nowhere_man - @ 12.02.2010 | #

Tomuto vravím excelentá rozlúčka. King Crimson skončili v roku 1974 svoju kapitolu (našťastie prišli ďalšie dve) a rozlúčili sa skvelým počinom Red. Po Larks je to druhé najsilnejšie album s Johnom Wettonom. Sú tu ozaj zaujímavé skladby plné experimentov. Prvé štyri skladby sú také a je mi ťažko určiť, ktorá z nich je lepšia, každá má svoje kúzlo. Ale potom album uzatvára Starless - vrchol albumu. Neskutočné gitary, krásna melódia a spev. Napätie sa postupne stupňuje a vyvrcholí to jazzrockovou jazdou ako sa patrí. Jedna z najlepších skladieb King Crimson vôbec. Na záver chcem len dodať, že hoci sa mi veľmi páčia aj ďalšie obdobia King Crimson, tak práve to prvé (1969-1974) je podľa mňa ich vrcholným obdobím.

Ondra @ 25.08.2010 23:49:16 | #
No ono zase trochu opatrně - In the Court je sice relativně vynikající, ale to hlavně také proto, že většina fandů už ho podvědomě považuje za "legendární" a "ten první - pravý nejpravdivější". Ale doslova to platí pouze o 21st, zbytek materiálu už vykazuje poměrně častěji slabá místa - Epitaph je např. dost monotónní, je to sice kacířství, ale vyslovím ho - připadá mi opravdu až utahaný. Moonchild také není při opakovaném poslechu moc progresivní a vydařená skladba, přiznám se, že mi jeho mollové až sebelítostně ubrečené ladění někdy vyloženě vadí. Ty dohrávky za skladbami jsou např. skutečně zoufalé a na album se nehodí - příliš ruší. Klad alba vidím v jeho na poměry KC relativní melodičnosti u jednotlivých skladeb, místy až zpěvnosti, což pro většinu posluchačů může být měřítko přijatelnosti až obliby, to beru. Já však upřednostňuji změny dynamiky, tempa, atmosféru a nutkavou náladu skladby, vybičované napětí, někdy až zlost, potřebu sdělení, melodické výpady, kombinaci progresivních a artových postupů, a tyto měřítka splní jen úvodní skladba 21st, navíc při opakovaném poslechu, kdy neomrzí. Pochopitelně album si rád poslechnu, jen někdy nechápu davové nadšení zrovna kolem něho, protože si myslím, že skupina svůj experimentální styl vybrousila až na ISLANDS a STARLESS and BIBLE BLACK, která jsou nejpovedenější. SŘIVÁNČÍ JAZÝČKY a RED, i když jsou jinák stále na výši, už jasně směřují k přímočařějšímu A JEDNODUŠŠÍMU rocku, pochopitelně jen místy (naštěstí). Láme se to právě na LARKS, kde Fripp kombinuje (a vlastně neví kam chce) vynikající experimety typu ASPIC part One, nebo Boook of Saturday, s tohou po jasnějším rockovém sdělení v Easy Money a ASPICu, part Two. Ale je to jen názor.
Když se vrátím ke Starless a melottronu, mě osobně jeho použití nijak nevadí, a v této skladbě mi sedí, protože rytmika se postupně vybrušuje, jak skladba postupuje a mellotron je řekl bych použit skoro až záměrně, aby navodil vývoj skladby z experimentální tónově "chudé" improvizace do závěrečné fáze. A k tomu slouží dobře.