Kritik Vláďa - @ 22.11.2019 | #

Psát recenzi na tohle monumentální hudební dílo je pro mě docela těžké, protože všechno už vlastně tady bylo řečeno, ale pokusím se o to.

Tommy je moje životní album. Žádná jiná deska nepromluvila do mého nitra tak významně a nádherně, a žádná deska neovlivnila tak zásadně moje hudební cítění, jako tahle. Provázela mě náctiletými roky, ještě víc mi otevřela bránu do světa zvaného Hudba, a prostě... k tomuhle albu mám velice intimní vztah, a už to tak navěky zůstane. Vedoucí skupiny The Who Pete Townshend dokázal, že není jenom onen pověstný „ničitel kytar“, ale že jeho skladatelské schopnosti jsou na mimořádné úrovni. Příběh a některé motivy z Tommyho ho „strašily“ už někdy v letech 1966-1967, a hodně k tomu potom přispělo jeho setkání s Meherem Babou. Pete Townshend byl v té době také odpůrcem drog, což se do příběhu také promítlo (paradoxem je, že později byl závislý na heroinu). Zkrátka, plno jeho myšlenek se konceptu tohoto díla dostalo.

Téměř absurdní příběh hluchého, slepého a němého chlapce Tommyho Walkera, který vnímá jenom vibrace a má silnou intuici, začíná famózní Overturou, ve které se vystřídá několik hudebních motivů, které v tomto díle zazní. A už to začíná. Kapitán Walker se nevrátil z války domů, a druhá skladba ohlašuje narození Tommyho. „It’s A Boy, Mrs. Walker, It’s A Boy.“ Skladba 1921 je extrémně působivá balada, a je vlastně zlomová pro celý příběh. Osobně ji považuji za jednu z nejlepších v dějinách The Who. A v podobných superlativech bych mohl pokračovat až do úplného, strhujícího, emocemi nabitého finále tohoto alba. Myslím, že motiv „Listening To You“ jen tak někdo z hlavy nevyhnal. Ach, ty fenomenální melodické nápady. Člověk si řekne: „Proboha, vždyť to jsou svým způsobem úplně normální písničky.“ No jo, ale jde o to, že je v nich takové to famózní „něco“, co prostě nedokážu popsat. Samozřejmě, že ještě musím zmínit geniální hit Pinball Wizard, díky kterému jsem na tento skvost narazil. Taky baskytarista John Entwistle přispěl do příběhu výbornými skladbami o zákeřném bratranci Kevinovi, který Tommyho fyzicky týrá, a ještě o prasáckém strýčkovi Erniem, který ho zase zneužívá.

Uf, nějak mi docházejí slova. Vím, že jsem tomu dneska moc nedal, ale kdybych tady rozebíral každou skladbu, tak bych se stále jen opakoval a opakoval. Každý moment je zde nadmíru úžasný. U tohoto alba skutečně platí, že „není co dodat, není co řešit“. Albu dávám „jenom“ 5 hvězd, i když by si jich zasloužilo nejmíň 10.

Judith @ 18.02.2024 13:42:19 | #
Je úžasné, když se hudba takto potká s rozpoložením a provází člověka životními obdobími. Mně se to s Tommym, potažmo s The Who nestalo. Možná mě odrazoval obal, možná pověst, kterou na sebe album nabalilo. Poprvé jsem se s většinou skladeb setkala vlastně omylem, když jsem si někdy před rokem pustila Live At The Isle Of Wight a podle textů mi v jednu chvíli došlo, že asi poslouchám Tommyho. A bylo to dobré, auru nedotknutelného veledíla živé provedení (je jen málo kapel, kde tohle spojení získává svůj plný význam) zdárně zneškodnilo. Koupila jsem si CD a několikrát ho pozorně vyslechla, naposledy došlo i na film. Ten je řádně fantasmagorický, ale současně snad až příliš uhlazený a krotký svým důrazem na ucelený vizuální styl. Navíc, jak se Roger Daltrey na pódiu umí odvázat, filmová kamera mu příliš nesvědčí, přes veškerou gymnastiku zůstává i po svém "probuzení" výrazově paralyzovaný. Z propracovaných, a přece energických a přímočarých skladeb se do velkolepého barvotisku podařilo propasírovat jen pár nejvýraznějších motivů, zbytek na mě působil dojmem generického šrotu. Vracet se určitě budu ke studiovému albu, přes všechnu snahu se však plný zásah v mém případě nekoná.