EasyRocker - @ 27.05.2016 | #

Pod vlivem článků Jaromíra Tůmy o Pink Floyd, vyšlých kdysi ve Sparku někdy v r. 2001, silně stranících Gilmourovi a Waterse pranýřujících pomalu jak samotného Satana, jsem dlouho tak nějak přejal tohle stanovisko, nemaje k dispozici jiné zdroje. Poté, co jsem pak přečetl o rozpadu kapely řadu materiálů a přečetl několik knih (a jednu zakoupil), musely se moje postoje a názory v téhle věci nutně poopravit. Roger má nyní můj absolutní respekt, protože to byl on, kdo svou aktivitou ještě dlouho držel PF při životě, i když železnou rukou. Ono to jinak ale nešlo, měla-li vyjít Zeď. Právě Amused to Death pokládám se Zdí za jeho vrchol.

Éterické kytarové tóny a atmosféra až navozující někdejšího přítele, kolegu a později rivala Davida Gilmoura. Krásně zpracované tóny, pak ale přichází mluvozpěv, který dobře známe i z dalších Rogerových děl, samplované zvuky a nálada se dramaticky mění - What God Wants, Part 1. Zeď jasně evokující zvuky drsné ulice, fanatických zmanipulovaných davů, máme tady drtící a ostré kytarové sólo (kytaru zde hrál Jeff Beck) a přechod do strojového rockového formátu, hlasy vytvářejí souhru, pak si bere slovo konečně hlavní principál - máme tu těžkou, rockovou formu skladby, držíc dramatické napětí až do konce. Už přichází klavírní tóny Patricka Leonarda s nenápadně zapojenými zvukovými efekty a Rogerův mluvozpěv a Perfect Sense, part 1, pak se tu vybírají krásnou daň Katie Kissoon a Doreen Chanter s doprovodnými zpěvy. Prostá, působivá, krásná píseň... Roger si pak za klavírní asistence pak bere ještě na chvíli slovo ve druhé části písně, která má se zapojením dalších hlasů rockově dramatičtější, patetický nádech, známý už od mistrovské Zdi, a zcela mě vtahuje do děje. The Bravery of Being out of Range - klávesová monumentální stěna a bicí údery, to je dramatický divadelní nástup, do kterého suverénně vplouvá Rogerův zpěv. Je tu krásná melodická linka, dokořeněná ostrými, jako jiskry odletujícími sóly, a působivé doprovodné sbory. Rogerův hlas za asistence akustiky a jemné orchestrace vytváří v Late Home Tonight, part 1 podobný model, jako byly na Zdi třeba Goodbye Blue Sky nebo Mother. Přidávají se další hlasy a zvukové efekty a jak jsme u Rogera zvyklí, celý ten divadelně dramatický útvar graduje do dusavých úderů a výstřelů. Late Home Tonight, part II je pak krásně smutným dodatkem s naléhavým Rogerem a jemným orchestrálním oparem. Samplované zvuky a dramatická orchestrace a krásně zapojená kytara nás pak bez zastávky přenáší do krásné balady Too Much Rope, kde se Roger krásně a charismaticky doplňuje s doprovodnými zpěvačkami. Krásně postavená věc s nádherným sólem Geoffa Whitehorna, která mi zmrazila morek kostí už po prvním poslechu. What God Wants, Part II navazuje na svůj první díl od počátku - patetický, monumentální pochodový model a la Zeď s drsným sólem a výraznou basou Randyho Jacksona, zvukové efekty se ale přelijí do třetí části skladby, je tu studená, nepřívětivá nálada a té odpovídá i Rogerův naléhavý a naštvaný zpěv. Krásně melodicky vystavěná perla s precizním sólem Jeffa Becka, které se skutečně vpaluje pod kůži. Smekám klobouček, a že jich už dnes je... Telefonní sluchátka nám po vzoru Zdi přináší konec a nyní podle mě přicházejí čtyři závěrečné majstrštyky. Akustické kytary, kde slyšíte každý strunový záchvěv, které si tu nahrál Roger a Andy Fairweather Low a spojení s doprovodnými hlasy je opět prosté, účinné a krásné, klidně to můžete nazvat folkrockem. Three Wishes - samplované hlasy a jemné klavírní zvukomalby a krásné zapojení rytmiky s krásným otiskem hammondek. I Roger načíná své party uměřeně, pak ale tahle pecka náramně vygraduje za parádní práce celého ansámblu. Krásná práce zpěvaček, emoce a drama prýštící z každého tónu a další neskutečné sólo Jeffa Becka s hammondy v pozadí a ten mrazící závěr?. Uf! Tiché klavírní údery a orchestrální nástup - je tu It´s a Miracle a ten název už nemůže být přiléhavější - ano, tohle je malý či velký hudební div. A přitom stačí málo - jednoduchý motiv, od kterého se odpíchne Rogerův klidný, až odevzdaný hlas, působivé sbory, až pastorální nálada s fantastickým využitím londýnského chrámového sboru. Beznaděj a zoufalství už snad nemohou mýt lepší převtělení, než tento osmiminutový hudební démant. Mohutné bicí údery, doznívající sbory a mrazivá Beckova kytara tvoří grandiózní závěr. Úplný závěr pak musí nevyhnutelně přijít. Z hlasových samplů vyplouvá basa, kytary a klávesy, koulící čarokrásnou melodii, a samozřejmě přichází i Rogerova teatrální, sžíravá deklamace. Základní melodie má ohromnou sílu, propojuje se tu zase několik hlasů a ani Jeff Beck na závěr se nenechá zahanbit, jeho volba pro tohle album byla neskutečným plus. Za lehké asistence piana pak přichází dramatický přechod do patetického finále, kde se všechno utrhne za řetězu, a Roger posměšně zpívá o ubavení se k smrti a největší světové show. V závěru pak ještě krásně vyšívá mistr Beck, za ledově chladných hlasů tenhle monument pomalu odplouvá v dál... A já koukám s otevřenými ústy za otázek kdo? jak?, proč?...


