Voytus - @ 03.01.2008 | #

"A squid eatin' doe in a polyethylene bag, it's fast'n bulbous, got me?"

Je velmi obtížné toto album vyposlechnout na jeden zátah! Opět jsem se k němu dostal velmi brzy a to na základě krátkého profilu o Beefheartovi v Šuplíku plném Zappy. Těžko říct, co jsem čekal, ale tohle to jistě nebylo. K albu se váže hromada historek, které je zbytečné opakovat, už jen proto, že zde na Progboardu je Mirek Kostlivý v Beefheartově profilu vypsal snad všechny.
Beefheart zde radikálně zbořil všechny rocknrollové zvyklosti, svým spoluhráčům rozdal přezdívky a 'odnaučil' je hrát na nástroje. A vzhůru na divokou jízdu! Poslouchat toto album je jako sedět na trojnohé židli.
Úvodní Frownland okolo vás zmateně proběhne a vy s otevřenou pusou posloucháte Beefheartovu recitaci, pak si odskočíte do Dachau, kde Beefheart předvádí, jak se má správně zpívat death metal a je tu první 'rádiovka' alba - Ella guru - první song mající refrén, který několik hlasů piští, ječí, chroptí...a někdo do do toho mlátí do cowbellu. Útěk pošahanců z psychárny...
Potom potrápíme nervy saxofonem a basklarinetem, na které sice neumíme, ale za to nás to šíleně baví. V závěru Hair pie (Tak se ta šílenost jmenuje) se Beefheart ptá několika náhodných kolemjdoucích, přilákaných netradičními zvuky v jeho domě, jak se jim to líbí. Dostane se mu odpovědi: "Sounds good".
Moonlight on Vermont s kvílející slajdkou je výborný rocknroll. Beefheart tu v textu odkazuje na starý tradicionál Gimme that old time religion.
A tak to jede celou desku - tu a tam nějaká recitace, pár rozhovorů, pár saxofonových sól...
Ještě třeba Pena - Antenae Jimmy Semens nám vypráví nějaký zmatený příběh a Beafheart řve v pozadí, jako kdyby netušil, že grindcore ještě nikdo nezná.

Skladby působí, jako kdyby je kapela hrála naráz, ale každý v jiné místnosti. Beefheart sípe,kvílí, křičí, chroptí, div se neudusí, kytary se proplétají, basa si žije vlastním životem, bubeník zkouší jaký zvuk vydá tenhle buben, tenhle činel - jako kdyby hrál každou končetinou jinou píseň.
V závěru nás čeká výborná Veteran's day poppy - rocknroll, který se posléze přemění v podivnou, jakoby baletní hudbu.
Celá deska je vlastně plná prchavých fragmentů, které Beefheart nahodile naťukal na klavíru a nahrál a pak je celý rok kapelu učil.
Malá perla: Četl jsem, že při natáčení vokálů Beefheart odmítl sluchátka, tedy vlastně neslyšel, co vlastně nahraná kapela hraje. Vokály prý jdou tedy dost často mimo rytmus. No, při prvních posleších jsem nějaký rytmus hledal také. Nemělo to cenu.
Trout mask replica popírá hudební zákonitosti a tak nějaká forma, tempo, tónina, rytmus, struktura pozbývá smyslu.
Prostě: Když oliheň žere koblihu v polyethylenovym sáčku, tak je to rychlý a baňatý, jasný?
Magic band hraje nejen rychle, ale hlavně baňatě!

yngwie3 @ 26.03.2011 13:51:33 | #
Po náročnom pracovnom týždni som si dnešnú sobotu vyárendoval na prečítanie všetkého, čo som zaneprázdnenosťou zameškal. Dostal sa aj k mesačníku Xantypa, mimochodom veľmi solídne čítanie, a v rubrike Muzikant a výtvarník ma zaujal článok o Donovi Van Vlietovi alias Captainovi Beefheartovi. Keďže som zaregistroval, že na stránkach Progboardu bolo toto meno predmetom diskusií, skúsil som zohnať dostupné hudobné materiály a ochutnať :o), pretože recenzie boli povačšine kladné a nadšenie autora článku v spomínanom periodiku, zjavne nemalo medze. Po možno trojhodinovom počúvaní som zostal, mierne povedané, zarazený. Ak je pravdou, a často som toho bol pri počúvaní svedkom, že "Beefheartovím poznávacím znamením je, že keď hudba znie, ako keby ani jeden z hráčov nehral v rovnakej tónine a v rovnakom rytme ", toľko časť citátu recenzenta časopisu Trousor Press, tak definícia hudby ako organizovaný systém zvukov, v tomto prípade "vzala za své". Priznám sa, že po tejto skúsenosti a dopísaní tohto príspevku, za ktorý budem možno ukameňovaný, si pustím Vivaldiho alebo Mozarta, pretože v prípade ich tvorby definícia hudby, sedí absolútne.