Voytus - @ 19.01.2008 | #

K prvnímu albu Supertramp jsem se dostal až jako k poslednímu a musím říct, že jsem byl mile překvapen. Dodnes patří k mým nejoblíbenějím.
Nese se v příjemné melancholické atmosféře a i když se kapela rozjede, je to nějakým zvláštním způsobem umírněné.
O úvod se postará půlminutová Surely s akustickou kytarou, následuje It's a long road s typickým zvukem kláves, Hodgson na této desce hraje na basovku a už v tomto songu se při jamování pěkně předvede. Samozřejmě už tady se s Rickem Daviesem střídá a doplňuje ve zpěvu. Následující čtyři písně poklidně plynou, Supertramp dokazují, že smysl pro melodie jim nikdy nechyběl. I zde jsou chytlavá místa.
Pak přichází rozjetá Nothing to show, kde si opět kapela zajamuje, především Rick Davies na hammondky a klavír. Ta mě chytla už na první poslech.
Ale nejlepší je následující Shadow song. Opět klavír, dvojhlasý zpěv, zajímavý doprovod bicích přes tomy, promyšlená melodie i aranžmá.
Dvanáctiminutová Try agian může napoprvé trochu nudit, vyžaduje čas.
A závěr desky je opět Surely z úvodu, tentokrát s druhou slokou, po které následuje dlouhá, opravdu dlouhá pauza, aby se skladba vzepjala k mohutnému závěru s hammondkami, které tu hrají jednu z nejkrásnějších melodií desky.

Trochu mi tu připomínají Pink Floyd v období 1968 - 1972, především kytarista, vokály a celková atmosféra.
Mám to album prostě rád, hudba se tváří nenápadně, přitom se jedná o velice zajímavou tvář progresivního rocku, takže: ****

Jiří Zicha, seznam .cz @ 25.03.2010 20:52:34 | #
Vřelý dík za inspiraci.
Při poslechu tohoto CD, jsem si vybavil zážitek ze seznámení s deskou Crime..., ta je již někde jinde, ale generuje stejně skvělý pocit.
Jsem velký fanda Supertramp, ale po poslechu Indelibly Stamped jsem nevěřil, že by první album bylo zajímavé(když jsem ho neznal).
Atmosféra je blízká ranným Genesis, ale cítím tam i příbuznost s Wishbone Ash a na závěr Try again jsou jasní King Crimson - paráda.