oř - @ 15.10.2017 | #

Kdo z nás věřících Queenovských starochů na sklonku osmdesátých let doufal, že se kapela povede rozloučit v tak velkém stylu, jaký předvedla prostřednictvím své poslední kolekce Innuendo? Hm, asi jen hrstka. Nebýt jí, měli bychom kapelu zafixovanou jako spolek výborných stratégů, kteří v sedmdesátých letech tvořili jednu z etap v dějinách progresivní hudby a v další periodě totálně podlehli trendu a přetransformovali se na továrnu disco hitů.

Ne, Innuendo není žádný návrat k podstatě hudby Queen, ani k jejich art poloze. Je jen a to slovo JEN je velice podstatné, o uvědomnění si vlastní sounáležitosti s důležitou myšlenkou ve svém záhlaví, která se obrací k postavení člověka na tomto světě. Celé toto existenčno má svůj původ v Mercuryho zdravotním stavu a neuvěřitelně pevném postoji v boji se zákeřnou chorobou. Pěvec zde podává jeden ze svých nejlepších výkonů, na němž je celá nahrávka postavena.

Najdeme tu několik skvělých hymnických čísel. Na úvod je to titulní skladba s nezaměnitelnou španělskou mezipasáží a na závěr lahůdka The Show Must Go On. Zvláštní náladu má vysoce originální tepavá I'm Going Slightly Mad, ale i povedené I Can't Live with You, procítěná balada Don't Try So Hard, úprk Ride the Wild Wind, nebo popová vzpomínka Delilah.

Mám rád Queen a mám rovněž rád Innuendo. Ne tolik jako ranné nahrávky, ale jak píšu na začátku, rozlučka je to skutečně pěkná.

Egon Dust @ 31.07.2018 19:52:26 | #
Mna sa táto recenzia páči a plne súhlasím s autorom. Preboha tie bláboly o rozsahu. Mercuryho čaro bol v dare ako farby hlasu, tak maximálne emotívnom prejave. Jeho rozsah isto nebol malý, ale beriem, že aj napr. Axl, či David Lee Roth ukázali riadný register. Vilé Valo ťahá výšky vo falzetoch, ale na posledných albumoch dáva plnú. Keď tak zabúda sa na Rogera Daltreyho, Iana Gilana. Roger Water v jednej úrovni s mariah Carey, to si snáď robia kozy????!!! Ok, popová princezná s megazadkom beriem, ale Waters teda isto nieje o speve a rozsahu. Čarom Mercuryho je frázovanie melódie, neskutočne nádherná farba s neskutočným driveom. Jeho Všestrannosť Hard Rock - Kabaret - Rock n Roll - Pop - Soul - Funky. Nerátam sample z jeho hlasom do starej školy hip hopu , kde taktiež samplovali aj hlas aj hudbu Queenu. Bez debaty Freddieho hlas je minimálne tak atraktívny na posluch ako bol Freddie atraktívna bytosť bisexuálneho razenia. Queen bol štvorica neskutočných skladateľov a umelcov. Dokonca aj popiny z 80tých sú neskutočne kvalitné, modlím sa nech niekto dnes niečo také zloží ako Radio Gaga, nie srákoty z Expresu, či zaostalý punk, rock, stupidný pop, na maximum vypózovaný novodobý hip hop. Silnou stránkou , ktorú som akosi nepostrehol sú neskutočné texty. Show must go on, I´am going slightly mad, Innuendo, Don´t try so hard. Tá autenticita Freddieho vyrovnania sa s neodvratnou smrťou, ktorá na neho v roku 1991 už čakala vo vedľajšej izbe. Jeho kostými a extravagancia sa mi neskutočne páči. v klipoch sa občas dostali až do rozprávky. Aj ich hudba mi znela silne rozprávkou, čo určite bolo tou jedinečnou pompéznosťou. Skladba ´´Innuendo´´ je u mňa vyššie hodnotená ako neskutočná ´´Bohémska Rhapsodia´´. Sabbathovsko - zeppelinovský vstup,klasické queenovksé vokály, dynamické flamenco, takmer operno- baletná pasáž. Milujem gitarové sóla.To čo tu Steve Howe s Mayom vysypali je maximum. Dodnes neexistuje a nevidím že by najbližší rok mohla existovať konkurencia. Nádherný album.