hejkal - @ 01.08.2008 | #

Raz som počul jednu skladbu z úvodnej dosky Aerosmith (Dream on) a prekvapene som konštatoval – Veď je to vcelku dobré, ďaleko lepšie než v súčasnosti (to bolo tak v roku 1995). Po dlhých peripetiách a odkladoch som sa pred časom pustil do zbierania debutov komerčne úspešných skupín, ktoré som programovo ignoroval (UFO, Scorpions, Nazareth a pod.). A konečne mám aj tento album.

Od úvodu máme dočinenia s úplne inou skupinou a tvorbou než je „Armageddon-fňuk“. Najväčším šokom je spev, ktorý má od dnešného ďaleko (toto nie je výčitka, iba konštatovanie, že sa nepodobajú, Tylera mám rád vo všetkých polohách). Make it je taký hardrockový rock’n’roll, ktorý dobre vystihuje celú dosku. V rovnakom duchu sa nesie aj Somebody. Zmenou je prvosinglová Dream on, krásna to balada a dôvod, prečo som zmenil názor na skupinu ako takú. To sú emócie a nie Bruce Willis. One way street ponúka blues rock s harmonikou, čo rozhodne nie je na škodu. Na ploche niečo cez sedem minút sa postupne rozbalí všetko možné a človek si želá, aby sa to neskončilo. Mama Kin sa vracia do koľají úvodných skladieb na albume. Rokec fičí aj vo Write me, ale v nasledujúcej Movin’ on už počuť drsný blues rock so všetkým, čo k tomu patrí. Rozhodne (spolu s Dream on) vrchol albumu. Záverečná Walkin’ the dog plynulo nadväzuje tam, kde predchádzajúca skladba skončila, doplnená prímesou toho rock’n’rollu.

Trošku ubrzdím hviezdičkové orgie a zaokrúhlim nadol, ale prísľub dobrého zážitku to, dúfam, neohrozí. 3,5*

Apache @ 20.02.2009 15:47:17 | #
Klasická věc - málokdo tady opravdu ví, o čem je vlastně řeč. Já jen zopakuju to, co už jsem zdůraznil dříve. Aerosmith jsou most mezi Rolling Stones a Led Zeppelin, který je kvalitativně srovnatelný s oběma jmenovanými "břehy", a jejich význam je dostatečně velký, aby mohli být nazýváni legendami. Netvrdím, že je to bluesrocková kapela, ale že je to tvrdá rokenrolová kapela, jejíž bluesové kořeny jsou patrné stejně jako u Rolling Stones nebo Led Zeppelin. Není to evropská kapela, proto o nich Evropani - lépe řečeno středoevropani - ví velmi málo a jsou zvyklí je podceńovat. Většinou znají jejich tvorbu povrchně, pár největších hitů nebo posledních desek a na základě toho si utvoří jasný názor.
Klasický příklad je Mirek Kostlivý, který si o nich udělal názor z několika sladáků, které prošly sítem zdejších komerčních rádiových playlistů a POZOR, vytasí se s argumentem, že kapela, která prodala hodně desek, bude asi špatná. Mirek mě jistě rád opraví, pokud se pletu, ale neprodali náhodou ještě více desek třeba Beatles, Stouni, Queeni, Zeppelini a Pink Floydi? To budou jistě kapely na prd, když jsou tak masově uznávané. No ne?
Pánové, já říkám jedno, pokud jste neslyšeli kompilaci Pandoras Box, řadovku Night In The Ruts nebo z tzv. komerčních desek třeba skladbu Hoodoo Voodoo Medicine Man z alba Pump, říkejte si co chcete, neznáte Aerosmith. A většina z vás je ani nepozná, protože k nim mají vytvořený blok, který nikdy nepřekonají.
Já mám o kvalitách Aerosmith důkazy, a ty jsem vyjmenoval. Pokud si je někdo z vás ověří - což pochybuju, možná vyjímky - změní názor.