Danny - @ 24.04.2020 | #

Gazpacho patří k nepřehlédnutelných představitelům současné rockové syntézy, hudby, která si z rockových proudů, a nejen z nich, bere podle libosti různé postupy a vytváří z nich důmyslná díla. Jejich jemně plynoucí hudba v sobě ukrývá spletité směry i přítomnost vnitřních hlasů, odevzdanost i naději. Její barevnost je umocněna použitím houslí, mandolíny a dalších, pro klasický rock netypických nástrojů. Potemnělá krása právě tohoto alba je navíc zesílena příběhem v pozadí. Jak se dočtete v textu k albu, jde o zhudebněný děj knihy Wind, Sand and Stars, ve které spisovatel, letec a dobrodruh Antoine de Saint-Exupery popisuje svůj neúspěšný pokus o dálkový let z Paříže do Saigonu, při kterém se svým mechanikem a navigátorem André Prévotem havaroval v saharské poušti. Oba muži téměř zemřeli žízní a hladem a jejich šance na přežití byly mizivé. I proto hudba na albu pracuje s postupnými, pozvolna se objevujícími a často opakovanými figurami. Pořád dokola. Tak v poušti plynul čas a dvojice den za dnem stále stejně čekala na zázrak v podobě záchrany. Vratkost osudu, stejně jako drobné střípky prchavé naděje najdeme na mnoha místech alba, jsou součástí hudební scenérie. Záchrana nakonec přišla.

V úvodní Desert Flight - a na dalších místech, kde se vokál postavený na velmi dlouhých tónech objevuje - mi její táhlá zpěvová linka (nikoli hudba samotná) připomíná Muse, ti si také libují v dlouhých vokálech. Gazpacho jsou ale mnohem barevnější a rozmanitější. A pro mě, na rozdíl od Muse, se vším všudy uvěřitelní v tom smyslu, že je u nich na prvním místě hudba a ne vnější efekty. Ale dost srovnávání. Mnohokrát na albu kapela v rámci konceptuálního obsahu pracuje s monotónním rytmickým základem, který vytváří jakousi kouřovou (tady spíš prachovou) atmosféru, vytržení z reality. Nechává tím hudbu postupně prorůstat do prostoru, mohutnět k předělům, ve kterých se vše ztiší a vy musíte opatrně a pozorně vyposlouchat každý drobný melodický motiv. To jsou hranice mezi rezignací a nadějí. Nic se tady neděje na efekt, vytvarovat hudební krajinu s příběhem chce čas, aby každá částečka dosedla na své místo. V závěru The Walk I zní ve ztišeném prostoru etnické motivy, které nás směřují až k místu událostí. A budou k nám problikávat i v dalších skladbách. Nemají funkci ústředního tvůrčího postupu, to by bylo laciné, kapela je používá střídmě jako ochucovadlo, jako příznačný prvek. Stejně tak šetří typicky rockovým zvukem, zachází s ním jako s jednou ze složek a když se naplno ozve kytara s baskytarou, vnímáte tento okamžik velmi intenzivně. Je v tom naděje, odhodlání a energie k jejich naplnění. Kapela si vás postupně připravuje na to, že použít může cokoli, zvuk, který k vám "ze světa" pošle, může být jakýkoli a vy konečně zjistíte, že vás nic nepřekvapí. Ani, když se na konci první části Tick Tock trilogie ozve mužský sbor a pod ním nervní trhaná linka baskytary. Takový je osud ústřední dvojice, jejich duševní rozpoložení, tak v nich rezonují jejich pocity. A k tomu: to jsou prostě Gazpacho. Někdy je výrazová úsečnost a manévrovací neforemnost ženou až na hranu toho, co kompozice dokáže ještě unést a tak trochu si hrají s vaší trpělivostí. I v tom je kouzlo této party a jejich hudby. Zbytek je na posluchačích.

Album Tick tock určitě stojí za poslech. A věřím, že pak sáhnete i po dalších výtvorech této norské kapely.

muf @ 24.04.2020 18:42:57 | #
Gazpacho je pro mě kapela, kterou jsem objevil před rokem na doporučení zdejších příznivců a okamžitě jsem si je zamiloval. Naposledy mě takhle uhranuli IQ. Od alba Night až po Soyuz je to skvost. První tři desky zatím nemám tolik naposlouchané. Tick tock je krásná věc a spolu s Demon a Molok jsou pro mě top od Gazpacho. Vřele doporučuji.