EasyRocker - @ 11.08.2016 | #

Že tuhle kanadskou partu, která si s čistotu "stylu" nikdy nedělala žádné těžkosti a jela si po svém, zkrátka miluju, musí už být každému nad slunce jasné. Po dvojici skvostů Nothingface a Angel Rat kanadští mimozemšťani korunovali psychedelickým rockem ovlivněnou trilogii albem The Outer Limits, pro mnohé fandy jejich vrcholným dílem. Poté přišla změna zpěváka a apokalyptický nářez Negatron (1995)...

To, co pak přichází s Fix My Heart, je čisťounká oslava kytarové melodie, je to zkrátka voivod nejvodovatější hned, abychom věděli hned na úvod, s kým máme tu čest. Přehledné kytarové linky, doplněné psycho vyhrávkami a silově vedený Snakeův zpěv, oscilují stále kdesi mezi metalem a punkem. Pět minut ukazují všestranný talent pánů z kanadské provincie Quebec, odkud se na metalovém poli zrodila celá řada geniálních part. Pierre St-Jean jemně vyšívá basové tóny, do toho nám vstupuje další melodická záplava strunného nástroje mistra Piggyho. Je tu Moonbeam Rider a pozorujeme, že strukturou je skladba o poznání náročnější, Awayovy bicí přerývají terén a Snake vypouští svá poselstva pořádně rychle a zostra. Psychedelická mezihra, zahájená krásným brnkáním kytary, je pro mě vždy zcela očistná a ukazuje mistrovství zesnulého kytaristy naplno v melodických poryvech a střepinách. Le Pont Noir - smutné Piggyho tóny se Snakeovým ospalým, až odevzdaným projevem vás nesmí zmást. Je o krásný voivodovský úvod, poté ale nastoupí krásné čisté a vzdušné riffy, kde si připadáte, že se Voivod čelně srazili s Pink Floyd. Krásné střídání dramatických meziher s lavinovými návaly je tu typické a tenhle detailně a s umem permoníka vybroušený diamant patří k mým nejoblíbenějším peckám. Temná, zčernalá plocha, která se rozlije v závěru skladby, je až neskutečná. Rozfajrované kytary v plném běhu, tuna melodií, Awayovy plnotučné bicí střelby a rozeřvaný Snake - no poznali byste v podání těchto věrozvěstů metalu prastarou floydovskou klasiku The Nile Song (soundtrack More, 1969) ? Neskutečná rocková pecka, přebuzení adrenalinem a energií, nejde na ploše čtyř minut rozhodně nijak zastavit, to už dávno vím, a tak se pokaždé se ctí vzdám. The Lost Machine - úvod je tu proto, abyste si všichni uvědomili kovovou podstatu Voivod, a tak vás Piggyho kytara svými hutnými a drtivými riffy přepaluje jak žehličkou, z toho se ale vyloupne melodie, jakou umí jen a právě tato kapela, do toho svým hlasem kloktající i hulákající Snake - opět čelní náraz metalu a psychedelie, ale nikdy toho nemám dost. Nepředvídatelné změny temp a těžký kov jsou tu ale základem, od kterého se vše odvíjí. Pokud si tu rozeberete Piggyho kumšt na těch skoro šesti minutách, musíte uznat, že ten chlap není zcela normální... a to je poklona. Time Warp na nás navalí kovový úvod, pak ale odhodí všechna pravidla a nastupuje rozvolnění rytmiky, riffy a psycho vyhrávky si létají nad rytmikou, jak se jim zachce, do toho deklamuje Snake svá vesmírná poselství. Ano, tady je jakési bezčasí, kdy nevíme, jestli jsme v Kanadě v r. 1993 nebo někde na konci šedesátek ve ´Frisku´. Dále není co dodat... Pokud chtěli Voivod ukázat skutečně progové ambice, pak vězte, že 17 a půl minut dlouhým opusem Jack Luminous se jim to podařilo - bude to už navěky jejich pomník, do něhož proniknou jen zasvěcení voivodologové. Pokud jsem tu před časem rozebíral Thick as a Brick od JT, vězte, že tohle je od Voivod něco podobného. Dramatický psycho-kytarový úvod s melodickými ´kaskádami´, po tichu metalická smršť a krásně kovově znělým Snakeovým hlasem, kterou postupně proměňují a zrychlují Awayovy bicí a basa. Ve třetině těžkotonážní kytarová temnota, zapojené hlasy ze samplů, atmosféra psychiatrie, zrychlení na druhou kosmickou s koňskými dusoty bicích, srážka všech nástrojů do chaosu a černé díry. Sólo Piggyho přinese poslední třetinu - krásné čisté vybrnkávání, Snakeův velebný, něžný vokál, jako by se předchozí apokalyptické hody ani neodehrály a přišli zcela jiní - no, lidé právě ne, když kouknete na obal. Bicí kanonáda pak přivane konečně Piggyho strunné, dramatické finále, za které už má dávno milion diplomů za odvahu. Důkladné rockové probuzení. Wrong-Way Street - basové intro a necelé čtyři minuty poctivého voivodovského rock´n´rollu s psycho vyhrávkami. Co víc byste chtěli? A klobouky si držte až do finále, kde se samozřejmě už musíme dozvědět - že tu určitě nejsme sami - We Are Not Alone. Po krátkém intru je tu čtyřminutový cval jen jedním směrem - k cíli, přímo na solar. Ty melodie jsou ale kouzelné. Jako po každé jejich desce - přišli, viděli, zvítězili.

Cože? Tady je nějaké hodnocení? Za celý voivodovský vesmír. A panu mistru Piggymu, který už si bohužel drnká dekádu jen tam nahoře, posílám další nekonečno hvězd za to vše, co na poli kovovém stihl vytvořit...

Luboš @ 11.08.2016 05:53:09 | #
Opět výborná práce na kapelu, která snad ani nepatří k metalu. Hrají úplně jinak, než ostatní metalové kapely. Zatím co progmetalové kapely se snaží dostat do svých skladeb styl Pink Floyd, King Crimson, tak Pro Voivod jsou sice tyhle kapely inspirací, díky které vytvářejí novou hudbu ve svém originálním stylu. Každá jejich deska je svým způsobem jiná. Díky za upozornění :-)