světové show. V závěru pak ještě krásně vyšívá mistr Beck, za ledově chladných hlasů tenhle monument pomalu odplouvá v dál... A já koukám s otevřenými ústy za otázek kdo? jak?, proč?...


Tohle album je u mě absolutním klenotem nejen v Rogerově diskografii, ale i nejlepším dílem jakéhokoli ex-člena Pink Floyd. Při jeho poslechu jsem sotva schopen soustředění a to, jakým způsobem graduje do fantastického finále, je neuvěřitelný. Roger si tu ze své minulosti vybral to nejlepší a ústrojně a neskutečně to propojil do fungujícího, jak jinak než kritického konceptu ke konzumní společnosti a davovému myšlení. Několikrát jsem se přistihl, že mě to snad pohltilo více, než samotná Zeď! I výčet hostů (viz shora v profilu) hovoří za vše. Plných a nezničitelných pět.

catcher @ 27.05.2016 12:48:10 | #
Na tomto brilantním albu je patrné, že ostatní členové PF jsou nahraditelní, a naopak, že absence Mr. Waterse na deskách, které přišly po Final Cut, je zásadní ve smyslu (ne)kontinuity tvorby této legendární kapely.
Nemám nic proti Rickovi, jeho barva kláves, objevená při nahrávání DSOTM, byla pak až do konce copyrightem PF. Jeho alba Wet Dream a Broken China mám ve velké oblibě.
Nemám (téměř) nic proti Davidovi, jeho kytarová hra se v tom nejlepším zapsala do historie rocku a nepotřebuje další komentář. Sólová prvotina tohoto borce je opravdu skvělá.
Ale na začátku 80's se něco pokazilo a názory na odchod Rogera se tak různí, že dokud nebude kostlivec vytažen ze skříně na světlo v celé své kráse, můžeme se jen přít - kdo, proč, jakým právem, atakdále...
Jsem přesvědčen, že nejobjektivnějším kritériem k dobráni se podstaty napůl vyřčené otázky, kdo vlastně v té káře s espézetkou PF seděl za volantem, je nechat mluvit hudbu samotnou. Tím myslím samozřejmě tu, která vznikla po onom velkém třesku.
U zmínky o Davidovi jsem použil slovo "téměř". Něco bych proti němu přece jen měl. A to, že po vystoupení (podle mě) šoféra z káry PF, jezdil dál na techničák, který mu zcela nepatřil. Když už, tak jen z malé části. Naopak Rogera šlechtí, že si pak dál vystačil jen se svým jménem, a nezakládal natruc něco jako The New PF.
Ať už je to tak, nebo onak, album Amused to Death je, podle mě, přesvědčivým příspěvkem k osvětlení výše vyřčených otázek a pro mě (jak zjišťuji, nejsem se svým názorem sám) je to zdaleka nejlepší album z okruhu PF, které vyšlo po Zdi a přesvěcčivý náznak, kdo stál u základních črt alb "svaté trojice" a The Wall jako "general architect".