Reakce na recenzi:

horyna - @ 03.02.2020

Miluji netradičně pojatá alba zavedených kapel, na kterých hráči jisti si mantinelů své dosavadní tvorby, dokáží odbočí ze zajetých kolejí poněkud stranou. Samozřejmě to nesmí být totální obrat třeba směrem k čisté elektronice, nebo nějaké extrémní přitvrzení, o to skutečně zájem nejevím. Když ale kapela hrající precizní heavy najednou vydá o poznání měkčí desku, která je navíc nakažlivě melodická a hity sype z rukávu jako kdyby se nechumelilo, pak začínám větřit jako vzteklý ohař.

Výše předložený popis se naprosto přesně hodí k německým dlouholetým pilířům heavy metalové odnože, kapele Accept. Nebudu přikrývat fakt, že jejich klasické desky nemám rád vůbec a nikdy jsem je snad krom Metal Heart neposlouchal. Jenže odklon k sofistikovanějším břehům započatý na Russian Roulette mi celkem voní. A ještě víc pak dokonale dotvořený obart s parádní kolekcí z 89-tého Eat the Heat. Na ní už neslyšíme zpívat poznávací znamení souboru, Uda Dirks, ale po kolotoči hádek a sporů, se kapela jala hledat jméno nové až za oceán. Napsala materiál, který byl v oněch končinách neuvěřitelně populární a Accept s ním chtěli být za louží náležitě IN. Přesto, že se nahrávalo opět v Německu a opět s Dietrem Dierksem. To si kapela přála a to se také stalo. Ale co na to Evropa? Jejich kolébka a ráj. V tu chvíli tyhle otázky kluky zřejmě moc netrápili a deska nakonec bodovala jak doma, tak v Americe. Jejich fans jí tenhle stylový obat však moc nebaštili a po dalších hádkách byl vyhozen zpěvák a kapela nakonec rozpuštěna.

Vraťme se ale nazpět k nahrávání alba a samotnému obsahu. Za mikrofon si stoupl tehdy ještě ne příliš známý David Reece (později vydal parádní debut se svoji skupinou Bangalore Choir) a na koncerty přibyl ke druhé kytaře jakýci Jim Stacey. Výsledný sound je naprosto úchvatný. Dierks ještě malinko povolil otěže a desku více přizpůsobil potřebám trhu. Proto zní výsledný zábal klávesově pompézně, dynamicky, nadýchaně a Hoffmannova kytara předvádí neskutečně robustní gejzíry melodií a dech beroucích vyhrávek.

Na albu leží jedna energetická šleha vedle druhá. Vše otevře řemeslně dobře vykovaná jízda X-T-C, která se starší tvorbou ještě příjemně souzní. Avšak hned druhá Prisoner přiveze o poznání líbeznější melodie plné načechrané aristokratické pompéznosti. Reece zpívá jako bůh. Úměrně tahá výšky aniž by pištěl a vedle riffujícího Hoffmana se drží nanejvýš srdnatě. Love Senstaion vsadí na střední tempo, ve kterém se Accept s těmi všemi vyhrávkami a melodiemi cítí jako ryba ve vodě. Americké břehy jsou na dosah, ale v pozadí pořád cítíte našlapanou Evropskou supící lokomotivu. Pod kotel řádně přiloží dvojice hitovek Chain Reaction a D-Train, které se nebojím zařadit do zlatého fondu Accept. Po u fans oblíbené Generation Clash kterou neberu ani s Udem a jediné vycpávce Turn the Wheel, přichází zlatý hřeb nahrávky. Tím je monstrózní balada Mistreated. Reece se stylizuje v emočně vypjatých polohách a zprvu jej ani nelze identifikovat. Stavba a celý koncept této perly, jež osobně zařazuji k nejvelkolepějším rockovým číslům historie, má promyšlenou členitou formu, kde se něžné části střídají s výbuchy extáze precizně koncipovaných melodií (krátká orientální) a aranžérských filuťáren. Tuto část americké verze desky mám nejraději, jelikož trojice energetických pumelic stojící v samotném závěsu mi přináší neuvěřitelné potěšení. Stand 4 What U R, Hellhammer (tu obšlehli sousedé Team) a vše korunující slovutná jízda do pekel Break the Ice.

Stránky Progboardu naštěstí nejsou striktně metalové (na Metalopolis by tě kvůli podobným názorům ukamenovali) a proto někteří z vás možná můj názor dokáží pochopit i akceptovat.
Nakonec si neodpustím ještě jednu svoji rouhající se poznámku: na Eat the Heat konečně ZPÍVÁ pořádný zpěvák s brilantní barvou, slušnou dynamikou a podmanivých odkazem. Místo věčně špatně naladěného, od boudy snažícího se urvat vzteklého ratlíka Uda. Jeho zpěv mě z 90% neimponuje, zato ten Reecův přesně naopak.