Reakce na recenzi:

Rovant69 - @ 07.07.2014

Tak tu máme po 3 letech nové album YES. Musím říci, že jsem se na něj upřímně těšil a to z několika důvodů. Producentem již není Trevor Horn, který z mého pohledu táhl kapelu do jiných vod. Dále změna zpěváka. Nějak jsem se smířil s tím, že už asi Jon Anderson nebude oblékat dres s logem YES. Benoit David nebyl za něj tou pravou náhradou a na posledním albu hrál či zpíval spíše druhé housle a tak jsem byl upřímně zvědavý, jak se s tou rolí popasuje Jon Davison, jinak zpěvák Glass Hammer. Říkal jsem si už tehdy, proč tenkrát YES sáhly po Benoitovi, když v Glass Hammeru mají druhého Andersona. A třetí důvod? Z mého pohledu nepovedené album Fly from here. Proč tedy nenatočit něco hodného hlavičky YES, zvláště když kapela jede dlouhé turné se třemi zásadními alby. Proč nezúročit veškeré zkušenosti z hraní a nedat nějaký ten duch starých Yes na nové album.Všechny atributy, dle mého, měla kapela v ruce. Jak to dopadlo?
Něco už naznačoval koncert YES v Praze dne 30.5. Nebyl špatný, ale dobrý také ne. Něco mezi revivalem, který se snaží hrát jako YES a duchem staré kapely, která hrozně chce, ale už to úplně nejde. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak bylo. Možná zvukem v kongresovém paláci smíšeným s tím, jak má člověk naposlouchány Wakemanovy (Kayovy) klávesové rejstříky a celkově jeho hru a možná i tím, že ač Davison zní jako Anderson, není to úplně ono. Jeho hlas je užší a chybí Andersenovský 3. rozměr. To co vlastně dělá YES YESáky. To se však dalo čekat a Davison, stejně jako zbývající 3 členové si zaslouží absolutorium. Ten černý vzadu pro mě zůstává Geoff Downes. Nemám pochyby o jeho muzikantském nadání a umu, ale dle mého názoru, prostě do YES nepatří, nehodí se sem jeho zjednodušená a samohrajková hra. Dovolím si malé přirovnání, které jsme vymysleli s kolegou Jirkou Z. při pivě...tak to prosím berte s rezervou: Michal David je bezesporu výborný instrumentalista na poli jazzu, ale jako klávesáka u Blue Effectu či Progresu 2, bych to fakt těžko kousal a nevěřím, že by jeho hra byla přínosem.
Oslím můstkem jsem se přenesl k recenzi alba Heaven & Earth (H&E). Album přináší 8 skladeb. Když před vydáním Steve Howe a Chris Squire prohlašovali, že zde najdeme i delší skladby přesahující 8 minut, mé srdce progrockera zaplesalo. Ne, nečekal jsem další Yes Album, či Fragile, nebo Going… Ale myslím, že třeba Magnification, ač je to písňové album dopadlo muzikantsky i hudebně skvěle, ale to zde byli ikony jako Anderson, který to společně se Squirem pevně drželi v rukách. Hlavně zde Yes působili dojmem jednotnosti a kapelovým duchem. Tohle bohužel na H&E necítím. Cítím zde velký příklon k popu, velký vliv a trendy Asia, rozuměj kapely. A místy i dost bezradnost, jak hrát, jakým směrem se dát. Sem tam se zde ozve duch starých YES (Belive Again, To Ascend, Light of the Ages), ale jsou to opravdu jen záblesky. Pojďme si projít skladby po skladbě.
Belive Again (Davison, Howe) – velmi příjemná skladba, opravdu jak z období Going for the One a Tormata. Davison převzal skvěle Andersonovu zpěvovou linku. Starý Jon je zde slyšet a opravdu si řeknete, JD ho zastoupil velmi dobře.Ale když se necháte unášet příjemnou atmosférou zpívané části, přijde na řadu místo obvyklé gradace, tak jak to YES uměli, jen průměrný refrén, bez jakékoli dynamiky. Skladba plyne a před očima Vám opravdu jako v klipu ožívají krajiny od Rogera Deana. Bohužel mezihra je o tom co jsem už psal, Downes, jako by nevěděl co zde má hrát, občas zde zazní jako Wakeman, ale to je vše a už zde máme zase ten zvláštně vtíravý refrén. Rozpačité, ale přesto ji řadím k tomu nejlepšímu co můžeme na albu najít. Ne nadarmo ji Yes vytáhli jako úvodní prezentační skladbu.
