horyna - @ 04.05.2017 | #

Lawtonovy hudební projekce, které stvořil spolu s velkými Uriah Heep dobře znám a mám je už dlouho v oblibě, přesto jsem nikdy nepocítil potřebu pátrat v katalogu tohoto pěveckého génia důkladněji. Až zvláštní shodou náhod se mi do cesty připletla jeho dřívější kapela a nejimpozantněji mi vyšla právě kolekce z 74. roku, nazvaná Banquet.

Jsem moc rád, že se v tomto případě nejedná o žádný před-klon U. H., ale že anglicko/německá kapela jede po vlastní ose a na svých pozdějších nahrávkách, kam počítám i tuto, velice často prosvětluje svůj art/hard rock jazzem, swingem, odkazy na klasickou i filmovou hudbu. Nápaditá kolekce šesti věcí, ze které písňová monumentalita a smysl pro zpěvnost a otevřené, zapamatovatelné melodie pěkně proudí, mě potěšila. Lawton je boží - chvíli silový, chvíli uvolněný, citlivý, vzorově úsečný a hlavně za všech okolností strhující.

V úvodní dvanáctiminutovce Spanish Galleon se melodie sypou samospádem, nechybí pěkná zasněná mezihra, skladba má tah, dynamiku i operní patos. Thus Spoke Oberon pod nápory dechů doslova praská, kapela šlape na 120% a zdi pokoje spokojeně duní jako pod tíhou symfoňáku. Podobný scénář mají i další skladby - jde o velice pozitivní nahrávku, jiskřivou a velice hybnou, jazzová místa a ostré dechové poryvy ji dokáží snadno odsadit od okolní rockové produkce.

Judith @ 28.03.2024 11:37:08 | #
John Lawton je pěvecké eso a jeho výkon desku táhne, dodává jí živelný nádech, který by se jinak snadno překotil do nadýchané nudy varietního čísla. Po hudební stránce mi na albu chybí výraznější kostra, rockovější náboj. Poslouchá se příjemně, ale nezní jako něco, co se muselo stát. Big bandové číslo pro ukrácení dlouhé chvíle. Se skvostným zpěvem, to si zaslouží zopakovat.