Tohle album je u mě absolutním klenotem nejen v Rogerově diskografii, ale i nejlepším dílem jakéhokoli ex-člena Pink Floyd. Při jeho poslechu jsem sotva schopen soustředění a to, jakým způsobem graduje do fantastického finále, je neuvěřitelný. Roger si tu ze své minulosti vybral to nejlepší a ústrojně a neskutečně to propojil do fungujícího, jak jinak než kritického konceptu ke konzumní společnosti a davovému myšlení. Několikrát jsem se přistihl, že mě to snad pohltilo více, než samotná Zeď! I výčet hostů (viz shora v profilu) hovoří za vše. Plných a nezničitelných pět.

catcher @ 27.05.2016 16:06:49 | #
Ryback: vím, co máš na mysli (inside chemistry) ale tady to přece jen nebyl vyrovnaný jin/jang jako Lennon/McCa. A v určité době to už Roger neunesl, mít to všechno na hřbetě. Tím nijak neumenšuji roli Davida a Ricka v celkovém soundu kapely, nicméně když už jsem použil alegorii s autem, vrátím se k ní ještě jednou. Oni zde byli jako ta perfektně vytuněná kastle a naleštěné elektrony, které každý vidí a obdivuje, ale aby to dobře jelo, na to je důležitý motor a podvozek, a to byl podle mě Roger.
Když pomineme období I (Syd) a II, které bylo stavbou bytelných základů a skončilo albem OBC, v tom vrcholném (73-79) vnímám jejich vklad opravdu z velké většiny jako interpretační (a i to je hodně, když zhodnotíme mellotron v Shine On, nebo španělky a zpěv ve Wish You. Ovšem hrubou kostru alb musel někdo nahodit a myslím že to byl Roger z min. 80% (asi víc).
Ne, opravdu ty hochy nevidím jako analogii Brouků, ale ani jako druhý protipól (třeba Jethro Tull, kde bez Iana by nebylo NIC). V průběhu druhé poloviny 70's tam narůstala dominance Rogera, k nelibosti všech a zřejmě i jeho, a skončilo to, jak víme.
David a Rick (je mi líto že nezmiňuji Nicka, ale tak to prostě je, byl to "jen" bicmen bez autorských ambicí) se pak prezentovali jako interpreti i autoři způsobem, který již známe (a já nemám u některých alb problém s tím je ocenit, a to i hodně vysoko), ale ve srovnání s monolitem, který vybudovali společně s Rogerem, to bylo někde jinde (už jsem tady někde psal, že mi to přijde, že se "vrátili" ke stylu z doby Obscured by Clouds). Tím myslím alba DG I a Wet Dreams. Další kapitolou byl vývoj mateřské kapely a tam je znát o to víc, že byl jaksi hodně dlužen srovnání s obdobím 73-79 a postupně vyšuměl v jakémsi relaxačním stylu s příměsí kdečeho a (dík za to) občasným originálním sólem na Černého Stratocastera. Nicméně to fluidum progresivních desek s Rogerem bylo definitivně pryč, protože tam s něma prostě nebyl.
Dalším tématem je určitá strohost a syrovost desek RW. Ano, David s Rickem by tomu pomohli, ale myslím že tak jak už jsem psal, jen to učesat a naleštit.
Zejména v Amused to Death slyším (na rozdíl od MOTR a DB, o TER nemluvě) výraznou progresivitu, která není moc dlužna třeba Animals nebo Wall, navíc upgradovaná výtečnými výkony pozvaných muzikantů, z nichž jmenuji za všechny Jeffa Becka, jehož kytara ve What God Wants III je prostě neskutečná. Možná je to obsese, všechno od členů PF srovnávat s jejich vrcholnými díly, ale pokud se tady bavíme na webu s progresivní muzikou, prapor "klasických" PF dokáže držet (a proklatě vysoko) právě Roger, který z kapely za známých (ještě tedy ne zcela) okolností odešel, aby pak pozůstali kormidlovali loďku do slepého ramene stylem pro sentimentální pamětníky.
Ano, byl jsem tehdy na Strahově, a docela se mi to líbilo, ale taky musím říct, že mě Rogerovy koncerty braly víc, protože ten duch kapely tam byl přítomen ve větší míře než u jeho bývalých spoluhráčů, kteří si "nechali" kapelu, aby ji pak pomalu uvedli do hibernace.
Trochu tvrdé, a možná kontroverzní, ale tak to subjektivně cítím já, který jsem na konci '73 získal LP DSOTM a sledoval pak jejich cestu až ke Zdi s nadšením.
To vše jen na okraj k recenzi alba, které i po čtvrtstoletí poslouchám velmi rád a pořád ve mně dokáže nabudit emoce podobné těm, které jsem zažíval při DSTOM, WYWH a Animals.
A ještě jednou k té nahraditelnosti - ano, tohle album by s Rickem a Davem bylo asi trochu jiné, ale ne výrazně a mám pocit že třeba ten zmíněný Jeff zde zahrál svoje party tak výtečně, že už bych si nedovedl představit, že by ho měl někdo (i třeba Dave) předabovat.