The Game (Squire, Davison, Johnes) – nemohu jinak než YES/ASIA song o ždibec lepší než skladba následující. Prostě zvláštní sňatek z rozumu, jinak si to nemohu vysvětlit. Tuto skladbu byste bez problému mohli najít na novém albu Asie a ničím by Vás to nevyrušilo.
Step Beyond (Howe,Davison) – snad největší půšvih alba. Downesovy samohrajky a neustále točená kolovrátková melodie. Ne ble…..nespasí to ani klasická Squireova basa, tahle skladba se bohužel nepovedla.
To Ascend (Davison, White) –klasičtí YES z dob Tormata. Španělky, krásný Jonův (Davison) hlas se mísí s Chrisovým. Hezká skladba, snad jen trochu oblečena do popového kabátku, ale slušivého.
In a World of our Own (Davison, Squire) – skladba jak vyjmutá z období Open your eyes. Skladba kolem Vás proplyne bez sebemenšího povšimnutí, ale jedno ano, zhruba v půlce na nás YES vybalí těžkotonážní riff na klávesy, jako ze starých dob, to aby si i asi staromilci přišli na své a trochu si pohrají s dobami, ale to je asi vše, co mohla zajímavého, tahle skladba přinést. Navíc ten riff vzhledem k povaze písně působí trochu křečovitě, ale budiž.
Light of the Ages (Davison)- z mého pohledu 3. povedená skladba v progovém duchu. Možná asi i nejlepší. Takhle bych si asi představoval nové YES. 7-mi minutový opus. Pěkná práce. Skladba má vše co jste chtěli od Yes slyšet. Krásně plyne a navíc v závěru Steveova steel kytara.
It was all we knew (Howe) – jestliže se člověk namlsal v předchozí skladbě, je tahle přímo pádem z výšin na hubu. Skladba jak ze sólové tvorby Stevea Howeho (Spectrum) řiznuté dozvuky Drama. Divné….opět takový hybrid, spíše zbytky se šuplíku lepené s tvorbou ve studiu.
Subway Walls (Davison, Downes)– nejdelší skladba alba. Začíná jakousi symfonickou předehrou, ale nečekejte žádného Wakemana, spíše Martina Němce z Precedens….bez urážky…a pak se zhruba po minutě a půl rozjíždí skladba v duchu YES, nádherná Chrisova basa se proplétá s klasickým kytarovým nervním stylem Stevea. Ale to je zhruba vše. Zhruba v polovině skladby uslyšíme stupnicové cvičení na klávesy pana Downese, kterého vystřídá ve stejně bezradném sólu Steve Howe. A vy si říkáte, sakra, proč to tam bylo? Aby byla skladba delší? Neb po této vsuvce, následuje opět zpívaná část, která konečně ústí v něco, na co jsme u Yes zvyklí. Yes byli mistři gradace. Tady se jim to konečně na tomto albu povedlo. Ale jinak podivně vystavěná skladba. Ten prostředek mi tam jaksi nesedí. Vlastně se s tím kapela potýká na celém celé album.
Resume? Příjemné překvapení je zpěvák Jon Davison, pokud vezmete i jeho skladatelský přínos, pak jen škoda, že ho nechali staří mistři ve štychu. Zklamání je hra Steveho Hoveho. Z jeho hry a vlastně i z celé kapely cítíte obrovské zjednodušení, takový závan popu, jakýsi klon ASIA/YES. Geoffa Downse nehodnotím, popsáno výše. Chris Squire si odehraje a odzpívá svůj vysoký standard. Alan White, co hrát v této muzice, když se zní vytratila ta krásná složitost a hudební propletence a zauzlence. Za poslech album stojí, ale hodné hlavičky YES jsou asi jen 3 a 1/2 skladby a to je na kapelu takového formátu málo. Dávám 2 hvězdy a ½ hvězdy ze krásný obal od Rogera Deana. Kdysi obal prodával, jak je to nyní, nedokážu posoudit.
Celá deska trpí jakousi skladatelskou bezradností. Vše zásadní už asi mistři řekli, smiřme se s tím. Ale v době, kdy se Transatlantic, Flower Kings, Opeth či Morse a další , odváží na opusy v délce 20 min, třeba se další Close.. či Relayer pod hlavičkou YES narodí. Musíme doufat, ale budou mít ještě mistři sílu?