Akana - @ 01.08.2014 | #

Koncem 60. let sice blues (ale i další americké hudební kořání srostlé později do pojmu americana) ještě nebylo tak všeobecně váženou a normovanou institucí jako dnes, ale přece jenom pro spoustu Američanů už představovalo nedílnou součást rodinného stříbra a posvátný zdroj národní identity. Tudíž to, co s ním prováděl Captain Beefheart na dvojalbu Trout Mask Replica, byl šok a obrazoborectví nejvyššího řádu. Všechny dosavadní a pozvolna se pevně fixující zvyklosti rozkopal a rozemlel na hrubý štěrk, který tu s drzou bujností prosévá mezi prsty. Rytmus i harmonie se bortí, jednotlivé party se pletou navzájem do cesty, strkají do sebe a vytvářejí jedinečnou, zdánlivě chaotickou džungli. Kytary vržou, bzučí a pískají jako mračno dezorientovaných komárů, bicí splašeně dupou v rytmu stáda hořících žiraf, saxofony a klarinety se svíjejí jako klubko hadů.

Někdy to působí jako sešlost absolventů Cimrmanovy cirkular schule, kde si každý z muzikantů hraje to svoje bez ohledu na počínání kolegů, ale opak je pravdou. Při tak smělém balancování na hraně mezi chaosem a řádem je perfektní souhra nutností, a není až tak podstatné, kolik je v ní intuice a kolik racionality. V tom málo libozvučném, nervózně repetícím staveništi se tu a tam vynoří i dynamicky a kompozičně transparentnější skladby (Ella Guru, Moonlight on Vermont, Sugar 'n Spikes, Veteran's Day Poppy), ale i ty jsou pro konvenčního posluchače dodnes jen těžko skousnutelným oříškem, natož pak věci jako freejazzově střečkující Hair Pie: Bake 1.

Slovo avantgarda se často zneužívá, ale v tomto případě skutečně sedí. Captain Beefheart nehloubí jen kuriózní slepý tunel. Nejen boří, ale stává se i vzorem pro nespočet následovníků. První, kdo nás napadne, když posloucháme jeho novátorské a vynalézavé hlasové pitvoření, je samozřejmě Tom Waits (dobrým příkladem je třeba Dachau Blues), ale Kapitánovy výboje výrazně ovlivnily i všechny ty drzé postpunkové dekonstrukce rockových šablon o dekádu později. Beefheart za producentského přispění stejně nekonformního kamaráda Franka Zappy odkázal touto deskou příštím generacím nejen pořádnou dávku dobrodružné a neslýchané hudby, ale rovnou celý nový svět možností, jehož využití už závisí pouze na fantazii dědice. A takových desek zase tolik není.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

Judith @ 08.11.2023 22:06:33 | #
Moje první setkání s Beefheartem - zajímalo mě, o čem všichni mluví. Album se mi jeví hodně promyšlené a propracované. Působí na mě jako vydatně používaná plakátovací plocha, napůl strhaná, takže se v ní prolínají různé vrstvy a útržky, pořád ještě docela dobře čitelné. Ani jediná zřetelná sada obrazů, ani abstraktně zvrásněná plocha, něco uprostřed - právě tím je poslech náročný. Líbilo by se mi o něco víc "rozmyté" podání, u kterého bych se nechala jen tak unášet. Nemám ráda blues ani country a tady slyším obojí až příliš výrazně.

Saxofon je ovšem příjemně uvolněný, rytmika řádně jurodivá a vůbec veřeje hudby lákavě vrzají a rozvírají se hravě nečekanými cestami, když na chvíli povolím soustředění. Jenže nějak mě nahrávka k soustředění pořád nutí. Během druhého poslechu začínám být schopná zaostřovat na jednotlivé linie, které se ve skladbách proplétají. Prvotní změť byla svým způsobem zábavnější. Tuším, že po několika dalších setkáních bych se od analytického rozkladu mohla opět odpoutat a možná by se dostavil i komplexní zážitek. Třeba na to někdy dojde.