Reakce na recenzi:

Judith - @ 30.09.2022

Kdo potřebuje 43. recenzi The Dark Side of the Moon? Já jo. Chci navázat nit, navléknout na ni další korálek a ujistit Pink Floydy, že i když jsou dávno klasikou, nehrozí jim odvrácená strana tohoto údělu: že klasická díla každý zná, ale už je vlastně nikdo neposlouchá. Chci k potěšení, že budu 50. člověkem, který dá tomuto albu pět hvězdiček (a vrátí ho tak zase na výsluní, jestli se správně dívám) přidat i textovou poctu tomuto veledílu.

A chci také přes propast času podat ruku svému šestnáctiletému já, které si - ve stejném roce, kdy vyšel The Division Bell - pouštělo Dark Side pořád dokola; chci jí říct, že ten sešit, kam si trojbarevnou propiskou pečlivě přepisovala a se slovníkem v ruce překládala texty, pořád mám, a mám ještě (nebo už zase) i stejné nadšení z téhle úchvatné hudby. A protože jsem předešlých 42 názorů a pohledů nejen spočítala, ale taky přečetla, chci se na album podívat zase z trochu jiné strany, z většího odstupu. Co na téhle desce Pink Floyd vlastně dělají?

Nápovědu dává obal alba: rozkládají barvy a tóny spektra, ale taky skládají dohromady a vtahují zvukově, hudebně i tematicky do impozantního víru nesmírné množství jednotlivostí, dávájí jim tvar a smysl. Vzali jen něco málo přes 40 minut a tuhle omezenou výseč nekonečna rozepřeli do šířky, která pobere všechny možné lidské emoce, popudy, strachy, sny, zklamání, křivárny, naděje i tužby. A všechnu tu pravdu a krásu pečlivě strukturují a dávkují, takže člověka nezasáhne naráz.

Protože když se vám tohle stane, když se díváte přímo do světla a víte všechno najednou, přijdete o rozum - nikdo vám nebude rozumět. A když nedokážete do svého života integrovat všechno, co vás potkalo, dát tomu význam, dopadnete úplně stejně. Tahle deska je chůzí po ostří geniality a šílenství. Je hledáním rovnováhy mezi originalitou a sdělností, výpovědí a oslovením. Šťastnou konstelací rockových hvězd, která vzbudila zasloužený ohlas a úspěch; i ty money tam prostě patří, marná sláva.

Strukturování se tady odehrává ve vrstvách a taky v čase. Deska je neuvěřitelně kompaktní a přitom barevná: funguje jako celek, ale každá skladba má svůj rukopis, je jasné, kdy se proud hudby lomí a nachází si další řečiště. Je to jasné především díky začátkům, každý kus přináší něco jedinečného, začíná svébytným motivem nebo zvukem. S konci je to složitější: hodně z nich je otevřených, zvukově či textově (Thought I'd something more to say; Softly spoken magic spells, za kterými je rozhodně spíš dvojtečka než cokoli jiného...), nebo přináší náhlý zvrat (You race towards an early grave; They're giving none away).

Což je zajímavé i z hlediska alba jako celku. Poslední věta románu či jiného opusu může totiž změnit celý jeho význam, a tady se to stane hned dvakrát. The sun is eclipsed by the moon - v tuhle vzácnou chvíli odvrácená strana měsíce není temná (v angličtině tenhle závratný vtípek vyznívá ještě líp, "dark side" není najednou dark). Vědomí se přesmykne a překlopí v momentu prohlédnutí, pochopení. Je to nejdál, kam lze zajít, než dopadnete jako Syd, a nejblíž, kam se k němu parťáci mohli na malou chvíli dostat, než to hlas z dálky znovu celé převrátí: it's all dark. Je to jen úhel pohledu, co dává věcem smysl.

Bylo pro mě velice zvláštní si tuhle desku po letech znovu pustit. Dýchá z ní na mě totiž klid. Přes nepopiratelný živý nerv a ozvěny psychedelické barevnosti mi dneska ze všeho nejvíc připadá rozvážná. Každý zvuk, hlas, výkřik, šepot, každý tón a nástroj jako by se v pravou chvíli zvedl z místa, kde v obřím kruhu trpělivě vyčkává, a s nesmírnou procítěností, ale i precizností na svůj zlomek času vstoupil do světla - toho světla, v němž se vše sbíhá a láme.