Petr Gratias - @ 08.12.2012 | #

Koncem šedesátých let pod impulsem rockové hudby britské scény založil kytarista a zpěvák Frank Bornemann kapelu, kterou pojmenoval podle vědecko-fantastického románu H. G. Wellse z konce 19. století The Time Machine. Zformovaná skupina brzy získala lokální úspěch, který přesáhl rodné město a zvítězila na několika festivalech jako nadějná progresovní hudební formace. V Hamburku pak natočili první singl. Nicméně skupina Eloy procházela častými změnami až v r. 1976 se obsazení ustálilo. Syrové rockové aspekty hudby byly do značné míry potlačeny a pod vlivem art rocku a postpsychedelického odéru začínají pracovat na koncepční proaranžované hudbě, která podle britských měřítek mohla oscilovat někdy mezi art rockem a space rockem, ovšem v německém balení. Koncepční alba byla v polovině sedmdesátých let v kurzu nejen v Británii, ale i v kontinentální Evropě.
Skupina byla vyzvána bulharským emigrantem Georgim Nedeltschevem k natáčení v jeho studiu v Kolíně nad Rýnem. Jejich náročné instrumentální party a pečlivá aranžmá byla odvážně propojena se symfonickým orchestrem a tak vznikl i albový projekt Dawn. Jeho úspěšnost překvapila nejen v Německu, Francii a Holandsku, ale především v Británii, kde v popularitě album předběhlo i uznávané Genesis a Queen.

Na albu se objevilo devět kompozic, které se svým pojetím přibližovaly principům vážné hudby, což potvrzovala i vložená suita.
AWAKENING je otevřené téma jako v artificiální hudbě přináší hudební introdukce s zvuky bouře, šuměním vody a lesem smyčců, na který se napojuje zurčení akustických kytar a poněkud patetická německy interpretovaná angličtina. Rockové pasáže sem vstupují s vyprecizovaným riffem pro elektrickou kytaru a volně se spojují s rockovou minisuitou BETWEEN THE TIMES: a) Between The Times b) Memory Flash c) Appearance Of The Voice d) Return Of The Voice. Harmonická struktura v lecčems připomíná „Jethro Tull bez flétnového podílu“. THE SUN-SONG nabídne opět otevřenou harmonii v širokých plochách s divadelním patosem. Posluchač si při poslechu skladby dokáže představit ranní rozbřesk slunce a jeho postupné získávání nadvlády nad odcházející nocí. Kompozice přechází plynule do další skladby THE DANCE IN DOUBT AND FEAR. Také jí je dána do vínku pompézně patetická atmosféra. Elektronické nástroje a akcentování rytmiky v ní poněkud vytlačují rockový základ, což ještě navíc potvrzuje napůl recitovaný a napůl zpívaný hlas jako při nějaké lehčí opeře, ovšem s nezpochybnitelným dopadem na posluchače. LOST!?(Introduction) sem vstoupí se sborovým církevním chorálem, s následnými divokými bubenickými přechody. Skladba získá na větší úderností a dravosti, třebaže přítomnost elektrické kytary zde výrazně absentuje a nahrazují ji důsledné akordické vstupu akustických kytar. Šumění mořského přílivu doprovází symfonický orchestr v melancholických vlnách smyčců (mírně poučených tématem Beatles – Eleanor Rigby) Bachovský motiv varhanního úvod přináší LOST ??(The Decision). Pestřejší rytmické postupy jsou precizní a konečně se nám hlásí elektrická kytara, třebaže je stále víceméně upozadňována synthesizery. Zbývající hudební materiál přináší proměnlivost nálad a nápadů samozřejmě v širokém formátu…..

Album se stalo uměleckým majstrštykem kapely, ale kupodivu si vedlo dobře i po obchodní stránce. Eloy se pod mírným oparem britských Pink Floyd dokázali strefit do vkusu německého publika a jejich hudba se stala vývozním artiklem nejen pro kontinentální Evropu, ale i pro japonský trh a Austrálii.
Jestliže v Británii přede dveřmi přešlapoval punk rock, v kontinentální Evropě okolnosti přály velkým projektům a spojení náročně pojednaného tématu se smyčci se jevilo jako varianta povýšit osobně ambice vyššími ideály. Eloy znějí opravdu hodně „německy“ na rozdíl od Triumvirat, kteří jsou jejich vzdálenými pokrevními příbuznými.
Myslím, že tomuhle jejich majstrštyku mohu dát absolutorium - pět hvězdiček.

pito63 @ 13.12.2012 09:35:22 | #
Petr
Po Borkovom príspevku som čakal, že sa ozveš na svoju obhajobu. Nestalo sa, preto som sa rozhodol niečo napísať.
Priznávam, že od doby, keď si tu začal prispievať, som prečítal jedinú Tvoju prácu; Deep Purple - Come Taste the Band [1975]. Jednoducho, nesedia mi Tvoje písačky. Každý máme právo na svoj štýl a na svoj zaručene „objektívny“ pohľad. Ja si však radšej prečítam príbeh, srandu a hodnotenie od hudobného amatéra, ako prácu tzv. profesionála. Nebavia ma rozborky a zborky, mňa tým proste neohúriš. Nezazlievam Ti to, je to Tvoj štýl a máš tu početný fan klub. Ak však predstavuješ verejnosti nejaké dielo, mal by si sa držať faktov. Po dlhej dobe som zahodil averziu voči Tvojim príspevkom a prečítal si úvod a záver recenzie na „Dawn“. Ak by som bol úplný truhlík, tak Ti to zožeriem aj so šnúrkami, ale...
Prečo to píšem? Mám kapelu Eloy rád, dokonca oveľa radšej, ako Genesis a Queen. Pri všetkej úcte k Frankovi Bornemannovi a jeho družine, o tomto diele vedelo iba pár nadšencov v samotnom Nemecku a nieto, aby zválcoval Britániu. Dokázal by som akceptovať, že máš nejaké zdroje v Londýne, ktoré Ti vytiahli dobové materiály a tamojšia hudobná tlač sa o Eloy vyjadrila kladne. Nič iné sa totiž stať nemohlo. Potom je to iba subjektívny pocit nejakého emigranta z Brna, ktorý Ti v tom čase napísal, že Eloy je bomba!
Zo zdrojov, ktoré mám, som zistiť, že album „Dawn“ bodoval iba v Nórsku (#18), dokonca, čuduj sa svete, nedostal sa ani do rebríčka v Nemecku. Prvýkrát sa to Eloy v domácich podmienkach podarilo až platňou „Ocean“. Naproti tomu, skupiny Genesis a Queen sú všade, snáď aj v „mongolskej“ hitparáde...
Takže, Petr, držme sa faktov a neohúrujme okolie výmyslami...
Zdravím a ďakujem za pochopenie!

P. S.: Nemám žiadne utajené zdroje. Mnohé veci sa dajú nájsť na internete, len to treba chcieť.