Pink Floyd - Meddle (1971)

Reakce na recenzi:

Gattolino - 5 stars @ 20.01.2023 | #

Tuto desku v poslední době poslouchám několikrát za sebou a nemohu se nasytit její dokonalosti a krásy. A přesto jsem ji kdysi opomíjel. První Floydi, které jsem slyšel, bylo teprve rok staré album Wish You Were Here, teprve později Ummagumma, Piper, saucerful of Secrets, Relics a Darkside. Meddle až o něco později, a připadala mi poněkud mdlá, nevýrazná a unylá, byť tajemná melodie Echoes mi utkvěla v paměti.
Nemohu se ubránit pociťovat Atom Heart Mother a Meddle jako dvě blíženecká, něčím si blízká alba. Celkovým pojetím velkých celostranných skladeb doplněných menšími skladbami na opačné straně LP. Obě velké skladby vnímám jako průlom do stávajících hranic hudby začátku 70.let, stylotvorné odvážné kompozice, které se nejspíše v té době dost vzpíraly komerčním tlakům a demonstrovaly odhalenou poctivou duši kapely. Zatímco posluchačsky méně přístupná, troufám si říci zappovsky nespoutaná (nebrat prosím doslova) suita protkaná vlákny free jazzu i moderní vážné hudby na AHM vyvolala určité kontroverze, vyzrálá ucelená, kompaktní Echoes v délce bezmála 24 minut předvedla plavné prolínání nálad od prostičkého pinknutí na jednu klávesu (později se znovu vynořující se ze zvukové mlhoviny s náladou jak při stvoření světa), poklidné, rozvážné bezčasé melodie a virtuozních instrumentálních meziher. Obě skladby však v sobě nesou něco společného - odevzdání se čirému muzikantství bez hranic, postrádající jakoukoliv vypočítavost. Tím ovšem nechci snižovat kvalitu následující tvorby.
Některé zpívané věci na straně kratších skladeb nesou jakýsi podmanivý, ležérní, jako pomalá řeka plynoucí nádech tesklivé příchuti věčnosti, na hony vzdálený brilantním výkonům mistrům hlasu jako je Plant, Gabriel, Anderson nebo Surkamp. Ale snad právě proto okouzlující a pohlcující. Na AHM jsou to If a Fat Old Sun, zde Pillow of Winds a San Tropez.
Album doplněné o úvodní jízdu One of These Days, jakoby se ohlížející zpět k Saucerful of Secrets, ale v novém hávu, brilatní riff ve Fearless, je zkrátka dokonale vyvážené. A krátká vyjící legrácka Seamus je vzhledem k navazujícím Echoes malým diamantem v koruně.
Dnes Meddle kladu v diskografii Pink Floyd na první příčku, těsně před Wish you Were Here a Ummagummu.
Rok vzniku 1971 zapadá dokonale do mé trochu mystické teorie, že desetiletí na přelomu 60. a 70. let zažilo nevysvětlitelnou a nezopakovanou erupci výjimečných hudebních děl, odkrývajících nepoznané obzory. V roce 1966 se objevuje Revolver, Freak Out, Pet sounds nebo Sounds of Silence, pomyslná parabola stoupá ke svému vrcholu a pak klesá k roku 1977, kdy vznikají skvosty jako Going For the One, Kick Inside, Heroes nebo Songs from the Wood. Ale smršť hudebních milníků na vrcholu křivky v letech 1971 a 1972 je závratná. Tehdy vznikají Aqualung, Fragile, Imagine, Islands, Led Zeppelin IV., Who´s Next, Two Weeks last Summer, Salisbury, Pawn Hearts, Sticky Fingers, Close to the Edge, Ziggy Stardust, Hunky Dory, Harvest, Gentle Giant a další. Mezi nimi i Meddle

 

Judith @ 20.01.2023 23:15:12 | #
Ach, text. Echoes. Zkusím to. Tohle je poezie, a poezie potřebuje pozastavení - ne proto, abychom redukovali význam, abychom vysvětlili, "co chtěl básník říci" - básník chtěl říci přesně to, co řekl, a říká to takto proto, že to nejde říct jinak nebo jednodušeji. Je to přesně takhle komplexní a obtížně uchopitelné. A takto si to říká o porozumění, prodlení.

