Chozze Chozraščot - @ 04.08.2010 | #

Propadák.
Když jsem dostal na ochutnávku asi tři songy, byl jsem v šoku z luxusního zvuku, který se na mě vyvalil, ze sofistikovaných melodií a složitých postupů v hitech balení. Jako patnáctiletý onan, který se celý natěšený vydal na rozlučkovou párty ze základky, tak jsem i já celý opocený, roztřesený vyhledal svůj oblíbený obchůdek s hudebními nosiči. Domu jsem si odnesl výpravně vyvedenou krabičku se zakrváceným individuem a těšil se až vytočím knoflíky své letité Yamahy na max a zlikviduju nově instalované reproduktory...nestalo se tak. Po třetím poslechu jsem album daroval svému sousedovi.

Ono, projížďka rallyovým speciálem nadchne...dvoulitr a čtyřista koní jsou facka běžným standartům, ale po nějaké době člověk zjistí, že je z řízení vyčerpaný, že se to ovládá složitě, má to jízdní vlastnosti na hony vzdálené běžné zkušenosti. Stejně tak obzen. To je pomník producentům, zvukovým inženýrům, muzikantům (ti tady předvedli, kdo vládne mezi hudebními styly složitosti...), ale bohužel tomu chybí lidský rozměr. Z repráku se vyvyalil takový tlak, až se mi málem udělalo šoufl. Pořád dokola jenom zuřivý útok, útok, zteč na posluchačův mozek a uši. Bohužel tohle časem otráví.

Hodně lidí nechápe Meshuggah v druhé půlce kariéry. Já je zastávám. Třeba nothing bylo výborné hypnotické album plné ukolébavek, při kterých si mozek vrněl na stejných frekvencích s hudbou. Záležitost pro fajnšmekry a ty, co rádi meditují. Vím, že Merhaut by mi nedal za pravdu...že nejlépe se medituje u krásného něžného art-rocku z roku 1969, ale já jsem si u Nothingu nesčetněkrát dobře odpočinul a pospal.

Bohužel ObZen mě spíš vylekal...a z šoku se stala nuda. Neustály kravál časem otupí...člověk si zvykne. Jinak ale maximální hold technologii...lépe už to nejde.

Judith @ 16.10.2022 15:24:18 | #
Taky na mě Meshuggah působí meditačně - ale je to asi tím, že jsem do jejich hudby zatím vůbec nepronikla, vnímám ji prostě jako white noise (temně antracitový ovšem). Připadá mi hrozně čisťounká a jemná, jako popel. Když máte hřebíky dost natěsno, taky si na nich můžete pohovět, že jo. Tuším, že pod hladinou je kakofonie a v ní precizní řád, ale zatím od té hladiny odskakuju jako oblázek. Amélie z Montmartru se chodila uklidňovat házením žabek, já poslouchám Meshuggah a doufám, že si moc nenaberu, až se to povrchové napětí jednou změní. Tomas Haake na mě dělá dojem, že za ten risk stojí.