Reakce na recenzi:

Libor - @ 08.06.2013

Přibližně před dvěma lety se začalo uvažovat o reálném znovuspojení klasické sestavy, jedné z nejslavnějších tvrdě-rockových kapel posledních 45 let, Black Sabbath.
Pánové Tony Iommi, Geezer Butler, Bill Ward a Ozzy Osbourne hýřili optimizmem a nadějnými vyhlídkami do společné budoucnosti.
Ze zkušeností z předchozích let, jsem byl spíše pesimistou a očekával jsem, kdy se zase něco zvrtne. To „něco“ byl bubeník Bill Ward (myslím, že ne poprvé), který byl nespokojen se smlouvou, která ho (zejména finančně a významově) poněkud upozaďovala.
Proto si sbalil svá fidlátka a odešel. Již v tuto chvíli přestal platit hlavní marketingový tahák na znovusjednocení Black Sabbath, protože už to prostě NEMOHL být návrat jejich klasické sestavy. Reklamní hlášky o novém albu po 35 letech od „Never Say Die“ (1978), se tak staly silně zavádějícími.
Aby toho nebylo málo, již krátce před tím vyvstala mnohem vážnější překážka reunionu a to nemoc kytaristy a poznávací značky souboru, Tonyho Iommiho.
Nemohu popsat atmosféru při nahrávání nového alba, ale pomyslně smekám před všemi účastníky, že to nezabalili a nový materiál skutečně připravili.
Billa Warda nahradil, za bicími, Brad Wilk z Rage Against the Machine a Audioslave.

Na konci první červnové dekády tak mohlo spatřit temnotu světa silně očekávané album „13“.
Znovu zdůrazňuji, nejde o další album klasické sestavy, protože zakládající bicman Ward prostě chybí. Posledními studiovými zářezy původní sestavy tak, i nadále, zůstávají dva závěrečné tracky z dvojalba „Reunion“ (1998), a to „Psycho Man“ a „Selling My Soul“ (mimochodem, z mého pohledu, oba velmi zajímavé).

Standartní CD edice přináší osmičku novinek na celkové ploše 53 minut. Následná Deluxe Edition přidává i druhý, bonusový disk, se třemi přírůstky a aby byl nažhavený posluchač plně uspokojen, k dispozici je i speciální výhodná edice s další (již dvanáctou) skladbou, trochu tajemně nazvanou „Naiveté in Black“.

Black Sabbath nepřinášejí na novince žádnou hudební revoluci (kdy by to také, od těchto pánů v letech, očekával), ale velmi solidní řemeslo, překvapivě často se ohlížející do minulosti, nutící Vás k zamyšlení typu „Kde jsem tohleto už slyšel?“. Silné Déjá Vu je opravdu hlavním rysem této kolekce.

Z původní osmičky skladeb bych určitě vypíchl hned úvodní „End of the Beginning“, pomalu se rozjíždějící a v celkovém soundu zvláštně těžce naříkavou (a to nejenom Ozzyho zpěvem), dále singlovou „God is Dead?“, disponující solidními riffy, zajímavou melodií i několikerou změnou tempa. Pochvalu zaslouží i čtvrtá „Zeitgeist“, jediná pomalejší věc, silně upomínající na pradávnou „Planet Caravan“ z Paranoidu (a to nejenom použitým efektem zpěvu, ale i celkovou atmosférou).
Za velmi silnou považuji i „Damaged Soul“, postavenou na silném bluesovém základu a do instrumentáře kapely opět navracející výbornou foukací harmoniku (Ozzy?).
Vtipné a velmi nostalgické je zařazení bouřky, deště a vyzvánění kostelního zvonu v závěru „Dear Father“ (mimochodem velmi melodické písně), čímž kapela přímo vybízí ke vzpomínce na úvod jejich prvotiny „Black Sabbath“ (1970).

Bude to znít jako obehrané klišé, ale zde se, že pomyslný kruh se opravdu uzavřel. Sám osobně nevěřím, že skupina ještě něco společně vyprodukuje (ať už z důvodu Wardova trucování, Iommiho nemoci, nebo Ozzyho opotřebovanosti).
Co se týká samotného zpěvu, myslím, že se studiové mašinky slušně zapotily, aby výsledek byl takový, jaký na desce je, tedy velmi dobrý.
O instrumentálním přínosu Iommiho a Butlera nemůže být nejmenších pochyb, tolik zajímavých, melodických a přitom nekompromisně tvrdých riffů, mohou přinést pouze Black Sabbath.
Přínos nového bubeníka Wilka nejsem schopen objektivně posoudit a můžeme se jenom dohadovat, jak by se deska změnila, nabouchal-li by jí Bill Ward (což bych já osobně velmi uvítal).

Deluxe Edition přináší tři bonusové písně. Ani jedna nijak nesnižuje laťku, nastavenou první osmičkou skladeb, ale také nepřináší nic dechberoucího.
„Methademic“ je velmi solidní vypalovačka s křehkým kytarovým úvodem, „Peace of Mind“ svým střednětempým projevem plně koresponduje s celkovým vyzněním alba a „Pariah“ přináší lehké zrychlení a překvapivě vypjatý ozzyho zpěv.
Na konečných 72 minut nového materiálu, doplňuje novou desku ještě jeden track „Naiveté in Black“, o kterém nevím zhola nic. Snad se mi podaří ho někde zaslechnout a o případné dojmy se podělit (pokud někdo již slyšel, mohl by osvětlit).

U nového počinu Black Sabbath „13“ jsem se setkal s kladným přijetím i se strohým odmítnutím, jako vykrádáním sebe sama. Myslím, že posluchač by měl dát novince čas a rozhodně ji nesrovnávat s klasickými albovými zářezy 1.poloviny 70.let.
Hudba, svět i sami muzikanti jsou zcela jinde a nutit je k neustálé recyklaci minulosti nemůžeme. Vždyť i sami posluchači se posunuli, za těch 40 let, notně dál a nostalgickým návratům do naivního mládí se pouze hořce zasmějí.

„Třináctka“ je velmi solidní nová kolekce Black Sabbath, která si zaslouží objektivní a nezaujaté hodnocení. Každý máme, naštěstí, jiné uši a stejné věci můžeme slyšet různě. Moje uši jsou rozhodně spokojeny a, jak jsem psal již jinde, opravdu si lebedí.

Za první polovinu tohoto roku mne zatím zaujala tři alba z tvrdě-rockového soudku. „Target in Earth“ kanadských Voivod, nedávná novinka Deep Purple „Now What?!“ a tato sabbatí „Třináctka“. Pokud bych je měl seřadit na stupně vítězů, zlato by brali Voivod, bronz by připadl Deep Purple a stříbrný kov by si odnesli Black Sabbath.

Hodně silné 4 hvězdičky.