Při pohledu zdálky zaujme, jak moc se tady odehrává nějaký pohyb, vlnění, rezonance, reflexe - fyzicky, hmotně, tedy v důsledku i zvukově, zrakem - pohledem, ale i myšlenkově. Celý text je vlastně mentálním ponorem / vrhem do dálky a minulosti, zpátky k "já" (ten, kdo v textu a z textu mluví) a k (re)akci. Je to text o probuzení, doslovném, ale i ve smyslu uvědomění.

Prolínají a střídají se tady dvě pásma (což vytváří další vlnu), delší a kratší sloky, odlišené i hudebně, stylem zpěvu. Ty delší jsou přednášeny jakoby netečně, "stojatě" - Overhead the albatross, Strangers passing in the street, Cloudless everyday. Ty kratší se někam vrhají, natahují, je v nich víc energie, emocí, naléhavosti - And no one... Slok je 2 x 3 a trojdílná je v nejhrubším nárysu i struktura skladby s instrumentální prostřední pasáží (je to vnitřně dál rozrůzněné). Podnět, reakce a něco mezi tím.

První sloka - příroda, neurčitý čas, spíš minulost, i hodně dávná (echoes of a distant time). A ten pohyb - jen mentální, vlastně se jen přenáší pozornost mezi bodem A a B, kmitá a překonává velkou - i myšlenkově - vzdálenost. Od albatrosa nehybně "zavěšeného" ve vzduchu střemhlav do hloubky, pod převalující se vlny - ty k vertikále okamžitě přidávají horizontální rytmický nebo přesněji cirkulární pohyb. Labyrinty korálových jeskyní - další vzorce pohybu, růstu, tady už složitější, více organické.

V tento moment se ta ozvěna vzdáleného času (abstraktní pohyb, který přišel odněkud zdálky a někde se odrazil) rozvlní přes písek (novotvar s vrbou - willowing zní vlnivě, vrba jako strom je plná pohybu, navíc je ve slově schované i wing - křídlo), green and submarine odkazuje k zeleni na souši a obratem i pod mořem, navíc je to hezká hříčka.

Druhá delší sloka - Strangers passing in the street - náhodné rychlé setkání pohledů, opět pohyb mezi dvěma body, lidmi, jen záblesk, křísnutí... které něco změní, způsobí, nějak se rozlije, interakcí přemění, k něčemu vybízí a vede. Třetí delší sloka - Cloudless everyday - ráno svítí slunce, něco zdálky vstupuje do pokoje, dotýká se spícího, něco v něm budí, k něčemu ho volá, zve.

A ty kratší sloky tohle dění a reakce pojmenovávají: něco se pohnulo, probudilo, začalo šplhat ke světlu. Ta druhá je úplně nehybná, resp. o nehybnosti: nikdo nevolá, nikdo nemluví, nikdo nekrouží kolem Slunce. Tohle je krajní poloha pohybu, nehybnost. Kulminační bod, ale spíš jeho opak, nejnižší hladina. A závěr: otevřu okno a zavolám k tobě přes oblohu.

Z celého textu mi vychází, že zrod života i vědomí je předkládaný spíš jako náhoda, výsledek vzájemného působení mnoha různých sil, které se někde nějak potkaly, zkřížily, ovlivnily. To je i to No one, nikdo. Ale závěr to trochu relativizuje, Call to you across the sky se dá chápat různě. Třeba jen jako reakce na vyslaný paprsek, vrácení pohledu, doteku, vibrace, rezonance. Tak vnímám Echoes já :)


Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0122 s.